Australský socialistický experiment: ovládnutí kapitalismu – Jedná se o socialismus s australskými rysy

Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi ZDE:

30.1.2023

Nový australský socialistický experiment je v plném proudu. Příznaky jsou všude. Je však jedinečný… Jedná se o socialismus s australskými rysy. A říká se to otevřeně.

V dokumentu, který byl zveřejněn tento týden, oznámil ministr financí Jim Chalmers radikální přestavbu kapitalismu. Deník The Australian to vysvětluje jako „seismickou změnu politiky„, v jejímž rámci „labouristé opustí politický koncept volného trhu, který po dvě generace určoval směřování bohatých zemí“. Ministr financí Chalmers uvádí:„rok 2023 bude rokem, kdy vybudujeme lepší kapitalismus, který bude jedinečný pro Austrálii“ a který popisuje jako „nový kapitalismus založený na hodnotách“.

V této sérii tří článků se na tento experiment podívám očima a myslí socialistů. Nechci diskutovat o tom, zda je správné či nesprávné, kam Austrálii vedou, ale spíše se snažím pochopit jejich myšlení. Proč si myslí, že jejich jedinečná socialistická vize bude fungovat?

Hned na začátku je třeba pochopit dva klíčové pojmy.

Za prvé, základním kamenem, na kterém tento nový socialismus stojí, je to, že australští socialisté se zmocnili australského kapitalismu. Tento triumf socialistů a kapitalistů tvoří nový australský systém.

Za druhé, v rozporu s obvyklým antisocialistickým narativem, jejich myšlení je takové, že socialismus neznamená chudobu. Socialismus může zahrnovat i bohatství. Záleží na vlastnostech zaváděného socialismu. Přinejmenším u tohoto nového socialistického experimentu je třeba předpokládat, že australští socialisté plně věří, že přinesou socialismus s („přerozděleným“) bohatstvím.

V době psaní tohoto článku (leden-únor 2023) tyto tři články navrhují, aby tento nový australský socialismus měl čtyři hlavní strukturální prvky:

1. Socialisté jsou kapitalisté: Socialisté se stali dominantními kapitalisty tím, že se zmocnili úspor proletariátu. Tím, že socialisté ovládají hlavní penzijní fondy v kapitalistickém stylu institucionalizovaného monopolu, mají hlavní vliv v celé ekonomice, pokud jde o to, které projekty a jakým způsobem jsou financovány. Tuto finanční moc dále výrazně posilují strategické podíly v rozhodujících společnostech. Tím je zajištěna významná kontrola nad lidmi, kteří řídí společnosti, a nad rozhodnutími, která tyto společnosti přijímají.

2. Socialisté ovládají parlamenty: Socialisté dosáhli rovnováhy sil v parlamentu Commonwealthu a v parlamentech klíčových států. Socialisté ještě nikdy neměli tak silnou politickou pozici, aby mohli svůj experiment realizovat prostřednictvím legislativních opatření. Navíc díky silným daňovým příjmům je vláda v pozici, kdy může utrácet/investovat do projektů, které chce, kde chce, a to i v případě, že soukromý sektor do těchto socialisty preferovaných projektů investovat nebude.

3. Znárodnění podniků zadními vrátky: Socialisté prokázali ochotu účinně „znárodňovat“ průmyslová odvětví. Prvním z nich je plynárenství. Technika nespočívá nutně v tom, že by vláda přímo vlastnila průmyslové podniky, ale spíše v zavedení takové regulační kontroly, aby průmyslové podniky již neměly kontrolu nad tím, co dělají. Stávají se pouhými vazaly, kteří plní příkazy vydané jim prostřednictvím legislativního procesu. Přímé státní vlastnictví je nicméně stále jednou z možností, jak ukazují plány viktoriánské vlády na vytvoření státního podniku na výrobu elektřiny.

4. Vyřadit manažery podniků: Socialisté přebírají přímou kontrolu nad pracovním uspořádáním v podnicích. Manažeři mohou pracovat pouze podle pracovních ujednání diktovaných pracovními soudy. To zahrnuje i potlačení až zrušení práva lidí být svým vlastním šéfem, být samostatně výdělečně činný.

