V dějinách českých není osobnosti druhé, která by v paměti i v srdci národa našeho byla tou měrou utkvěla, jako svatý Václav. Desáté století ubíhá již od té doby, kdy vlast naše byla posvěcena velikými ctnostmi a mučednickou krví tohoto apoštolského, otcovského knížete, a podnes pouhá vzpomínka na něho hýbe mocně srdcem každého věrného Čecha a budí v něm city i úmysly nejšlechetnější.
Sv. Václav narodil se asi r. 903. jako nejstarší syn českého knížete Vratislava I. z manželky jeho Drahomíře. Když povyrostl v pacholíka, dal otec na něm vykonat postřižiny. Tento obřad býval v národech slovanských, obrácených na víru od svatých bratří Cyrila a Metoděje, konán po způsobu církve řecké, která nařizovala, aby hochům po přijaté svátosti sv. biřmování byly postřiženy vlasy. Toho času přebýval na knížecím dvoře v Praze biskup slovanský, jenž spolu se propůjčoval službou ku skládání veřejných listin, pročež zván byl notářem. Nepochybně zdržoval se u knížete Vratislava jeden z oněch čtyř biskupů, kteří na prosbu knížete Mojmíra II. byli r. 899. od papeže Jana IX. posláni na Moravu, aby zemi té dali nové ústrojí církevní, kteří však brzo potom, když říše Moravská zahynula, odtamtud vypuzeni byli. Postřižiny byly na kněžici Václavu vykonány v chrámu Panny Marie na hradě Pražském. Dobrý a blahověrný biskup s veškerým duchovenstvem odslouživ nekrvavou oběť novozákonní, ujal se pacholíka a postaviv ho na stupně před oltářem, blahoslavil jej řka: „Hospodine, Bože Izraelský, požehnej dítěti tomuto, jako jsi požehnal všem spravedlivým svým, Abrahamu, Izáku a Jakubu, a korunoval jsi pravověrné císaře, rovné apoštolům, Konstantina a Helenu“. A tak byl se žehnáním kněžic postřižen od duchovenstva i některých mužů z přítomného panstva a počal prospívat milostí Boží.
Kníže Vratislav chtěje Čechům zůstavit následníka na trůnu moudrého a zbožného, staral se o pečlivou výchovu prvorozence svého Václava. Nad pacholíkem bdělo bedlivé oko ovdovělé kněžny Ludmily. Světice odchovávala světce.
Ludmila, duchovní dcera sv. Metoděje, pečovala o to, aby vnuk učen byl náboženství Kristovu slovem i písmem jazyka slovanského a takto seznámil se s požehnaným dílem svatých bratří Soluňských. Slovanský kněz Pavel byl mu výborným učitelem. A kněžic maje již v chlapeckém věku bystrý rozum učil se velmi dobře a činil prospěch ve vzdělání křesťanském i ve vědomí národním. Netoliko pak vědomostmi, ale i křesťanskými ctnostmi rozmáhal se mladý Václav pod dozorem svaté babičky své Ludmily, kteráž slovem i příkladem vštěpovala do vnímavého srdce jeho bázeň Boží a horlivost křesťanskou.
Vedle tehdejších potřeb časových bylo záhodno, aby dědic trůnu Českého seznámen byl také s jazykem a obřadem latinským, jenž panoval v sousedních Němcích. Když tedy Václav církevním knihám slovanským dokonale se naučil, poslal ho otec na hrad Budeč opodál Prahy na západ, jenž býval venkovským sídlem knížecí rodiny a polohou svou v tichém ústraní dobře se hodil za učeliště synů urozených. Na Budči založil kníže Spytihněv kostel sv. Petra, při němž býval hradní kněz. Tu vzdělával se kněžic Václav z církevních knih latinských, a jsa od Boha nadán duchem chápavým porozuměl jim za krátko náležitě a vštípil obsah jejich paměti své. Znal pak netoliko, co v knihách těch bylo, ale plnil i věrně přikázaní víry Kristovy. Símě v srdci jeho svatou pěstounkou Ludmilou uložené ujalo se a rostouc vydávalo hojné ovoce bohumilých skutků. Již za jinošských let liboval si Václav ve skutcích milosrdných a pobožných. Věříc v Boha celým srdcem, měl pravou křesťanskou lásku ku bližním; činil dobře chudým, sytil lačné, ujímal se sirotků, podporoval sluhy Boží a byl vůbec milostiv všem lidem. Něžná, zbožná mysl pudila ho k tomu, že rád přisluhoval knězi na mši svaté a sám připravoval obětní dary chleba i vína ku této nejdražší oběti, osvědčuje takto hlubokou úctu k Nejsvětější Svátosti oltářní. Sám požínal o žních pšenici, mlátil ji, rozmílal zrní mezi kameny, zadělával v těsto a pekl hostie. Rovněž připravoval z hroznů obětní víno ke mši svaté. Tato záliba kněžice Václava ve službách Božích byla křesťanským kněžím radostnou zárukou, že až zasedne na trůn, bude horlivým pěstounem víry svaté, a zvláště že bude starat se, aby v Čechách stavěny byly nové chrámy Páně.
