změna klimatu nebezpečný mýtus

Změna klimatu je zlomyslný, nebezpečný mýtus

Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi ZDE:

 

Podle Dr. Vernona Colemana

Změna klimatu, je nebezpečný mýtus Je to podvod s globálním oteplováním, který nás zničí. Jsou to šílení zelení, falešní ekologové, svatoušci a sebedůležití, kteří nás zabijí tím, že nás nutí jíst studené jídlo a žít v chladném, krutém světě, kde ti nejchudší budou hladovět nebo mrznout a kde jen málo vyvolených, samozvaná elita, bude ignorovat realitu, bude užívat elektřinu (vyrobenou z ubývajících fosilních paliv) a ze vzduchu vytvoří pseudovědeckou krizi, aby utiskovala, potlačovala a vypudila lidskost, slušnost, důstojnost a respekt z našich životů.

Mezivládní plán pro změnu klimatu (IPCC) předpovídá, že globální oteplení o 2,5 stupně Celsia až 4,0 stupně Celsia by do roku 2100 snížilo globální HDP o 2 až 5 %. To boří argument, že změna klimatu bude mít znatelný dopad na globální ekonomiku.

Mezinárodní energetická agentura uvedla, že do roku 2040 bude naše planeta stále získávat pouze asi 5 % své energetické potřeby z obnovitelných zdrojů (včetně spalování dřeva nebo „biomasy“). Pokud se šílení zelení prosadí a zabrání nám používat fosilní paliva, existuje jen jedna jistota: miliardy lidí zemřou zimou a hladem.

Samozřejmě, že většina předstíraných, sebeuspokojených a ignorantských kultistů globálního oteplování ve skutečnosti věří, že se svět blíží ke konci. Tito kultisté střední třídy jsou příliš hloupí na to, aby si uvědomili, že pracují pro spiklence, kteří jsou odhodlaní vzít naši svobodu a lidskost a ovládat nás sociálním kreditem a digitálními penězi. Posledním hrozným nesmyslem je, že v centru Londýna bude všechno pod vodou, než si stihneme vyzvednout holínky a zamířit do nejbližšího horského kempu, kde si můžeme vybrat mezi umrznutím a hladem. Šíleným kultistům bylo řečeno, že planeta nepřežije a že miliardy zemřou, jak vody neúprosně stoupají k nebesům. Pro nic z toho samozřejmě neexistují žádné důkazy. Začali tím, že děj nazvali „globální oteplování“, ale museli změnit název podvodu, když vyšlo najevo, že se planeta zdánlivě ochlazuje častěji, než se otepluje, a uvědomili si, že nazvat to změnou klimatu by jim dalo větší možnost zahrnout do své propagandy více druhů přírodních katastrof. A celý podvod vznikl před desítkami let, aby se připravil na Velký reset.

Skupina britských psychologů oznámila, že děti trpí úzkostí způsobenou děsivými předpověďmi těch, kdo předpovídají, že změna klimatu ovlivní naši budoucnost. Veškerý tento stres je třeba přidat k obrovské úzkosti způsobené podvodem covid-19.

Blázni globálního oteplování předpověděli, že „život na Zemi umírá, zemřou miliardy a kolaps civilizace již začal“. Také přirovnali globální oteplování k holocaustu, ale „v mnohem větším měřítku“. Pro nic z toho neexistuje jediný důkaz. Podívejte se na fakta: Ve 20. letech 20. století zahynulo v důsledku povětrnostních katastrof půl milionu lidí. V posledním desetiletí to bylo celkem 18 000. V roce 1900 se začalo oteplovat téměř 5 % světové pevniny. Nyní se toto číslo blíží 3 %. Velký bariérový útes a lední medvědi zažívají boom.

IPPC odhaduje, že hladina moří by se mohla do roku 2100 zvýšit o dvě stopy. Jak velká krize to podle vás je, vzhledem k tomu, že jedna třetina Nizozemska byla vždy pod hladinou moře – některé z nich více než 60 stop pod hladinou moře hladina moře?

Blázni věří tomuto nesmyslu, protože jim bylo opakovaně řečeno, že je to pravda. BBC říká, že je to pravda a nepřipouští debatu. Policie dovolila kultistům uzavřít Londýn, protože jim bylo řečeno, aby je nechali dělat, co chtějí, aby pomohli zničit to, co zbylo z ekonomiky. Mimochodem vidím, že v Londýně postavili obrovský růžový stůl. Zajímalo by mě, z čeho je vyroben – a kolik energie bylo spotřebováno při jeho výrobě. Bylo použito nějaké elektrické nářadí? Jen zvědavý.

Zdá se, že blázni s globálním oteplováním si neuvědomují, že jsme vždy měli počasí a vždy tu byli blázni, kteří varovali, že konec světa se blíží. V roce 1817 prezident Královské společnosti v Londýně varoval, že došlo ke značné změně klimatu, která by vedla k masivním změnám. V roce 1947 švédský geofyzik varoval, že se klima otepluje. V 70. letech BBC, tento trvalý zdroj dezinformací, varovala před nadcházející dobou ledovou – stejně velkou hrozbou pro život jako jaderná válka. V roce 2007 jsme byli varováni, že máme pět let na záchranu planety. V roce 2011 Mezinárodní energetická agentura uvedla, že nám zbývá pět let. V roce 2017 Organizace spojených národů řekla, že nám opět zbývají tři roky. V roce 2013 profesor z Cambridge řekl, že veškerý arktický led zmizí do roku 2015. V roce 2009 Gordon Brown, tehdejší britský premiér, vzal si volno od buzerace ekonomiky, aby nám řekl, že nám zbývá 50 dní. V roce 2004 nám noviny Observer řekly, že do roku 2020 budeme žít v sibiřském klimatu. Před jedenácti lety princ Charles řekl, že nám zbývá osm let na záchranu planety.

Pokud se v posledních letech vyskytly nějaké zvláštní povětrnostní jevy, byly vytvořeny člověkem – ale záměrně ne náhodou. Nevěřím, že nějaký racionální vědec, který se podíval na důkazy, věří v mýtus o globálním oteplování.

Pokaždé, když prší, kultisté Z TOHO obviňují globální oteplování. Ale nejdeštivější den v Británii letos v létě byl méně než o třetinu deštivější než nejdeštivější den v roce 1929 a pouhou čtvrtinu deštivý jako Dorset v roce 1955. Bylo nám řečeno, že hurikány jsou nyní běžnější. Ale to je lež. Pokoušejí se zvýšit čísla počítáním vánků jako bouří, ale důkazy jsou jasné: dnes už není více hurikánů, než bývalo. Média jen dělají větší povyk, protože pomáhají agendě. Už nedochází ani k lesním požárům. Bojovníci za změnu klimatu tvrdí, že lesní požáry jsou důsledkem globálního oteplování. Odborníci v Austrálii i Americe však dospěli k závěru, že změna klimatu měla malý nebo žádný dopad na rozvoj lesních požárů – které jsou každopádně méně časté než bývaly. Průměrná roční výměra vypálených amerických lesů je nyní

kolem 6,6 milionu. Ještě v roce 1928 byla průměrná roční výměra amerických lesů ztracených při požárech 41,7 milionu. Jsem si docela jistý, že 41,7 je větší číslo než 6,6.

Mezi lety 1931 (vrchol) a 2020 došlo po celém světě k poklesu počtu obětí přírodních katastrof o 99,7 %.

Kultisté, že bez uhlí nelze vyrobit ocel a že bez oceli nelze vyrobit větrné mlýny ani solární panely.

Věří, že potřebujeme více stromů, abychom byli zdraví, ale když je nekácejí a nepřeměňují je na pelety k výrobě elektřiny, kácí je, protože narušují nové 5G zařízení, které nám pomůže řídit naši novou digitální budoucnost. . Velká část takzvané čisté elektřiny, která se v současné době prodává ve Spojeném království, se vyrábí spalováním dřeva. A dřevo pochází z Ameriky, kde se stromy kácejí, než se přemění na dřevěné pelety známé jako biomasa a poté se převáží přes Atlantik ve velkých plavidlech na dieselový pohon.

Přeměňují potraviny na biopalivo a odsuzují miliony k smrti hladem, abychom mohli snížit spotřebu fosilních paliv. Nová směs benzínu a biopaliv nebude fungovat ve starších autech, takže chudí budou muset všude chodit pěšky. Kultisté tvrdili, že změna klimatu bude mít za následek vyhynutí medvídků koala (mezi jinými zvířaty). V současnosti žije ve volné přírodě 300 000 medvědů koal a hlavní hrozbou pro jejich existenci je zničení jejich přirozeného prostředí – v důsledku toho, že farmáři potřebují více půdy, na které by mohli pěstovat biopaliva.

Organizace spojených národů pro výživu a zemědělství uvádí, že výnosy plodin do roku 2050 vzrostou o 30 %. Nejchudší země planety zaznamenají nárůst výnosů o 80–90 %. Ale zvýšení výnosů bude záviset na použití traktorů a těžkých strojů, které budou samozřejmě vyžadovat ropu. (Venkovské oblasti chudých zemí si nebudou moci dovolit elektřinu a nabíjecí stanice, dokud nebudou bohatší.) Kultisté globálního oteplování donutí chudé země zůstat chudými – a budou zodpovědní za miliony předčasných úmrtí.

A blázni nyní prohlašují, že jsou schopni vyrábět „zelenou ocel“.

Jak jsem již dříve uvedl, je tradičně nemožné vyrobit ocel bez uhlí.

Ale podle listu The Guardian , který je propojen s Billem Gatesem, novin pro lidi s prázdnou hlavou a hloupým mozkem, existují plány na výrobu oceli bez použití uhlí.

Jak to tedy lze udělat?

Nová zelená ocel bude podle všeho vyrobena s využitím vodíku jako paliva místo uhlí.

A odkud pochází vodík?

No, protože čistý vodík je těžké získat, 95 % se vyrábí z fosilních paliv.

Takže takto budou vyrábět zelené uhlí bez spalování fosilních paliv.

Chystají se vyrábět vodík spalováním fosilních paliv a poté ho použijí k výrobě oceli. Odborný inženýr Gordon Murray upozorňuje na další problémy s používáním vodíku. Jeho výroba vyžaduje obrovské množství energie a jeho skladování je nebezpečné. Murray říká, že na výrobu litru vodíku se spotřebuje více ropy, než je potřeba na výrobu litru benzínu.

Musíš se smát, ne?

A vláda Spojeného království chce, abychom všichni nahradili plynové kotle vodíkovými – mimochodem dobře vědí, že vodíkové kotle jsou méně účinné.

Posedlí blázni, kteří třídí všechny odpadky s polonáboženskou seriózností, nechápou, že všechny důkazy ukazují, že recyklace stojí peníze, energii a čas a bylo prokázáno, že přináší mnohem více škody než užitku. Proto se tolik pečlivě tříděné recyklace odváží do zahraničí na skládku. Problémem nyní je, že jen málo zemí přijme britskou nechtěnou recyklaci, protože to prostě není nákladově efektivní. Podvod s recyklací měl jen vytvořit poslušnost, poddajnost – a připravit hloupé na nošení masek a experimentální očkování.

Zdá se, že kultistům je jedno, že odklon od fosilních paliv pro planetu nic nezmění, ale povede k miliardám mrtvých a masivnímu nárůstu daní, které dále ožebračí již tak zbídačené.

Blázniví, pomýlení zelení a falešní ekologové nám chtějí zabránit v používání fosilních paliv a během několika let vyvraždit zúčastněná průmyslová odvětví. Politici, kteří používají serióznost pomatenců jako omluvu pro svou šílenou politiku a ignorují jak fakta, tak veřejné pocity, zavádějí absurdní nové zákony, které zničí vše, co si kdokoli z nás váží. Ve Skotsku se Zelení a SNP spojili, aby vytvořili bezbožnou alianci šílených kultistů.

Nadšení zastánci elektromobilů a větrných turbín si neuvědomují, že budeme potřebovat masivní nové doly, abychom vykopali obrovské množství kobaltu, lithia, niklu a dalších nezbytných látek. Zkuste kopat doly bez fosilních paliv. Elektromobily mají vyšší uhlíkovou stopu než automobily se spalovacími motory a k tomu se přidává elektřina, kterou spotřebovávají, často vznikající spalováním fosilních paliv. A ty pošetilé duše, které si kupují elektromobily, se brzy ocitnou ve snaze najít místo, kde by je mohly řídit, protože silnice jsou všude rozděleny tak, aby poskytovaly tisíce kilometrů špatně navržených cyklopruhů.

Pečlivě, záměrně a krutě vytvořený mýtus o globálním oteplování se nyní stal nedílnou součástí globální ekonomiky.

Profesionální investiční manažer nedávno veřejně oznámil, že „svět prochází rychlými změnami uprostřed degradace přírodního prostředí a hrozícího zhroucení globálního klimatického systému“.

Pro nic z toho neexistuje jediný důkaz. A vzhledem k tomu, že neexistují důkazy, kultisté na vrcholu záměrně vytvářejí změny našeho klimatu pomocí geoinženýrství – manipulovali s počasím už dlouho, ale v posledních letech se to zrychlilo. Také mají v úmyslu poslat tuny uhličitanu vápenatého do stratosféry, aby blokovali slunce v masce boje proti globálnímu oteplování. Ve skutečnosti to jen zkrátí vegetační období způsobující masové hladovění –to je překvapení!

Ředitelé společností jsou tak vyděšení z toho, že je kritizují kultisté a šílenci, kteří propagují mýtus o globálním oteplování, že všichni docela dobře ppřevrátili a souhlasili s tím, že udělají vše, co jim hlučná menšina přikáže. (Stejní zbabělci signalizující ctnost si stále platí obscénní prémie, výdaje a penze.)

Někteří šéfové společností stahují své společnosti z akciových trhů a berou je do soukromých rukou, aby se mohli vyhnout bláznivým akcionářům a regulátorům.

Britský penzijní regulátor varoval manažery penzijních systémů, že budou mít potíže, pokud nebudou povinně zveřejňovat klimatická rizika. Budou muset hlásit své investice do společností, které neprovádějí uspokojivé změny, aby zapadly do imaginárních obav z globálního oteplování. Tuším, že v důsledku toho důchody dramaticky klesnou.

V Americe se Federální rezervní systém, finanční regulátor a ministerstvo financí snaží začlenit politiku globálního oteplování do finanční regulace. Totéž se děje v Evropské unii a ve Spojeném království. Zdá se, že Spojené království skutečně vede svět v zavádění nových represivních a nebezpečných předpisů.

Pravda je samozřejmě taková, že neexistují žádné vědecké důkazy, které by podporovaly teorii, že globální oteplování (nebo jakákoliv variace) bude jakýmkoli způsobem ohrožovat náš způsob života. Rozhodně neexistuje žádný důkaz, který by naznačoval, natož dokazoval, že globální oteplování bude mít nějaký vliv na finanční instituce nebo korporátní svět.

