Ukrajina uznala banderovce za válečné veterány
Starší 3 články, ovšem stále aktuální.
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi ZDE … pod článken i odkaz na film“ Volyň“
Foto: Profimedia.cz
Ukrajinští váleční veteráni s vlajkou Ukrajinské povstalecké armády prošli v říjnu ulicemi Kyjeva.
Článek
Vysoce třaskavý zákon podpořilo minulý týden ve čtvrtek 236 ukrajinských poslanců, o deset více, než bylo potřeba ke schválení.
Status válečného veterána s příslušnými výhodami tak bude nyní náležet i tzv. banderovcům, jak jsou označováni členové Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a jejího vojenského křídla Ukrajinské povstalecké armády (UPA) spojených s velitelem Stepanem Banderou.
A to budí u mnohých odpor. „Přijetím takových zákonů dnešní Ukrajina přijímá zodpovědnost za válečné zločiny spáchané těmito skupinami bez jakéhokoliv časového omezení. Obětem těchto zločinů se tak otevírá cesta, aby Ukrajinu žalovaly u mezinárodních soudů,“ napsal na Facebook šéf Ukrajinského židovského výboru Eduard Dolinsky.
„Vidím je jako vrahy Židů“
Ten se zároveň podivil, že pro zákon zvedl v parlamentu ruku i židovský aktivista Georgij Logvinskij.
„Vidím je jako vrahy Židů,“ řekl pak Rádiu Svobodná Evropa izraelský velvyslanec na Ukrajině Joel Lion na adresu Stepana Bandery a Romana Šuchevyče, tehdejších vůdců ukrajinských nacionalistů.
Oficiální reakce z polské ani ruské strany se zatím kupodivu neobjevila.
Kreml nicméně už dříve snahy o rehabilitaci válečných ukrajinských nacionalistů odsuzoval jako „překrucování historie“.
Členové OUN a UPA se podíleli na masakrech, při nichž byly zavražděny až statisíce příslušníků etnických menšin, především Poláků, ale také Židů, Čechů či Rusů. Odhady počtu obětí se přitom kvůli chaosu, který tehdy v regionu panoval, značně různí.
Podle údajů z letošního května stále žije více než 1200 příslušníků obou zmíněných organizací, kteří se zúčastnili válečných akcí. Na status veterána měli přitom dosud nárok jen ti, kteří v letech 1941 až 1944 bojovali proti nacistickému Německu a později byli rehabilitováni jako oběti poválečných represí.
Příslušný zákon podepsal v roce 2015 nynější ukrajinský prezident Petro Porošenko, který bojovníky OPA a UPA velebil jako „příklad hrdinství a vlastenectví“.
„Hrdina Ukrajiny“ zemi rozděluje
Nově jsou však jako bojovníci za svobodu uznáni i ti, kteří v letech 1944 až 1956 bojovali proti sovětské armádě, včetně těch, kteří spolupracovali s nacisty na holokaustu.
Schyluje se přitom k dalšímu kontroverznímu kroku – ukrajinští poslanci totiž minulý týden vyzvali Porošenka, aby Banderovi vrátil titul Hrdina Ukrajiny. Ten mu prvně v roce 2010 udělil už prezident Viktor Juščenko, přičemž jeho nástupce Viktor Janukovyč tento krok zrušil.
Ministr zahraničí Pavlo Klimkin také v říjnu navrhl, aby na Ukrajině vznikl Pantheon hrdinů, kde by byl uložen popel významných osobností pohřbených v cizině včetně Bandery.
Průzkumy přitom ukazují, že i obyvatelé Ukrajiny jsou v názoru na tohoto nacionalistického lídra rozděleni na dva zhruba stejně velké tábory.
Bandera, jenž usiloval o vznik samostatné Ukrajiny, zprvu organizoval zejména útoky proti polským úřadům. Později spolupracoval s nacisty, velkou část války byl však internován v Německu, když Berlín odmítl tolerovat jím vyhlášený stát. Po válce žil v exilu v Mnichově, kde jej v roce 1959 zavraždil agent sovětské KGB.
Twitter dole, překlad:….Každý rok ve Lvově Ukrajinci slaví vytvoření nacistické divize Waffen SS Galizien. Divize proslula především genocidou Rusů, Poláků a Židů. Ukrajinci jsou hrdí na práci svých předků, jak je vidět.