Roku 921., když kníže Vratislav zemřel, bylo Václavu teprve osmnáct let. Dědic trůnu jsa tedy nezletilý, nemohl ještě samostatně vládnout zemi. I ujala se poručnictví nad syny a prozatímního vladaření ovdovělá Drahomiř. Zdá se, že Václav již také při spravování země spoluúčinkoval, při čemž hledával ve věcech důležitých rady milé báby své Ludmily, což vzbudilo v pánovité vladařce nenávist proti svaté stařeně. I zaslepila se Drahomiř zlou vášní tak, že jala se Ludmile činit úklady, až posléze dala ji na Tetíně zavraždit. Jak bylo tu něžnému srdci mladého Václava, když viděl, jak bohabojné pěstounce jeho děje se křivda od vlastní matky jeho! Jakou nevýslovnou bolest způsobila mu ukrutná smrť světice Ludmily!
Vladařka Drahomiř poskvrnivši se násilnou smrtí sv. Ludmily zavdala podnět k nebezpečným třenicím v zemi, jimiž i vážnost trůnu zlehčena jest. Za vlády její rozbujněly se vášně zemských vladyk, jichž řáděním octl se knížecí rod český u velkém nebezpečenství. Byl mezi knížaty z rodu Přemyslova a vladykami ostatních čeledí v Čechách za dlouhý čas svazek dosti volný, a jednotliví vévodové vytrhovali se rádi z poslušenství knížecího. Pokud žil kníže Vratislav, nešlo jim po vůli, neboť pevná ruka jeho držela na uzdě choutky těchto pánů a zachovávala v jednotě kmeny téhož národa jim bezprostředně poddané. Ale když po smrti knížete Vratislava vládla nerozvážná Drahomiř, pokusili se někteří vladykové o zjevnou vzpouru proti Přemyslovcům, aby rozšířili svoje panství. O půtkách jejich nejsme dosti poučeni; víme toliko, že hned r. 922. učinil vévoda Bavorský Arnulf válečnou výpravu do Čech. Patrně bylo toto cizí vojsko záštitou vzpurných stran v zemi, které útočily na panství Přemyslovců a zmocnily se některého údělu jejich. Bezpochyby povolal Arnulfa do země hrdý vévoda Zlický Radislav, jenž byl jeho zeť neb svak, a rozšířil jeho pomocí na ujmu Přemyslovců panství svoje v tom objemu, jejž mělo za času sv. Vojtěcha zajímajíc asi dvě pětiny země České. Možná, že vévoda Zlický zatoužil tehdy i po stolci knížecím. Jest také odůvodněné mínění, že v rozsáhlém panství vévody Zlického (Libického), spřízněného s Bavorským vévodským rodem, byla uznávána církevní pravomoc biskupů Rezenských, kdežto v ostatní části země České užívalo se služeb slovanského biskupa moravského tou dobou v Čechách meškajícího, i služeb duchovenstva již před tím zde usedlého. Stav ten byl ovšem jednotě a nezávislosti země nanejvýše nebezpečný. Vlastizrádný vévoda Libický spolčoval se s cizím nepřítelem a bouřil některé sobě přátelské velmože české proti knížecímu rodu Přemyslovců. Tou měrou hrozil Čechům týž osud, jímž zasaženi a vyhubeni byli nesvorní kmenové Slovanů polabských.
Za těchto zmatků ujal se r. 923. dvacetiletý kníže Václav otcovského trůnu v Praze. Knížectví jeho, ztenčené sobeckými podniky domácího panstva, octnuvši se na kraji záhuby, mohlo uniknout dalších osudných pohrom jen opatrností moudrého a rázného panovníka, jakýmž sv. Václav skutečně byl.