Samozřejmě se děje to, že finanční regulace jsou využívány k prosazování agresivních politik globálního oteplování, které nejsou ani nutné, ani populární, ale které jsou součástí globálního resetu Agendy 21 a které jsou navrženy tak, aby nás bolestně zavedly do světa Nové Normy.

Navíc aktivisté všude přebírají kontrolu nad dříve nezávislými společnostmi. V květnu 2021 nizozemský soud rozhodl, že ropná společnost Shell musí do roku 2030 snížit emise uhlíku o 45 % ve srovnání s úrovněmi z roku 2019.

Britská vláda se zavázala, že Spojené království sníží své emise skleníkových plynů do roku 2035 o 78 % ve srovnání s úrovněmi v roce 1990. Zdá se, že nikdo vládě neřekl, že počet obyvatel během roku vzrostl o mnoho milionů a bude nepochybně dále stoupat. Spojené království v roce 2035 bude temným, chladným a ubohým místem. Cíl Spojeného království je nejambicióznější na světě a daňové poplatníky bude stát kolektivní 3 biliony liber. Na všechno budou vyšší daně a vyšší náklady. Nahrazení stávajících systémů vytápění a vaření elektřinou (o které si politici i aktivisté zřejmě myslí, že roste na stromech) bude stát domácnosti obrovské částky.

Od roku 2025 bude nelegální vybavovat dům plynovým kotlem. A stávající kotle a systémy budou od poloviny 30. let 20. století nezákonné. (Tato data by klidně mohla stoupnout. Každý z majitelů domů bude muset utratit desítky tisíc liber za povinná tepelná čerpadla, izolace a tak dále. Pokud nebudou domy dostatečně upraveny, majitelé domů je nebudou moci po roce 2028 prodat. Nebudou je moci ani pronajímat. Výsledkem samozřejmě bude, že ceny domů klesnou (kvůli nákladům na zákonem požadovaná vylepšení) a ceny nájmů porostou. Chudí budou znovu trpět.

Organizace spojených národů byla nadšená, když oznámila, že její cíle v oblasti změny klimatu pro rok 2020 byly téměř splněny díky globálnímu locedownu covid-19.

Aby byli šílenci s globálním oteplováním spokojení, budou muset existovat téměř neustálá lockdowny.

Bohatí lidé, kteří mají na starosti bohaté vlády, slibují, že do roku 2050 skoncují s používáním fosilních paliv. Zajímalo by mě, jestli vědí, kolik bolesti to bude znamenat. Chudí za to budou muset platit prostřednictvím uhlíkových tarifů. Rozvojové země budou potrestány dříve, než si vůbec začnou užívat slasti fosilních paliv. Je podhodnocené říci, že stovky milionů zemřou hladem a zimou.

Ti svatoušci, kteří signalizují globální oteplování, jsou tak špatně informovaní, že neúmyslně podporují plány na globální genocidu. Kdyby něco věděli a opravdu jim záleželo na životním prostředí, vedli by kampaň proti nesmyslným maskám na obličej – místo toho, aby je nosili. Miliardy vyřazených roušek jsou nyní hlavní hrozbou pro všechny formy volně žijících živočichů.

Nyní, když vystrašili většinu pomocí hoaxu covid-19, musíme předefinovat naše přesvědčení, naše vnímání a přehodnotit naše nepřátele. Měli byste například vědět, že každý, kdo mluví o udržitelném rozvoji, je špatný člověk. Filozofie známá jako udržitelný rozvoj je přímou cestou ke konci demokracie a humanity. Nikdy není benigní. Nekompetentní matematičtí modeláři a odstřelovači na sociálních sítích šíří hrůzu a potlačují pravdy se stejnou, nacvičenou dovedností, kterou používali, když podněcovali strach z covida a démonizovali šíření pravdy.

A tak šílení blázni, kteří vyděsili svět falešnou pandemií covidu, nyní úhledně začnou, jak jsem předpovídal, děsit svět falešnou pandemií globálního oteplování, kterou vymysleli v minulém století a která byla navržena tak, aby ovládla a zabíjetla a ne zachraňovala nebo zachovávala. Systém sociálních kreditů čínského typu, před kterým jsem varoval, je již zde. Globální oteplování bude využito ke zpřísnění pravidel a k dalšímu utlačování. Blázniví pseudoenvironmentalisté nejsou benigní ani to nemyslí dobře. Jsou buď špatně informovaní, hloupí nebo zhoubní, nebo všechno najednou. A jsou to naši nepřátelé.

Obávám se, že podvod covid-19 byl jen začátek.

Pravdou je, že myšlenka globálního oteplování má za sebou asi tolik solidních faktů jako existence staré dobré zoubkové víly. Vlastně spíš méně, protože když jsem byl malý, nechal jsem zub pod polštářem a probudil jsem se, abych ho nahradil šesticentovým kouskem. V té době jsme měli šest pencí.

Existuje tedy více praktických důkazů na podporu existence zoubkové víly než na podporu existence globálního oteplování, globálního ochlazování nebo změny klimatu nebo jak se to šílenci rozhodli tento týden nazvat.

o autorovi

Dr. Vernon Coleman je přednostou praktického lékaře a bývalým profesorem celostních lékařských věd na International Open University na Srí Lance. Je držitelem čestného titulu DSc. Předložil svědectví Dolní sněmovně a Sněmovně lordů ve Spojeném království. Je autorem více než 100 knih , včetně „ Větší problém než změna klimatu: Konec ropy “, která se týká výše uvedeného článku.

Také jsme pblikovali: https://volnyblog.news/nehoda-ve-svedsku-odhalila-obrovskou-spotrebu-ropy-a-skody-na-zivotnim-prostredi-zpusobene-vetrnymi-turbinami/

https://volnyblog.news/projekty-solarni-a-vetrne-obnovitelne-energie-jsou-ekologicky-destruktivni/

https://volnyblog.news/nulovy-zaklad-abychom-si-mysleli-ze-elektricka-vozidla-maji-nulove-emise/

Zdroj: The Exposé https://expose-news.com/2022/11/09/climate-change-is-a-malicious-dangerous-myth/

 

příliv Ukrajinců

9.11.2022

Příliv Ukrajinců způsobil rapidní nárůst kriminality v Evropě

Francouzská média s odvoláním na humanitární organizace hlásí nárůst kriminality způsobený masovým příchodem uprchlíků z Ukrajiny do Evropy.

 

Francouzská rozhlasová stanice „Radio classique“ informovala, jak humanitární organizace bijí na poplach kvůli prudkému nárůstu kriminality spojené s přílivem ukrajinských uprchlíků do evropských zemí.

Podle představitelů těchto organizací se prostituce, obchodování s drogami, zbraněmi, dětmi a lidskými orgány staly hlavními aktivitami ukrajinských organizovaných zločineckých skupin v Evropě.

Zdroj:https://sk.news-front.info/2022/11/09/prilev-ukrajincov-sposobil-rapidny-narast-kriminality-v-europ 

zajímavé informace i zde: https://volnyblog.news/

také jsme psali: https://volnyblog.news/osn-dostalo-310-stran-dukazu-o-porusovani-umluvy-o-biologickych-zbranich-ze-strany-usa-a-ukrajiny/

Důvěra Američanů ve volby

09.11.2022

Důvěra Američanů v jejich institut voleb je opět podkopána

 

Sotva začal ve Spojených státech volební den, okamžitě se objevily tradiční technické problémy s hlasováním.

Volby v USA. V okrese Maricopa, nejhustěji obydlené oblasti Arizony, se najednou pokazily stroje na přijímání a počítání hlasovacích lístků. Ve 20% volebních místností tyto přístroje – tabelátory – buď odmítaly přijmout hlasovací lístky nebo je nesprávně spočítají.

Místní volební komise navíc jen včera uspořádala mimořádnou tiskovou konferenci na téma kritiky volebního procesu – nazvala ji „falešnými narativy“. A přísahala, že zkontrolovala práci všech svých zařízení. A druhý den se okamžitě pokazili.

V Arizoně se odehrávají dva velké volební souboje najednou – o místo v Senátu a o křeslo guvernéra. Otázka kontroly nad Senátem závisí na výsledku voleb v Arizoně.

Jakékoliv problémy s volbami jsou zde .Proto obzvlášť ostře vnímány a na pozadí skandálů s hlasováním poštou ještě více podkopávají důvěru Američanů v jejich institut voleb.

Zdroj:https://sk.news-front.info/2022/11/09/dovera-americanov-v-ich-institut-volieb-je-opat-podkopana/

dlaší zajímavé informace ZDE: https://volnyblog.news/

Tváří v tvář krizi

7.11.2022

Tváří v tvář krizi je Unie jako velmi rigidní struktura odsouzena k selhání

Říká se, že košile je bližší než kabát. Ale od toho jaký je kabát se odvíjí naše rozhodování, jaké košile je nám třeba. V několika příštích rozhovorech bude řeč o Evropské unii, Evropském parlamentu či Evropské komisi a to s politiky, kteří s osobní zkušenosti vědí, jak se tento evropský kabát nosí.
Jedním ze současných poslanců Evropského parlamentu je Ivan David, který má s politikou zkušenosti i jako ministr české vlády a poslanec parlamentu českého, je ale také respektovaným psychiatrem a sledovaným publicistou.

Ivan: Zeptám se úvodem. Platí pro vás okřídlené: „Vše, čím jsem byl, respektive vše, čím jsem, jsem stále rád?“

Ivan David: To úplně neplatí. Byla určitá období v mém životě, kdy jsem nebyl úplně spokojen s tím, co dělám, a úplně mě to nenaplňovalo. Tak jsem si vždycky hledal nějakou změnu, která by mě vedla k nějaké činnosti, která by mně byla bližší a měl bych z ní větší pocit radosti. Například jsem byl kdysi docela dobře placeným poradcem v jisté firmě a šel jsem na méně placené místo sekundáře v nemocnici…

Ivan: Kde jste byl raději.

Ivan David: …protože jsem měl pocit, že mně to bude bližší, a potom jsem se rozhodl, že bych se přeci jenom ucházel o funkci ředitele psychiatrické nemocnice. Zjistil jsem, že v té nemocnici už všichni vědí, že tam budu ředitelem, jenom já jsem se ještě nepřihlásil do konkurzu. Takže jsem se na poslední chvíli do toho konkurzu přihlásil a uspěl jsem. Takže nemůžu říct, že čím jsem byl, tím jsem byl rád. Nikdy jsem nebyl nešťastný, ale něčím jsem byl raději a něčím tedy méně rád.

Evropská unie má za cíl v podstatě minimalizovat vliv jednotlivých států, až je úplně vyzmizíkovat jako bezvýznamné entity

Ivan: Já začnu naše povídání, které bude o Evropském parlamentu, a o tom, jak se tam cítíte a jak to tam vypadá. Tím, že vás čtenáři Nové republiky znají jako reportéra, který podává osobní svědectví, co se v tom Evropském parlamentu děje. A já jsem před časem, řekl bych s úžasem, četl o tom, jak popisujete uklízečky, které odebírají ze stolků poslanců vlaječky států, které zastupují, coby nepořádek. No, a chtěl jsem se vás zeptat. Jak to celé nakonec dopadlo? A jaká je aktuální situace?

Ivan David: No, to už je poměrně dávno. To bylo asi na přelomu roku 2019 a 2020. Pak tedy nastala půldruhoroční covidová přestávka, kdy se jednalo prostřednictvím internetu nebo na dálku se hlasovalo, a tehdy tam došlo ke konfliktu, protože zástupci naší frakce, některých národních delegací, měli na svých stolcích vlaječky, což bylo vnímáno vedením Evropského parlamentu, zvláště jednou místopředsedkyní, jako rudý hadr pro býka. Protože Evropská unie má za cíl v podstatě minimalizovat vliv jednotlivých států, až je úplně vyzmizíkovat jako bezvýznamné entity. Proto oni nemají rádi, když se někdo identifikuje se zemí, odkud pochází. Sice za řečnickým pultem jsou vlajky všech národních států, a stejně tak jsou vlajky před budovou, ale to je, řekl bych, takový klamavý jev, protože ve skutečnosti hodně záleží na tom, aby se nikdo ke své zemi nehlásil. Jak mi řekl jeden poslanec, kterého si jako odborníka vážím. Řekl mi: „Nemluv o České republice, oni to nemají rádi.“ Takhle zhruba to vypadá.

S těmi vlaječkami to bylo tak, že jaksi byly zakázány. Mimo jiné ty vlaječky používala také frakce poslanců ze Spojeného království, kteří potom s brexitem odešli. No, a ti samozřejmě provokovali tím, že všichni měli vlaječky na stolečcích, bylo jich hodně a byli tedy mimo frakce. Čili seděli úplně vzadu, takže to velice rozčilovalo pana předsedu a některé místopředsedkyně. No a pan předseda, jak nám pak bylo tlumočeno za zavřenými dveřmi, se také rozčiloval, že se nechce zlobit s fanatiky, kterým ty vlaječky jaksi patří. Tak abychom byli, kterým ty vlaječky vadí, tak abychom byli rozumní a sami dobrovolně se toho vzdali.  Nemuselo by  docházet ke konfliktům. Takže potom, když jsme si ty vlaječky – protože to jednání je několikadenní – nechali na stolku, tak se ty vlaječky pak ocitly v koši na odpadky. Zatímco ten jeden poslanec bývalý předseda vlády Belgie Verhofstadt,  klidně si nechával na stolku vlaječku modrou se žlutými hvězdičkami . Nepokládal to za nepřiměřené, jakože to se smí, ale jiné vlaječky se nesmí. Nikdo ho za to tedy nepeskoval,  já si myslím, že to docela symbolicky vystihuje.  Je tam atmosféra, jaký mají oni vztah ke členským státům.  K jejich budoucnosti a jak si tedy tu budoucnost představují.

Ivan: Mnoho voličů si myslí, že volí poslance, který v Evropském parlamentu zastupuje jeho zemi, ale to je tedy zřejmě omyl.

Ivan David: To záleží na tom kterém poslanci, jak vnímá svůj úkol. Nicméně řada poslanců daleko více tíhne k názorům, někdy nějaké fanatické ideologii jejich politické frakce, než tedy ke svému národnímu státu. Ale zase na druhé straně jsou takoví poslanci, kteří se více cítí být zástupci své země. Někdy z toho mají vnitřní konflikt, takže se uchylují k tomu, že raději nehlasují vůbec, aby neměli konflikt jednak se svými kolegy ve frakci, a jednak kdyby se voliči v jejich zemi dozvěděli, jak hlasovali proti zájmům jejich země. To by jim  asi moc neprospělo pro příští případné kandidatury do parlamentu raději nehlasují vůbec. A proto se  poslanci  na to dívají různě.

