JAKÉ JSOU VÁLEČNÉ CÍLE? -ERICH VAD, bývalý generál a poradce Angely Merkelové
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi ZDE:
Pane Vade, co říkáte na dodávku 40 Marderů na Ukrajinu, kterou právě oznámil kancléř Scholz?
Jedná se o vojenskou eskalaci, a to i ve vnímání Rusů – i když více než 40 let starý Marder není zázračnou zbraní. Dostáváme se na šikmou plochu. Mohlo by to nabrat vlastní dynamiku, kterou už nemůžeme ovlivnit. Samozřejmě, že bylo a je správné podpořit Ukrajinu a samozřejmě, že Putinova invaze není v souladu s mezinárodním právem – ale nyní je třeba konečně zvážit důsledky!
A jaké by mohly být tyto důsledky?
Chcete dosáhnout ochoty jednat s dodávkami tanků? Chcete dobýt zpět Donbas nebo Krym? Nebo chcete Rusko úplně porazit? Neexistuje žádná realistická definice konečného stavu. Neexistuje žádná realistická definice konečného stavu. A bez celkové politické a strategické koncepce jsou dodávky zbraní čistým militarismem.
Co to znamená?
Jsme ve vojensko-operační patové situaci, ale nemůžeme ji vyřešit vojensky. Mimochodem, tento názor zastává i náčelník amerického generálního štábu Mark Milley. Uvedl, že vojenské vítězství Ukrajiny nelze očekávat a že jedinou možnou cestou je jednání. Cokoli jiného by znamenalo nesmyslné utrácení lidských životů.
Prohlášení generála Milleyho vyvolalo ve Washingtonu velký hněv a bylo také veřejně ostře kritizováno.
Řekl nepříjemnou pravdu. Mimochodem, tato pravda nebyla v německých médiích téměř nikdy zveřejněna. Rozhovor s Milleym, který poskytla CNN, se nikde ve větší míře neobjevil, přestože je náčelníkem generálního štábu naší západní velmoci. Na Ukrajině probíhá opotřebovací válka. Jedná se o opotřebovávací válku s téměř 200 000 padlými a zraněnými vojáky na obou stranách, 50 000 mrtvými civilisty a miliony uprchlíků. Milley tak vytvořil paralelu s první světovou válkou, která nemůže být výstižnější. Jen v první světové válce v takzvaném „krvavém mlýně u Verdunu“, který byl koncipován jako opotřebovací bitva, zahynulo téměř milion mladých Francouzů a Němců. V té době padli zbytečně. Odmítnutí válčících stran jednat tak vedlo k dalším milionům obětí. Tehdy tato strategie vojensky nefungovala – a nebude fungovat ani nyní.
I vy jste byl napaden za výzvu k jednání.
Ano, stejně jako generální inspektor německých ozbrojených sil generál Eberhard Zorn, který stejně jako já varoval před přeceňováním regionálně omezených ofenziv Ukrajinců v letních měsících. Vojenští odborníci, kteří vědí, co se děje mezi zpravodajskými službami, jak to vypadá na místě a co válka skutečně znamená, jsou z diskurzu do značné míry vyloučeni. Nezapadají do mediálního utváření názorů. Do značné míry jsme svědky mediálního konformismu, který jsem ve Spolkové republice Německo ještě nezažil.
Útočí na nás média napříč všemi obory, od BILD po FAZ a Spiegel, a stejně tak na 500 000 lidí, kteří podepsali otevřený dopis kancléřce iniciovaný Alicí Schwarzerovou.
Přesně tak. Alice Schwarzerová má naštěstí svá nezávislá média, aby mohla tento diskurz vůbec otevřít. V hlavních médiích by to pravděpodobně nefungovalo. Většina obyvatelstva je podle posledních průzkumů veřejného mínění již dlouho proti dalším dodávkám zbraní.