(viz pokračování)
Všech 6 části o životě SV.VÁCLAVA si můžete přečíst zde v odkaze viz ZDROJ:
ZDROJ:http://vkpatriarhat.org/cz/?s=svat%C3%BD+v%C3%A1clav
sv. Václav
Sv. Václav, mučedník a patron český (dne 28. září) I. část
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
Sv. Václav narodil se asi r. 903. jako nejstarší syn českého knížete Vratislava I. z manželky jeho Drahomíře. Když povyrostl v pacholíka, dal otec na něm vykonat postřižiny. Tento obřad býval v národech slovanských, obrácených na víru od svatých bratří Cyrila a Metoděje, konán po způsobu církve řecké, která nařizovala, aby hochům po přijaté svátosti sv. biřmování byly postřiženy vlasy. Toho času přebýval na knížecím dvoře v Praze biskup slovanský, jenž spolu se propůjčoval službou ku skládání veřejných listin, pročež zván byl notářem. Nepochybně zdržoval se u knížete Vratislava jeden z oněch čtyř biskupů, kteří na prosbu knížete Mojmíra II. byli r. 899. od papeže Jana IX. posláni na Moravu, aby zemi té dali nové ústrojí církevní, kteří však brzo potom, když říše Moravská zahynula, odtamtud vypuzeni byli. Postřižiny byly na kněžici Václavu vykonány v chrámu Panny Marie na hradě Pražském. Dobrý a blahověrný biskup s veškerým duchovenstvem odslouživ nekrvavou oběť novozákonní, ujal se pacholíka a postaviv ho na stupně před oltářem, blahoslavil jej řka: „Hospodine, Bože Izraelský, požehnej dítěti tomuto, jako jsi požehnal všem spravedlivým svým, Abrahamu, Izáku a Jakubu, a korunoval jsi pravověrné císaře, rovné apoštolům, Konstantina a Helenu“. A tak byl se žehnáním kněžic postřižen od duchovenstva i některých mužů z přítomného panstva a počal prospívat milostí Boží.
Kníže Vratislav chtěje Čechům zůstavit následníka na trůnu moudrého a zbožného, staral se o pečlivou výchovu prvorozence svého Václava. Nad pacholíkem bdělo bedlivé oko ovdovělé kněžny Ludmily. Světice odchovávala světce.
Ludmila, duchovní dcera sv. Metoděje, pečovala o to, aby vnuk učen byl náboženství Kristovu slovem i písmem jazyka slovanského a takto seznámil se s požehnaným dílem svatých bratří Soluňských. Slovanský kněz Pavel byl mu výborným učitelem. A kněžic maje již v chlapeckém věku bystrý rozum učil se velmi dobře a činil prospěch ve vzdělání křesťanském i ve vědomí národním. Netoliko pak vědomostmi, ale i křesťanskými ctnostmi rozmáhal se mladý Václav pod dozorem svaté babičky své Ludmily, kteráž slovem i příkladem vštěpovala do vnímavého srdce jeho bázeň Boží a horlivost křesťanskou.
Vedle tehdejších potřeb časových bylo záhodno, aby dědic trůnu Českého seznámen byl také s jazykem a obřadem latinským, jenž panoval v sousedních Němcích. Když tedy Václav církevním knihám slovanským dokonale se naučil, poslal ho otec na hrad Budeč opodál Prahy na západ, jenž býval venkovským sídlem knížecí rodiny a polohou svou v tichém ústraní dobře se hodil za učeliště synů urozených. Na Budči založil kníže Spytihněv kostel sv. Petra, při němž býval hradní kněz. Tu vzdělával se kněžic Václav z církevních knih latinských, a jsa od Boha nadán duchem chápavým porozuměl jim za krátko náležitě a vštípil obsah jejich paměti své. Znal pak netoliko, co v knihách těch bylo, ale plnil i věrně přikázaní víry Kristovy. Símě v srdci jeho svatou pěstounkou Ludmilou uložené ujalo se a rostouc vydávalo hojné ovoce bohumilých skutků. Již za jinošských let liboval si Václav ve skutcích milosrdných a pobožných. Věříc v Boha celým srdcem, měl pravou křesťanskou lásku ku bližním; činil dobře chudým, sytil lačné, ujímal se sirotků, podporoval sluhy Boží a byl vůbec milostiv všem lidem. Něžná, zbožná mysl pudila ho k tomu, že rád přisluhoval knězi na mši svaté a sám připravoval obětní dary chleba i vína ku této nejdražší oběti, osvědčuje takto hlubokou úctu k Nejsvětější Svátosti oltářní. Sám požínal o žních pšenici, mlátil ji, rozmílal zrní mezi kameny, zadělával v těsto a pekl hostie. Rovněž připravoval z hroznů obětní víno ke mši svaté. Tato záliba kněžice Václava ve službách Božích byla křesťanským kněžím radostnou zárukou, že až zasedne na trůn, bude horlivým pěstounem víry svaté, a zvláště že bude starat se, aby v Čechách stavěny byly nové chrámy Páně.