Samozřejmě, že pokud se jedná o záležitost, která je nesmírně důležitá pro tu kterou zemi, nebo skupinu zemí… tak do toho jdou draci, protože se doma potřebují chlubit tím, co vyjednali. Mám takový jednoduchý příklad. Jedná se o vzdálená teritoria Evropské unie, protože řada zemí má ještě zámořské kolonie, které jsou vnímány jako vzdálená teritoria z hlediska Evropské unie a   tyto většinou ostrovy.  Jiná území jsou problematická a už nepřinášejí takový zisk, jako to bylo dříve. Případně je k jejich udržení potřeba podpora původně koloniálního státu a oni to charakterizují tak, že to nejsou ostrovy Francie, Nizozemí, Španělska, ale že to jsou ostrovy a     Evropská unie musí finančně podporovat. Ze společných peněz se na ty bývalé kolonie vyčlení pravidelně nějaké částky, které podporují hospodářství v těchto odlehlých regionech.  Zástupci těchto států, které mají takovéto bývalé kolonie, jako draci bojují za to, aby byla přidělena co nejvyšší dotace. Zatímco nám je to třeba proti mysli… Protože já jsem toho názoru, že když ten stát má nějakou bývalou kolonii, které se nevzdal, tak je to věc toho státu. Ať si to platí sám a ne že bychom se na to měli skládat. Takže já jsem třeba v případě podpory zemědělství v těchto odlehlých regionech hlasoval proti, a teď se ke mně seběhli kolegové z Francie a zeptali se mě, jestli to myslím vážně oni mě potřebují, abych hlasoval pro, tak jsem volal na ministerstvo zemědělství a oni mi řekli: „Kdybyste kvůli tomu měl mít konflikt, tak raději hlasujte pro. Vždyť jde jen o pár milionů.“

Ivan: Dostal jste požehnání od našeho ministerstva.

Ivan David: Že mohu tedy podpořit zemědělství v odlehlých regionech. Protože třeba některé ostrovy jsou závislé na cukrové třtině a v případě, že poklesnou ceny cukru, tak je ten region ve velkých problémech.

V Evropském parlamentu se nepočítají hlasy těch, kteří se zdržují, a tak je schváleno i to, co má vlastně menšinovou podporu, což mi připadá jako naprosto chybné

Ivan: Jak Evropský parlament funguje? Už jste tam několik let. Je nějaký výrazný rozdíl mezi vaším očekáváním, když jste tam přicházel, a mezi skutečností, jak jste ji poznal?

Ivan David: Já jsem si to měl popsat co nejdříve, protože znáte to, když někdo přijede do cizí země, tak mu okamžitě udeří do očí ty rozdíly jeho očekávání, nebo toho, jak vypadá jeho země, a jak vypadá ta navštívená země. A když tam žije nějakou dobu, tak mu to všechno nějak splyne a připadá mu to normální. Takže pokud si mám jaksi vzpomenout, tak jsem byl hodně překvapen demokratickým deficitem. A teď nemám na mysli jenom tu skutečnost, která se zdůrazňuje, že Evropský parlament nemá zákonodárnou iniciativu, že nemůže navrhovat nařízení a směrnice, jak se to jmenuje v Evropské unii, ale mám na mysli to, jak se hlasuje. Tam je těch problémů celá řada. Myslím, že takový typický je ten, že zatímco u nás je potřeba ke schválení nějakého návrhu většinu poslanců, kteří hlasují pro, což nám připadá jako samozřejmé, tak v Evropském parlamentu se hlasy těch, kteří se zdržují hlasování, tedy hlasují, ale nejsou ani pro, ani proti, tak se ty hlasy nepočítají. A tak dochází k tomu, že se schvaluje něco, co má vlastně menšinovou podporu, což mi připadá naprosto bizarní a jaksi chybné.

Někdy je to tedy hodně bizarní, v případě, kdy se volil předseda delegace Evropský parlament–Rusko, kdy přišel polský poslanec, který říkal, že vlastně v té delegaci je jediný, který v ní byl už vloni, a proto sám sebe navrhuje na předsedu, a s tím, že konstatoval, že bude předseda, tak že to jaksi skončí. Vystoupil tedy právník, slovenský poslanec doktor Rodačovský, který říkal, že to snad nemyslí vážně, že se o tom musí hlasovat. On řekl, že tedy dobře, a tak se bude hlasovat. A to hlasování dopadlo tak, že čtyři byli pro, tři byli proti a osm se zdrželo hlasování. Takže on konstatoval, že vyhrál, protože ti, co se zdrželi, se nepočítají, takže čtyřmi hlasy asi z patnácti byl zvolen.

Ivan: A ostatní to tedy respektovali?

Ivan David: Ostatní na to koukali s vykulenýma očima, jestli to myslí vážně, protože jsme tam byli noví a nevěděli jsme, že je to docela běžná záležitost, takové hlasování. Následně svojí místopředsedkyni navrhl poslankyni z Finska. Zase vystoupil poslanec Rodačovský a řekl, že kdyby on byl Polák, tak že by rozhodně nechtěl sám sebe ustavit do funkce předsedy delegace Evropská unie–Rusko, protože Polsko má s Ruskem problémy. A s Finskem je to úplně stejné, takže s tím úplně nesouhlasí. Nicméně nově zvolený pan předseda prohlásil, že se bude hlasovat aklamací. U nás, když se hlasuje aklamací, tak to znamená, že lidé veřejně zvednou ruku, ty ruce se spočítají a podle toho se stanoví výsledek. Ale aklamace v Evropském parlamentu znamená, že někteří z přítomných zatleskají a nepočítá se, kolik lidí zatleskalo, a tím je to jaksi schváleno. Takže tohle oni pokládají za demokratické postupy a úplně stejně se jedná uvnitř frakcí, ve výborech, prostě v celém parlamentu. Takže, pochopitelně je to vysoce manipulativní a pro mě tedy těžko přijatelné. A pochopitelně, když jsem se zmínil o té delegaci Evropská unie–Rusko, tak pochopitelně vzhledem k vedení té delegace hlavním cílem je od počátku co nejvíce zhoršit vztahy s Ruskem. Takže tam zásadně jednají pouze s disidenty, a nikoliv se zástupci ruského parlamentu. Takže tolik tedy k tomu, jak vypadá demokracie…

Mohl bych pokračovat. Ta jejich demokracie například vypadá tak, že pan předseda parlamentu Sassoli prohlásil, že je třeba izolovat populisty a nacisty, čímž tedy myslí naši frakci, a že je proti nim potřeba vyhlásit cordón sanitaire, což tedy znamenalo, že z naší frakce nesmí být nikdo ve vedení žádného výboru, což ostatní frakce s radostí dodržely. Něco takového u nás až do současnosti nebylo možné, protože se prostě respektovaly výsledky voleb a jaksi to zastoupení v orgánech parlamentu bylo poměrné. Až tato nová vláda prosadila, že to tedy bude jinak, že ve vedení parlamentu budou mít svého zástupce Piráti, kteří mají čtyři poslance, ale SPD s dvaceti poslanci tam žádného zástupce mít nebude.

Ivan: Takže to znamená, že u nás nyní už panuje ta evropská praxe?

Ivan David: Už se přibližujeme k evropské praxi. Už se asi nebude hlasovat, jen občas tleskat, a výsledky bude vyhlašovat ten, kdo se rozhodne být šéfem.

Vždycky jsme v menšině. Samozřejmě nikdy nic nevyhrajeme, je to skoro demoralizující, nedaří se nám minimalizovat škody bizarních návrhů.

Ivan: Jaké vztahy panují v Evropském parlamentu mezi jednotlivými frakcemi? Je to tak, že je jen vaše frakce předmětem určité nevraživosti, nebo to soupeření patří k věci a konsensus se moc nehledá?

Ivan David: Ono to většinou záleží na tom, o čem se hlasuje, a jinak to vypadá trochu ve výborech. Většinou je to tak, že tři největší frakce, které mají dohromady většinu hlasů, tak jednají v souladu. To je frakce evropských lidovců, kterých je přes dvě stě, potom frakce socialistů, kterých je skoro dvě stě a potom frakce Renew, kterým říkáme liberálové, nebo se tomu říká Macronova frakce, tak ta má taky asi sto padesát poslanců, ta přesná čísla si teď nepamatuji. Tyto frakce dohromady mají prostě většinu, a když se dohodnou, tak je úplně irelevantní, co si o tom ostatní myslí. Samozřejmě v demokracii rozhoduje většina, ale zejména frakce lidovců se často štěpí s tím, že část hlasuje tak, a část onak, a potom má vliv frakce Zelených, která je čtvrtá největší, a ta pravidelně podporuje všechny ty bizarní projekty, jako je Green Deal a podobně. V této frakci za Českou republiku jsou tři Piráti. A tyto věci podporuje taky frakce levice a je zajímavé, že v některých zahraničních politických otázkách hlasujeme s levicí proti celému zbývajícímu parlamentu, ale v otázkách, jako je Green Deal, zase hlasujeme proti levici.

Ivan: Ale vždycky jste v menšině, zřejmě.

Ivan David: Vždycky jsme v menšině. Samozřejmě nikdy nic nevyhrajeme, je to skoro demoralizující, protože někteří kolegové včetně mě si připravují spousty pozměňovacích návrhů tak, aby se pokusili minimalizovat škody. Ale tyto návrhy bývají téměř stoprocentně zamítnuty, takže je to tedy těžký boj. Prostě někdy je to v parlamentu třeba o jeden hlas, jeden hlas sem, jeden hlas tam, ale tady je to dvě třetiny až tři čtvrtiny proti zbytku.

Ivan: O politicích laici často spekulují jako o lidech odtržených od reality. Pozorujete něco takového v Evropském parlamentu? Lze to tak nějak zobecnit, anebo to tak prostě je?

Ivan David: Já bych to zobecnil ještě trochu více. Běžně má člověk omezenou představu o tom, co dělají lidé v jiných povoláních, takže mají lidé pocit, že učitel pracuje jenom, když je zrovna ve třídě, takže říkají: „No, tak oni pracují čtyři hodiny denně, tak co by ještě chtěli?“

Ivan: A ještě mají dva měsíce prázdniny.

Ivan David: Herec pracuje jen zrovna, když je na jevišti – je taková představa – a úředník pracuje jenom, když je za přepážkou. Takže je to samozřejmě práce, která je málo viditelná pro veřejnost. Různých povolání je mnoho a u poslanců, u politiků je to samozřejmě typické, že se občané běžně rozčilují, že poslanec neplní svoje povinnosti, když nesedí v sále a neposlouchá nějaké projevy svých kolegů. Naopak ti, kteří sedí v tom sále, zpravidla nepracují dobře, protože ten čas by mohli využít lépe tím, že by studovali materiály, protože to, co se tam řeší, je spíše určeno pro domácí veřejnost, než že by to mělo sebemenší vliv na rozhodování ostatních poslanců. To, jak se hlasuje, bývá předem domluveno, což není nic špatného. Ty řeči navenek mají většinou omezený význam. Jenom když se někdy hovoří o věcech, které poslancům připadají podružné a málo o nich vědí, tak je možné jejich rozhodování ovlivnit nějakým veřejným vystoupením.

Můžu říci takovou kuriozitu, že jednou v českém parlamentu poslanec Karel Šplíchal předložil návrh, který se týkal olympijských symbolů, a ten návrh neprošel, měl prostě malou podporu. Nikdo z poslanců o tom jaksi nevěděl, jaký význam mají olympijské symboly. Pak se tedy Karel Šplíchal přihlásil a mluvil asi tři minuty o významu olympijských symbolů a požádal, aby poslanci vzali své rozhodnutí zpět a aby se hlasovalo znovu, a ten jeho návrh prošel s obrovskou převahou. Takže to jsou takové výjimky. Tehdy předseda parlamentu Václav Klaus řekl: „Pane poslanče, netušil jsem, jak jste vlivný.“

Oblíbené slovo fanatiků v Evropském parlamentu je „ambiciózní“, takže když se něco navrhne, nějaký limit, tak oni ho zvyšují nebo snižují ad absurdum, aby to bylo ambiciózní

Ivan: Rozumím. Myslíte si, že je Evropský parlament místem, kde se tříbí názory, že je dějištěm nějakého brainstormingu, ze kterého mají Evropané prospěch, diskutuje se v Evropském parlamentu?

Ivan David: Samozřejmě, že se tam diskutuje. Hledá se shoda, ta se jaksi nalézá, ale na kolik je to v jednotlivých případech ku prospěchu občanů členských států, to už je úplně jiná otázka. Samozřejmě, že v některých otázkách se poslanci napříč všemi politickými frakcemi shodnou. Jako například to teď byly otázky týkající se letišť po covidu, kde tedy došlo ke změnám a některé letecké společnosti měly velké problémy s tím získat čas a místo pro své přílety a odlety, tak tam hlasovali poslanci napříč všemi frakcemi téměř stoprocentně pro ten návrh. Ale to jsou spíše výjimky.

Často se uplatňují různé, jaksi ideologické předpojatosti. Ti, kteří je navrhují, tak jsou přesvědčeni o tom, jak strašně prospívají věci, a ostatní na to mohou mít úplně jiný názor. Ale například v případě Green Dealu, já ho tedy uvádím nikoli náhodou, ale protože to je jeden ze základních a podle paní předsedkyně von der Leyenové vlastně hlavní cíl pro toto volební období, dosáhnout tedy Green Dealu, jeho cílů, naprojektovat to a trvat na těch cílech. Tak ti poslanci za zelené socialisty, levici, částečně tedy i liberály a lidovce, tak velmi podporují tyto návrhy, které podle mého názoru vedou k obrovským škodám a nepatrnému prospěchu.

Abych to vysvětlil, protože si myslím, že to je důležité, tak je představa, že by se produkce skleníkových plynů měla do roku 2030 snížit až o 55 %. Oblíbené slovo fanatiků v Evropském parlamentu je „ambiciózní“, takže když se něco navrhne, nějaký limit, tak oni ho zvyšují nebo snižují ad absurdum, aby to bylo ambiciózní. Takže původně to mělo být 50 %, tak oni si prosadili, že to bude 55 %. Evropská unie se ovšem podílí na produkci skleníkových plynů pouze 9 % z celého světa a má necelé 1 % plochy, tedy zeměkoule. A za posledních deset let stoupla produkce skleníkových plynů na zeměkouli o 17 %. Takže to snížení, jaksi z 9 % na 4, řekněme, v podstatě nehraje žádnou roli, protože žádný stát se k těm cílům Evropské unie v této oblasti nepřipojil, pouze verbálně. Takže říkají, že na tom pracují a podobně.

K tomu je potřeba dodat, že skleníkové plyny, které produkuje člověk, jsou jen zlomkem skleníkových plynů, které vznikají různými přírodními procesy a že skleníkové plyny nejsou jediným, možná ani nejpodstatnějším důvodem oteplování, ke kterému skutečně dochází. Takže Green Deal bude mít naprosto nepatrný vliv na změny klimatu, za to bude mít naprosto zásadní vliv na rozklad hospodářství a sociální důsledky, jako je nezaměstnanost a podobně. Z toho důvodu si myslím, že Green Deal podporovat v této formě vůbec nelze, nicméně to bylo prosazeno. Nyní mám takové zprávy k dispozici, že v Německu jistá energetická firma likviduje větrné elektrárny, protože na místě, kde se vyskytují, se má začít s těžbou hnědého uhlí. Nakonec je vždy bližší košile nežli kabát, a ti, kteří prosazují takové ambiciózní cíle, že nakonec vypadají jako blázni.

