že mě kdosik sleduje, ani ve snu by mě nenapadlo, jaký z tého vznikne přiběh.
Včera v šest rano sem seděl v Kompasu, pak ve Fabryku sledoval nadherny koncert Zaviša s Uspěchem, pak mě vyzvednul maly Vlastik, dovezl na letiště Ostrava-Katowice a v šest večer sem vystupil z te hlinikove rakve na letišťu Puerto Plata, nedaleko od mista, kaj sebu mlady Falco flaknul pod autobus a bolt mě dovezl do Sosúa. Mam rad ty změny. Před tydnem bylo minus čtrnact, karu sem nemohl vyhrabat ze zavěji, včera byla mlha jak cyp, že bysem psa nevypustil, bo by se nemusel ku mně vratit a fčil sedim před letištěm Gregoryjo Luperona a odhaňam taxikaře, keři by mě chtěli za štyry tisice pesos svezt do osum kilaku vzdalene dupy.
Před rokem tu ještě byl, fčil už ni, ale stejně mam pocit, že tu furt je.
„Přejete si odvezt do Sosúa, pane?“ ozvalo se za mnu.
„No, gracia, seňor…“ odpověděl sem, tajak odpovidam na stovky podobnych dotazu mistnich šašku, aniž bysem se podival za sebe.
Až pak mi to došlo. „Jak vite, že…?“ pootočil sem se dozadu, ale už tam nikdo nebyl.
Vylezl sem na hlavni ulicu, chvilu si vychutnaval šedomodry smrad z vyfuku motorek, kere valily bez světel okolo mě a pak sem mavnul na prvni kvakva, kere jelo okolo.
Vystupil sem u hytlermarketa Plajero, kaj mě před rokem okradnul bankomat. Zasunul sem kartu, nacvakal pinkot, bankomat mi kartu vratil, penize nedal, ale na vypisu z učtu mi pipla esemeska, že deset tisic pesos bylo vybranych. Nic se nezměnilo. zase sem stal na ulici, tajak rok zpatky, chudši než nejchudši z mistnich žebraku, okolo mě pochodovaly podivne postavičky, proti kerym byli naši elfove a dalši udavači obyčejnyma břidilama.
Chlop, kery vloni s pokřivenu nohu žebral u nejdražšich podniku, si kusek ode mě balil cigaro. Stara, bezzuba kurva, kera chodivala s obrazem Marylin Monrou, si rozbalovala čedar z mistniho hytlermarketa a laskyplně si zasunovala roličky syra do bezzubeho pyska.
„Kupil sem si nove kozy,“ ozvalo se za mnu. Otočil sem se. Hermafrodyt, ani netušim, na jake čislo pohlavi by ho pasovali naši kokoti z brusele, se na mě usmival, jako byzme se rok neviděli.
Rok zme se neviděli. Ne, že by mi chyběl. To sem tenkrat ještě netušil, že mi v luksusni knajpě nad Hispaňolu řekne stary Adolf tu větu, na keru furt musim myslet – „…přišli si pro vas a pro vaše děti…“.
Dneska už tu neni. Kdo čital „Zrnko pisku„, tak vi. Prošel sem se po plaži, z kere je vyhled na baraky, kere zub času zničil tak, že z nich su dojebane rujny. Zbytky stodvacet roku stare betonove konstrukce, z kere bezpravni negři nakladali banany pro otrokaře z United Fruit Company, furt omyval ten samy přiboj Atlantyku, tajak tenkrat.
„Davejte pozor, pane, mate odevřeny zip u batoha“, upozornil mě maly, černy synek, kery staremu, bilemu gryngovi čistil buty. Jak si teho všimnul, netušim, bo ani nezvednul oči od tych but, kere pucoval.
Furt sem na to musel myslet. Adolf už tu neni. Šel sem kolem jeho baraku. Na zdi byla hřebikem vyryta chaluha. Na vedlejšim baraku furt vlala zplihla modrobila vlajka. Před bizarnim muzeem parkoval otřiskany Mercedes a chlopi, keři před nim kuřili, měli pod sakem vybulene kapsy od gati.
Vstupil sem do moji oblibene knajpy Central, objednal si kafe a zustal stat u baru, bo pajzel byl narvany k prasknuti.
„Bez mlika a cukru, tajak vždycky, seňor?“ usmala se na mě kelnerka.
Přikyvnul sem. Jak to može vědět, napadlo mě… Vloni tu přece nebyla.
Chvilu sem postaval u baru a pozoroval okoli. Mlade děvuchy z cele latinske Ameryky pozorovaly mě a odhadovaly, jestli jim cosik přispěju na jejich nelehky život. Přestarli hytlerovci posedavali u oken Central baru a čuměli, jak dešť omyva ojete gumy mistnich maršrutkařu. Na obrazovce zpival Falko „Herr kommisar“ a v rohu hospody vzniknul jakysik konflikt, když ochranka robila ordnung a jakysik magor se temu nechtěl přizpusobit, tak ho vyhodili oknem. Nic zleho se nestalo, okno nebylo zasklene a Kanaďan se hnedka po dopadu odpotacal do vedlejšiho baru.
„Vaše misto je volne,“ přitočil se ke mně chlop, kery měl pracku tajak ja stehno a kereho bysem nechtěl potkat v noci v parku.
Překvapeně sem se na něho podival, bo sem o žadne misto neprosil. „Jiny kraj, jiny brav“, uvědomil sem si, na nic se neptal a sednul na nejlepši misto v baru.
Adolf už tu neni. Jeho parte mam už skoro rok v mojem kopijařu. A stejně tu je, pomyslel sem si, když sem sledoval polonahe mulatky na ulici a chlopy na mopedach, čekajici na svoje ožrale kunčafty.
„Kytky mate zalite, seňor?“ ozvalo se za mnu.
Otočil sem se, ale nikdo tam nebyl ..
