Chmelař: Mediální obraz války na Ukrajině je extrémně zkreslený. Vnímavý čtenář, posluchač či divák už dávno ví, že válka neprobíhá. Jak ji popisují naši politici a jim nakloněná média. Zprávy o tom, že ruská armáda je v rozkladu, jsou spíše k smíchu!
23.11.2022
Při nedávném téměř partyzánském vzpomínání na 17. listopad 1989 a minulou éru, jsem si i já vzpomněl na pár skutečností, které se dnešním papalášem nehodí do celkového obrazu té doby. V posledním stádiu své existence komunistický režim vypnul rušičky západních médií. Neboť si uvědomil, že je to naprosto zbytečné a poslouchali jsme Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky a BBC v kuchyni tak, že jsme rádio vložili do trouby, aby byl lepší signál. Přitom řekněme si otevřeně Svobodná Evropa byla plná propagandistických nesmyslů, výmyslů a cílených dezinformací. Současná moc není ani natolik důvtipná, aby důvěřovala svým občanům, že umí rozeznat propagandu od reality a vyselektovat si potřebné informace. Plošný zákaz ruských médií je opravdu něco, co zažili pouze naši prarodiče během fašismu.
Když Západ bojoval proti nacistům nikdo nelhal ve snaze ukázat, že Němci jsou zbabělí a nešikovní nebo že neumí bojovat. Nikdo nepsal, že Němci jsou hloupí nebo technologicky zaostalí, že neumí vyvíjet nové zbraně. Zvítězili jsme i díky této schopnosti nelhat si a slíbit si spíše „krev, pot a slzy“ než lehká vítězství. My dnes vykreslujeme Rusy jako monstra. Přijali jsme v jejich případě princip kolektivní viny. Na rozdíl řekněme od muslimů Rusů může urážet kdokoli, kdo má chuť. Můžete je ponižovat jakkoliv nazývat podlidmi. Nikdo se nepostaví na jejich obranu a je to ideální terč pro padouchy. Zakazujeme ruský balet, ruské skladatele, ruské filmy a dokonce i ruské pohádky (jako RTVS či TV JOJ). Nemůže to nepřipomínat scény z románu George Orwella 1984 nebo Raya Bradburyho 451˚ Fahrenheita. Ve kterých se likvidovala umělecká díla jako zdroje emocí. O skutečné situaci na frontě nemáme téměř žádné ověřené informace. Média jsou katastrofálně jednostranná a krmí nás Zelenského propagandistickými .Videi kterým už nelze uniknout nikde ani na filmových festivalech a sportovních akcích. Kde lidé opravdu nechodí na to, aby poslouchali zuřivě demagogické politické projevy autoritativního lídra, který připomíná proslovy „otce“ v temném sci-fi filmu Equilibrium.
Vnímavý čtenář, posluchač a divák už dávno ví, že válka neprobíhá tak, jak ji popisují naši politici a jim nakloněná média. Zprávy o tom, že ruská armáda je v rozkladu, jsou spíše k smíchu. Nevím, kdo z vás si ještě vzpomene na zprávy z války v Iráku. Kdy si američtí vojáci stěžovali, že když potřebují novou výstroj. Schvalovací proces trvá více než rok a musí si kupovat vybavení sami. Bylo by zajímavé udělat srovnání, jak je to s bojeschopností americké a ruské armády. Do toho se mainstreamoví analytici nehrnou. Během dvaceti let okupace Afghánistánu západní spojenci zažívali debakl. Za debaklem se mezi námi našli kritičtí intelektuálové, kteří poukazovali na neudržitelnost situace. Absurdnost setrvávání našich vojáků v této nehostinné zemi. Naše vlády se tvářily, že mají situaci pod kontrolou a vyvolávali dojem opodstatněnosti okupace. Do posledních hodin, kdy došlo ke zhroucení okupační zprávy a oni odtud museli utíkat jako krysy. Co je však ještě důležitější po každém takovém debaklu, ať už v Afghánistánu, Iráku, Sýrii či Libyi, když se ukázalo, že kritici těchto operací nejsou extremisté a antiamerické živly (jak nás nazývali), ale že máme pravdu, se nezměnilo vůbec nic. že kritici těchto operací nejsou extremisté a antiamerické živly (jak nás nazývali), ale že máme pravdu, se nezměnilo vůbec nic. Kritici těchto operací nejsou extremisté a antiamerické živly (jak nás nazývali), ale že máme pravdu se nezměnilo vůbec nic. Racionálně uvažující lidé by očekávali alespoň reformu armády, transformaci systému velení, změnu strategie nebo zásadní personální čistky, ale nestalo se vůbec nic. Stejné postupy se opakovaly v následujících válkách, momentálně na Ukrajině a nic nenasvědčuje tomu, že by se z toho mohly Spojené státy a jejich spojenci v NATO poučit.