Samozřejmě, že více nebo méně odtrženi od reality jsou, protože se pohybují velkou měrou a částí svého bdělého stavu v oblastech, které jsou mimo praktický život ostatních občanů. Já si pamatuji, že když jsem byl členem Poslanecké sněmovny, že jsem si všiml, že někteří kolegové mají pocit, že vše důležité se odehrává pouze za zdmi Poslanecké sněmovny a jaksi mimo Poslaneckou sněmovnu vlastně se nic podstatného neděje. Je to velmi nebezpečné. Každý by se měl snažit uchovat nějakou korekci toho, že má tedy zkušenosti s tím, jak žijí lidé v jeho obci, lidé s jinými povoláními, jaké mají starosti a problémy, aby je pochopil a chápal tu svoji práci v kontextu reálného světa, a nikoli jako práci, řekněme, v nějaké počítačové hře.

Problémy s lobbisty má řešit návrh na jejich povinnou registraci. Je to něco podobného, jakože se někdo snaží řešit problémy prostituce tím, že prostitutky budou registrovány.

Ivan: Zeptám se na otázku, která hodně lidí zajímá. Jak je to s lobbisty, kteří krouží kolem Evropského parlamentu, kolem evropských institucí a snaží se prosadit zájmy různých vlivných korporací, bank? Je lobbismus velkým problémem v Evropském parlamentu, anebo je to spíše takové zdání?

Ivan David: Já myslím, že samozřejmě je logické, že se všichni, kteří mají zájmy, snaží ty zájmy prosadit, a že někteří jdou tak daleko, že se je snaží prosadit i nezákonnými prostředky, například korupcí. A takových určitě není málo. Já se s tím nesetkávám, a asi není náhoda, že mně nikdy nikdo nenabídl žádný úplatek, takže asi předpokládá, že by to nemělo žádný význam, že bych ho nepřijal. Pokud bych měl takový vliv, že bych mohl něco zásadního ovlivnit… Ale vedle toho samozřejmě existují profesionálové, kteří se snaží poslance seznamovat s problémy svého rezortu, své země a tak dále. Proto mají při Evropském parlamentu jednotlivé země i mimo Evropský parlament své zastoupení a snaží se tam ovlivňovat rozhodování ve svůj prospěch, nebo zabránit neprospěchu, aniž by někoho korumpovali. Nanejvýš třeba jednou za čas pozvou ty poslance na večeři, nebo něco podobného, což nelze pokládat za nějakou nepodstatnou korupci, ale těch lidí je mnoho a problém to je…

Je taková snaha tento problém vyřešit tím, že ti lobbisté budou registrováni a všichni poslanci budou mít povinnost nahlásit, že se setkali s těmi lobbisty. Mně to připadá jako naprosto bizarní, protože je to asi něco podobného, promiňte mi ten příměr, jakože se někdo snaží řešit problémy prostituce tím, že prostitutky budou registrovány. Tak samozřejmě, že některé se zaregistrují, a některé nikoliv, asi z osobních důvodů, a nic zásadního se tím nevyřeší. Takže to jen bude obtěžovat lidi, že budou říkat: „Já jsem se sešel se zástupcem rybářů ve Středočeském kraji a jdu to nahlásit, protože oni mně říkali, že mají problémy s nedostatkem vody v rybníce, tak já to musím nahlásit, vyplnit příslušný formulář.“ No a někdo, kdo tedy přijme velký úplatek, protože má významné postavení, třeba předsedy nějakého výboru, tak se k tomu veřejně asi hlásit nebude. Takže je to prostě bizarní a k žádnému řešení to nepovede. Já si myslím, že problém je vždy tam, kde se rozdělují peníze, zejména když se rozdělí veřejné peníze soukromým subjektům, což je v dnešní době běžné.

Ivan: Ale na to asi Evropský parlament vliv nemá. Anebo ano?

Ivan David: Evropský parlament na to vliv má, protože se tam schvalují dotace, někdy ve velmi značném rozsahu.

Ivan: Rozumím, ale ty dotace asi potom nepřiděluje Evropský parlament, ale spíše Evropská komise a další instituce…

Ivan David: Evropský parlament určuje pravidla, jak se rozdělují.

Ivan: Rozumím.

Ivan David: Takže Evropská komise to navrhuje, Evropský parlament to schvaluje, takže když se v nějaké oblasti neurodí víno, tak zástupci těch vinařů si prosadí, že by měli dostat kompenzaci nebo dotaci, která má nahradit jejich ztráty, například plynoucí z toho, že se v době covidu špatně placení česači vína ze severní Afriky a východní Evropy nedostavili, takže víno nebylo sklizeno a oni si prosadí kompenzaci, která je jim přidělena. Čili o penězích se tam rozhoduje a někdy jde o obrovské částky. Proto se o penězích takhle adresně nerozhoduje, až na výjimky, v českém parlamentu, ale daleko větší korupce je ve velkých městech. To, že se v parlamentu schvaluje rozpočet, tak to samozřejmě ještě nemusí vést k tomu, že se přidělují konkrétní částky na konkrétní akce a konkrétním firmám.

Nad Evropskou komisí zcela jednoznačně stojí nadnárodní korporace, které prostřednictvím svých zástupců určují pravidla a to, co se bude dít

Ivan: Zeptám se, co by se stalo, kdyby Evropský parlament nebyl. Zkomplikovalo by se tím něco pro Evropany, nebo bychom si toho ani nevšimli?

Ivan David: Kdyby nebyl vůbec nikdy, tak bychom si toho nevšimli. To je taková otázka, jako jestli nebýt s manželkou, se kterou bych se rád rozvedl, jestli by to byl takový problém. Tak nebýt by nebyl takový problém, ale ten rozvod může být velký problém, například kvůli dělení majetku, dětem a podobně. Takže něco jiného je, kdyby Evropská unie nikdy neexistovala, to by nám nečinilo žádné problémy, právě naopak, my bychom své vztahy s ostatními zeměmi řešili prostě dvoustrannými nebo vícestrannými smlouvami, ale nechali bychom za svůj prospěch často rozhodovat někoho jiného. Ale když už existuje, tak není úplně jednoduché se z těch vztahů a závazků nějak vymotat. To není alibismus z mojí strany.

Ivan: Já tomu rozumím. Otázka je, jestli třeba ta krize, která teď probíhá, je příležitostí nějakým způsobem Evropskou unii zmodernizovat, zrestaurovat, resetovat nebo zlepšit, anebo jsme v krizi, která ohrožuje vůbec její přežití?

Ivan David: Evropská unie je mimořádně rigidní struktura. To, co se tam v podstatě mění, to jsou vlády, které zastupují jednotlivé členské státy. V Evropské radě to je to, co se opravdu mění, takže po nějakých volbách může dojít k tomu, že se na řadu otázek změní názor a že rada neodsouhlasí něco, co by před těmi volbami odsouhlasila, protože se někdo postaví proti tomu rozhodnutí, ale pokud jde o Evropskou komisi, tak to jsou úředníci. Evropská komise je úřad – a v úřadě se přidělují úkoly a úředníci se hodnotí podle jejich plnění. Oni nerozhodují, ale řeší problémy na základě zákonů a přijatých předpisů. A pokud se jedná o Evropský parlament, tak tam je takový zvláštní výkvět společnosti v jednotlivých zemích, kde je tam vysoký podíl, zejména ze západní Evropy, různých fanatiků prosazujících různé nesmysly. Nejedná se jenom o velký počet pohlaví, ale i řada aspektů Green Dealu, řada zákazů, jako je zákaz orby a podobně. Takže tam se nedá příliš předpokládat nějaká podstatnější změna.

Ale tou zásadní strukturou je Evropská komise – a nad ní zcela jednoznačně stojí nadnárodní korporace, které prostřednictvím svých zástupců určují pravidla a to, co se bude dít v Evropské komisi, což může Evropský parlament jenom korigovat a Evropská rada případně neschválit. Takže jakákoliv struktura, která je rigidní a která se ocitne tváří v tvář krizi, tak je odsouzena k selhání. A teď je otázka, jestli to selhání musí vést k jejímu zániku, nebo případně k nějaké restrukturalizaci. Nemusí, může to vést k tomu, že ta struktura zůstane zachována a krize se stále prohlubuje, až tedy za nějakou dobu dosáhne úplného dna. Takže si myslím, že se to takhle bude vyvíjet. Sice to někteří poslanci myslí upřímně a někdy vědomě lžou a jaksi blouzní o nutné reformě Evropské unie, ale k reformě, která by vedla k lepšímu fungování a k předcházení krizovým situacím, bohužel tedy se neschyluje a asi se schylovat ani nebude.

Čili jestliže budeme informováni, že jsme došli do bodu, kdy menší škody přinese odejít z Evropské unie, než v ní setrvat, tak v tom okamžiku je potřeba z Evropské unie odejít. Obojí bude mít škody. Jakmile v Evropské unii, která prohlubuje krizi, zůstaneme, tak budeme padat ke dnu s ní. Když z ní budeme vystupovat, tak budeme samozřejmě konfrontováni se snahou Evropské unie bránit odchodu jednotlivých zemí, a to tedy nevybíravými prostředky. A jelikož roste společné zadlužení, zcela úmyslně, tak i odchod z Evropské unie bude mít tedy své vysoké náklady.

Evropská unie jedná pod vlivem Spojených států. Když se hovoří o svrchovanosti, tak mi to připadá celkem komické, protože to neodpovídá skutečnosti.

Ivan: Kde se podle vás o Evropě doopravdy rozhoduje? Je to Evropský parlament? Evropská komise? Je to Berlín s Paříží? Anebo se o Evropě dnes rozhoduje v Bílém domě za mořem?

Ivan David: No, určitě se rozhoduje na více místech. Určitě se nerozhoduje v Praze, ani v okamžiku, kdy Evropské radě předsedá vláda České republiky. Čili pokud předsedá nějaká významná země, tak samozřejmě ten její vliv může být znát v dalším směřování. Ne, že by se změnil zásadním způsobem, ale může se poněkud odchýlit. Pokud chceme změnit směr rozjeté zaoceánské lodi, no tak i když otočíme kormidlem maximálně, tak ten směr se změní během několika kilometrů o pár stupňů.

Prostě ta struktura je rozjetá a rozhoduje se o ní rozhodně za mořem, do značné míry. Je to krásně vidět teď v krizi, v souvislosti s válkou na Ukrajině, kdy Evropská unie přijímá rozhodnutí, které bumerangovým efektem na lidi dopadají velmi silně a nepříznivě. Zatímco Spojené státy, které tyto kroky iniciují, tak se docela dobře vyhýbají většině těch škod. Také je tam podstatně menší inflace, než je průměr v Evropské unii. Nějakých 9%. A v rámci Evropské unie je to někde 12, 13 %. Takže rozhoduje se nikoliv v Bílém domě, ale nad Bílým domem. Nikoliv v oblacích, ale někde, v uvozovkách, v podzemí, v takzvaném hlubokém státu, Deep State, což jsou zástupci nejvlivnějších korporací, nejbohatších bank, kteří řídí procesy v celém západním světě. Měli by samozřejmě ambice řídit celý svět, ale část světa se jaksi jejich vlivu poněkud vymyká, více nebo méně.

Ivan: Ale Evropa to zřejmě není.

Ivan David: Prosím?

Ivan: Ale Evropa to zřejmě není?

Ivan David: Evropa to není, protože Evropa po 2. světové válce, kdy byla západní Evropa takzvaně osvobozená Spojenými státy, a východní Evropa takzvaně osvobozena Sovětským svazem, tak Evropa byla rozdělena. No, a po roce 89 byla ta východní část jaksi přijednocena k té západní. Čili se ocitla z pod vlivu Ruska pod vlivem Spojených států, které jsou vnímány jako takzvaný klíčový partner Evropské unie, a prostě ty země nejednají nezávisle, a to včetně největší země, a to je Německo. Nejpočetnější země Evropské unie, která značně jedná pod vlivem Spojených států. Čili také v řadě zemí jsou rozmístěny strategické zbraně Spojených států. V Belgii, v Itálii, v Německu, takže o nějaké samostatnosti Evropy celkem je zbytečné hovořit. Evropa prostě jedná v závislosti. Ty země nejsou zdaleka suverénní, i když se dokonce hovoří o svrchovanosti, tak mi to připadá celkem komické, protože to neodpovídá skutečnosti.

Ivan: Mám pro vás takovou otázku na závěr, trochu osobní. Nezřídka se stává, že některé vaše názory nesouzní s hlavním proudem, takovým tím mainstreamem, a já se chci zeptat, jestli se pro autora, který přemýšlí nezávisle, a tím pádem se občas potýká s cenzurou, je výhodou, když je europoslancem, když má mandát z Evropského parlamentu?

Ivan David: No tak asi určitou výhodou to je, protože jsem nezávislý, mám příjem, který je stejně velký, jako je příjem místopředsedy české Poslanecké sněmovny. Čili to mě samozřejmě vede k určité nezávislosti. Čili ekonomicky mě zničit lze, ale není to tak úplně snadné jako případě nějakého úředníka, kterého prostě vyhodí z práce. Takže v tomto smyslu to výhodné je. Zatím je tedy zvykem, protože i Evropský parlament rozhoduje o tom, kdo bude vydán k trestnímu stíhání, a nejsou to žádné výjimky. Skoro na každém zasedání jeden nebo dva poslanci jsou vydáváni ke stíhání, nebo se o tom rozhoduje. Tak pokud se jedná o trestné činy, jako je například korupce a podobně, tak vydávání jsou, a pokud se jedná zjevně o politické záležitosti, tak zatím většinou vydáváni nejsou.

Ivan: Dobře, tak držím vám palce, aby to tak zůstalo.

Ivan David: Takhle to zatím vypadá, ale obávám se, že se to bude měnit k horšímu.

Ivan: Moc vám děkuji za tento rozhovor a přeji hezký den.

Ivan David: Já vám rovněž přeji hezký den a také posluchačům. Na shledanou.

Zdroj:https://www.radiouniversum.cz/david-ivan-d-spd-tvari-v-tvar-krizi-je-unie-jako-velmi-rigidni-struktura-odsouzena-k-selhani/

https://www.radiouniversum.cz/payne-jiri-d-chaoticky-rozpad-eu-bez-planu-prinese-nejvetsi-hospodarskou-a-bezpecnostni-krizi-pro-cely-svet/

9.11.2022

Chaotický rozpad EU bez plánu přinese největší hospodářskou a bezpečnostní krizi pro celý svět

Před čtyřmi lety Jiří Payne spolu s Petrem Machem vydali útlou knížku „Jde to i jinak“ o hledání alternativního uspořádání evropského kontinentu. Obsahuje mimo jiné know-how, jak elegantně odejít z Evropské unie: Postačí přepsat článek 10 české ústavy (o nadřazenosti mezinárodních smluv českým zákonům). Možná je nyní doba, kdy se nabídka setkává s poptávkou a z té brožury se stane politický bestseller – anebo čas pokročil a současnost žádá razantnější kroky. Hostem Rádia Universum je Jiří Payne.