Roku 921., když kníže Vratislav zemřel, bylo Václavu teprve osmnáct let. Dědic trůnu jsa tedy nezletilý, nemohl ještě samostatně vládnout zemi. I ujala se poručnictví nad syny a prozatímního vladaření ovdovělá Drahomiř. Zdá se, že Václav již také při spravování země spoluúčinkoval, při čemž hledával ve věcech důležitých rady milé báby své Ludmily, což vzbudilo v pánovité vladařce nenávist proti svaté stařeně. I zaslepila se Drahomiř zlou vášní tak, že jala se Ludmile činit úklady, až posléze dala ji na Tetíně zavraždit. Jak bylo tu něžnému srdci mladého Václava, když viděl, jak bohabojné pěstounce jeho děje se křivda od vlastní matky jeho! Jakou nevýslovnou bolest způsobila mu ukrutná smrť světice Ludmily!
Vladařka Drahomiř poskvrnivši se násilnou smrtí sv. Ludmily zavdala podnět k nebezpečným třenicím v zemi, jimiž i vážnost trůnu zlehčena jest. Za vlády její rozbujněly se vášně zemských vladyk, jichž řáděním octl se knížecí rod český u velkém nebezpečenství. Byl mezi knížaty z rodu Přemyslova a vladykami ostatních čeledí v Čechách za dlouhý čas svazek dosti volný, a jednotliví vévodové vytrhovali se rádi z poslušenství knížecího. Pokud žil kníže Vratislav, nešlo jim po vůli, neboť pevná ruka jeho držela na uzdě choutky těchto pánů a zachovávala v jednotě kmeny téhož národa jim bezprostředně poddané. Ale když po smrti knížete Vratislava vládla nerozvážná Drahomiř, pokusili se někteří vladykové o zjevnou vzpouru proti Přemyslovcům, aby rozšířili svoje panství. O půtkách jejich nejsme dosti poučeni; víme toliko, že hned r. 922. učinil vévoda Bavorský Arnulf válečnou výpravu do Čech. Patrně bylo toto cizí vojsko záštitou vzpurných stran v zemi, které útočily na panství Přemyslovců a zmocnily se některého údělu jejich. Bezpochyby povolal Arnulfa do země hrdý vévoda Zlický Radislav, jenž byl jeho zeť neb svak, a rozšířil jeho pomocí na ujmu Přemyslovců panství svoje v tom objemu, jejž mělo za času sv. Vojtěcha zajímajíc asi dvě pětiny země České. Možná, že vévoda Zlický zatoužil tehdy i po stolci knížecím. Jest také odůvodněné mínění, že v rozsáhlém panství vévody Zlického (Libického), spřízněného s Bavorským vévodským rodem, byla uznávána církevní pravomoc biskupů Rezenských, kdežto v ostatní části země České užívalo se služeb slovanského biskupa moravského tou dobou v Čechách meškajícího, i služeb duchovenstva již před tím zde usedlého. Stav ten byl ovšem jednotě a nezávislosti země nanejvýše nebezpečný. Vlastizrádný vévoda Libický spolčoval se s cizím nepřítelem a bouřil některé sobě přátelské velmože české proti knížecímu rodu Přemyslovců. Tou měrou hrozil Čechům týž osud, jímž zasaženi a vyhubeni byli nesvorní kmenové Slovanů polabských.