Přestože propagandě, že Rusko se každou chvíli zhroutí a Putin je nový Hitler, věří už jen slaboduchí a pochybuje o ní dokonce už i americké velení. Naše ministerstva zahraničních věcí a obrany chrlí dennodenně fanatické výzvy, že je třeba bojovat (do posledního Ukrajince?) .Jen vojenské vítězství znamená mír. V kontrastu s těmito militantními politiky působí jako živá voda slova papeže Františka, který nás trpělivě vyzývá: „Nevzdávejme se. Mír je možný. Je však třeba, aby všichni pracovali na demilitarizaci srdcí a začali tím vlastním. Potom zneškodníme a odzbrojíme násilí,“ řekl v pátek tento svatý muž a zdůraznil: „Všichni musíme být pacifisty. Chtít mír, ne jen příměří, které by snad sloužilo jen k opětovnému vyzbrojení. Skutečný mír, který je plodem dialogu. Nedosáhne se to zbraněmi,
Spojené státy investovaly za devět měsíců do války na Ukrajině astronomických 91,3 miliard dolarů. Je to o 33 procent více, než jsou celkové roční vojenské výdaje Ruska. Je to dvojnásobek ročních výdajů USA na válku v Afghánistánu. A to nepočítáme mnohomiliardové výdaje ostatních států NATO. Ujasněme si už konečně, že to, co se děje na Ukrajině, není nic jiného než zástupná válka mezi NATO a Ruskem. Válka, ve které jsou politická, ekonomická a sociální práva obyčejných Ukrajinců podřízeny této zvrácené logice. Stát na straně Ukrajinců, kteří trpí nejvíce v žádném případě nemůže znamenat stát na straně Zelenského vlády. Tento choromyslný člověk chtěl nedávno vyvolat třetí světovou válku. Přestože od začátku věděl, že na území Polska dopadla ukrajinská raketa a že to byla NEHODA (jak to dnes oficiálně označil už i Brusel). Polská vláda to věděla také, ale zbaběle mlčela, protože čekala na pokyn Joea Bidena, až se vyspí. Rozumíte? Celé s prominutím pokakané NATO čeká, až se vyspí imperátor a bojí se říct pravdu. Pokud jsme v roce 1989 volali po tom, že chceme převzít osudy našich zemí do vlastních rukou. Tak toto je karikatura takových cílů a výsměch, podle kterého by mohl Emir Kusturica natočit další tragikomedii z východní Evropy.
Zelenskyj není ani přítelem míru, ani přítelem svobody. Jeho vláda určitě není fašistická (na toto propagandistické tvrzení Moskvy by neměl naletět žádný střízlivě uvažující člověk). Máme dost důkazů na to, abychom mohli tvrdit, že krajní pravici nepotlačuje, ale spolupracuje s ní. Nejnovějším důkazem může být osud odvolaného ukrajinského velvyslance v Berlíně Andrije Melnyka, který vyvolal v Německu pobouření, když popíral zločiny Banderu a genocidu Židů a Poláků. Kyjev ho z funkce stáhl jen proto, aby ho povýšil a jmenoval náměstkem ministra zahraničních věcí Ukrajiny! Už nelze mlčet a bagatelizovat výčiny této junty. Tím spíše, chceme-li vzít Ukrajinu do Evropské unie je nejvyšší čas mít vůči ní i nějaké nároky. Vyžadovat plnění demokratických a ekonomických kritérií platných pro všechny.
Spolu s papežem volám: zastavte tuto válku. Je nesmyslná a nehodná dalších obětí. Ukrajina má silné spojence, kteří jí dokážou vydobýt svobodu za jednacím stolem a bez krveprolití. Pokud to udělat nechtějí, je třeba je k tomu přimět. Víme, že když impéria slábnou, sílí jejich touha po krvi. Nakonec se však budou muset stejně všichni vyčerpaní zastavit. Ohlédnout se a odpovědět dalším generacím na otázku: Co jste to udělali?
MEDIÁLNY OBRAZ VOJNY NA UKRAJINE JE EXTRÉMNE SKRESLENÝ
