V dějinách českých není osobnosti druhé, která by v paměti i v srdci národa našeho byla tou měrou utkvěla, jako svatý Václav. Desáté století ubíhá již od té doby, kdy vlast naše byla posvěcena velikými ctnostmi a mučednickou krví tohoto apoštolského, otcovského knížete, a podnes pouhá vzpomínka na něho hýbe mocně srdcem každého věrného Čecha a budí v něm city i úmysly nejšlechetnější.

Sv. Václav narodil se asi r. 903. jako nejstarší syn českého knížete Vratislava I. z manželky jeho Drahomíře. Když povyrostl v pacholíka, dal otec na něm vykonat postřižiny. Tento obřad býval v národech slovanských, obrácených na víru od svatých bratří Cyrila a Metoděje, konán po způsobu církve řecké, která nařizovala, aby hochům po přijaté svátosti sv. biřmování byly postřiženy vlasy. Toho času přebýval na knížecím dvoře v Praze biskup slovanský, jenž spolu se propůjčoval službou ku skládání veřejných listin, pročež zván byl notářem. Nepochybně zdržoval se u knížete Vratislava jeden z oněch čtyř biskupů, kteří na prosbu knížete Mojmíra II. byli r. 899. od papeže Jana IX. posláni na Moravu, aby zemi té dali nové ústrojí církevní, kteří však brzo potom, když říše Moravská zahynula, odtamtud vypuzeni byli. Postřižiny byly na kněžici Václavu vykonány v chrámu Panny Marie na hradě Pražském. Dobrý a blahověrný biskup s veškerým duchovenstvem odslouživ nekrvavou oběť novozákonní, ujal se pacholíka a postaviv ho na stupně před oltářem, blahoslavil jej řka: „Hospodine, Bože Izraelský, požehnej dítěti tomuto, jako jsi požehnal všem spravedlivým svým, Abrahamu, Izáku a Jakubu, a korunoval jsi pravověrné císaře, rovné apoštolům, Konstantina a Helenu“. A tak byl se žehnáním kněžic postřižen od duchovenstva i některých mužů z přítomného panstva a počal prospívat milostí Boží.

Kníže Vratislav chtěje Čechům zůstavit následníka na trůnu moudrého a zbožného, staral se o pečlivou výchovu prvorozence svého Václava. Nad pacholíkem bdělo bedlivé oko ovdovělé kněžny Ludmily. Světice odchovávala světce.

Ludmila, duchovní dcera sv. Metoděje, pečovala o to, aby vnuk učen byl náboženství Kristovu slovem i písmem jazyka slovanského a takto seznámil se s požehnaným dílem svatých bratří Soluňských. Slovanský kněz Pavel byl mu výborným učitelem. A kněžic maje již v chlapeckém věku bystrý rozum učil se velmi dobře a činil prospěch ve vzdělání křesťanském i ve vědomí národním. Netoliko pak vědomostmi, ale i křesťanskými ctnostmi rozmáhal se mladý Václav pod dozorem svaté babičky své Ludmily, kteráž slovem i příkladem vštěpovala do vnímavého srdce jeho bázeň Boží a horlivost křesťanskou.

Vedle tehdejších potřeb časových bylo záhodno, aby dědic trůnu Českého seznámen byl také s jazykem a obřadem latinským, jenž panoval v sousedních Němcích. Když tedy Václav církevním knihám slovanským dokonale se naučil, poslal ho otec na hrad Budeč opodál Prahy na západ, jenž býval venkovským sídlem knížecí rodiny a polohou svou v tichém ústraní dobře se hodil za učeliště synů urozených. Na Budči založil kníže Spytihněv kostel sv. Petra, při němž býval hradní kněz. Tu vzdělával se kněžic Václav z církevních knih latinských, a jsa od Boha nadán duchem chápavým porozuměl jim za krátko náležitě a vštípil obsah jejich paměti své. Znal pak netoliko, co v knihách těch bylo, ale plnil i věrně přikázaní víry Kristovy. Símě v srdci jeho svatou pěstounkou Ludmilou uložené ujalo se a rostouc vydávalo hojné ovoce bohumilých skutků. Již za jinošských let liboval si Václav ve skutcích milosrdných a pobožných. Věříc v Boha celým srdcem, měl pravou křesťanskou lásku ku bližním; činil dobře chudým, sytil lačné, ujímal se sirotků, podporoval sluhy Boží a byl vůbec milostiv všem lidem. Něžná, zbožná mysl pudila ho k tomu, že rád přisluhoval knězi na mši svaté a sám připravoval obětní dary chleba i vína ku této nejdražší oběti, osvědčuje takto hlubokou úctu k Nejsvětější Svátosti oltářní. Sám požínal o žních pšenici, mlátil ji, rozmílal zrní mezi kameny, zadělával v těsto a pekl hostie. Rovněž připravoval z hroznů obětní víno ke mši svaté. Tato záliba kněžice Václava ve službách Božích byla křesťanským kněžím radostnou zárukou, že až zasedne na trůn, bude horlivým pěstounem víry svaté, a zvláště že bude starat se, aby v Čechách stavěny byly nové chrámy Páně.

