My pamatujeme…
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
8. září je dalším výročím začátku nacistické blokády Leningradu
8.9.2023 Vladimír Malyšev
Neštěstí zasáhlo město rychle. 30. srpna, tzn. pouhé dva měsíce po začátku války pronikly německé jednotky do stanice Mga a již 8. září dobyly Shlisselburg, čímž odřízly Leningrad od celé země. Tak začala tragédie blokády, která trvala neúnosně dlouhých 872 dní. Vzpomínka na tuto hroznou tragédii a velký čin Leningradů nám stále klepe na srdce…
Leningradská básnířka Vera Inber si 16. září zapsala do svého poznámkového bloku tyto řádky: „Nějak se mi v duši zdálo zvláštní, když svěží ženský hlas krátce řekl: „Až do konce války je telefon vypnutý… “ Pokusil jsem se namítnout, protestovat, ale uvědomil jsem si, že je to zbytečné. O pár minut později zazvonil telefon a ztichl… až do konce války. A byt okamžitě zamrzl, vychladl, začal být ostražitý…“
Dlouho se věřilo, že příčinou strašného hladomoru, jehož obětí se stalo více než milion obyvatel města, bylo zničení při náletu v září na sklady Badaevského, kde bylo 3 tisíce tun mouky a 700 tun cukr byl uložen. Ale ve skutečnosti by tato zásoba stačila městu sotva na týden. 12. září 1941 zůstaly zásoby potravin v Leningradu o něco déle než měsíc. S katastrofou na frontě v prvních měsících války nikdo nepočítal, a proto se ve městě nevytvářely zásoby potravin.
Město začalo s distribucí produktů na karty ještě před blokádou – 17. července. Pravda, nebylo to provedeno za účelem hospodárnosti, ale pouze za účelem zefektivnění dodávek. Akutní nedostatek potravin pocítili měšťané poprvé v říjnu a v listopadu začal v Leningradu skutečný těžký hladomor.
Norma chleba z konce listopadu 1941 byla 250 g pro dělníky, 125 g dostávali závislé osoby. Ne všichni ale tento příděl dostali. Někdy může být čekání ve frontě na chleba 12 hodin nebo více. V první, nejkrutější a nejstrašnější zimě 1941-42 snědli obyvatelé obleženého města všechny kočky, psy, holuby, použité piliny, papír, lepidlo na tapety, průmyslové oleje, léky, vazelínu jako jídlo, vyvařené pásy , kožené podrážky, jedli i kožichy, rašelinu atp.
Obyvatelé Leningradu, kterým se podařilo přežít, zanechali ve svých vzpomínkách úžasné „kulinárské“ recepty. Pavel Luknitsky ve své knize „Through the Siege“ připomněl: „Do mého jídelníčku stále častěji zařazuji nové jídlo: „tapetovou kaši“… Všichni Leningradéři používají lepidlo na dřevo k vaření vývarů a výrobě želé, toto jídlo je považováno za jedno z nejchutnější a nejuspokojivější. Nevím, jak vyrobit želé, ale umím udělat vývar, ale musím šetřit lepidlo na dřevo. Ale tapetová kaše (můj vlastní vynález) v mnou nastaveném poměru vydrží dlouho…
Po důkladném prozkoumání všeho v bytě jsem skončil s celým kufrem jídla. Jsou to: pásy ze surové kůže, vosk na leštění podlahy, glycerin z lékárničky (omlouvám se, nebyl tam ricinový olej!), třešňové lepidlo, alkoholové podrážky a pár podpatků, karbolen, mnohaletý rituální ječmen dort z hrobu „svatého“, který jsem přivezl před jedenácti lety z Pamíru, láhev rafinovaného minerálního oleje na mazání přesných mechanismů a mnoha dalších potravin. V budoucnu – hřbety mnoha knih, protože jsou také na dobrém lepidle!“
Neméně dramatické vzpomínky na „obléhací dietu“ a detaily života v obleženém městě patří vynikajícímu orientalistickému učenci, profesorovi, představiteli starého šlechtického rodu Alexandru Boldyrevovi. Po celou dobu blokády si vedl podrobný deník – „Záznam o obléhání“ s pečlivým popisem podrobností o hrozném každodenním životě blokády, který byl zveřejněn až v roce 1998 po smrti autora.