Zastřešujícím procesem těchto prvků je potlačení konkurence v celé ekonomice. Konkurence je nepřítelem socialismu. Potlačení konkurence je nejdůležitějším procesem k dosažení programu socialistů.

Abychom mohli sledovat tento vznikající socialistický systém, musíme se vyvarovat zaslepenosti absolutními hodnotami. Každý politicko-ekonomický systém je o tom, kde je na dlouhém provázku uvázán uzel. Málokdy je tento uzel uvázán na krajním konci šňůry (vlevo nebo vpravo). Ale v tomto současném australském cvičení vázání uzlů je uzel posunut hodně doleva, na antikonkurenční, monopolistickou levici. Vzhledem k Chalmersovu dokumentu je tento nový socialismus radikální.

Tento první článek se zaměřuje na uchvácení australského kapitalismu socialisty. Pravděpodobně je pravdivější říci, že socialisté se stali kapitalisty.

Zní to protimluvně? Teoreticky ano. Teze Karla Marxe tvrdí, že socialismus porazí kapitalismus a předznamená nástup komunismu.

Socialisté však dostali velkou lekci z pádu Berlínské zdi v roce 1989 a s ním i z rozpadu sovětského impéria. Tím poučením bylo, že socialismus nemusí „porazit“ kapitalismus, ale musí se kapitalismu „zmocnit“, aby přežil a zvítězil (socialismus).

Komunistická strana Číny (KS Číny) se poučila jak ze zániku Sovětského svazu, tak z celosvětového statusu vyvrhele, který KS Číny získala po masakru vlastního národa během protestů na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Deset let po masakru si ČKS pozvala finanční titány z Wall Streetu, kteří jí vyšli vstříc. V čele Wall Street stál „kapitalistický“ gigant Goldman Sachs. Čína nabízela systém, v němž by kapitalisté mohli vzkvétat díky politické protekci. Ukázalo se, že pro ČKS, která se z toho poučila, je to nesmírně úspěšné, a poté, co si osvojila operační lekce, vstřebala kapitalismus do své vlastní formy komunismu.

A to se v podstatě děje i v Austrálii. Socialisté se stali kapitalisty.

To se podařilo především díky skvělému australskému systému povinného penzijního připojištění. Tento systém vymyslel tehdejší australský ministr financí Paul Keating a předseda odborů Bill Kelty v roce 1991 a následně jej zavedl v průběhu posledních tří desetiletí. Povinný australský systém penzijního připojištění zajistil australským socialistům kontrolu nad úsporami proletariátu a díky tomu i významnou kontrolu nad australským kapitalismem. To možná nebylo záměrem Keatinga a Keltyho, ale stalo se tak.

Plán Keatinga a Keltyho předpokládal, že superfondy budou hnací silou hospodářského růstu. Oba muži se vysmívají tomu, co označují za „bláznivou levici“. Pak ale přichází politický zvrat.

Levice je v Austrálii na politickém vzestupu. Není to tak, že by „blázni“ ovládali zemi. Rozumná a potrhlá levice byla spíše díky výsledkům voleb dotlačena k politickému usmíření.

Je také zřejmé, že australská levice napříč všemi stranami nesouhlasí s Keatingovou/Keltyho vizí, jak dosáhnout hospodářského růstu. Keating/Kelty se hlásí k Schumpeterově teorii „tvůrčí destrukce“. To znamená, že otevřený, konkurenční trh je hnací silou hospodářského růstu. Keatingova/Keltyho vize povinného penzijního připojištění spočívala v tom, že existuje proto, aby zajistilo finanční potřeby Australanů na stáří. K tomu však mělo dojít v rámci struktury svobodného, otevřeného a konkurenčního tržního hospodářství. A to také vyžadovalo minimálně regulovaný trh práce – alespoň podle Keatingovy/Keltyho vize.

Tento jazyk volného trhu a s ním spojené názory však nemají u levice příliš velkou odezvu. Pro ně je to marťanský jazyk bez pozemské odezvy. Koncepty a jazyk volného trhu již nejsou ústředním bodem australské politické ortodoxie.

