Martin se ve svých pětatřiceti letech rozhodl k zásadnímu kroku – na jaře odešel bojovat na Ukrajinu. Předtím byl vojákem z povolání, sloužil u 4. brigády rychlého nasazení. Z armády odešel po osmi letech – prý proto, že potřeboval změnu.
V Česku je teď v podstatě na otočku, chce pro členy své jednotky sehnat potřebné auto a výstroj. Při té příležitosti vznikl i následující rozhovor.
Prvních bojů se Martin účastnil v Charkovské oblasti. Sloužil v protitankové brigádě, jejímž úkolem bylo nepustit Rusy dál. „Za úkol jsme měli držet pozice, nepustit je za žádnou cenu. A to se nám po celou dobu dařilo,“ říká.
V posledních týdnech bojoval v řadách mezinárodní legie na východě země v Luhanské oblasti. V rozhovoru popisuje, jak těžké bude vytlačit odtud Rusy, jak zásadně taktiku obou stran ovlivňuje počasí. A hodně mluví o trpké zkušenosti s nekompetentním velitelem jednotky, který posílal své lidi v zásadě na smrt. „Když jste to odmítli, tak jste slyšeli: ‚Vám se nechce umírat?‘ Nám se ‚chtělo‘, ale ne zbytečně – že tam jenom dojedeš a oni tě rozstřílí.“
Přečtěte si
Přes nesporná vítězství Ukrajina dál krvácí ve válce. Nesmírně krvavé boje svádí ukrajinská armáda na Donbase.
Můžete nám přiblížit motivaci Čecha, který se rozhodne odjet bojovat na Ukrajinu?
Já původně ani nechtěl jet a pak prostě ze dne na den balím a jedu.
Nejdřív jsem to zkoušel přes ukrajinskou ambasádu; tam mi samozřejmě řekli ano, bereme vás, do týdne jedete a že si mě nechají prověřit. Trvalo to týden a nic. Tak jsem tam volal znovu. Čekal jsem druhý týden, další… Nakonec jsem si řekl, že vyrazím sám. Sedl jsem na vlak a dojel do ukrajinského Lvova.
Tam jsem se přihlásil do legie. V Javorivu jsem prošel přijímacím řízením, ale problém u mě byl, že jsem neuměl dobře anglicky. Řekli mi, ať počkám, že už je tu jeden Čech a další mají přijet. Celkem nás mělo být osm. Tak jsem čekal; nakonec všichni nepřijeli a sešli jsme se čtyři.
Poté jsme jeli na jednu z těch základen, kde byli další dva Češi a jeden z nich uměl anglicky. Ukrajinci nám ale sdělili, že když neumíme pořádně anglicky, nemůže být složená skupina. Řekli jsme jim, že nikam nejdeme. Zůstali jsme tam, až si nás nakonec oblíbili a slíbili, že nám seženou jednotku. Ale bylo to pořád stejné: Samé sliby, že zítra už pojedeme.
Nakonec jsme se naštvali a obvolali pár lidí. Ti nám řekli, že nabírá Karpatská Síč. Volali jsme jim a řekli nám, ať přijedeme, že nás berou. Na konci března jsme tedy za nimi odjeli do Kyjeva. Tam jsme 14 dní cvičili, dostali výstroj a hned vyjeli do Barvinkove v Charkovské oblasti – ještě jsme ani neměli podepsaný kontrakt.
Jak dlouho jste tam působil?
Byl jsem tam pět až šest měsíců. Tři až čtyři měsíce jako dobrovolník, potom nám nabídli kontrakt, protože Karpatská Síč přešla pod Ozbrojené síly Ukrajiny (ZSU). V té době byly velké ztráty mezi Američany, Kolumbijci, Ukrajinci, tehdy umřel také Čech Michal (více zde) a byly problémy s vyplácením odškodného, protože všichni bojovali jako dobrovolníci. Proto se rozhodlo, že nikoho bez kontraktu do bojových akcí nepustí.
Vagnerovci tlačí Ukrajince
Rusko přišlo o Cherson, ale ne o mnoho vojáků a techniky, nasvědčují informace o průběhu ústupu invazních sil z tohoto města. Jinde pokračují tuhé boje
O smrti českého bojovníka – Michala – Ministerstvo zahraničí zveřejnilo, že padl v bojích v Doněcké oblasti. Můžete přidat nějaké podrobnosti?
Rusové tam na nás pořád útočili. Měli jsme vyběhnout a obsadit pozice. Co vím, tak Michal byl od nás asi 500 metrů na jiné pozici. Snad mu tam vletěla minometná střela, nebo ten okop trefil tank. Bylo to rychlé. Byl na místě mrtvý.
Byl jste nasazen i u Izjumu v Charkovské oblasti. Jaký tam byl váš úkol?
Za úkol jsme měli držet pozice, nepustit je za žádnou cenu. A to se nám po celou dobu dařilo. Během té doby nás Rusové neustále ostřelovali.