Zde je záznam, který učinil 13. ledna 1942: „Katastrofa a smrt zahalily všechny ulice a čtvrti obleženého města. Nyní už téměř nikde není voda, obyvatelé zběsile pobíhají s kbelíky. Máme vodu. Všechny tyto dny je mráz 25-30 stupňů. Druhý den dostali 1 kg. mouky, ale teď samozřejmě prodali půl kila. slabé klobásy (225 rublů za kilogram). Jaká byla hostina večer při přijímání jídla – palačinky na sádle! Jaká radost, jaký nesrovnatelný pocit spásy. A kaše je vařená mouka s tukem… Slyšel jsem (v tramvaji), že v Moskvě dostal nějaký mladý muž tři roky za to, že vyprávěl, že všechny kočky v Leningradu byly snědeny. Co by se stalo, kdyby mluvil o mrtvolách s vyříznutými měkkými částmi, ležících po desítkách v márnicích? (tyto se do márnice nedoručují). Tito nešťastní mrtví jedlíci byli nemilosrdně zastřeleni: celé rodiny.
…Znovu připlouvají útržky nočních můr: jeden za druhým se po zledovatělé silnici řítí pětitunové náklaďáky Krupp (modré, stále jezdí) se svým hrozným nákladem. U jednoho auta se žena opřela dozadu, hlavu měla odhozenou dozadu, ruce natažené jako v záchvatu zoufalého, neovladatelného smíchu a dlouhé černé vlasy jí bachanicky vlály ve větru za uhánějícím náklaďákem. Když auta na sněhu na hřbitově smyknou, nakladače rychle podklouznou nejbližšího mrtvého pod kolo.“
11. března 1942 : „Tuhý mráz, sníh, úplná zima. Dnes jsem před obědem sbíral býky a nedopalky v chladných sálech Ermitáže. Kulatá nádoba se ukázala být téměř plná. Jaká blaženost! Při putování po chodbách si toho hodně pamatuji…“
16. července 1942 . „…Krize se zápalkami je horší než kdy jindy. Déle než měsíc se nevydávaly vůbec (předtím dostávaly po jedné krabičce). Na ulicích si neustále zapalujeme cigarety. Typickou postavou je chodící kuřák s nezapálenou cigaretou v puse. Jen velmi málo se přizpůsobilo řezbářství. Sbíral jsem pazourky, ale není žádná ocel…“
Ale i v této hrůze Leningradé nadále žili a dokonce někdy vtipkovali a psali poezii.
Zde je záznam z 12. listopadu : „…Včerejší ostřelování bylo dlouhé a opět prudké: oblast Mariinského divadla a – poprvé během blokády – Rževka, „která neznala granát, ” kde, jak se říká, byly v tichosti vysazeny jakési obranné zahrady… Glinka (spisovatel a historik, přítel autora deníku – pozn. red.) srazilo auto na rohu Millionnaya a Moshkova 21. ztracen v myšlenkách. Když jsem mu přinesl oběd, řekl jsem:
Přes celou řadu obležení,
přes kouř a plameny dělostřeleckého ostřelování
jsem vám věrně a odvážně doručil oběd s písmeny
!
Na město přitom nezaútočil jen hlad: Němci pokračovali v bombardování a ostřelování Leningradu. Z letadel byly obyvatelům shazovány posměšné letáky: „Jezte fazole – připravte rakve“, „Jezte čočku – vzdejte se města“ atd. Leningradři se však nadále drželi pevně.
Němci nemohli pochopit, jak v tak monstrózních podmínkách lidé nejen zůstali naživu, ale pokračovali v práci a boji. Kde brali sílu? Existuje pro to jediné vysvětlení: vyhladovělí a odsouzení Leningradéni zapnuli své vnitřní, duchovní rezervy, věřili ve vítězství.