Dnešní pokladník Chalmers se k odkazu Keatinga a Keltyho vyjadřuje odmítavě: „Nemůžeme jen zpětně upravovat staré programy nebo se vracet ve stopách našich hrdinů.

Chalmersova vize zastává názor, že „vláda má hrát vedoucí úlohu … řídit trhy, usnadňovat toky kapitálu do prioritních oblastí a nakonec dosáhnout pokroku v našich společných problémech a cílech“. Chalmers to označuje za „znovuzrození australského kapitalismu“.

Zde je „přepínač“, který byl (a je) v procesu rozvíjení a narušování vize Keatinga/Keltyho.

Podle marxistické teorie se socialisté hlásí ke konečnému vítězství diktatury proletariátu. Diktatura je rozhodující slovo. V praxi to znamená, že socialisté jsou monopolisté – a to většinou znamená monopol prostřednictvím vlády.

Ale kapitalisté jsou také monopolisté. Cílem každého kapitalisty vždy bylo dosáhnout nějakého monopolu.

Cílem regulace volného trhu je umožnit stranám usilovat o dosažení monopolu, ale vždy dosažení monopolu znemožnit. Při regulaci volného trhu jde o napětí, které vytváří konkurence jako hnací síla hospodářského růstu i jako aktér rozdělování bohatství. Taková je každopádně myšlenka.

Existuje však jedna věc, která socialisty a kapitalisty spojuje. Je to jejich společná láska k monopolu a touha po něm. Socialisté usilují o monopol státu nad jednotlivcem. Kapitalisté usilují o monopol prostřednictvím likvidace konkurence. Čím socialisté i kapitalisté pohrdají, je znemožnění dosažení jejich monopolních choutek. Praktická realizace jejich (rozdílných) snah o monopol je podstatou tohoto nového australského socialistického experimentu.

Právě zde je australský systém důchodového pojištění pro tento socialistický experiment rozhodující.

S aktivy ve výši 3,3 bilionu dolarů, která rychle rostou, superfondy dominují finančnímu systému. Přestože celková aktiva čtyř velkých bank činí 4,1 bilionu dolarů, superpenzijní fondy jsou ve skutečnosti největší finanční hrou ve městě.

Ale nezáleží jen na hrubé finanční velikosti a síle. Jde také o kontrolu. Superfondy strategicky vlastní velké podíly ve velkých společnostech, včetně bank. To přináší obrovský vliv na správní rady, politiku a jednání podniků. Dalo by se říci, že superfondy dokonce ovládají banky – nebo k tomu alespoň směřují.

Příběh o kontrole jde hlouběji: k samotné struktuře toho, kdo ovládá penzijní fondy. Průmyslové fondy jsou největším sektorem fondů s aktivy ve výši 872 miliard dolarů. Tyto fondy jsou fakticky ovládány jako konglomerát partnerstvím odborů a skupin zaměstnavatelů. Přispívající členové nemají žádné slovo ani vliv na kontrolory, přestože jde o peníze členů. Odpovědnost a informační povinnosti průmyslových fondů jsou skandálně minimální, dokonce neprůhledné, například ve srovnání s kótovanými společnostmi.

To je základní kámen ovládání australského kapitalismu socialisty. Socialisté „vlastní“ peníze proletariátu, které si proletariát nemůže nárokovat zpět, dokud neodejde do důchodu. Do té doby jsou peníze proletariátu hříčkou socialistů, kterou samozřejmě využívají k těm nejlepším socialistickým záměrům. To znamená, že australští socialisté se stali dominantními kapitalisty.

Ve skutečnosti nic z toho není nové. Vyvíjí se to už třicet let. Nové je to, že ekonomičtí racionalisté, Keating/Kelty, Schumpeterova teorie „kreativní destrukce“, volnomarkeťáci, ztratili svou politickou potenci. Politickou převahu mají socialisté. Zmocnili se kapitalismu. Stali se kapitalisty. Nyní realizují svou verzi socialisticko-kapitalistické utopie, přesněji řečeno utopie monopolistů.

ZDROJ: SPECTATOR Australia https://www.spectator.com.au/2023/01/the-australian-socialist-experiment-capturing-capitalism/