Every year in Lviv, Ukrainians celebrate the creation of the Nazi Waffen SS Galizien division. The division was famous mainly for the genocide of Russians, Poles and Jews. Ukrainians are proud of the work of their ancestors as you can see. pic.twitter.com/QLgbdryxDn
— RadioGenova (@RadioGenova) October 29, 2022
Ukrajina oslavovala Banderu pochodněmi a karnevalem
Tradiční oslavu narozenin nacionalistického vůdce Stepana Bandery uspořádali v úterý v ukrajinské metropoli příslušníci tamních radikálních skupin.
Foto: Gleb Garanich, Reuters
Pochod na oslavu narozenin nacionalistického vůdce Stepana Bandery
Článek
U příležitosti jubilejního, 110. výročí prošli centrem Kyjeva s hořícími pochodněmi, národními vlajkami, bubnováním a výkřiky „Sláva Ukrajině! Sláva Banderovi!“. Podle ukrajinských médií se pochodu zúčastnily tisíce lidí.
„Počet je těžké odhadnout. Byly to ale tisíce… Byli tam zástupci strany Svoboda, Pravý sektor, Národní korpus, zejména nacionalistické strany,“ popsala pochod ukrajinská televize TSN. „Byl to působivý pohled. Několik tisíc hořících pochodní ve večerních ulicích Kyjeva. Byl to krásný pohled,“ hlásil reportér stanice. Účastníci akce se podle něj nechovali agresivně a svěřovali se, že jsou pyšní na to, že je média označují za „banderovce“.
Foto: Gleb Garanich, Reuters
Pochod na oslavu narozenin nacionalistického vůdce Stepana Bandery
Oslavovala také další města
Kyjev za glorifikaci Bandery kritizuje řada zemí včetně Ruska či Polska. Bandera totiž organizoval teror a spolupracoval s nacisty. Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) v únoru 1943 spustila etnické čistky především vůči Polákům, ale také Čechům a Židům ve Volyňské oblasti. Celkový počet polských civilistů (včetně žen, dětí a nemluvňat) povražděných banderovci polští historici odhadují na 80 tisíc až 130 tisíc.
Polský Sejm v červenci 2016 přijal zákon, který označuje zločiny z let 1943 až 1944 spáchané banderovci na Polácích za genocidu.
Bandera je po změně režimu na Ukrajině v roce 2014 uctíván jako hrdina. Za jeho příznivce se označují mnozí mladí příslušníci radikálních skupin.
Ukrajinský parlament uznal v roce 2015 jejich činnost za boj za nezávislost Ukrajiny.
Vlastní pochod k uctění Bandery uspořádali také příslušníci paramilitární nacionalistické organizace Národní družiny, kteří pochodovali již ve dne a bez pochodní. Někteří měli na hlavách novoroční červenobílé čepice Santa Clause a část se oblékla do kostýmů sněhuláků, přičemž jeden se chlubil samopalem. „Věřím, že již brzy se tento den stane státním svátkem,“ citoval server vesti.ru ukrajinského herce Bohdana Benjuka.
Foto: Valentyn Ogirenko, Reuters
Pochod na oslavu narozenin nacionalistického vůdce Stepana Bandery. Část se oblékla do kostýmů sněhuláků, přičemž jeden se chlubil samopalem.
Na pořádek dohlíželo zhruba 450 policistů a příslušníků národní gardy. Oslavné akce se konaly také v dalších regionech včetně měst Žytomyr, Rivne, Ivano-Frankivsk či Lvov.
Lvovská radnice uspořádala oficiální shromáždění, při němž se stovky lidí s vlajkami UPA a Banderovými portréty modlily u pomníku někdejšího předáka Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). „Byl to velký vlastenec, který miloval Ukrajinu,“ řekl podle agentury Unian lvovský starosta Andrij Sadovyj.
Foto: Valentyn Ogirenko, Reuters
Pochod na oslavu narozenin nacionalistického vůdce Stepana Bandery
Ukrajinský parlament zařadil loni v prosinci datum Banderova narození mezi významné státní události.
Ve Lvovské a Žytomyrské oblasti byl letošní rok vyhlášen rokem Stepana Bandery a místní úřady vyčlenily prostředky na popularizaci jeho osobnosti, informovala TSN.