Roku 921., když kníže Vratislav zemřel, bylo Václavu teprve osmnáct let. Dědic trůnu jsa tedy nezletilý, nemohl ještě samostatně vládnout zemi. I ujala se poručnictví nad syny a prozatímního vladaření ovdovělá Drahomiř. Zdá se, že Václav již také při spravování země spoluúčinkoval, při čemž hledával ve věcech důležitých rady milé báby své Ludmily, což vzbudilo v pánovité vladařce nenávist proti svaté stařeně. I zaslepila se Drahomiř zlou vášní tak, že jala se Ludmile činit úklady, až posléze dala ji na Tetíně zavraždit. Jak bylo tu něžnému srdci mladého Václava, když viděl, jak bohabojné pěstounce jeho děje se křivda od vlastní matky jeho! Jakou nevýslovnou bolest způsobila mu ukrutná smrť světice Ludmily!

Vladařka Drahomiř poskvrnivši se násilnou smrtí sv. Ludmily zavdala podnět k nebezpečným třenicím v zemi, jimiž i vážnost trůnu zlehčena jest. Za vlády její rozbujněly se vášně zemských vladyk, jichž řáděním octl se knížecí rod český u velkém nebezpečenství. Byl mezi knížaty z rodu Přemyslova a vladykami ostatních čeledí v Čechách za dlouhý čas svazek dosti volný, a jednotliví vévodové vytrhovali se rádi z poslušenství knížecího. Pokud žil kníže Vratislav, nešlo jim po vůli, neboť pevná ruka jeho držela na uzdě choutky těchto pánů a zachovávala v jednotě kmeny téhož národa jim bezprostředně poddané. Ale když po smrti knížete Vratislava vládla nerozvážná Drahomiř, pokusili se někteří vladykové o zjevnou vzpouru proti Přemyslovcům, aby rozšířili svoje panství. O půtkách jejich nejsme dosti poučeni; víme toliko, že hned r. 922. učinil vévoda Bavorský Arnulf válečnou výpravu do Čech. Patrně bylo toto cizí vojsko záštitou vzpurných stran v zemi, které útočily na panství Přemyslovců a zmocnily se některého údělu jejich. Bezpochyby povolal Arnulfa do země hrdý vévoda Zlický Radislav, jenž byl jeho zeť neb svak, a rozšířil jeho pomocí na ujmu Přemyslovců panství svoje v tom objemu, jejž mělo za času sv. Vojtěcha zajímajíc asi dvě pětiny země České. Možná, že vévoda Zlický zatoužil tehdy i po stolci knížecím. Jest také odůvodněné mínění, že v rozsáhlém panství vévody Zlického (Libického), spřízněného s Bavorským vévodským rodem, byla uznávána církevní pravomoc biskupů Rezenských, kdežto v ostatní části země České užívalo se služeb slovanského biskupa moravského tou dobou v Čechách meškajícího, i služeb duchovenstva již před tím zde usedlého. Stav ten byl ovšem jednotě a nezávislosti země nanejvýše nebezpečný. Vlastizrádný vévoda Libický spolčoval se s cizím nepřítelem a bouřil některé sobě přátelské velmože české proti knížecímu rodu Přemyslovců. Tou měrou hrozil Čechům týž osud, jímž zasaženi a vyhubeni byli nesvorní kmenové Slovanů polabských.

Za těchto zmatků ujal se r. 923. dvacetiletý kníže Václav otcovského trůnu v Praze. Knížectví jeho, ztenčené sobeckými podniky domácího panstva, octnuvši se na kraji záhuby, mohlo uniknout dalších osudných pohrom jen opatrností moudrého a rázného panovníka, jakýmž sv. Václav skutečně byl.

(viz pokračování)

Všech 6 části o životě SV.VÁCLAVA si můžete přečíst zde v odkaze viz ZDROJ:

ZDROJ:http://vkpatriarhat.org/cz/?s=svat%C3%BD+v%C3%A1clav