Jaké jste měli vybaveni?
Vybavení jsme moc pořádné neměli. Vestu jsem měl svoji, dostal jsem klasické ocelové pláty a AK 74. Kdo chtěl, tak si to upravil a nakoupil na to věci. Ja jsem později dostal českou odstřelovací pušku Falcon a pak Barrettu.
Takže jste pak byl ostřelovač?
Ne. Můj úkol byl likvidace obrněných vozidel. S puškou jste dokázali prostřelit BVP. Byli jsme protitanková brigáda. Měli jsme samozřejmě i protitankové zbraně – například Javeliny a bezzákluzové dělo. Já měl v jednotce na starosti hlavně těžké zbraně.
A co bylo dál?
Po těch šesti měsících jsem odešel z Karpatské Síče a odjel do Ternopilu. Chtěli jsme se s kolegy dostat primárně do speciální jednotky Kraken, nebo do jiné ukrajinsky jednotky. Z počátku jsem ani neuvažoval, že bych šel do mezinárodní legie. To byla až poslední možnost.
Samozřejmě mě stále limitovala špatná angličtina, ale ukrajinsky jsem se za těch pár měsíců nějak naučil a rozuměl jsem jim.
V Krakenovi nám řekli, že nás vezmou do jednotky, až se potkáme v boji a uvidí nás v akci. Oni prostě nenabírají.
Mezitím jsme se dozvěděli, že v legii vznikla nějaká česká jednotka, a tak jsme se přidali. Teď nás tam bylo šest a mají přijet další Češi. Takže by nás tam mělo být celkem devět. Naší hlavní činností je teď průzkum.
Můžete si přečíst na našem blogu
Ukrajinští vojáci jsou líní, kritizují Češi bojující proti Rusku. Prozradili i výši žoldu
Můžete popsat rozdíl mezi boji v Charkovské oblasti a teď v Luhanské?
Po té ukrajinské protiofenzivě je to všude stejné. Naráží se na ruské jednotky. Když jsou to mobilizovaní, tak se postupuje dál. Někde je zakopaná pěchota, vagnerovci, nebo speciální jednotky – a tam se vedou boje.
Záleží samozřejmě také na terénu. Posledně jsme se probíjeli lesem v kopci, všude okolo louky. Takže když jste tam přijeli, tak vás viděli… Spousta na tom ztroskotala. Naše jednotka přestala existovat.
Proč přestala existovat?
Proběhl průzkum a zjistilo se, že je tam zakopaných asi tisíc mužů. Většinou šlo o ustupující vojáky, kteří se tam zakopali.
Velení tam posílalo lidi: Vždycky se udělal nějaký útok, podařilo se je kousek vytlačit, ale za cenu obrovských ztrát. Byli tam dokonce i Gruzínci, co tam zůstali. Nás tam chtěli také poslat, ale odmítli jsme to.
Proč?
Původně tam mělo jet dvanáct nebo čtrnáct lidí s podporou pěti tanků a deseti BTR (osmikolové obojživelné obrněné vozidlo, pozn. red.), dalších 200 lidí mělo jít za námi.
Pak to začali snižovat až k tomu, že pojede jenom jeden tank. Ten, když se to dozvěděl, řekl, že pojede maximálně do pr**le. A z deseti BTRerek zůstala jen dvě, přičemž ráno odjelo jen jedno z nich. Co vím, tak tam jeli ve čtyřech lidech. Hned, jak vystoupili, tak je rozstříleli, jeden z nich přišel o nohu.
V čem byl podle vás problém?
Nebyl jsem tam od začátku, ale podle mě byl kámen úrazu v tom, že se tam jezdilo pokaždé ve stejný čas. Po stejné cestě. Oni už to měli perfektně zmapované a zaměřené. Takže kdo tam vyjel, toho sejmuli. Vyjelo třicet lidí, vrátilo se třináct.
Takže když nám velení ukázalo plány, všichni jsme viděli, že je to zase stejný postup. Že nic nezměnili, opakují to. No a lidé prostě začali odmítat tam jít.
Třeba posádka BTR řekla, že se jim rozbil vůz – a projela okolo nás. Zkusili to na Gruzínce, že jim dají Ural (nákladní automobil, pozn. red.). Odpověděli, že na to kašlou. Že se nepřijeli nechat zabít jen tak pro srandu.
Nakonec z jednotky zbylo šest Čechů, dva Francouzi a jeden Kolumbijec. Francouzi a Češi pak také odjeli.
Jak je podle vás možné, že velení opakovalo postup, který zjevně Rusové přečetli?
Problém byl v našem mladém veliteli, který tam prostě posílal za každou cenu lidi. A když jste to odmítli, tak jste slyšeli: „Vám se nechce umírat?“ Nám se „chtělo“, ale ne zbytečně – že tam jenom dojedeš a oni tě rozstřílí.
Mohlo se to provést jinak, odříznout je, aby si trošku vyčerpali zásoby. Tak jsme řekli, že prostě nepojedeme, že je to blbost.