O ničem z toho se však neinformuje. O válce na Ukrajině se již nevede žádná férová a otevřená diskuse, což považuji za velmi znepokojivé. Ukazuje mi to, jakou měl Helmut Schmidt pravdu. V rozhovoru s kancléřkou Merkelovou řekl: Německo je a zůstane ohroženým národem.
Ministryně zahraničí Annalena Baerbock v Charkově. – Xander Heinl/IMAGOCo si myslíte o politice ministra zahraničí?
Vojenské operace musí být vždy spojeny s pokusy o politické řešení. Jednorozměrnost současné zahraniční politiky je těžko snesitelná. Je velmi zaměřen na zbraně. Hlavním úkolem zahraniční politiky však je a zůstává diplomacie, slaďování zájmů, porozumění a řešení konfliktů. To mi tu chybí. Jsem rád, že máme v Německu konečně ministryni zahraničí, ale nestačí jen válečná rétorika a chození po Kyjevě nebo Donbasu v helmě a neprůstřelné vestě. To nestačí.
Baerbock je členem Zelených, bývalé mírové strany.
Nechápu, proč se Zelení změnili z pacifistické na válečnou stranu. Sám neznám žádného zeleného, který by absolvoval vojenskou službu.
Anton Hofreiter je pro mě nejlepším příkladem tohoto dvojího metru. Antje Vollmerová, kterou bych zařadil mezi „původní“ zelené, naopak nazývá věci pravými jmény. A skutečnost, že jedna strana má tak velký politický vliv, že nás může vmanévrovat do války, je velmi znepokojující.
Kdyby vás kancléř Scholz převzal od svého předchůdce a vy byste byl stále kancléřovým vojenským poradcem, co byste mu v únoru 2022 poradil?
Poradil bych mu, aby Ukrajinu vojensky podpořil, ale uvážlivě a obezřetně, aby nesklouzl na šikmou plochu válečné strany. A poradil bych mu, aby působil na našeho nejdůležitějšího politického spojence, USA. Klíč k řešení války totiž leží ve Washingtonu a Moskvě.
A co když bude dodán i Leopard?
Pak se znovu nabízí otázka, co by se mělo stát s dodávkami. K ovládnutí Krymu nebo Donbasu nestačí Marder a Leopard. Na východě Ukrajiny, v oblasti Bachmut, Rusové jednoznačně postupují. Donbas si pravděpodobně zanedlouho zcela podmaní.
Stačí vzít v úvahu početní převahu Rusů nad Ukrajinou. Rusko může mobilizovat až dva miliony záložníků. Západ může poslat 100 obrněných transportérů a 100 leopardů, to celkovou vojenskou situaci nezmění. A nejdůležitější otázkou je, jak takový konflikt s agresivní jadernou mocností – mimochodem nejsilnější jadernou mocností na světě – zvládnout! – aniž by došlo ke třetí světové válce. A to je přesně to, na co politici a novináři zde v Německu nemyslí!
Argumentuje se tím, že Putin nechce vyjednávat a že je třeba ho usadit, aby v Evropě dál neřádil.
Je pravda, že Rusům je třeba dát signál: Tak daleko a ne dál! Taková agresivní válka nesmí pokračovat. Proto je správné, aby NATO zvýšilo svou vojenskou přítomnost na východě a aby se Německo připojilo. Putinovo odmítání vyjednávat je však nedůvěryhodné. Rusové i Ukrajinci byli na začátku války na přelomu března a dubna 2022 připraveni uzavřít mírovou dohodu. Pak z toho nic nebylo. Koneckonců dohodu o obilí vyjednali během války také Rusové a Ukrajinci až za účasti OSN.
Nyní umírání pokračuje.
Můžete pokračovat v opotřebovávání Rusů, což zase znamená statisíce mrtvých, ale na obou stranách. A to znamená další zničení Ukrajiny. Co z této země zbylo? Bude srovnána se zemí. Nakonec ani to už pro Ukrajinu není řešením. Klíč k vyřešení konfliktu neleží v Kyjevě, ani v Berlíně, Bruselu či Paříži, ale ve Washingtonu a Moskvě. Je směšné tvrdit, že se Ukrajina může něco rozhodnout.
