BLOG – Ilona Švihlíková píše o hlubších změnách v politice a ve společnosti, které spustila prezidentská výhra generála Pavla.

Prezidentské volby mohou předjímat změnu režimu v České republice, včetně podobného rozpolcení, které známe spíše ze Spojených států. Míra vypjatých emocí, nenávistí ve společnosti dosáhla vrcholu. Však se na ní také vydatně pracovalo, protože jen velké emoce by dokázaly na Hrad dostat bývalého komunistického rozvědčíka. Nutno dodat, že jeho kampaň byla výborně vedená, zahraniční poradci odvedli skvělou práci.

Na straně druhé platí, že Andrej Babiš nikdy nebyl „prezidentský materiál“ nehodí se na tuto funkci ani psychologicky svou podstatou cholerika a mikromanažera. Strana generála Pavla (či spíše strana zahraničních vojenských zájmů, která si vybrala tohoto důstojníka) měla volby vyhrané dlouho dopředu, protože se jí za vydatné pomoci většiny médií podařilo přerámovat volby do formy referenda o Babišovi, jak přesně popsal Oskar Krejčí.

Vítězství Babiše by s velkou pravděpodobností nevedlo k rapidně odlišným reálným politickým výsledkům. Andrej Babiš nebyl schopen (a možná ani ochoten, koneckonců, kdo u byznysmena očekává lovení bobříku odvahy?) učinit zásadní kroky ani u České televize, jejíž zpravodajství a informování o volební kampani se slušnými slovy nedá komentovat, ani v kauze Vrbětice, a koneckonců ani na evropské úrovni. Téma míru si Babiš uchopil pro druhé kolo, když mu jeho marketéři prozradili, že „jeho“ voliči nechtějí válku, do té doby pro něj nehnul ani prstem.

Lidový humor /užijme si ho, možná je to na dlouhou dobu naposled/ okomentoval situaci jako souboj civilní a vojenské rozvědky, samozřejmě s oceněním skvělé kádrové práce KSČ. Zatímco Babiš je podnikatel, zakotvený v ČR (má tu tedy pragmaticky své ekonomické zájmy, což nutně ale nemusí být vždy na škodu) a operuje celý svůj život v modu „co za co“, pak Petr Pavel funguje v modu „dávám rozkazy, plním rozkazy“, jen se u něj měnily ty strany, vůči kterým byl tento jeho modus operandi aplikován. Z hesla „řád a klid“ mi jde mráz po zádech, protože si vybavím buď německé „Maul halten und arbeiten“, nechvalně proslulý „klid na práci“, případně český upgrade Pinocheta. Proč tolik lidí heslo a potažmo generál oslovil?

Jednak je za tím již uvedená nenávist, pilně a dlouho živená, vůči Babišovi. Médiím se podařilo Babiše vykreslit jako nepřijatelnou postavu, jako čiré zlo (k manicheismu v české politice se ještě dostaneme). Nechci podceňovat vliv médií, ale je to jen část vysvětlení. Druhé vystihl Oskar Krejčí, když popisoval chaos v západních společnostech. Letošní Davos to jemně nazval „polykrize“, ale obsah je tentýž: Západ sám sobě způsobuje jednu krizi za druhou, nedokáže je řešit (na Davosu se dokonce hovořilo o krizi demokracie!), občané tuší, že jejich děti se budou mít hůř než oni, staré vzorce se rozpadají, jsou tu nové velmoci… Je toho zkrátka všeho moc a vůbec to nezodpovídá tomu západnímu ideálu, ke kterému se musíme halasně hlásit (trapné heslo „patříme na Západ“ je jen vyjádřením touhy po zakotvení v něčem, co přestává existovat, zoufalé volání po bezpečném bodě ve stále více chaotickém světě). Jenže většina lidí tohle nechce a neumí přijmout, je to pro ně psychicky nesnesitelné. Potřebují narýsovaný jasný svět, bez ambivalenci (které tak skvěle vystihla Veronika v článku). Kdo jiný by jim měl takovou jistotu, přehlednost dodat, když ne pan řád a klid generál? Touha zakázat, ba co víc zadupat do země protivníka, umlčet, zastřelit ho, je tak nutnou psychickou potřebou – jen pak zase dostane svět smysl, když v něm nebudou tyhle rušivé elementy, které „kazí děti a naši mládež.“ Černá a bílá, dobro a zlo, a svět je jasný a přehledný, stačí jen být na správné straně dějin a vše půjde samo…

Slova neúspěšné kandidátky, mladé a pohledné Nerudové o tom, že Babiš je zlo, tak reflektuje tuto potřebu, zařazuje ji mezi „tu správnou stranu“ a zároveň ukazuje, jak hluboko se do české politiky zadřel havloidni manicheismus. Kde jsou ty časy, kdy byla politika o zájmech jednotlivých skupin! O výši daní, poskytování veřejných služeb či trhu práce. Jakmile do politiky vstupuje „dobro a zlo“, pak přepínáme do fungování „bezvýhradná podpora x bezvýhradná nenávist“, což nyní překvapivě zjistil takový Michael Kocáb. Nejde o dohadování se, kompromisy a vyjednávání, jde o boj, zničení, drtivé vítězství. Druhá strana musí být nejen krátkodobě zničena, musí být zcela delegitimizována, ti, co ji podporují, nejsou lidé, jsou to – dezoláti, sráči, russáci, svoloč, musí být vyhubeni z povrchu zemského… jen tak může Dobro zvítězit.

