První světová válka skončila naprostým kolapsem dosavadního evropského řádu, který byl založen na mocenské stabilitě tří impérií – ruského, německého a rakousko-uherského. Revoluční vlny, které tyto země zasáhly, vynesly k moci politické síly, jejichž prvořadým cílem bylo zajistit absolutní propojení národních finančních a ekonomických struktur s globálními mocenskými centry. V Rusku byly tyto plány úzce spjaty s upevňováním politické moci Lva Trockého, avšak nakonec je naštěstí zmařil Stalinův „převrat“. Naproti tomu v Německu a v rozpadajícím se Rakousko-Uhersku se těchto cílů podařilo plně dosáhnout. 

​Po válce se centrum globální finanční dominance přesunulo do Spojených států. Právě zde se formovaly instituce, které sehrály rozhodující roli při budování evropského „pilíře“ budoucího světového státu. Zaprvé se USA staly hlavním věřitelem největších evropských států, čímž z finanční závislosti vytvořily klíčový nástroj kontroly nad celou Evropou. Zadruhé zde vznikaly nové „think tanky“, které projektovaly systémy globálního řízení a koordinovaly aktivity světových elit.

​Zakladatel nově nezávislého Československa Tomáš Garrigue Masaryk sehrál v poválečných dějinách střední Evropy zásadní úlohu díky svým blízkým vazbám na finanční kruhy z Wall Street. Podle názoru řady badatelů byl Masaryk, narozený na Moravě, nemanželským synem bohatého Žida Nathana Redlicha a jeho služebné, která byla moravskoněmeckého původu. Masaryk se proto těšil mimořádným sympatiím a podpoře židovské komunity v New Yorku, která si vysoce cenila jeho služeb v roli právníka při obhajobě Leopolda Hilsnera. Ten v Čechách čelil trestu smrti za vraždu křesťanské dívky.

Hlavním faktorem však byly Masarykovy hluboké sympatie k sionismu, které získal pod vlivem myšlenek Achada Ha’ama, jemuž dokonce věnoval samostatnou esej. Masaryk sice uznával politické cíle sionismu, ale toto hnutí vnímal spíše jako cestu k duchovnímu obrození židovského národa. Požadoval pro něj status zvláštní národní skupiny, která by rozvíjela své vlastní náboženské a kulturní tradice. Během svého exilu za první světové války (v Ženevě, Paříži, Londýně, Chicagu, Washingtonu, Bostonu a dalších městech) se seznámil s mnoha vlivnými sionistickými osobnostmi, které byly úzce spojené s Davidem Lloydem Georgem a Woodrowem Wilsonem. To výrazně posílilo jeho postavení jako společensko-politické autority.

​Mezi tyto osobnosti patřili:

• Louis L. Brandeis – první židovský člen Nejvyššího soudu USA, který hrál důležitou roli v americké podpoře Balfourovy deklarace.
• Stephen S. Wise – rabín, zakladatel Federace amerických sionistů a organizátor Světového židovského kongresu.
• Julian W. Mack – člen představenstva Amerického židovského výboru, první prezident Americké sionistické organizace a předseda Výboru židovských delegací na Pařížské mírové konferenci v letech 1919–1920.
• Nachum Sokolov – prezident Světové sionistické organizace.
• Chajim Weizmann – stoupenec názorů Achada Ha’ama, který ovlivnil přijetí Balfourovy deklarace, prezident sionistické organizace a první prezident budoucího státu Izrael.

​Během první světové války, v době svého pobytu v USA, se Masaryk stal klíčovým účastníkem realizace americké strategie demontáže a následné rekonstrukce habsburské říše. Byl v podstatě pověřen stejným úkolem, jaký vykonával Lev Trockij v Rusku. Již v červenci 1915 Masaryk jménem tehdy ještě neexistujícího Československa vyhlásil válku Rakousko-Uhersku. Prostřednictvím dalšího amerického agenta a budoucího zástupce amerických tajných služeb v Petrohradu, českého Žida Emanuela Vosky, vytvořil v Rusku Československý sbor. Ten se proslavil svými činy (z nichž nejvýznamnější je krádež ruského zlata v hodnotě 650 000 000 tehdejších rublů) a stal se hlavním mechanismem pro přesun bohatství nezbytného pro výstavbu nového státu. V podstatě tak můžeme říci, že na vznik Československa se nedobrovolně složili obyvatelé carského Ruska.