Ivan: V Evropském parlamentu jste působil v letech 2017 až 2019. Byla to éra před covidem, před konfliktem na Ukrajině, kdy velkým evropským tématem byl brexit. Připomenu, že vystoupení Británie z EU odstartovalo referendum v červnu 2016. No, a definitivně Británie opustila Evropskou unii v lednu 2020. Jak na to období vzpomínáte?

Jiří Payne: No, na brexit vzpomínám, že britští kolegové, se kterými jsem byl poměrně velmi v kontaktu, tak oni to prožívali jako dobu veliké příležitosti, velkého očekávání, a řekl bych velkého odhodlání. Já si myslím, že pro ně to byla docela hezká doba. Dokonce jsme mluvili o tom, že až budou odcházet, takže by měli slavnostně za zvuku vojenské hudby stáhnout britskou vlajku z toho stožáru před Evropským parlamentem a uložit si ji do Britského muzea. Jenomže Evropský parlament odmítl, že tu vlajku jim prostě nedá. Takže se to nekonalo.

V Evropské unii v podstatě neexistuje reálná pravděpodobnost, že by mohl občan něco v EU ovlivnit

Ivan: Jednou z výtek kritiků Evropské unie byl, a stále je, poukaz na deficit demokracie. Myslím si, že to je téma velké i dnes, ale v té době rezonoval velice silně. Já začnu takovou otázkou: Co znamená, podle vás, nedostatek demokracie v kontextu té velké, a navíc mezinárodní politiky?

Jiří Payne: V normální demokracii – v české politice – každý občan má v podstatě 50% pravděpodobnost, že bude mít možnost ovlivňovat dění ve státě. Když zvolí nějakou stranu, která je v koalici, tak vlastně tam má zvolené své zástupce, může se na ně obracet a oni by měli brát jeho názor v úvahu a měli by ho promítnout do celostátní politiky. Když se mu to nepovede, tak bude sice mít nějaké zástupce opoziční a má pravděpodobnost, že v příštích volbách se to vymění s jeho zástupci ve většině. Takže má 50% naději, že se něco změní.

Když to ale propočítáme podle Lisabonské smlouvy, tak se zjistí, že to je řádově nějak jedna děleno pěti sty nebo něco takového. A to znamená, že v podstatě neexistuje reálná pravděpodobnost, že by mohl občan Evropské unie něco v Evropské unii ovlivnit. Tak to mně přijde, že je to demokratický deficit. Já uvedu příklad: V době, kdy jsem tam seděl, tak jsme odhlasovali velkou většinou, že se má zrušit střídání letního a zimního času. Právě v noci na dnešek jsme zažili střídání zimního a letního času a Evropská unie není schopná vůli občanů vyjádřenou prostřednictvím Evropského parlamentu efektivně a okamžitě provést.

Ivan: To je velmi aktuální příklad.

Jiří Payne: Ano, ale z toho můžeme dovozovat prostě, že občané v Evropské unii nemají naději na vůbec žádný vliv. Evropská unie si stejně dělá, co chce, bez ohledu na to, že Evropský parlament odhlasoval, že si to lid přeje. Konala se tehdy taková internetová anketa, a v té ale dramaticky zvítězil názor, že se má zrušit střídání. Teď jsme v době energetické krize a střídání znamená velké energetické nároky, ztráty. To znamená, teď by byl důvod, abychom šetřili, abychom rychle přešli na jiný čas. A zase Evropská unie to není schopna udělat. Tak to mně přijde, že to je drobný přesvědčivý důkaz, že existuje demokratická deficit, ale ono se to ale podobně koná i v těch velkých věcech.

Případný rozpad Evropské unie je nutné vyřešit během pár týdnů, protože jinak dojde ke strašným škodám, znechucení a spoustě problémů

Ivan: No, byl ten brexit příležitostí nějak Evropský parlament, respektive Evropskou unii polidštit? Já mám takový pocit, že v té první chvíli se i vysocí politici, funkcionáři v Evropě polekali a slibovali nějakou nápravu, ale mám takový pocit, že k ní nedošlo.

Jiří Payne: Já ani nevím, jestli tam byla taková nálada sjednávat nějakou nápravu. Já jsem ji moc nezaregistroval. Naopak zaregistroval jsem tedy iniciativy, několik iniciativ poslanců, kteří tvrdili a prokazovali, konkrétně to byl třeba právník, že v Evropském parlamentu existuje organizovaná diskriminace. Že určití poslanci nedostávají stejné šance, jako ti ostatní. Že tam prostě je dvojí stupeň členství a z toho ale potom vyplývá, že neexistuje svobodná diskuse o tom, co by se mělo změnit a jak by se to mělo změnit, protože určité názory se prostě v žádném případě nedostanou do pořadu dne. Jednací řád a pravidla jednání se upravují tak, aby vlastně určité hlasy se vůbec nedostaly na pořad jednání, aby nemohly nic ovlivnit.

Ivan: Zajímalo by mě, s jakým očekáváním jste do Evropského parlamentu přicházel a jaká byla realita? Dávala vám ta práce v Evropském parlamentu smysl? Anebo jste spíše trpěl pocitem marnosti?

Jiří Payne: Já jsem tedy zpočátku, kdysi dávno myslel, že by se tam teoreticky dalo něco dělat, něco vylepšit a tak dále. Když jsem tam nastupoval, tak jsem se tam byl párkrát podívat se svým předchůdcem, takže jsem trochu viděl ten způsob života.

Ivan: S Petrem Machem?

Jiří Payne: Ano. Přiznám se, že jsem z toho měl hrozný strach, protože ta atmosféra je tam taková asi tak, jako za socialismu na vojně. To je prostě beznadějná situace, kde se nedá nic ovlivnit, nedá se ničeho dosáhnout, nemá smysl se o něco snažit. Když jsem tam potom nastoupil, tak jsem překonal tenhle pocit a říkal jsem: „Dobře, musím to nějak rozdýchat.“ A zažil jsem tu diskriminaci. Protože já jsem nabyl mandát někdy v září, a teprve asi za dva měsíce jsem dostal hlasovací… Protože já jsem tam dva měsíce jezdil, ale za vlastní peníze, a nemohl jsem hlasovat, nemohl jsem pracovat, nemohl jsem vlastně vůbec nic, protože prostě můj mandát nebyl v Evropském parlamentu ověřen.

Zatímco když někdy rezignoval nějaký německý poslanec, tak za dva dny nastoupil jeho nástupce. To je diskriminace. Buďto tady platí stejná pravidla pro všechny a trvá to dva měsíce, nebo to trvá jeden den. Ale není možné, že poslanci z určitých směrů musí dva měsíce čekat, než se dostanou k normální práci. Takže já jsem někdy v listopadu… A ještě Petr Mach schválně podal ten rezignační dopis dva měsíce předem, aby byl čas na všechno se připravit. Aby to všechny ti úředníci zúřadovali. A přesto to nechali dva měsíce ležet, aby to nefungovalo. Tak já jsem se dostal ke slovu vlastně poprvé někdy v listopadu, a teď jsem uvažoval, co vlastně můžu dělat. A už jsem tam jezdil, už jsem navštěvoval různá jednání jako divák, jako host, jako veřejnost. A tak jsem přemýšlel, co bych tam vlastně mohl dělat a zjistil jsem, že vlastně ty příležitosti jsou strašně malé. Abych tam někde vylepšil nějaké usnesení v článku 283, abych vymyslel chytřejší formulaci, že stejně nedokážu za ty dva roky navázat tolik kontaktů, abych něco ovlivnil. Tak jsem si říkal, že vlastně bude nejlépe, když ten čas věnuji za prvé pečlivému hlasování, takže já jsem se opravdu dost pečlivě připravoval na každé hlasování, a dokonce tedy Liberální institut mě potom vyznamenal takovou symbolickou cenou, že jsem se tam vlastně nejvíce zastával svobody při hlasování. Oni vytypovali důležitá hlasování a sečetli, kdo a jak hlasoval. Jim potom vyšlo, že jsem tam byl za české poslance vlastně ten, kdo nejvíc hájil svobodu. Tak to mě potěšilo.

Na druhou stranu jsem říkal: „No dobře, tak vedle toho mně tu stále zbývá nějaký volný čas, tak ho věnuji úvahám o tom, jak by se mohla Evropská unie vyvíjet do budoucna.“ Že to není ideální, to si myslím, že tušíme skoro všichni, ale nikdo neví, jak dál a co s tím udělat. A nějak to promyslet. A tak jsem nad tím začal přemýšlet a myslím si, že jsem vymyslel vlastně něco, čemu já bych řekl krizový scénář, nebo záložní plán, nebo alternativní možnost, kdyby se to nějak vážně zadrhlo, kdyby došlo k nějakým problémům, tak ale potřebujeme tu situaci vyřešit hrozně rychle. My nemůžeme čekat roky, jako to bylo v případě s Británií. To se musí vyřešit během pár týdnů. Protože jinak dojde ke strašným škodám a znechucení a spoustě problémů.

Tak jsem začal nad tím přemýšlet a vymýšlel jsem nějakou variantu pro případ, že… A teď zkusme si představit, kdyby Německo, teď se o tom uvažuje skutečně, investovalo, já nevím, kolik to mělo být, 200 miliard euro nebo kolik chce investovat na záchranu svých podniků. No, pokud to udělá, tak zlikviduje ekonomiku všech ostatních členů Evropské unie. Nikdo to nepřežije a v tom okamžiku se Evropská unie rozpadne. Zakázané to není, protože Německo to udělat může. Ale v tom okamžiku Evropská unie končí, a my potřebujeme během několika týdnů přijít s náhradním plánem, abychom nahradili stávající spolupráci něčím jiným. A vycházím z toho, že Česká republika potřebuje evropskou spolupráci. My si nemůžeme dovolit být ostrovním státem tady uprostřed střední Evropy. To znamená, že v českém zájmu je, abychom dokázali mít připravený záložní plán a velmi rychle během několika týdnů převést stávající spolupráci do nějakého nového modelu a a bychom zachovali všechny užitečné věci, které tam dneska fungují a které nám přijdou, že jsou dobré.

Těsná většina, 51 % demokracii nestačí, je potřeba 70, 80 %. Každé napětí ve společnosti je pro společnost strašně drahé. Je mnohem levnější prodloužit diskusi.

Ivan: Já se ještě trochu vrátím a zeptám se: Jaký praktický vliv v té době, když jste tam působil, měl Evropský parlament na Evropskou komisi? Kdo vlastně nesl větší díl odpovědnosti za to, že je Evropa v krizi? Jestli vlastně europarlament je institucí, kde se děje jakýsi brainstorming, takové třídění názorů? A jestli to je instituce, ze které právě takový nějaký impuls ke změně může vzejít?

Jiří Payne: Tak já nevylučuji, že někteří poslanci hrají takovou hru, že vlastně hájí, nebo spíše přešli na stranu Komise, hodně se s ní kamarádí a snaží se to nějak ovlivňovat, ale fakticky ten parlament v očích Komise nemá velkou vážnost. Já uvedu příklad z oboru, kde jsem tedy působil. Já jsem se zase po dlouhém jednání dostal do rady zahraničního odboru. Vzpomínám na jednu schůzi zahraničního výboru, kdy někdy v odpoledních hodinách jsme se měli sejít a měla tam přijít komisařka pro zahraniční vztahy s námi diskutovat o balkánských státech a jejich perspektivě členství v Evropské unii. Mělo se jedna o Srbsko a další balkánské země, a teď jsme se tam sešli, celé dílo. Ono to je nějakých 60, 80 lidí a úředníci. Ona to je prostě obrovská akce. A paní komisařka nepřišla ve smluvenou hodinu. A tak se diskutovalo a říkalo se, že počkáme. A ona nepřišla ani za půl hodiny, ani za hodinu. Za hodinu někteří poslanci začali být nervózní a říkali: „No půjdeme se tedy zeptat, jestli přijde.“ Žádná odpověď nepřišla, tak se čekalo další hodinu a po dvou hodinách se většina těch účastníků tiše vytratila a paní komisařka na ten výbor vůbec nedorazila. Tak taková je úcta Evropské komise k Evropskému parlamentu.

Ivan: Ještě by mě zajímalo: Jaké panovaly vztahy mezi jednotlivými frakcemi v Evropském parlamentu? Zda se jednalo o nějaké soupeření, partnerství. Jestli se hledal koncensus, anebo vítěz bral vše a s opozicí se nebavil? Jestli vlastně Evropský parlament umí vystupovat jako takové jednotné těleso?

Jiří Payne: No, já vidím před očima model parlamentní demokracie, který znám ze Švýcarska, kde oni mluví o takzvané konkordanční demokracii. To znamená, že i když nějaká parlamentní většina ví, že by to mohla prohlasovat, tak zadrží, dál diskutují a dál počkají, dokud je naděje, že se podaří sjednotit více hlasů. Že se podaří dosáhnout širšího koncensu. Oni říkají, že 51 % demokracii nestačí. Že je potřeba 70, 80 % souhlasu všech. A říkají, že každé napětí ve společnosti je pro tu společnost strašně drahé. To stojí peníze. To se nevyplatí. Je mnohem levnější prodloužit tu diskusi tak dlouho, dokud vlastně jsou nějaké nápady a dokud ta diskuse má smysl – a snížit napětí na minimum.

V Evropském parlamentu je to úplně obráceně. Já jsem se pokoušel překračovat hranice parlamentních klubů s tím, že jsem například tak trochu zdědil, a z vlastního přesvědčení mi to přišlo také dobré, skupinu přátelství nebo vztahu s Izraelem nebo s nějakou částí Izraele. A navazoval jsem v této věci na nějaké dosavadní aktivity a stal jsem se dokonce šéfem nějaké té skupiny pro Izrael. Uspořádal jsem nějaké schůzky a navrhli jsme návrh také rezoluce, že by bylo dobré zamyslet se nad politikou vůči Izraeli, protože v některých oblastech Izraele jsou fabriky, které, pravda, zainvestovali izraelští podnikatelé, ale dneska v těch fabrikách pracují z 90% Arabové a zastávají vedoucí funkce, ředitelské funkce a jsou strašně šťastní, že tam mohou pracovat. Protože najednou zjistili, že spolupráce je lepší než válka, a problém je, že Evropská unie na produkty z těchto fabrik uvalila nejvyšší clo, jaké vůbec v Evropské unii existuje. To znamená, ona dává najevo, že si na Blízkém východě přeje válku, a ne mír. A tak já jsem k tomu napsal nějakou rezoluci. V té době Amerika uznala Jeruzalém jako hlavní město Izraele, tak jsem napsal takovou rezoluci v zahraniční politice, sbíral jsem na ně podpisy a problém byl ten, že když jsem přišel za partnery z jiných frakcí, tak jsem viděl, jak všichni ztuhli ve chvíli, kdy jsem vešel do dveří, a odmítali se o tom bavit a vykázali mě ze dveří. Po nějaké době mě jeden český poslanec, který tam pracoval v těch strukturách už delší dobu a byl v nějakých těch strukturách pro řízení Evropského parlamentu, tak mi prozradil, že v Evropském parlamentu existuje neoficiálně tajná služba, která sleduje, který europoslanec, s kterým europoslancem se baví, zaznamenávají to, a kdyby někdo z těch jakoby koaličních stran měl příliš mnoho kontaktů s těmi, řekněme, kritickými nebo jinými poslanci, tak by z toho měl problém.