Před krutostí Banderovců bledly i německé jednotky SS. Přesto je dnes Stepan Bandera oslavován jako hrdina Ukrajiny
V mládí mu přezdívali Malý nebo Šedý. Nízký vzrůst a asketická tvář vůbec nepřipomínaly člověka, který by dokázal strhnout masy. Přesto to byl právě Stepan Bandera (1. ledna 1909 – 15. října 1959), kdo vybičoval ukrajinské sebevědomí a tvrdě šel za ideou vlastního státu. Všemi prostředky a bez ohledu na oběti. Na Stepana Banderu se odkazuje při nynější invazi na Ukrajinu i ruská propaganda, proto pro vás odemykáme archivní článek Tomáše Vlacha z roku 2015, který najdete níže.
Pomníky Stepana Bandery najdete na západní Ukrajině všude. Pro místní je hrdinou a nic na tom nezměnilo ani 45 let sovětské propagandistické masáže. Jsou ovšem místa, kde mu memoriály nestaví. Patří k nim Kupičov, malá vesnice nedaleko polské hranice, kde dřív žili hlavně volyňští Češi.
Z tísnivé atmosféry jako by tady něco zůstalo. Obec je jako vylidněná, po návsi občas projede koňský povoz. Před obchodem popíjí shluk chlapů láhvové pivo. Zdejší nejstarší pamětnice, devadesátiletá Marie Novotná, má z banderů, jak je nazývá, strach dodnes: „Voni se ještě někde skrývají v lese. Hrozný lidi. Nedívali se, jestli je to dítě, nebo starej člověk, stříleli do všech,“ vzpomíná na doby druhé světové války. Místní Češi si tehdy koupili od Němců pušky a na každé straně vesnice postavili provizorní bunkry.
Banderovci zaútočili na Vánoce 1943, speciálně si k akcím vybírali katolické svátky. Pálili stromky, ubíjeli lidi přímo u štědrovečerní večeře: „Přivezli traktor, postavili ho na pole a stříleli přímo do oken. Kostel plný lidí, všichni hned utíkali domů. Nakonec je odsud vyhnali polští partyzáni. Kdyby ti nepřišli, asi by nás všechny pobili,“ vzpomíná paní Marie. V Kupičově se volyňští Češi spojili s polskou Zemskou armádou. Na Poláky totiž mířily banderovské pogromy především, násilné akce je měly donutit k odchodu z ukrajinského území. Poláci zase podnikali odvetné údery na Ukrajince. Masakrům padlo za oběť přes 100 000 lidí. Stahování lidí zaživa z kůže, brutální znásilňování či rozřezávání břicha těhotným ženám, to je jen zlomek ze seznamu krutostí, které vojáci Ukrajinské povstalecké armády UPA páchali na nevinných lidech. Bez sebemenšího ohledu na věk či pohlaví.
„Dnes se o tom nesmí mluvit,“ ošívají se další pamětníci, sestry Anna a Františka Hoffmanovy z Lucku. Mezi volyňskými Čechy bylo obětí „jen“ asi 300, díky tomu, že se většinou snažili zachovávat neutralitu. Banderovce přesvědčovali, že rozhodně nebudou překážet a po válce odejdou do původní vlasti. Německá správa proti excesům prakticky nezasahovala a ani příchod Rudé armády nic nezměnil. Komendatury byly jen ve větších městech, všude jinde vládli banderovci, sovětské jednotky proti nim začaly zasahovat až po válce.
Trest smrti
Mychaljo Zelenčuk se k Banderově povstalecké armádě dal v roce 1944. Na žádné trestné výpravy proti civilistům si nepamatuje, v karpatských lesích bojoval se Sověty. „Stálo proti nám silné vojsko s dělostřelectvem a tanky. My jsme měli jen kulomet. Po celou dobu jsme doufali, že bude třetí světová válka, přiletí Spojenci a my budeme v Karpatech vítat jejich parašutisty.“
V beznadějné partyzánské válce vydrželi skoro až do konce. Podnikali přepady vojenských kolon, policejních stanic, likvidovali stranické funkcionáře. V lesích strávil Mychaljo Zelenčuk jedenáct let, a když ho chytili, byl už rok 1955. Dostal trest smrti, později změněný na doživotí, odseděl šestnáct let v lágrech. To vše ve jménu samostatné Ukrajiny.