A co vám na to řekli?
Ať jdeme. Drželi jsem spolu, a tak jsme odjeli.
Vážně to nemělo smysl, Rusové tam byli dobře zakopaní. Měli tam na ně nasadit dělostřelectvo, celý týden do nich mlátit, a pak teprve jsme měli jít my.
Zkusili jste to nějak řešit? Třeba to nahlásit na vyšší pozice?
Nejvyšší tam byl právě on, ten mladý velitel. Měl na starosti celou rotu. Kdybychom to chtěli dát výš, museli bychom do Charkova. Tam jsme to i napsali, proč odcházíme z jednotky, že hlavní problém byla nekompetentnost velení, kvůli kterému byly zbytečné ztráty.
Přečtěte si na našem blogu
https://volnyblog.news/moralka-ukrajinskych-ozbrojenych-sil-klesla/
Morálka ukrajinských ozbrojených sil klesla
To, co říkáte, poněkud popírá oficiální ukrajinská hlášení, podle kterých jsou lidské životy tím nejdůležitějším. A že důsledně promýšlejí všechny tahy, aby se předešlo zbytečným ztrátám.
Tohle je legie, to není ukrajinská armáda a Ukrajinci by tam nešli. Oni tam prostě pošlou cizince. Chtěli pomáhat, tak ať táhnou. Občas to vypadalo, že jim je jedno, že tam zařvou.
Kdybychom byli v ukrajinské armádě s Ukrajinci a oni řekli, že je blbost tam jít, tak tam nejdeme. Jen Kraken tam byl dvakrát, a pak už tam nešli.
Tady je vidět rozdíl mezi legií a pravidelnou armádou. Ukrajinci vždycky chodili za námi. Když jsme šli na zmíněné místo a řekli nám, že jde za námi pěchota a začalo se střílet a tak, najednou pěchota nebyla… Tak co to sakra je.
Ukrajinští vojáci opouštějí frontu
A jaké jsou aktuální ztráty na ukrajinské straně?
Přesné číslo nevím. Co jsem měl za informace, tak ty ztráty byly teď vyšší. Rusové jsou tam prostě zakopaní. Mají veškerou podporu. I vrtulník jim lítá.
Poučili se Rusové z ukrajinské protiofenzivy v Charkově, nebo je to v Luhanské oblastí takto od začátku?
Spíš si myslíš, že tam Rusové byli zatlačováni z jiných oblastí. Byli u Charkova a tlačili se do jednoho místa. A v Luhanské i Doněcké oblasti byli připraveni, zakopali se tam. To už bylo připraveno předtím, a teď se tam stáhlo víc lidí. A bude je těžké odtamtud dostat.
Jak se do bojů promítlo počasí, bláto a nastupující zima?
Boje jsou stále stejné. Teď uvidíme, co udělá sníh. Já jsem odjížděl, když napadl první sníh. Jinak bahno je všude, je to jedno velké oraniště.
A dá se říct, že bahno ztížilo oběma stranám taktiku?
Ano. Teď už tam (Luhanská oblast, pozn. red.) možná neprojedete ani tankem. Všude bahno. Džípy se tam vůbec nedá jezdit. Ale ono ani kolikrát v létě se nedalo jezdit, když zapršelo. To pak všechno klouzalo. Zároveň jsou všude minová pole a riskovat, že ti sjede auto a přejedeš nějakou minu, nikdo nechce.
Je podle vás legie připravena na nadcházející zimu?
Těžko říct, spíš ne. Nějaké vybavení se k nám dostalo. Když chtěli kluci nějaké kalhoty, tak měsíc čekali a stejně je ještě nedostali. Takže se to bralo po Rusech. Abyste rozuměli: vzalo se to, když se to našlo zabalené v zabavených skladech. Nikdy se nic z nikoho nestahovalo ani nesundávalo.
Ale ukrajinská armáda má podle mě sklady vybavené dobře. Podle toho, co se tam dostalo, bude na zimu dobře připravená. Nemají špatné oblečení. Mluvím o bundách, termoprádle či mikinách.
Takže armáda je líp vybavená a zásobená než legie?
I ukrajinské dobrovolnické bataliony jsou líp zásobeny. Na legii se docela kašle. Bylo tam 100 lidí a čtyřicet z nich odešlo kvůli špatným podmínkám.
Jak podle vás Ukrajinci po těch měsících války vnímají české vojáky?
Celkově nás vnímají pozitivně. Vždy se zeptají, odkud jsme, a když jim řekneme, že z Čech, tak oni: „Jé, čeští bratři.“ A hned se pak ptají, co tam děláme, a jsou rádi, že jim pomáháme. A jsou ochotni a nabízí nám, že tam po válce můžeme zůstat. Ale samozřejmě když se nedaří, nebo jsou naštvaní, tak vám to dají najevo. Tak jim to vracíme, ale vesměs jsou za tu pomoc velmi rádi.