V Evropském parlamentu v podstatě existuje takový apartheid: S určitými názory je zakázáno se bavit a dohlíží na to tajná policie, která tam stojí na chodbách.

Ivan: To znamená, že by zradil svoji frakci?

Jiří Payne: Ano. Takže v podstatě tam existuje takový apartheid. S určitými názory je zakázáno se bavit a dohlíží na to tajná policie, která tam prostě stojí na chodbách. Já poté, co jsem dostal tu informaci, tak jsem se šel dívat – a skutečně všude na chodbách a všude vždycky vidíte v koutě stát člověka, který se tak jako rozhlíží a sleduje. Údajně musí mít nastudované z paměti obličeje všech europoslanců, aby jejich jména okamžitě poznali a z nich jsou zkoušeni, takže oni přesně poznají: To je tenhle ten a ten se baví s tímhle tím. A ten patří tam, a to je situace, kterou mám zaznamenat a hlásit. Tak to jsem pochopil, jak to tam funguje a proč vlastně nejde nic udělat. Já jsem potom tu rezoluci přepsal do formy dopisu, poslal jsem to té komisařce pro zahraniční vztahy, že by bylo dobré zamyslet se nad vztahy s Izraelem. A dostal jsem na to odpověď, k mému překvapení – jsem skoro ani nečekal – a ta odpověď spočívala v tom, že evropská politika vůči Izraeli je jasná a společná, a to je, že podporujeme Palestince.

Ivan: Rozumím. Umíte si představit, že …

Jiří Payne: To je v příkrém rozporu s českou zahraniční politikou. Já jsem tu svoji, ten svůj návrh konzultoval na ministerstvu zahraničí s příslušným odborem. To znamená, já jsem to měl kryté českou zahraniční politikou. To nebyl můj nápad. To byla česká pozice. A odpověď byla: „My se s vámi o tom vůbec nebudeme bavit. Žádná diskuse nepřipadá v úvahu. Politika je jasná – podporujeme Palestinu proti Izraeli.“

V České republice vůbec nemáme tušení, co jsou naše národní zájmy, protože o tom nediskutujeme

Ivan: Když občané ve volbách do Evropského parlamentu volí své zástupce, tak mám pocit, že hodně z nich je přesvědčeno, že ten poslanec bude zastupovat v Evropském parlamentu Českou republiku, národní zájmy. Ve skutečnosti ale on nakonec skončí v některé frakci, která má prostě svoji politiku, a asi i hájit nějaký český zájem tam příliš jednoduché není. Anebo se mýlím?

Jiří Payne: Tak jsou situace, kde asi člověk může vystoupit. Já si vzpomínám, že někde při nějaké regulaci se mě právě britští poslanci ptali: „Kdybychom schválili tuhle variantu, jaký to bude mít dopad na českou ekonomiku?“ To znamená, jsou situace, kdy člověk skutečně může něco takového říct. Na druhou stranu Česká republika má jeden vážný problém. My totiž nevíme, co jsou naše národní zájmy. Národní zájem – je to jen metoda, jsou o tom napsané knihy a na mnoha univerzitách ve světě se to přednáší, je to samostatný studijní obor „Nastavení národních priorit“. A třeba v Americe ze zákona každé dva roky se koná veřejná široká rozprava, diskuze o národních zájmech. Každé dva roky jsou aktualizovány poté, co je to schváleno v Bílém domě, tak jsou zveřejněny a za několik málo dolarů si to každý může koupit v takové té prodejně státních tisků, jako byl u nás SEFT. To znamená: Každý podnikatel ví, že na příští dva roky jsou priority Spojených státu raz, dva, tři, čtyři, pět…

U nás nic takového nemáme. Já jsem kdysi v 90. letech, když jsem byl v zahraničním výboru, se pokusil tady iniciovat, a dokonce dvakrát se takový pokus o diskusi o národních zájmech konal na ministerstvu zahraničí, a poté, co jsem odešel z parlamentu, tak už to nepokračovalo, ani nikdo na to nenavázal. Takže když někdo se tady u nás ohání národními zájmy, tak já vždycky dodávám: „My vůbec nemáme tušení, co jsou naše národní zájmy, protože o tom nediskutujeme.“ A zase znova jsme zpátky u toho. Ta diskuse by snížila napětí. Diskuse o tom, jestli je, nebo není našim národním zájmem být v NATO, by vedla k tomu, že si ujasníme názory, že si porovnáme kritické názory, a naopak podpůrné názory a že získáme širší koncensus a budeme jednotnější. A my to neděláme. Pak máme strašná napětí a demonstrace na Václavském náměstí, máme rozdělenou společnost a je to škoda, protože to napětí nás stojí obrovské peníze.

Evropská unie je zaseknutá na bodě, který připomíná Československo měsíc před rozdělením. Dopředu to nejde. Zpátky to nejde.

Ivan: Tomu rozumím. Umíte si představit, že by se do Evropského parlamentu nevolilo, ale že by do něj své zástupce nominovali národní parlamenty? Myslíte, že by se tím atmosféra nějak změnila?

Jiří Payne: Já myslím, že ne. Tahle praxe tam byla v dávných dobách, jako ještě v Evropském společenství tam byla tahleta praxe – a ono to fungovalo úplně stejně. Takže to já si myslím, že ono to nemá vliv. Ten proces volby není tak důležitý, jako proces toho, jak je vlastně nastavena ta struktura. A když se podíváme na to, že Evropský parlament vlastně není ta rozhodovací složka, rozhodovací složka je hlavně Komise. A když se podíváme na to, že my si zvolíme naši vládu, a buďto s 50% pravděpodobností tam mám nebo nemám svého zástupce. Ta vláda na nějaké jednání vyšle jednoho z dvaceti ministrů, tak se to zase násobí dvaceti. Ta pravděpodobnost klesá dvacetkrát dolů. Ten ministr tam přijede, a tam je členem nějakého kruhu, kde je řádově třicet států, tak se to zase ještě dělí třiceti, a tam něco přednese. A když to přednese, tak Komise se potom tím může nebo nemusí zabývat. A zase v té Komisi se hlasuje, a zase se to ještě násobí počtem komisařů. To znamená, že se to ještě dělí znovu třiceti. Tak to je vliv, jak vlastně český občan může ovlivnit to jednání. To mně přijde, že je prostě zoufale slabé.

A obráceně, když se podíváme na to, jak funguje federace. A tady musím připomenout, že vlastně mezi konfederací a federací neexistuje plynulý přechod. My jsme to zjistili, když jsme debatovali se Slovenskem tehdy, před rozdělením Československa, o nějakých možnostech, tak Slováci chtěli nějaký kompromis, aby se to zastřelo, aby nebylo jasné, jak to vlastně funguje. Že vlastně oni chtějí mít samostatnou zahraniční politiku, ale přitom být ve federaci. A nějak jsme to právě studovali a zjistili jsme, že podle jejich realizmu to nejde. Neexistuje plynulý přechod. Buď, anebo. A já si myslím, že Evropská unie je zaseknutá na bodě, který připomíná Československo měsíc před rozdělením. Dopředu to nejde. Zpátky to nejde. A nezbývá než vymyslet nějaké rychlé, zásadní řešení, kterým bychom se dostali někam dál.

Ivan: Já jsem tomu porozuměl tak, že podle vás to naše členství v Evropské unii vlastně nemá alternativu, že nelze žít v Evropě a nebýt v Evropské unii. Nicméně ten způsob, jak celý ten proces nějakým způsobem restartovat, je popsán v té vaší brožuře, kterou jsem zmínil v počátku, a jednou z možností, anebo tím prvním, čím by se mělo začít, je přepsat článek 10 české ústavy a z Evropské unie odejít, abychom se do ní za nějakých jiných okolností mohli vrátit. Je to tak? Anebo jsem to špatně četl?

Jiří Payne: Není to tak. Já se domnívám, že si to Česká republika nemůže dovolit. Je to prostě hloupost a je pravda, že to neodporuje žádnému evropskému předpisu. Teoreticky to udělat můžeme, ale způsobí to naprosto nepředvídatelné výsledky. To prostě není řešení.

Problém Evropské unie je, že je strašně přeregulovaná. Lisabonská smlouva pod hlavičkou budování vnitřního trhu přijímá denně nové a nové regulace.

Ivan: Rozumím.

Jiří Payne: Problém je v tom, že to musí udělat, plus minus, skoro všechny členské státy najednou. V tom je to řešení, když se zadrhne integrace. Řekněme, že německá politika nějakým způsobem, i jiným, třeba složí ekonomiku všech členských států. A nastane strašná krize. A teď budou všichni říkat: „Prosím vás, vysvoboďte nás z toho rychle. Potřebujeme okamžitě dát řešení. Není možné čekat na odchod jako Británie podle článku 54 Lisabonské smlouvy, protože to trvalo tři roky.“ To se nedá. Musí to být hned. Tak pro takovouto situaci jsem vymyslel toto řešení, které můžou udělat všechny státy najednou. Den poté se mohou sejít předsedové vlád a dohodnou se, jak situaci vyřešit. A celá ta spolupráce se převede vlastně na mezivládní spolupráci.

A teď problém Evropské unie je, že je strašně přeregulovaná. Lisabonská smlouva pod vlastně takovou hlavičkou budování vnitřního trhu přijímá denně nové a nové regulace. Desítky tisíc, které jsou povinné pro členské státy, a těmito regulacemi vlastně přebírá kompetence členských států, stahuje si na Evropskou unii, aniž by o tom věděli, aniž by se o tom hlasovalo. Aniž by dali k tomu souhlas. To se ve federaci stát nemůže. Ani v Americe, ani ve Švýcarsku. Ani v žádné jiné federaci. Nic takového nepřipadá v úvahu. Protože ty kompetence jsou tady chráněny ústavním zákonem a ústavním soudem.

A já uvedu příklad. Není žádný důvod, aby Evropská unie zasahovala do toho, jakou legislativu má která země v oblasti zbraní. V Americe a v každém státě mají jinou regulaci. A Amerika s tím docela dobře funguje. Ano, na hranicích se musí každý podívat, jestli splňuje předpisy, když s sebou veze zbraň, ale to se týká nějaké malé části obyvatel. To není standardní věc, která by trápila většinu lidí. A je zbytečné, aby Evropská unie regulovala trh se zbraněmi, protože upřímně řečeno, situace je úplně jiná ve Francii, která se tam potýká s teroristy a tak dále, a úplně jiná je tady u nás v Polsku, České republice, na Slovensku, kde máme úplně jiné problémy.

A upřímně řečeno: Český zákon o držení zbraní je jeden z nejlepších vůbec na světě, jako promyšlený, fungující, dlouhodobě funguje. Opravdu si myslím, že je to hodně dobře. A není důvod, abychom si my zhoršovali naši legislativu kvůli Evropské unii. Takže ten přirozený systém, že Slováci se občas podívají, jestli nemáme chytřejší regulaci než oni, tak trošku od nás opíšou něco. Občas i Rakušané opisují, a my zase opisujeme od jiných. Taková přirozená konkurence legislativních těles členských států, kde chytří lidé přemýšlejí, jak to udělat lépe. A já se přiznám, že miluji švýcarské právníky. Ti jsou poctiví, čistí, a líbí se mi jejich legislativní styl. Tak já se také koukám do Švýcarska, jak to tam mají zregulované, protože leckdy tam najdu chytrý nápad a už jsem desítky takových nápadů k tomu u nás použil. Tak tohle se vlastně tím zruší, a místo aby se dala šance těm schopným, tak se to tady zprůměruje na úrovni průměrných a neschopných.

Panující emoce u nás je strach. A vstupovat do toho strachu ještě s nějakou další nejistotou mi přijde z hlediska politického velmi nevhodné.

Ivan: Zeptám se takto. Samozřejmě existují i návody a možnosti anebo alternativy, jak co řešit, ale po každé jde o to, jak je to realistické. Jakou to má šanci na úspěch? Dnes máme pocit v této krizi, že opět každý jedná sám za sebe a že se vkrádá do Evropy. To je spíš takové to právo silnějšího, než nějaká touha po dohodě. Je tato atmosféra, která dnes v Evropské unii panuje, příznivá pro nějakou debatu o změně, anebo naopak je spíše brzdou, která takové debatě brání, podle vás?

Jiří Payne: No, já si myslím, že je příznivá pro to, abychom velmi přemýšleli nad tím, jak se aktuální situaci pokusit zlepšit. To je určitě příznivé. Na druhou stranu, já když tak mluvím u nás s lidmi a sleduji atmosféru, jaká je u nás, tak většina lidí má strach, co nás čeká. Jak v oblasti životní úrovně a energií a všeho možného, tak v oblasti bezpečnosti. Panující emoce u nás je strach. A vstupovat do toho strachu ještě s nějakou další nejistotou mi přijde z hlediska politického velmi nevhodné. To znamená…

Ivan: No, zmínil jste to Německo. A tu pomoc německým podnikům, která se chystá, a to je vlastně evropský problém.

Jiří Payne: Ano. Já bych nechtěl do tohoto přilévat ještě olej, a ten strach rozdmýchávat. Prostě ten strach také znamená škody a snížení kapacity a schopnosti flexibility a všeho možného. To znamená, já bych se snažil strach odbourávat a obráceně bych říkal: „Nebojte se, kdyby se Evropská unie zadrhla, tak máme plán, jak to velmi rychle převést a zachovat všechno dobré, co tam existuje. Volné cestování a tak dále. A zachováme všechny ty dobré věci a neskončí to katastrofou.“ Kdyby totiž Evropská unie se začala rozpadat chaoticky, což také může nastat, a nebyl by připravený žádný plán, co dál, tak tu bude asi největší hospodářská krize v dějinách lidstva.

Ivan: Rozumím. Do jaké míry?

Jiří Payne: Chaotický rozpad evropského trhu je největší bezpečnostní riziko celé zeměkoule.