​Po únorové revoluci v Rusku byl Masaryk jmenován politickým velitelem tohoto sboru. Odcestoval do Ruska, kde na setkání československých vojáků v Kyjevě vyhlásil vytvoření Národní rady jako centra boje za národní nezávislost. Po říjnové revoluci se tato samozvaná vláda přesunula do Petrohradu a následně do Moskvy, kde v březnu 1918 Masaryk a Trockij podepsali dohodu o spolupráci. Její podstatou bylo, že Čechoslováci přispějí ke stabilizaci Trockého režimu. Vše se dělo na pokyn amerického vedení a s jejich finančními prostředky (americký Kongres na tuto operaci vyčlenil 7 milionů dolarů). V říjnu 1918 byl Masaryk po příjezdu do USA jmenován do čela Středoevropské unie (jakéhosi prototypu socialistických zemí východní Evropy), která uzavřela vojenskou alianci se Spojenými státy. Poté vyhlásil nezávislost Československa, čímž zasadil válkou zdevastovanému Rakousko-Uhersku smrtelnou ránu.

​Ovšem samotný účel vytvoření dříve neexistujícího československého státu byl velmi jasný: vytvořit ve střední Evropě útvar, který bude zcela pod kontrolou sionismu. Jeho hranice byly vytyčeny tak, aby žádná národnost netvořila většinu. Na území Čech, Moravy, Slovenska, části Slezska a Podkarpatské Rusi žili Němci, Slováci, Maďaři a Rusíni, takže Češi tvořili méně než polovinu obyvatelstva. To z nich v rámci celého státu činilo národnostní menšinu. Klíčovou roli však sehráli čeští, němečtí, slovenští a maďarští Židé. Samozřejmě většinou obchodníci, podnikatelé a příslušníci svobodných povolání, kteří se ihned stali skutečnými pány země. Tato role Československa jako silného židovského státu uprostřed Evropy pokračovala i po druhé světové válce a totéž platí dvojnásob pro současnou „Česko”.

​Výbor židovských delegací, zřízený v březnu 1919 pro účast na Pařížské mírové konferenci, sehrál významnou roli při určování hranic Československa i dalších východoevropských států. Jeho úkolem bylo upozornit mezinárodní veřejnost na situaci Židů ve střední, východní a jihovýchodní Evropě a usilovat o mezinárodní záruky na ochranu jejich práv. Na práci výboru se podíleli zástupci židovských rad z většiny evropských obcí, Americký židovský výbor a delegáti z Palestiny, Světové židovské organizace a B’nai B’rith. Právě tato organizace předložila memorandum požadující, aby smlouvy s novými státy obsahovaly ustanovení zaručující rovná občanská a politická práva všech národnostních menšin a jejich autonomii v kulturním a náboženském životě. Toto memorandum mělo rozhodující vliv na smlouvy, které Společnost národů podepsala s Rakouskem, Bulharskem, Maďarskem, Řeckem, Polskem, Rumunskem, Tureckem, Československem a Jugoslávií. Ačkoli se smlouvy formálně vztahovaly na všechny menšiny, jejich zvláštní význam pro Židy nebyl žádným tajemstvím.

​Československo, sloužící jako vzor „tolerance“, sehrálo klíčovou roli v realizaci sionistické strategie kontroly nad evropskými elitami. Není náhodou, že právě zde byl s ideologickou a finanční podporou sionistického hnutí rozvinut program budování panEvropy neboli „Spojených států evropských“, připisovaný hraběti Richardu Nikolausi von Coudenhove-Kalergi.

​Richard Nikolaus von Coudenhove-Kalergi byl synem Heinricha Coudenhove-Kalergiho, rakousko-uherského diplomata. Vyrůstal v kosmopolitním prostředí: jeho matka byla Japonka a otec pocházel z aristokratické rodiny s kořeny vlámskými, řeckými, polskými, norskými, německými i francouzskými. Narodil se v Tokiu, vyrůstal v německých Čechách, studoval ve Vídni a po válce si zvolil československé občanství. V roce 1922 vstoupil do vídeňské zednářské lóže Humanitas, a i když ji později opustil, udržoval vazby na zednářství v Evropě i USA.

