VÁCLAV KLAUS promluvil dnes v místě, kde se tvořily dějiny, o významu 105. výročí založení republiky pro náš tisíciletý stát a především pro dnešek – projev, který dnes určitě nikde nezazní, protože oficiální posty obsadili vesměs nepřátelé naší státnosti – a také pro to je dobré si jeho slova alespoň přečíst

Dámy a pánové,

s některými z Vás jsme se na stejném místě, ve stejnou dobu a ve stejný den, už jednou setkali. Bylo to před třemi lety, v okamžiku nesmyslných covidových zákazů. Jakékoli shromažďování lidí (a navíc bez roušek) bylo zakázáno a já jsem se pak o svém tehdejším provinění musel dlouho soudit. Teď nečekám atak úřadů, spíše politických odpůrců, lidí, kteří nesnesou jiný názor než ten vlastní.

28. říjen je vážné datum, k vážnému datu se mají pronášet vážné projevy a vážný projev je projev připravený, tedy psaný. A psaný text je nutné číst.

Scházíme se v den státního svátku před historickou budovou, v níž byla před 105 lety vyhlášena Československá republika. Od tohoto okamžiku se datují dějiny naší moderní státnosti.  Scházíme se zde právě my, kterým o naši republiku skutečně jde, a právě zde, protože tuto zásadní událost našich dějin, o níž bude dnes na jiných fórech pronesena spousta převážně prázdných slov, chceme vzpomenout vážně. Optikou této události se chceme dívat na nepříliš radostný dnešek a na akutní hrozbu, kterou je vzdání se myšlenky 28. října.

Pro naše rodiče a prarodiče, pro generace, které přežily útrapy první světové války, byly události 28. října 1918 zásadním zlomem. Po třech stoletích habsburské nadvlády a po čtyřech letech válečných hrůz nastal konec války, spolu s ním se rozpadla habsburská monarchie a zrodila se naše republika.

Nesla v sobě mnohé rysy této přelomové chvíle – nejenom velké vlastenecké nadšení, ale i zděděné i nově vzniklé národnostní problémy. Ekonomika byla válkou zcela vyčerpána. Ještě, že jsme měli Rašína a vyhnuli se poválečné inflaci, která proběhla v nebývalé výši všude kolem nás. Naši předkové si také začínali brzy uvědomovat naši závislost na měnících se velmocenských poměrech. Radost a naděje však tehdy mimo veškerou pochybnost převládaly. Vznik samostatné a svobodné Československé republiky byl vyvrcholením společenské, ekonomické a kulturní emancipace, kterou si Češi dlouhou dobu přáli a ke které v průběhu 19. a počátkem 20. století směřovali.

Nadšení a euforie však nejsou na věky. A hlavně nestačí. Již po dvou desetiletích se ukázalo, na jak vratkých základech naše státnost a suverenita stály. Hitlerovi stačila krátká doba a z Československé republiky zbyly trosky. Pro české Němce byl sám koncept republiky od samého počátku nepřijatelný a bez válečné porážky Německa v roce 1918 vznik naší republiky by nikdy neakceptovali. Při první příležitosti usilovali o její rozbití. Iluzí se ukázalo být zahraničně-politické opření se o západní velmoci.

Nechceme to slyšet, ale Mnichov byl logickým důsledkem tehdejšího evropského vývoje, nebyl nečekanou katastrofou. I skutečnost, že jsme se po druhé světové válce dostali do Stalinova područí, s tím vším souvisela.

Teprve listopad roku 1989 znovu oživil naděje 28. října 1918. Na události, které po 17. listopadu v naší zemi bezprostředně následovaly, můžeme vzpomínat s hrdostí. Bohužel už jen vzpomínat. Dnešní vláda se od idejí svobody z počátku 90. let stále více vzdaluje, což vyvolává frustraci stále se zvětšující části naší společnosti. Frustrace ale nestačí. Frustrace není politickým programem. Nemá-li zůstat neproduktivní pasivitou, musí být rychle nahrazena pozitivní politickou aktivitou. A té se musí zúčastnit každý z nás.

Nebude to snadné. Potřebnou změnu je a bude těžké prosadit nejen z důvodů naší domácí nejednoty a jisté ochablosti a změklosti. Bude to těžké i z toho důvodu, že doma už dnes nejsme sami. Už je tu s námi – se všemi svými viditelnými i neviditelnými emisary a jejich ocotnými domácími pomocníky – i Evropská unie a my při jejím rozhodování o nás a za nás taháme za kratší konec provazu, neboť pro vlivné síly dnešní Evropské unie je národní stát a jeho existence už jen reliktem minulosti.

Zrušením hranic a otevřením stavidel pro masovou migraci jsou v Evropě připravovány podmínky k vytvoření nové multikulturní společnosti, což lidé nejen u nás doma nechtějí. Důsledkem je fatální odcizení evropských elit od občanů evropských zemí. Jsme svědky nové etatizace a socializace Evropy. Jsme svědky násilného prosazování zelené ideologie, která staví člověka a přírodu do nesmiřitelného protikladu.

Snaží se nás přesvědčit, že česká státnost, národní hrdost, vlastenectví a obhajoba národních zájmů jsou jen přežitky minulosti. Že je to pouhé staromilství. Vidíme to zcela jinak. Právě dnes, 28. října, bychom měli říci jasně a nahlas, že to, co před 105 lety vytvořili Masaryk, Rašín, Beneš a další, pro nás zůstává závazkem i dnes.

Uchovat a ubránit naši státnost a suverenitu a předat je následujícím generacím musíme i my cítit jako svůj závazek. Víme, že byly vybojovány za velkých obětí a v mimořádných okamžicích historie. V Bruselu však – s jistou nadsázkou řečeno – o nic jiného než o anti-dvacátýosmý říjen už dávno nejde.

Kéž by to měli na mysli ti, kteří se v demokratické volbě dostali a dostanou do čela dnešní České republiky. Abychom k tolik potřebné změně přispěli, musíme rychle začít hledat takové politiky, kteří by byli schopni nás k obratu a k novému zítřku dovést. Jsme tu dnes proto, abychom tyto své obavy řekli veřejně, s plnou vážností a naléhavostí.

Zdroj.