Tajné služby celého světa se soustřeďují kolem Evropského parlamentu a sbírají kompromitující materiály na evropské poslance

Ivan: Zeptám se ještě na jednu věc. Do jaké míry jste během působení v Evropském parlamentu registroval aktivitu různých lobbistů, kteří prosazují zájmy nejrůznějších skupin, korporací, bank? A jaký je jejich vliv? Není náhodou větší vliv než u politiků? Není to tak, že politici jsou spíše řízeni, než že by něco řídili? Jaká je vaše zkušenost?

Jiří Payne: Ano. Zažil jsem desítky lobbistů, kteří se objednali. Trávili jsme hodinu u kafe, popovídali jsme si. Přiznám se, že jsem se jimi nenechal příliš ovlivnit, že jsem se daleko víc snažil prostudovat ty materiály a rozhodovat se podle svého. Ale ano, bral jsem v úvahu, že existuje takový názor, že je potřeba dohodnout tohle a tohle. Na druhou stranu, jestli jsem to dobře pochopil, a to mně kdosi vysvětloval, tak tajné služby celého světa – ne jednoho, dvou států, ale těch dvě stě zemí na světě – se soustřeďují kolem Evropského parlamentu a sbírají kompromitující materiály na evropské poslance. Včetně toho, že když se provedly nějaké stěry, tak obě dvě budovy Evropského parlamentu jsou promořeny kokainem. To jsem tam skutečně i viděl, když jsem tam navštěvoval některé poslance, tak jsem je probudil, a vyšli malátní. Tak jsem si říkal, že buďto hodně pili, nebo jsou pod vlivem kokainu. A když se jim podaří shromáždit kompromitující materiály na ty poslance, a když se potom projednává nějaká důležitá regulace, a teď někomu, kdo má nainvestováno v automobilovém průmyslu, má nainvestovány stovky miliard do nějakých novinek, a teď hrozí, že by Evropská unie je zakázala zregulovat, nebo by s tím něco provedla, tak by o ty stovky miliard přišli. No tak si nakoupí tyto data, využije je a těch dvacet hlasů aby ta regulace prošla, tak jak potřebují, se zařídí tím, že těch dvacet poslanců obejde lobbista a řekne: „Podívejte se, jestli budete hlasovat v rozporu s tím, co jsme si domluvili, tak prostě my zveřejníme na vás tohleto a…“ A když se podíváte zpátky deset let, patnáct let, tak skutečně tam vidíte, jak někteří poslanci odcházeli, protože se na ně objevily kompromitující materiály nebo byli zavlečeni do nějaké kompromitující situace, za které pak museli rezignovat. Nebo něco takového. Tohle je údajně, já jsem si na to dával pozor…

Ivan: Nebral jste radši moc kokainu.

Jiří Payne: Já jsem kokain nikdy v životě nevyzkoušel, ale prostě dával jsem si pozor na to, že musím na všechno opatrně. Dostal jsem také varování, že všechny moje místnosti, počítače a telefony jsou monitorovány. Nejenom zvukově. Dneska už se zvukově nedělají. Dneska se snímá celá ta místnost videokamerou v HD kvalitě, a že tedy musím prostě opatrně. Dokonce údajně tedy i soukromé byty a s tím já mám i tady zkušenosti. Že i tady doma pravděpodobně jsme byli sledováni, a prostě tak holt člověk musí žít jakoby před zraky televizní kamery.

Evropská unie, když bude pokračovat dál, tak jak existuje, no tak bude zaostávat

Ivan: Sledujete s pilností i dnes, co se děje Evropském parlamentu?

Jiří Payne: Já to občas sleduji, protože samozřejmě, že ve chvíli, kdy člověk získá to know-how a trošku se tam vyzná vevnitř, a hlavně vyzná se v parlamentních stránkách na webu, tak jsem schopný samozřejmě, když je nějaká regulace, tak si ji nastudovat a vlastně zjistit, jak to opravdu je. A přiznám se, že někteří přátelé a kolegové se na mě občas obrací a říkají: „Prosím tě, doslechli jsme se, že se chystá takováto regulace. Jak to vlastně bude fungovat? O co tam vlastně jde? Co tam vlastně český premiér sjednal a slíbil? Protože ty zprávy v médiích jsou prostě nepřesné, nekompetentní. Jak to vlastně má fungovat?“ No tak já to nastuduji a řeknu jim, jak to bude fungovat. To občas dělám.

Ivan: Moje úplně poslední otázka. Jak to s námi, s Evropou dopadne?

Jiří Payne: No, Evropská unie, když bude pokračovat dál, tak jak existuje, no tak bude zaostávat, protože prostě někdo to tady uváděl: Elon Musk, když se pokoušel koupit raketové nosiče v Rusku, a když mu je neprodali, tak se v letadle rozhodnul, že si je postaví sám. A dvanáct měsíců po tomto rozhodnutí už odstartoval první testovací raketu. Kdyby totéž chtěl provést nějaký Evropan, tak dodnes nebude mít vše kompletně pohromadě. Takže to je ten důvod, proč Evropská unie zaostává a bude zaostávat. Prostě jsme v přeregulovaném prostředí. Když budeme takhle dále pokračovat, tak Evropa vymizí ze světových dějin. Takže chceme-li se nějak vzpamatovat, musíme hledat cestu, jak to vylepšit a já nevidím cestu…

Takhle, jsou vlastně dvě cesty. Jedna je, v zásadě, když si dovedu představit, že by se Evropa federalizovala. Uměl bych napsat za dva víkendy federální ústavu pro Evropskou unii. Jenomže na to tady vůbec není nálada. Tady nikdo není volen, je to neprosaditelné. A představa, že by se Němci museli vzdát nějakých zajištěných kvót a že by se klidně mohlo stát, že bude velká nelibost vůči Německu a že v těch strukturách nebudou mít vůbec žádného zástupce, to je pro ně nepřijatelné, a pro Francii taky. Mně přijde, že v současné době, třeba za padesát let, nebo za nějakou dobu se k tomu Evropa dostane. A kdyby se jednalo o skutečný federální model, to já bych v zásadě říkal: „Nevím, jestli je to úplně bezvadné. Tradice Evropy je právě v té rozmanitosti, ale dobře, to by mohlo fungovat.“ Ale my jsme v situaci, že to nefunguje a nebude to fungovat.

Smyslem politiky je minimalizovat napětí, a to napětí se minimalizuje právě tím, že se spolu bavíme, diskutujeme, že jsme flexibilní

Ivan: A ta druhá možnost?

Jiří Payne: Ta druhá možnost je, že tu spolupráci převedeme, a to by nezpůsobilo velké zemětřesení, že ji převedeme na mezivládní úroveň, že se provede masivní deregulace a na úrovni členských států se to dá poměrně rychle provést, že vrátíme kompetence tam, kam patří, a je úplně zbytečné regulovat spoustu věcí.

Já jsem byl kdysi nadšen, že máme jednotný systém měrných jednotek SI a že všichni prostě měříme v metrech. Pak jsem ale teprve zjistil, že ty staré jednotky měly něco do sebe. Měřit v yardech neboli v sázích… Sáh je prostě místo, odkud kam dosáhnu, když roztáhnu ruce. Když pošlu desetiletou dceru, aby mi změřila kůlnu, a ona řekne, že je to sedm sáhů, tak já vidím, jak má dlouhé ruce a s přesností na těch pár desítek centimetrů dokážu odhadnout, jaký je ten rozměr. To znamená, že ty staré míry měly něco do sebe. Loket se prostě používal desítky tisíc let jako měrná jednotka. Takže my jsme sice provedli sjednocení, ale nezískali jsme tím praktičtější prostředí. Metr jako čtyřiceti-čtyř-tisícina obvodu zemského rovníku je jednotka, která pro praxi není skutečně moc šikovná. Stopa a palec byly mnohem praktičtější. A když si pro sebe měřím velikost nějakého papíru v palcích, tak já si to můžu zopakovat a s přesností na pár milimetrů se trefím. Já bych tedy neviděl cestu v tom, že musíme všechno sjednocovat. Já bych nechal tu rozmanitost. Celá příroda se nesnaží unifikovat všechna zvířata, aby byla všechna stejná, ale naopak se snaží, aby panovala rozmanitost. Já bych se tedy spíše snažil nechat svobodu, individuální cesty, individuální hledání, a hledat společný jmenovatel – na těchto věcech se můžeme společně domluvit a takhle zapsat.

Já se přiznám že si někdy jako oddechovou četbu čtu některé smlouvy společenství EFTA, kde to tam píší švýcarští právníci, ale to je úplně jiné čtení než Evropská unie. Já jsem si konkrétně četl třeba nějakou regulaci o zdravotní péči, a oni také mají to, že si navzájem poskytují zdravotní péči stejnou, jakou mají všichni ostatní. A oni tam nemají, že kdyby někdo neposlouchal, tak mu dáme pokutu a sankce, a tak dále, ale oni říkají: „Kdyby se nějaký stát v této věci rozhodl provést nějakou změnu, tak samozřejmě může odstoupit od této smlouvy, a jeho povinností je tři měsíce před tím, než odstoupí, se s námi sejít a popovídáme si o tom a najdeme nějaké řešení, jak budeme dále postupovat.“ To mně přijde mnohem praktičtější, než říct: „Tak vy neposloucháte? Dáme vám pokutu. A když neposlechnete ještě jednou, dáme vám další pokutu.“

Smyslem politiky je minimalizovat napětí, a to napětí se minimalizuje právě tím, že se spolu bavíme, diskutujeme, že ty věci jsou flexibilní. Opravdu by mě netrápilo, kdyby třeba regulace o mořském rybolovu se týkala přímořských zemí, a kontinentální státy, které nemají moře, tak nepotřebují mít tuto legislativu v právním řádu.

Ivan: Rozumím. Já vím, že se ptám hloupě, protože nikdo z nás nemá křišťálovou kouli, nicméně stejně, kdybyste ji měl, viděl byste v ní tuto budoucnost? Řekl bych, to, co bychom měli, že uděláme, když už bude doopravdy zle, anebo to prostě neuděláme?

Jiří Payne: Já si myslím, že do toho budeme dotlačeni, to nemůže dopadnout jinak. To zase ta teorie federalismu je neomylná, vyzkoušená po tisíce let, že tam prostě není žádné jiné řešení. A jenom je otázka, za jakou cenu… A já už slyším z Asie… Můj syn se mi teď oženil do Asie. Já už slyším z Asie takové hlasy: Víte, ta Evropa způsobila lidstvu dvě šílené války, spíš samé konflikty než něco užitečného. My už máme pocit, že bychom se měli odpojit z té Evropy, ať si tam hnije sama ve svém prostředí, my už to nepotřebujeme.“

Kdyby nás Američani nechtěli chránit, tak my se sami neubráníme. Evropská unie není schopná sama o sobě přežít.

Ivan: Oni nás trochu vnímají jako skanzen.

Jiří Payne: Ano. Dokonce můj bratr, který přednáší na vysoké škole, tak mi říkal: „Já, když začnu přednášku od začátku semestru, tak tam přijdou studenti od nás a z evropských zemí, a asijští studenti, a všichni na začátku vědí hodně málo. Já přednášku skončím a zjistím, že čeští studenti vědí stále hodně málo, zatímco ti asijští studenti přečetli Platona, Sokrata a všechny možné filozofie a využili přednášku, aby nacucali to nejlepší, co se ještě z Evropy dá odvézt a co se dá použít. Ve vlastním zájmu, kdybychom chtěli Evropu ještě udržet po dobu několika desítek let jako zajímavý prostor, tak by stálo za to Evropskou unii nějak předělat, a když to neuděláme, o to menší význam bude Evropská unie hrát v budoucnosti. Ona už teď hraje malý význam. Uvědomme si to: Ruské rakety z Kaliningradu míří na všechna hlavní města v Evropě i s jadernými hlavicemi a během sedmi minut můžou zničit všechna hlavní města v Evropě. Evropská unie proti těmto raketám nemá vůbec žádnou obranu.

Americký radar, který já jsem kdysi vypočítal, navrhl, tak Američané to po mně tři roky přepočítávali a říkali: „Payne má pravdu, ten radar by tam byl užitečný.“ Tak ten radar tady nestojí, a kdyby nás Američané nechtěli chránit, tak my se sami neubráníme. Takže Evropská unie není schopná sama o sobě přežít. Nevyzývám k tomu, že máme sjednocovat armády, protože by to dopadlo tak, jako to dopadlo, když se rozpadla Albánie, když se tam zhroutil stát, tak se tam hledalo, kdo by tam provedl nějaký peacekeeping, a zjistilo se, že v celém prostoru evropského kontinentu není těch 30 000 vojáků, kteří byli potřeba na to, aby se tam udržel pořádek, a nakonec tam ty vojáky museli poslat Američané, kteří prostě tu kapacitu mají.

My máme spoustu vojenských úředníků, strašnou spoustu vojáků, ale operativita Evropy je zanedbatelná. Teď se to možná zlepšuje, protože se najednou dostáváme do otáček a Německo se začíná vzpamatovávat, ale Evropa nehraje dominantní roli ani v ekonomice, ani v politice. Prostě na Evropu se dívají z Asie a pravděpodobně, myslím, že už i některé africké země, jako na takový podezřelý kontinent, který prostě nechápou, nedává smysl, izoloval se od svého okolí. Ne náhodou má Evropská unie se všemi svými sousedy konflikty a spory, s výjimkou Norska a Švýcarska, které jsou vlastně uvnitř, tak se všemi sousedy má problémy s migrací a se vším možným. Ačkoliv po tisíciletí tady byl volný pohyb a nějaká spolupráce, tak tím, jak jsme se zavřeli, jak jsme evropský trh uzavřeli proti jejich banánům a pomerančům, tak oni by od nás rádi kupovali auta, ale platili by pomeranči. Protože ale ty pomeranče Evropská unie nepustí, tak si musíme kupovat drahé pomeranče a banány z evropské produkce a tím pádem jsme se prostě od nich úplně odřízli a jim jsme tam odebrali pracovní místa, a teď se divíme, že ti lidé, kteří nemají kde pracovat, tak že se k nám hrnou do Evropy. Mně přijde, že měla Evropská unie otevřít ten trh navenek, že ta spolupráce se sousedy je strašně výhodná, a dobré sousedské vztahy se vždy vyplatí. Takže já bych se hlásil k velkým změnám vůči světu, k velké otevřenosti, svobodomyslnosti, diskusi.

A teď, že k tomu dojde, je skoro jisté a teď jde jen o to, jestli tomu bude předcházet větší utrpení, anebo jestli dokážeme udělat vlastní rozhodnutí rychleji, elegantněji. A já si připadám, že jsem byl inspirován tím, že my jsme takovou situaci řešili se Slovenskem při rozdělení federace. A my jsme si stanovili takové priority, že to provedeme pokojnou cestou, zabráníme tomu, aby byla válka jako v Jugoslávii, že to provedeme, pokud možno, ústavní cestou, bude-li to možné. A že to provedeme tak, abychom za dvacet, třicet let měli dobré vztahy a já bych takovýto nějaký postup doporučil i pro Evropskou unii. Pojďme si stanovit takovéto tři priority a pojďme to udělat.