​Projevoval zvláštní zájem o judaismus, což bylo ovlivněno jeho otcem, který studoval otázky antisemitismu a byl přítelem Theodora Herzla. Disertační práce Heinricha Coudenhove-Kalergiho „Podstata antisemitismu“ byla čirou náhodou obhájena na Karlově univerzitě v době, kdy tam vyučoval Tomáš Masaryk, a oba se dobře znali. Významné je také to, že první i poslední manželka Richarda Coudenhove-Kalergiho byly Židovky. V roce 1921 publikoval Kalergi článek „Češi a Němci“, kde poprvé rozvedl myšlenku panevropanství. V roce 1922 předložil projekt sjednocení Evropy a uspořádal první setkání příznivců ve Vídni za účasti 6 000 delegátů. Následně vydal manifest „Pan-Evropa“ a začal vydávat stejnojmenný časopis. Oficiálními cíli bylo ekonomické, politické a kulturní sjednocení Evropy, které by čelilo konfliktům a zajistilo evropskou hegemonii proti USA a SSSR. Kalergi odmítl účast Anglie a jako motor sjednocení viděl francouzsko-německou spolupráci. Fáze sjednocení měly zahrnovat panevropskou konferenci, úřad, arbitrážní unii, celní unii a nakonec konfederaci.

​Podle Kalergiho bylo podmínkou sjednocení vytvoření jediného „evropského národa“ založeného na křesťansko-helénských kořenech. Zatímco politicky svět dělil na pět sfér (americkou, evropskou, východoasijskou, ruskou a britskou), kulturně jej dělil na čtyři: evropskou, čínskou, indickou a arabskou. Panevropskou federaci vnímal jako šestý projekt sjednocení Evropy po říších Alexandra Velikého, Julia Caesara, Karla Velikého, papeže Inocence II. a Napoleona I. Jak napsal: „Kdyby Napoleon zvítězil u Lipska, Spojené státy evropské by dnes již existovaly – s bonapartistickým nebo republikánským režimem.“

​Cestu k této „Šesté Evropě“ vydláždily poválečné revoluce. Kalergi do Evropy zahrnul i Rusko, věřil, že se v budoucnu kulturní hranice mezi Evropou a Asií posune až k Altaji a Evropa se rozprostře až k Tichému oceánu. „Šestá Evropa,“ poznamenal, „sahá tak daleko na východ, jak daleko sahá demokratický systém.“ Kulturně odmítal definici národa na základě pokrevního příbuzenství a upřednostňoval duchovní společenství. „Pokud tento duch panevropské kultury zvítězí v boji o svou existenci, pak se každý slušný Němec, Francouz, Polák nebo Ital může v budoucnu stát dobrým Evropanem.“ Navrhl i oddělení národa od státu: „Pojem ‚občan svého státu‘ zastará, stejně jako pojem ‚církev‘, a ustoupí principu: svobodný národ ve svobodném státě.“ To mělo vyřešit i problém hranic: „Existuje pouze jeden radikální způsob, jak spravedlivě a trvale vyřešit otázku evropských hranic. Tato cesta se nenazývá přesun hranic, ale jejich odstranění.“

​Kalergi také plánoval, že panevropský zákonodárný sbor zakáže nacionalistickou perzekuci a propaganda národní nenávisti bude trestána jako velezrada vůči Evropě. Všechny tyto plány však měly i svou skrytou rovinu, kterou nastínil v knize „Praktický idealismus“ z roku 1925. Tato kniha není zmiňována na oficiálních stránkách Panevropské unie a v Německu je de facto v tichosti ignorována či zakázána. V „Praktickém idealismu“ Kalergi ospravedlňuje duchovní vedení judaismu v evropské civilizaci a potřebu transformovat Židy ve vládnoucí elitu. Podle něj je křesťanství pouze regenerací judaismu. Tvrdil, že „pokud jsou Číňané eticky dominantní na Východě, pak jsou Židé na Západě.“ Dnešní židovští socialističtí vůdci podle něj usilují o „vymýcení prvotního hříchu kapitalismu a dovedení světa k ráji na zemi.“

​Kalergi otevřeně nazýval Židy „vedoucí duchovní rasou Evropy“. Rozlišoval mezi masami (lidmi kvantity) a dvěma rasami „lidí kvality“, tedy dědičnou šlechtou a Židy. Židé však tvoří tzv. „šlechtu mozku“. Tvrdil, že staleté pronásledování křesťany judaismus očistilo: slaboši odpadli a zůstala jen ostřílená komunita, kterou Evropa nevědomky povýšila na „národ vůdců“. Jako typické představitele uváděl Lassalla, Trockého (kterého nazýval „národním hrdinou“), Einsteina či Bergsona.