S vítězstvím Pavla se tedy  změní politická situace. Jeho vítězství je zároveň dokladem toho, že česká společnost se v míře hysterie, nenávist, a ochoty sáhnout k násilí rapidně přibližuje svému velkému vzoru – USA. V USA už se politické příkopy přelévají do rodinných vztahů, typu „opovaž se domů přivést republikána, nebo kamaraď se s tím demokratem a vyženu tě z domu. V ČR má konflikt silnou generační dimenzi a projevuje se ve formě „jestli bude bába volit Babiše, už nikdy neuvidí vnoučata.“ Není překvapivé, že v takové společenské atmosféře v USA roste pravděpodobnost občanské války, podpořená navíc značným rozšířením zbraní mezi obyvatelstvem.

V českých zemích mezi lidmi tolik zbraní není, ale staletími trénovaná schopnost udavačství, lynčů, ostrakizace dostává nové, široké pole působnosti. Projevy vidíme nejen v „diskusích“ např. na Novinkách (nedoporučuji, je to jako prodírat se fekáliemi), ale např. také ve školství, kde roste udavačství ze strany žáků, případně jejich rodičů. Dějiny ČR nabízejí široké pole zkušeností zbavení se protivníků, počínajíc vyhnáním ze země, popravou na Staroměstském náměstí konče řáděním Bobliga, bachovským absolutismem, či výzvou gestapa, aby Češi tolik neudávali, protože to nestíhají zpracovat. Nyní si tedy otestujeme další fázi tohoto věčného procesu, kdy, slovy politruka z dnes nadmíru aktuální knihy „Říkali mu Terazky“, naši noví uvědomělí budují „nový, spravedlivý řád a kdo to nepochopí, toho zavřou.“

V takové, prorežimními médii opečovávané atmosféře, není možné, aby se kandidát sešel se svými voliči (s těmi dezoláty), je třeba mu v tom bránit. Násilí je nejen možné, je dokonce vhodné, aby Zlo bylo zastaveno. Pokud je „zlému“ kandidátovi vyhrožováno, může si za to sám, kdyby měl názory, postoje jako my, správní, pak by se mu to nestalo!  V takové atmosféře je nutné „zlé“ lidi vyhodit z práce a stejně tak je přeci nutné „korigovat“ informace a potírat ty, kteří dějinně stojí na straně kacířů a odmítají být „korigováni.“

Pětikoalice je v tuto chvíli silnější než kdy dříve, protože ovládá všechny mocenské složky (Hrad, obě komory Parlamentu, vládu), většinu médií (o zbytek se postará připravovaný zákon o cenzuře), a také Ústavní soud (do kterého budou brzy jmenováni noví soudci). Přidejme k tomu pouliční jednotky Milionů chvilek, které lze využít v potyčkách či jako „trénink“, doprovázený pobytem zahraničních vojsk v kontextu slov o „výběrové mobilizaci.“

Česká politická situace je navíc specifická tím, že se jí zcela rozpadly struktury, které by snad mohly být protiváhou pětikoalice. Psát o šmardovské sociální demokracii je dnes už trapné. Hnutí ANO s velkou pravděpodobností stojí před rozpadem, protože členové hnutí do něj nevstoupili proto, aby prohrávali volby. Nemluvě o tom, že ideové zaměření většiny viditelných členů bylo vždy a la ODS, a jakés takés sociální cítění hnutí projevovalo jen díky politickému citu svého majitele. Pusto, prázdno, kde nic tu nic, tak vypadá „opozice“ po česku. Postavit něco nového bude úkol nadmíru těžký, a ledaskoho asi napadne, že emigrace je lepší varianta. Leč, nemylme se, procesy jako v ČR /liší se míra hysterie, ochoty použít násilí atd./ probíhají ve většině tzv. západních zemí.

Jakákoliv opozice, která se bude (?) formovat, má před sebou nesmírnou těžkou práci, komplikovanou tím, kolik z jejich možných představitelů skončí v kriminále. Tahle noc nebude krátká…

ZDROJ: ARGUMENT https://casopisargument.cz/?p=48153