Jeho vzor a někdejší velitel Stepan Bandera přichází na svět 1. ledna 1909 ve vesnici Staryj Uhryniv. Tehdy ležela na území Polska, dnes patří k Ivanofrankivské oblasti Ukrajiny. Je druhým ze šesti dětí v rodině řeckokatolického kněze.
Otec Andrij Bandera vystudoval teologii, ve venkovském domě měl velkou knihovnu a střídali se u něj vážení hosté z řad místní honorace. V chaosu po první světové válce, po vyhlášení samostatné Ukrajiny ho zvolili poslancem. Své děti vychovával v patriotickém duchu. Nedůvěřoval však místnímu vzdělávacímu systému a rodině dával základy vzdělání sám. Mladý Stepan Bandera trpí navíc revmatismem a do základní školy vůbec nechodí. Na podzim 1919 začíná studovat na ukrajinském gymnáziu ve Stryji. „Malý, vyhublý, velmi špatně oblečený,“ vzpomínal na něj jeho spolužák Jaroslav Rak. Ve třinácti letech se stává členem ukrajinského skautského oddílu Plast, organizace později zakázané polskými úřady.
Záchrana před šibenicí
Po maturitě se Bandera pokouší přesídlit ke studiím na Ukrajinskou hospodářskou akademii do Poděbrad, ale polské úřady mu odmítají vydat pas. Spolky z Ukrajiny měly v předválečném Československu silné zázemí. Někdejší důstojníci Sičových střelců (dobrovolnické jednotky, které spolu s rakousko-uherskou armádou bojovaly proti Rusku) tu založili Ukrajinskou vojenskou organizaci (UVO). Ta se stala jakýmsi předchůdcem povstalecké armády a do ní také po studiích vstoupil mladý Stepan Bandera. Dostal funkci rozvědčíka a později propagandisty. Ve třicátých letech se hnutí sjednotilo do Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) pod vedením Jevhena Konovalce.
V OUN Stepan Bandera rychle postupuje. Stává se krajským náčelníkem a komandantem vojenského oddílu. To v době, kdy mezi Ukrajinci a Poláky roste napětí. Je pětkrát zatčen (mimo jiné za pokus o ilegální přechod československé hranice), nikdy ale ve vězení nestráví víc než několik dní. Projde mu i naplánování útoku na sovětského konzula ve Lvově, jenž má být odplatou za hladomor, který Stalin na sovětské Ukrajině vyprovokoval.
Bandera prosazuje další militarizaci nacionalistické organizace a stále víc násilných akcí. Atentát na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého byl ale příliš velkým soustem a varšavský soud ho posílá v roce 1936 na šibenici. Varšava se však bojí nepokojů a nemá dost odvahy rozsudek vykonat. Nachází se klička v podobě amnestie a změny trestu na doživotí. Z brestské pevnosti se dostává 13. září 1939 díky německému útoku.
Námluvy s Němci
Stepan Bandera přijíždí do Lvova, který ale už zabrali na základě paktu Molotov–Ribbentrop Sověti, a tak se opatrně přesunuje do Němci obsazeného Krakova, pro něj bezpečnějšího. Nacionalisté předpovídají, že válka mezi SSSR a Německem bude nevyhnutelná. Andrij Melnyk, jenž převzal vedení po smrti Konovalce (zavraždil ho v Rotterdamu sovětský agent), razí cestu smířlivé spolupráce s nacisty. Bandera je v podstatě pro totéž. S tím rozdílem, že chce vyhlásit samostatnou Ukrajinu a postavit Německo před hotový fakt, ať se s tím smíří, nebo ne.
Berlín se na lidi kolem Bandery a Melnyka díval dvojí optikou. Vedení NSDAP včetně Hitlera je považovalo za nevyzpytatelné a rasově méněcenné živly. Velitel vojenské zpravodajské služby (Abwehru) admirál Canaris v nich naopak viděl slibný potenciál a potají nechal vytvořit dvě jednotky, Rolland a Nachtigall, maskované jako „pracovní divize“. Nařídil jim dokonce vydat uniformy ze zásob rozpuštěné československé armády, jež připomínaly stejnokroje z revolučních dob kolem roku 1918.