Blokádní lékař G.A. Samovarov v „Obléhací knize“ od Daniila Granina a Aleše Adamoviče svědčí: „Víte, co byla největší radost? Tehdy přidali až 300 gramů chleba. Víš? Lidé v pekárně plakali a objímali se. Byla to jasná Kristova neděle, už to byla taková velká radost!“
Akademik Dmitrij Lichačev ve svých pamětech o blokádě napsal: „Během hladomoru se lidé ukázali, obnažili, osvobodili se od nejrůznějších pozlátků: někteří se ukázali jako úžasní hrdinové, kteří nemají obdoby, jiní – darebáci, darebáci, vrazi, kanibalové . Neexistovala žádná střední cesta. Všechno bylo skutečné. Nebesa se otevřela a Bůh byl viditelný na nebi. Ti dobří ho jasně viděli. Staly se zázraky… Lidé si psali deníky, filozofické eseje, vědecké práce, mysleli upřímně, „od srdce“, projevovali mimořádnou pevnost, nepodléhali tlaku, nepodléhali marnivosti a marnivosti.“
Ale stále jsou v zahraničí a někteří dokonce i u nás, kteří cynicky prohlašují, nebylo by lepší vzdát se Leningradu, možná by se pak dalo předejít tragédii obléhání? Nacisté ale neměli v úmyslu nakrmit obyvatelstvo, jejich kanibalistickými plány bylo vyhladovět jeho obyvatele, zničit samotný Leningrad a srovnat ho se zemí.
Pokud by bylo město kapitulováno, osvobozená nacistická vojska by byla přemístěna do Moskvy a pak by výsledek války mohl být úplně jiný. Takže oběti a hrdinství Leningradů byly jedním z rozhodujících příspěvků k vítězství.
A těm, kteří tvrdí, že by bylo lepší vzdát se města, dobře odpověděl slavný leningradský bard Alexander Gorodnitsky svou básní „Blokáda“:
Vzpomeňme na ty zarmoucené během obléhání,
Nebe bylo roztrhané, popraskané,
Čechov, který zachránil svou Prahu,
bez boje ji odevzdal Němcům.
Hlas sirény, úzkostně zpívající,
Kameny, šedé prachem.
Možná bychom udělali totéž,
kdybychom byli Češi.
Smutné milníky v hořkém příběhu,
Hluk dubového lesa Piskarevskaja.
Rozumní Češi mají asi pravdu –
Asi se mýlíme.
Belgičané mají pravdu, je mi jich upřímně líto –
Bruggy byly opuštěny bez výstřelu.
Pravdu mají do života zamilovaní Pařížané,
kteří dali svůj dům Bochovým.
Jsme jen jedni, prosťáčci a blázni,
Petr nebyl Němcům dán.
Architekturu jsme nevydali
na milost a nemilost cizincům.
Nezanechali odkaz hanby
pro své milované děti a vnoučata,
protože se pevně naučili od školního dětství:
Mrtví se nestydí.
A pravděpodobně není těžké si to uvědomit
za sto nebo dvě stě let:
Z ruin je možné znovu vytvořit všechno,
kromě ztracené cti.
Vzpomínka na tragické dny blokády i dnes klepe na srdce obyvatel města na Něvě. Básně o tomto eposu odvahy obyvatel obleženého města se píší dodnes.
Zde je jeden z nich, který v našich dnech napsala petrohradská básnířka Elena Itelson:
Promiň, Leningrade… O obléhání
Promiň, Leningrade, nepoznáváme tě:
Místo zahrad uvidíme domy.
A hlučná hejna slunečních ptáků.
A zazní názvy dalších ulic.
Odpusť mi, Leningrade, naše paměť je tichá,
A řeky paměti neúnavně plynou. Ale Něva a Smolenka, Obvodný, Fontanka
s námi zůstaly, jako řetěz, nerozlučné . S tebou, Leningrade, naše zamrzlé řeky A děti našich dětí jsou také s tebou. V tobě, Leningrade, jsou naše černá kamna a nedodaná vědra vody. Stali jsme se květinami, loukami, kořeny, A kousky chleba jsou umístěny na naší posteli. Odpusť nám, že opakujeme náš čas, odpusť nám, že jsme ti důvěřovali svými dušemi
Ale nemůžeme vstát.
A my neumíme zpívat…
Petrohrad
Historie v datech: 8. září