Za těchto zmatků ujal se r. 923. dvacetiletý kníže Václav otcovského trůnu v Praze. Knížectví jeho, ztenčené sobeckými podniky domácího panstva, octnuvši se na kraji záhuby, mohlo uniknout dalších osudných pohrom jen opatrností moudrého a rázného panovníka, jakýmž sv. Václav skutečně byl.
(viz pokračování)
Všech 6 části o životě SV.VÁCLAVA si můžete přečíst zde v odkaze viz ZDROJ:
ZDROJ:http://vkpatriarhat.org/cz/?s=svat%C3%BD+v%C3%A1clav
Kdyby policisté pracovali stejně jako virologové
Kdyby policisté pracovali stejně jako virologové
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
26.9.2023
Autor: John Blaid
Překlad Eva Mertlíkova
Zde je fiktivní příběh o policistech pracujících stejně jako „virologové“. Policista dospěl po vyšetřování nedávné masové vraždy k závěru a je mu položeno několik otázek:
Osoba: „Detektive, co se to tu děje? Kdo zavraždil všechny ty lidi?“
Policista: „Po dlouhém vyšetřování jsme zjistili, že vraždu spáchal pan Smith.“
Osoba: „Máte pana Smithe ve vazbě?“
Policista: „Ano, na místě činu jsme zadrželi spoustu lidí a zvířat a všechny jsme je zavřeli.“
Osoba: „Myslím, že jste špatně pochopil mou otázku. Ptal jsem se, jestli máte ve vazbě pana Smithe a pouze pana Smithe?“
Policista: „Ne, pana Smithe jsme nemohli najít, tak jsme všechny na místě činu zadrželi, abychom si byli jisti, že jsme ho chytili.“
Osoba: „Neměli byste nejdřív najít důkazy o tom, že je pan Smith naživu, než ho začnete obviňovat z vraždy?“
Policista: „No, je tu několik obětí a neslyšel jsem žádné jiné věrohodné vysvětlení jejich smrti. Předpokládám, že policisté, kteří na místo dorazili jako první, mají pravdu, když říkají, že je zavraždil pan Smith. Policisté tam také našli spoustu krve a odebrali vzorky DNA, takže byli při vyšetřování docela důkladní.“
Osoba: „Ale jak zjistili, že DNA patří panu Smithovi, když ho nenašli?“
Policista: „Protože laboratorní technici sekvencovali veškerou DNA, která byla nalezena na místě činu, vložili ji do počítačové databáze a odstranili ty sekvence, které patřily obětem. A pak z těch zbývajících krátkých sekvencí pomocí počítačů sestavili DNA a podle jejich konečné analýzy mohla sestavená DNA patřit pouze panu Smithovi, protože krátké sekvence nemohly pocházet od nikoho jiného.“
Osoba: „Ale to není tak docela pravda, detektive, co když ty zbývající krátké sekvence patří jiným neznámým lidem, zvířatům, rostlinám nebo mikrobům? Vytvořená DNA by dokonce mohla být výsledkem kombinace všech, protože jste kompletní DNA sestavili z krátkých sekvencí.“
Policista: „Evidentně nevíte, jak se vyšetřuje vražda, a nerozumíte vědecké metodě. Funguje to takhle: Jdeme vyšetřovat vraždu a najdeme tělo nebo těla, pak odebereme vzorky DNA z místa činu, analyzujeme je pomocí počítačů a výsledky vždycky ukážou, že jde o pana Smithe nebo o jednoho z jeho bratrů, sester, bratranců nebo přátel.“
Osoba: „To vypadá, jako byste už rozhodli, kdo vraždu spáchal, ještě předtím, než proběhlo skutečné vyšetřování. Jsou tu i jiné možnosti, které je třeba zvážit, víte? Každopádně, už jste tedy vypátrali někoho z těch dalších lidí?“
Policista: „Ne, zdá se, že je velmi těžké je najít, ale vím, že existují, protože pro ta úmrtí nemáme žádné jiné vysvětlení a sestavená DNA musí patřit panu Smithovi nebo některému z jeho bratrů, sester, bratranců nebo přátel. Celá tahle myšlenka fyzického hledání lidí je něco, co jsme přestali dělat už před desítkami let, protože jsme je stejně nikdy nemohli najít. V dnešní době pracujeme jen s DNA a na základě toho lidi usvědčujeme.“
Osoba: „Ale nedostatek jiného vysvětlení nedokazuje, že vraždu spáchal pan Smith nebo jeho bratři, sestry, bratranci či přátelé. Přiznáváte, že postrádáte jakýkoli fyzický důkaz o jejich existenci, tak jak by pak mohli být za něco odpovědní, nemluvě o tom, že se zdá nemožné usvědčit někoho, koho jste ani nenašli nebo neprokázali, že existuje?“
Policista: „Teď začínáte znít jako jeden z těch konspiračních teoretiků, promiňte, ale nemám na Vás čas. Měl byste si sehnat příručku pro policisty nebo ještě lépe vstoupit do policejního sboru, pak byste pochopil, jak směšně zníte.“
Osoba: „Ptát se na důkazy existence podezřelého z vraždy je něco, co bych těžko nazval směšným. Směšné mi připadá to, že odsuzujete lidi, o jejichž existenci nemáte ani důkazy, za zločin, který nemohli spáchat, ale zároveň necháváte skutečného vraha nebo vrahy na svobodě, kde jim nikdo nebude schopen zabránit v dalších vraždách.“
Policista: „Pokud nepřestanete mluvit, budete čelit následkům, varuji Vás.“
Osoba: „Napadlo Vás někdy, že ta úmrtí mohlo způsobit…“
Policista strčí osobu do policejního auta a nasadí jí roubík.