Dvaadvacátého června vtrhli Němci do Sovětského svazu. A o půl páté ráno 30. června 1941 vpochodoval prapor Nachtigall do Lvova. Nastalo vraždění. „Ukrajinské milice začaly procházet židovské domy a odváděly muže a někdy taky ženy,“ vzpomíná Philip Friedman, který přežil pogrom prvních dnů okupace. A také Christopher Halle v knize Hitlerovi zahraniční katani dokládá, jak ukrajinští fanatici z OUN spolu s jednotkami SS masakrovali židovské obyvatelstvo.
Jiní historici se pokoušejí tyto skutečnosti omlouvat tvrzením, že šlo o živelnou odplatu, vyprovokovanou řáděním sovětské tajné policie (NKVD). Německá propaganda totiž s oblibou prezentovala sovětské represe jako „židobolševické řádění“ a stávalo se, že lidé po útěku Rudé armády brali domnělou spravedlnost sami do svých rukou. I přes antisemitskou rétoriku („Němci do Berlína, Poláci za San a Židé na šibenici“) je ovšem podíl ukrajinských nacionalistů na vyvražďování Židů ve srovnání s německými zvěrstvy vysoký.
V koncentráku
Spolu s prvními oddíly přijíždí do Lvova taky Banderův spolupracovník Jaroslav Stecko a večer, za svitu svíček a pochodní, realizuje ideu svého lídra – vyhlašuje „suverénní a sjednocený ukrajinský stát“. I když se tak děje za přítomnosti důstojníků Abwehru a jeden z nich dokonce přednesl zdravici, německé vedení je v šoku. Banderu si zve na kobereček a dává mu jasně najevo, že třetí říše přišla Ukrajinu dobýt, nikoli osvobodit. Bandera putuje do koncentračního tábora Sachsenhausen spolu se Steckem i svým rivalem Melnykem. Je ovšem třeba říct, že jeho věznitelé ho drží v poměrně dobrých podmínkách a povolené má dokonce návštěvy manželky. Propuštěn je až na podzim 1944, kdy už Německo o Ukrajinu přišlo.
S uvězněním Bandery Němci také rozpustili obě jednotky – Nachtigall a Rolland. Jejich příslušníci přešli částečně do nechvalně známých jednotek Polizei. Od roku 1941 se s pomocí Banderových spolupracovníků obnovuje podzemní hnutí, v říjnu 1942 vzniká Ukrajinská povstalecká armáda (UPA). Ta si jako hlavní cíl vytyčila boj proti sovětským partyzánům a vysídlení polského obyvatelstva z Ukrajiny, a to všemi dostupnými prostředky. I pro německou správu byl ovšem element UPA krajně nepohodlným, guvernér východní Haliče Otto von Wachter preferoval spolupráci s melnykovci. Banderovci tak vlastně bojovali proti všem. Napadali německé kolony, bili se s partyzány i Melnykovými lidmi a útočili na polské vesnice.
Proti komunismu
Od chvíle, kdy se ocitl v koncentráku, se Bandera stává spíš symbolickou figurou. Na řízení své organizace ztrácí vliv. Faktickým vůdcem UPA se stává Roman Šuchevyč, alias Taras Čuprynka. Banderu pak jeho lidé úplně ignorují a na sjezdu ho nejmenují ani čestným předsedou frakce OUN-B. Odůvodňují to obavami, aby nebyl ohrožen jeho život v německém vězení. Když pak v září 1944 vyšel z brány koncentráku, Šuchevyč se vzdává funkce šéfa nacionalistů a sjezd volí znovu Banderu. Vedení organizace na dálku z Berlína je však už velmi problematické.
Na podzim 1944 kontroluje UPA území velké jako dvojnásobek Česka, na kterém žije 10 miliónů lidí. Má svoji stínovou vládu i tajnou službu. Využívá velitelskou strukturu v čele se Šuchevyčem, má uniformy i hodnosti. Odhady počtů jejích příslušníků se pohybují od 20 000 do 200 000. V té době je jednoznačně největší guerillovou skupinou v sovětském týlu a toho chtějí využít Němci. Jenže Bandera jejich nabídku odmítá, nacisté nenaléhají a Bandera bez problémů zůstává na svobodě do konce války (spekuluje se, že se stal agentem Abwehru pod přezdívkou Šedý).