S tímto výkladem je člověk v Německu rychle považován za konspiračního teoretika…
Já sám jsem přesvědčený transatlantista. Řeknu vám upřímně, že v případě pochybností bych raději žil pod americkou hegemonií než pod ruskou nebo čínskou. Zpočátku byla tato válka pouze vnitropolitickým sporem na Ukrajině. Začalo to už v roce 2014 mezi ruskojazyčnými etnickými skupinami a samotnými Ukrajinci. Byla to tedy občanská válka. Nyní, po ruské invazi, se z ní stala mezistátní válka mezi Ukrajinou a Ruskem. Je to také boj za nezávislost Ukrajiny a její územní celistvost. To vše je pravda. Není to však celá pravda. Je to také zástupná válka mezi USA a Ruskem a v černomořském regionu jsou v sázce zcela konkrétní geopolitické zájmy.
Co to je?
Oblast Černého moře je pro Rusy a jejich černomořskou flotilu stejně důležitá jako Karibik nebo oblast kolem Panamy pro USA. Pro Čínu jsou stejně důležité jako Jihočínské moře a Tchaj-wan. Stejně důležité jako ochranné pásmo Turecka, které zřídilo proti Kurdům v rozporu s mezinárodním právem. Na tomto pozadí a ze strategických důvodů se z toho nemohou vymanit ani Rusové. Nehledě na to, že v referendu na Krymu by se obyvatelé jistě rozhodli pro Rusko.
Jak by to tedy mělo pokračovat?
Pokud by Rusové byli masivní intervencí Západu donuceni stáhnout se z černomořského regionu, pak by se před odchodem ze světové scény zcela jistě uchýlili k jaderným zbraním. Považuji za naivní přesvědčení, že k jadernému úderu ze strany Ruska nikdy nedojde. Podle hesla „Oni jen blafují“.
Jaké by však mohlo být řešení?
Stačí se zeptat lidí v regionu, tedy na Donbasu a Krymu, ke komu chtějí patřit. Územní celistvost Ukrajiny by měla být obnovena s určitými západními zárukami. A Rusové takovou bezpečnostní záruku také potřebují. Ukrajina tedy nebude členem NATO. Od bukurešťského summitu v roce 2008 je jasné, že toto je pro Rusy červená linie.
A co si myslíte, že může Německo udělat?
Musíme dávkovat naši vojenskou podporu tak, abychom nesklouzli do třetí světové války. Nikdo z těch, kdo šli v roce 1914 do války s velkým nadšením, si později nemyslel, že to bylo správné. Pokud je cílem nezávislá Ukrajina, je třeba si také perspektivně položit otázku, jak by mělo vypadat evropské uspořádání s účastí Ruska. Rusko z mapy jen tak nezmizí. Musíme se vyvarovat toho, abychom Rusy hnali do náruče Číňanů, a tím posunuli multipolární uspořádání v náš neprospěch. Potřebujeme také Rusko jako vůdčí sílu mnohonárodnostního státu, abychom se vyhnuli vypuknutí bojů a válek. A upřímně řečeno, nedokážu si představit, že by se Ukrajina stala členem EU, natož NATO. Na Ukrajině, stejně jako v Rusku, panuje vysoká korupce a vláda oligarchů. To, co my v Turecku – oprávněně – odsuzujeme z hlediska právního státu, je problém i na Ukrajině.
Co myslíte, pane Vade, co nás čeká v roce 2023?
Ve Washingtonu je třeba vytvořit širší frontu pro mír. A tento nesmyslný akcionismus v německé politice musí konečně skončit. Jinak se jednoho rána probudíme a zjistíme, že jsme uprostřed třetí světové války.
ZDROJ:EMMA https://www.emma.de/artikel/erich-vad-was-sind-die-kriegsziele-340045
ZDROJ: NATOAKTUÁL 