Zdroj
Věra Jourová z pozice viceprezidentky Evropské komise zaútočila na Elona Muska, že prý nechává na platformě X volný průchod ruským dezinformacím a zrušil cenzorský kodex uplatňovaný předchozím vedením Twitteru!
Nizozemsko: 9letá školačka byla pokárána, když si stěžovala, že se musí v šatně převlékat před biologickým chlapcem
Dedolarizace pokračuje: Země BRICS masově prodávají americké státní dluhopisy
Prohlášení biskupského kolegia ČR a SR k aktuálním věcem
Soud zamítl odvolání: David Icke nadále nesmí vstoupit na území EU
mRNA vakcíny u hospodářských zvířat: vepřové maso, hovězí maso, krevety. Samoamplifikační mRNA vakcíny pro hospodářská zvířata
mRNA vakcíny u hospodářských zvířat: vepřové maso, hovězí maso, krevety. Samoamplifikační mRNA vakcíny pro hospodářská zvířata
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
Ohniska skotu a prasat „očekávána“, Austrálie buduje kapacitu mRNA, 9 recenzovaných článků
26.9.
Recenzované články:
5. září 2023 – Orální mRNA vakcíny pro použití u krevet
12. července 2023 – CBC
16. června 2023 – Tri-State Livestock News
8. června 2023 – Scientific American (David Verhoeven)
7. června 2023 – Canadian Cattlemen – mRNA vakcíny u skotu
2. května 2023 – Austrálie financuje 5letý projekt na nouzové vpichy zvířat mRNA
19. 4. 2023 – Vepřový magazín – dezinformace o mRNA vakcíně
9. srpna 2022 – Genvax Tech News
Vakcína SEQUIVITY RNA společnosti Merck ve vepřovém mase
SOUHRN…
V současné době neexistují žádné mRNA vakcíny používané u hospodářských zvířat v Severní Americe.
Krevety – Izraelská společnost vyvíjí orální doplněk krmiva mRNA pro vakcinaci krevet a zahájí výrobu v Indii v roce 2024.
Skot – V USA nebo Kanadě nejsou schváleny žádné mRNA vakcíny.
Prasata – jeden schválený RNA produkt v Kanadě a USA – Merck’s SEQUIVITY – používá RNA transportovanou uvnitř zablokovaného virového pouzdra (žádné pseudouridinové modifikace, žádné lipidové nanočástice)
SAMOAMPLIFIKAČNÍ mRNA ( 14. června 2023, Comes et al )
MŮJ TAK…
Současný stav mRNA vakcinace hospodářských zvířat má pět velmi znepokojivých aspektů:
Tyto noční můry musí být zastaveny dříve, než budou vypuštěny na obyvatelstvo s neznámými následky.
Dr. Meryl Nass varuje: Smlouva WHO o pandemii je o globální nadvládě několika málo lidí a úplné kontrole mas
Kanadský premiér za odhalení skandálu 98-letého ukrajinského esesáka, kterému tleskal celý kanadský parlament jako hrdinovi, obvinil Rusko a jeho dezinformace!