Po porážce Německa Bandera včas utíká do části Německa kontrolované západními Spojenci. Začíná chápat, že sám komunismus neporazí, a zakládá koordinační centrum pro emigraci ze zemí sovětského bloku. To se však nesetkává s velkým zájmem ostatních národů. Sympatie nevyvolávají ani akce banderovců v Polsku, ani jejich snaha probít se přes Československo na západ. O tom, jak vše probíhalo, opět vykládají historické prameny různě. Podle některých jim lidé při přechodu Slovenska pomáhali, jiné pak mluví o loupení a násilí. Pro armádu a policii byli v každém případě zkušení guerilloví bojovníci těžkým oříškem a 49 příslušníků československých bezpečnostních složek v bojích s nimi zahynulo.
V srpnu 1948 chce Bandera přesídlit na území Ukrajiny, to ale vede jen k dalšímu rozkolu uvnitř OUN-B. Tehdy Bandera opouští vedení organizace a definitivně ztrácí vliv na aktivity povstalců. Stává se bojovníkem proti komunismu bez vlastní armády.
Bandera určený k lidkvidaci
Povstalci na západní Ukrajině čelí v té době usilovnému tlaku. Sympatie obyvatelstva k povstalcům řeší NKVD obvyklou metodou: nepohodlné vesnice musí pryč. Přelom nastává kolem roku 1948, kdy sovětská strana nasazuje malé skupiny převlečené za banderovce, jež terorizují místní obyvatelstvo. Přichází také amnestie a faktický stop znamená pro UPA smrt velitele Šuchevyče 5. března 1950 v přestřelce u Lvova. Definitivní konec hlásí sovětská policie o šest let později: „likvidace ozbrojených jednotek a podzemních struktur byla ukončena začátkem roku 1956,“ napsalo její velení. Výsledek: 156 000 mrtvých civilistů a povstalců, 134 000 zatčených, 200 000 deportovaných, desetitisíce obětí pak byly z armády, vnitra a dalších ozbrojených složek režimu.
Studená válka začíná a západní tajné služby jsou ochotné spolupracovat s každým, kdo má na druhé straně existující strukturu. Bandera pomáhá cvičit špióny Britům, zato ne právě dobré vztahy má s Američany, musí se schovávat před jejich rozvědkou. Jeho život se stabilizuje až v padesátých letech, kdy už naplno legalizuje svůj pobyt v Mnichově.
V SSSR je však vysoko na seznamu emigrantů určených k likvidaci. Podle tajné služby OUN vyslali Sověti hned několik lidí, kteří měli Banderu zlikvidovat. Povedlo se to až někdejšímu členu UPA Bohdanu Stašynskému, 15. října si na něj počkal před jeho domem a do obličeje mu vstříkl kyanid, takže lékaři zpočátku jako příčinu smrti označili infarkt. Agent zakrátko později přeběhl na Západ a vše kolem akce prozradil. U soudu dostal pouhých osm let s tím, že skutečným viníkem je sovětský režim.
Oblibu Stepana Bandery ve východní Haliči – hlavně v okolí Lvova, Ivano-Frakivska a Ternopilu – pak nezlomilo ani 45 let sovětského režimu. Už na sklonku existence SSSR, 14. října 1990, se v Banderově rodišti Starém Uhrynivě objevuje první památník. O rok později po Banderovi pojmenovali ve Lvově a v Ivano-Frankivsku ulice. V lednu 2010 mu prezident Viktor Juščenko uděluje nejvyšší státní vyznamenání – hrdina Ukrajiny. Protestuje Rusko („naši dědové a otcové by se museli obracet v hrobě“), Polsko („tento krok jde proti politickému dialogu a smíření“), poslanci Evropského parlamentu i Centrum Simona Wiesenthala. Doněcký soud pak na popud administrativy dalšího prezidenta, Janukovyče, rozhodnutí ruší, formální důvod nachází v tom, že Bandera prý nebyl občanem Ukrajiny, a nemá tak na titul nárok.
V prosinci 2013 se portréty Bandery objevují na kyjevském Majdanu. K odkazu Stepana Bandery se otevřeně hlásí dvě strany – Svoboda i Pravý sektor. Sympatiemi k fašismu se tato dvě uskupení ovšem netají.
A sami obyvatelé Ukrajiny?
V průzkumu z roku 2014 31 procent respondentů označilo Stepana Banderu za pozitivní postavu, 48 procent za negativní.