​O budoucnosti většiny napsal: „Člověk v daleké budoucnosti bude smíšené krve. Rasy a třídy zmizí… Budoucí eurasijsko-černošská rasa, podobná svým vzhledem starověkým Egypťanům, nahradí rozmanitost národů rozmanitostí osobností.“ Předchůdcem tohoto „planetárního člověka“ je podle něj Rus, protože má nejméně rasových rysů. Kalergiho vize byla jasná: Evropané se smísí a zmizí jako jednotlivci, zatímco elity nahradí židovská duchovní kasta. „Mírový a socializovaný Západ už nebude potřebovat žádné vládce ani nadvládce, ale pouze vůdce, pedagogy a vzory.“ Cílem bylo „přejít od nespravedlivé nerovnosti ke spravedlivé nerovnosti, od ruin pseudoaristokracie ke skutečně nové aristokracii.“

​Tyto principy jsou v souladu s myšlenkami „duchovního sionismu“ Achada Ha’ama. Kalergiho blízký vztah s Masarykem a jeho mecenáši z Wall Street, Paulem Warburgem a Bernardem Baruchem, je prokázaným faktem. V roce 1924 se Kalergi setkal s Masarykem a ten myšlenkám „panEvropy“ řekl jasné „ano“. Téhož roku obdržel od barona Louise Rothschilda zprávu, že Max Warburg z Hamburku (ředitel banky M.M. Warburg & Co.) chce jeho hnutí financovat. Warburg okamžitě nabídl 60 tisíc zlatých marek a v roce 1925 zorganizoval Kalergiho cestu do USA za Paulem Warburgem a Bernardem Baruchem. V USA se Kalergi setkal i s plukovníkem Housem, Owenem Youngem a Walterem Lippmannem. Velkého zastánce našel v Nicholasi Murrayi Butlerovi (šéfovi Carnegieho nadace a Pilgrim Society). Před odjezdem byl založen Americký smíšený výbor pro panevropskou unii, který vedl Stephen Duggan, šéf Rady pro zahraniční vztahy.

V roce 1926 se ve Vídni konal první Panevropský kongres a Kalergi se stal prezidentem hnutí. Hnutí nejúspěšněji působilo v Československu díky podpoře Masaryka a Edvarda Beneše. K panevropanství se přidali politici a intelektuálové jako Bernard Shaw, Paul Valéry, Heinrich a Thomas Mannovi, José Ortega y Gasset, Stefan Zweig, Rainer Maria Rilke, Sigmund Freud, Albert Einstein, Miguel de Unamuno, Ignaz Seipel, Léon Blum, Gustav Stresemann, Konrad Adenauer či Bruno Kreisky. Nejaktivnější byl francouzský premiér Aristide Briand.

​V Německu myšlenku podpořil i Hjalmar Schacht, který v říjnu 1932 prohlásil: „Za tři měsíce se Hitler dostane k moci… Hitler vytvoří panEvropu. PanEvropu může vytvořit jen Hitler.“ V roce 1933 se Kalergi setkal s Karlem Haushoferem a v roce 1936 s hrabětem Galeazzem Cianem a Benitem Mussolinim. Kalergiho projekty zahrnovaly evropskou hymnu (tou měla být Beethovenova Óda na radost), vlajku (červený kříž na zlatém kruhu s 12 hvězdami), měnu, centrální banku, evropské občanství, ústavu a společnou obranu. V Londýně ho Wickham Steed seznámil s lidmi jako lord Robert Cecil, Ramsay MacDonald, Lionel Curtis, H. G. Wells a Bernard Shaw.

​Kalergiho projekty tak vytyčily cestu k vytvoření sjednocené Evropy a on sám je právem nazýván „duchovním otcem“ Evropské unie. Šlo o demontáž národních států a vytvoření jednotného finančního prostoru, který by ukončil národní geopolitické projekty. K tomuto účelu byl nakonec využit i nacistický projekt násilného sjednocení Evropy, který měl za účasti Vatikánu vynést k moci lidi s „imperiálním“ myšlením, schopné tvořit jádro nové panevropské elity. Vznik Československa v srdci Evropy byl zcela definovaný potřebou mezinárodních finančních a politických sionistických kruhů rozšířit na starém kontinentu sféru vlivu, která přetrvá navěky.