Ivan: Říká Jiří Payne, dnešní host Rádia Universum. Děkuji vám za povídání.

Jiří Payne: Já také. Na shledanou.

Ivan: Na shledanou.

Zdroj:https://www.radiouniversum.cz/payne-jiri-d-chaoticky-rozpad-eu-bez-planu-prinese-nejvetsi-hospodarskou-a-bezpecnostni-krizi-pro-cely-svet/

 

systém sociálních kreditů, impact investing

Impact Investing – Globální systém sociálních kreditů OSN

Impact Investing – Globální systém sociálních kreditů OSN- sociální finance nebo dopadové investice snižují lidské bytosti do stavu potenciálních investic, zdrojů zisku pro bohaté vládnoucí upíry, domníval se Winter Oak . Jde o digitální obchod s otroky. Chce nás vlastnit a ovládat – naše těla a každý okamžik našeho života – a chce vlastnit a ovládat každý čtvereční centimetr našeho světa.

Impact investování je zlověstné odvětví a během posledních let výzkumu jsme zjistili, že se skrývá pod každým pochybným kamenem, který jsme otočili, napsal Winter Oak . Extinction Rebellion , Ronald Cohen , intersekcionalita , WEF Global Shapers , Guerrilla Foundation a Edge Fund jsou některé příklady, kde to lze nalézt.

Profitování z „dopadu“ je velmi spjato s Velkým resetem a čtvrtou průmyslovou revolucí, jejichž cílem je vytvořit infrastrukturu, jejímž prostřednictvím lze tuto novou formu digitálního nevolnictví prosadit. Studenti historie si vzpomenou, že toto „partnerství“ mezi veřejným a soukromým, toto spojení státu a velkého byznysu bylo ekonomickým základem fašismu, napsal Winter Oak , a že všechny fašistické hospodářské politiky byly v zájmu vládnoucí třídy .

Pozadí dopadu investování

V roce 2006 byly vydány Principy OSN pro odpovědné investování (PRI) s 63 signatáři a aktivy ve výši 6,5 bilionu dolarů. PRI podporuje začlenění environmentálních, sociálních a podnikových faktorů řízení („ESG“) do investičního rozhodování. Podle Investopedia měla do roku 2021 PRI přes 3800 signatářů a aktiva přes 121 bilionů dolarů.

Podle Rockefellerovy nadace si do roku 2007 řada finančních „inovátorů“ vyvinula přístupy k „sociálně uvědomělému investování“, protože „rostla poptávka po investicích, které hledaly nějakou kombinaci finančních a sociálních výsledků“.

Global Sustainable Investment Alliance (GSIA), konsorcium mezinárodních udržitelných investičních organizací, vydalo své zahajovací vydání Global Sustainable Investment Review v roce 2012. V roce 2013 přednesl tehdejší britský premiér David Cameron projev o dopadu investování :

Potřebujeme trhy sociálních investic, dluhopisy sociálních investic a sociální investiční banky… Jsem hrdý na to, že Británie je od počátku v čele. Vytvořili jsme první dluhopisy se sociálním dopadem – s více těchto dluhopisů ve Spojeném království dnes než ve zbytku světa dohromady. Měli jsme také první charitativní svazek. A v loňském roce, myslím, že naše dosud nejpyšnější stvoření, vůbec první velkoobchodní sociální investiční banka – Big Society Capital.

Vzali jsme – nejen některé, ale – všechny spící prostředky od bank, spolu s dalšími příspěvky, abychom poskytli banku 600 milionů liber na investování… požádali jsme Sira Ronnieho Cohena – dědečka sociálních investic – aby předsedal [Big Society Capital] .

Dnes oznamujeme tři zásadní nové kroky. Daňové úlevy na sociální investice. Sociální burza pro měření úspěšnosti těchto sociálních investic. A co je nejdůležitější, nová pomoc pro naše komunity při nákupu místních aktiv.

Sociální investice mohou být velkou silou pro sociální změny na planetě.

Premiér: „sociální investice mohou být velkou silou pro sociální změny“ , Social Impact Investment Forum, Londýn, 6. června 2013

Další čtení:

ESG se zaměřuje na to, jak společnosti vyhodnocují a řídí rizika ESG, a když se ohlédneme zpět, byl to mechanismus, jak si organizace zvyknout na myšlenku dodržování pravidel stanovených na globální úrovni. V článku z roku 2019 Forbes zaznamenal případ z Austrálie, kde člen penzijního fondu žaloval správní radu za to, že nezohlednila klimatické riziko v rizikovém profilu svého portfolia. „Nejde o ojedinělý incident,“ poznamenal Forbes , „čtrnáct britských fondů bylo varováno svými právníky, že riskují právní kroky, a americké fondy byly také vyzvány, aby byly citlivější na klima.“

Nicméně dopadové investování je posouvá na zcela novou úroveň, protože se zaměřuje na využití kapitálu k uskutečnění sociálních nebo environmentálních změn. Je to zkrátka způsob, jak donutit organizace a jejich zaměstnance, aby se chovali určitým způsobem – organizace, které nedodržují pravidla, nezískají investice. A pravidla, která mají dopad na investice, které nutí organizace dodržovat, jsou cíle Agendy 2030.

Jedním z hlavních hráčů v odvětví dopadových investic je Global Impact Investing Network (“GIIN”) prostřednictvím svého nástroje pro správu investic IRIS+.

Global Impact Investing Network

USAid, UKAid, australská vláda a The Rockefeller Institute patří mezi hlavní zastánce GIIN. Se sídlem v New Yorku byla založena v roce 2009 a je „neziskovou organizací věnovanou zvyšování rozsahu a efektivity investování s dopadem“ tím, že vytváří nástroje a zdroje, jako je vzdělávání, výzkum. Jedním z nástrojů, které vyvinula , je databáze IRIS+ pro měření, správu a optimalizaci „dopadu“.

Global Impact Investing Network: Co je IRIS+, 12. prosince 2019 (2 minuty)

GIIN proaktivně zakládá strategické aliance po celém světě a již vybudovala partnerství s následujícími subjekty :

  • Asian Venture Philanthropy Network (33 zemí)
  • Aspen Network of Development Entrepreneurs (globální se sídlem ve Washingtonu, USA)
  • The Global Steering Group for Impact Investment (35 zemí se sídlem ve Spojeném království)
  • GenderSmart („gender-smart financing“ v 50 zemích, které založili Suzanne Biegel a Darian Rodriguez Heyman)
  • Impact Investors Council (Indie)
  • Investors‘ Circle (odkaz na tuto organizaci na webu GIIN je nefunkční)
  • Mission Investors Exchange (USA)
  • Toniic (500 osob s vysokým čistým majetkem ve 25 zemích)
  • YPO (komunita 30 000 „top“ generálních ředitelů ve 142 zemích s celkovým příjmem 9 bilionů dolarů )

Záměrem dopadové investice, uvádí GIIN , je generovat „pozitivní, měřitelný sociální a environmentální dopad spolu s finanční návratností “. Zdůraznili jsme zjevně alarmující ideologii za jeho záměrem. „Měřitelné“ je pozoruhodné, protože abychom mohli něco měřit, musí být nejprve zavedena pravidla pro měření výkonu. Pokud jde o „pozitivní“, zdá se zbytečné ptát se kladně, pro koho je ve spojení s „finančním výnosem“ odpověď zřejmá.

GIIN má síť více než 35 000 jednotlivců a více než 350 členských organizací. V červnu 2020 byl dopad investičního trhu odhadován na 715 miliard USD. Očekává se, že do roku 2025 vzroste na 1 bilion dolarů .

Wikipedia má stránku věnovanou seznamu významných investičních organizací. Jména, která se na seznamu objevují, nepřekvapí a patří mezi ně Bill Gates a George Soros, čtěte ZDE .

V červnu 2021 se GIIN připojil k systému Finance in Common System („FiCS“). FiCS byl spuštěn v listopadu 2020, kdy se 450 veřejných rozvojových bank (“PNR”) poprvé sešlo, aby vytvořilo koalici, jejímž cílem je mobilizací PNR a dalších od soukromého sektoru po organizace občanské společnosti sladit finanční toky s Agendou 2030 pro udržitelný rozvoj. Cíle („SDGs“) a Pařížská dohoda o změně klimatu.

Když se GIIN připojí k FiCS, rozvine se hlubší spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem za účelem dosažení [ ] závazků, založená na společném „jazyku udržitelnosti“ a inovativních nástrojích přizpůsobených SDG, zahrnující smíšené finance, zelené, sociální a SDG dluhopisy a dluhy a akciové nástroje. Tyto hranice budou ústředním bodem druhého vydání FiCS, později v roce 2021, během kterého jsou všichni účastníci odhodláni učinit z Agendy 2030 novou normu globálního finančního systému.

The Global Impact Investing Network (GIIN) se připojuje ke společné iniciativě Finance in Common Initiative , Proparco Groupe AFD, 1. června 2021

Kdo založil GIIN?

Článek Forbes z roku 2019 uvedl Amita Bouriho jako spoluzakladatele a generálního ředitele GIIN. Web GIIN potvrzuje totéž:

Amit spoluzaložil GIIN v roce 2009, poté, co byl spuštěn Monitor Institute’s, Investing for Social and Environmental Impact , přelomová zpráva, kterou pomáhal koncipovat a rozvíjet. Jeho práce by nakonec vedla k růstu globální sítě kolem konceptu dopadového investování a poskytla plán, který by zasadil vytvoření GIIN.

Kdo vede GIIN? Global Impact Investing Network

Web Rockefeller Foundation však podrobně popisuje jiný příběh.

Antony Bugg-Levine se připojil k Rockefellerově nadaci v roce 2007 a byl požádán, aby zhodnotil její investiční portfolio dopadů. Bugg-Levine poté prohlásil, že Rockefellerova nadace by měla zahájit iniciativu s cílem urychlit budování sítě, a představenstvo souhlasilo. V létě 2007 uspořádal schůzku, aby otestoval atraktivitu svého nápadu na vzorku různých aktérů působících na trhu.

Bugg-Levine ve spolupráci s Monitor Institute navázal na druhé svolání v roce 2008, na kterém se shromáždila rozšířená skupina 40 účastníků, kteří představují širší část trhu… Prvním krokem, který Rockefellerova nadace učinila při rozšiřování sítě, bylo vyvinout jasnou vize oboru, která odrážela názory současných účastníků sítě… Dokázal to udělat tím, že poskytl hlavní finanční prostředky pro Monitor Institute na vytvoření Investing for Social and Environmental Impact: Design for Catalysing an Emerging Industry . Tento výzkum začal v roce 2008, informoval o dialogu a položil klíčové otázky na svolání v roce 2008.

Rozšiřování znamenalo, že tato iniciativa [impact investování] musela přejít od úsilí vedeného [Rockefellerovou] nadací na úsilí vedené a vlastněné jejími účastníky a podporované větší skupinou sponzorů. Tato logika ospravedlňovala, že nadace hraje zákulisní roli a činí její zapojení tak neviditelné, jak je to jen možné… Nadace se také rozhodla nepoužívat jméno Rockefeller a označila ji za Global Impact Investing Network (GIIN).

Budování páteře pro urychlení dopadových investic, The Global Impact Investing Network , Rockefeller Foundation

Antony Bugg-Levine je členem představenstva GIIN.

Pokud by se webová stránka Rockefellerovy nadace také stala „neviditelnou“, přijali jsme preventivní opatření a stáhli jsme kopii a připojili ji níže.

Zdá se, že touha zůstat neviditelná byla o 8 let později shrnuta v odpovědi na otázku během rozhovoru u příležitosti 10 let dopadového investování : „Kdo byli lidé, kteří přišli ke stolu při rozhovorech o dopadovém investování v těch prvních dnech? “

Nick O’Donohoe odpověděl: „Byla to skupina opravdu chytrých přemýšlivých lidí. Některé velmi důvěryhodné instituce a organizace. Nebyl žádný zřejmý důvod domnívat se, že toto hnutí vzlétne, ale pamatuji si jen jakýsi pocit, že je to potenciálně skutečně transformační hnutí. I když to bylo v té době malinké, nebylo do čeho investovat, byla tam jen hrstka hráčů, ale pořád jste měli pocit, že ‚je tady velká myšlenka‘.“

O’Donohoe je generální ředitel CDC Group, britské vládní rozvojové finanční instituce. Před svou rolí v CDC Group působil O’Donohoe jako hlavní poradce pro smíšené finance v nadaci Bill & Melinda Gates Foundation. V letech 2011 až 2016 působil jako zakládající výkonný ředitel společnosti Big Society Capital . Pomohl také vytvořit plán pro vládou podporovaného velkoobchodníka sociálních investic a stal se jeho generálním ředitelem, když byla organizace spuštěna. Předtím byl O’Donohoe globálním vedoucím výzkumu v JP Morgan.

Společnost Big Society Capital byla založena v roce 2012 a v roce 2013 obdržela kapitálovou injekci od Davida Camerona se „všemi spícími prostředky od bank“.

Dopad investování ve Spojeném království 

Jako jeden z hlavních podporovatelů GIIN podporuje UKAid v rámci svých grantů Direct Impact organizace občanské společnosti v zemích považovaných za „vysoce a středně nestabilní“ a v 50 zemích s nejnižšími úrovněmi v Indexu lidského rozvoje, „kde podpora pro dosažení globálních cílů je nejvíce potřeba .” Globální cíle jsou 17 SDGs, kterých chce Organizace spojených národů dosáhnout do roku 2030. Granty UKAid se zaměřují na země mimo Spojené království.

Aby se urychlil růst dopadového investičního trhu ve Spojeném království, byl v roce 2019 spuštěn Impact Investing Institute , který spojil dvě vlivné iniciativy: vládní pracovní skupinu pro růst kultury sociálního dopadového investování ve Spojeném království a britský národní poradní výbor pro Dopadové investování. Hlavními sponzory institutu jsou City of London a britské ministerstvo pro digitál, kulturu, média a sport.

Dame Elizabeth Corley je předsedkyní Impact Investing Initiative. V roce 2021 hovořila o záměrech a záměrech Institutu a „mýtu“, že dopad investování znamená obětování finanční návratnosti. Není to pro nás žádný „mýtus“, že zisk je v popředí systému. A abych nevynechal jeden z jejich nejdůležitějších nástrojů, hovořila také o změně klimatu. „Potřeba vypořádat se s environmentálními i sociálními výzvami změny klimatu, abychom zajistili spravedlivý přechod k ekonomice s nulovou čistou,“ jak uvedl Impact Investing Institute.

Vložili jsme video níže, abychom začali v bodě, kde Corley mluví o propojení odměňování zaměstnanců s SDGs. Konkrétně se zmiňuje o odměňování vedoucích pracovníků, ale nebylo by moudré předpokládat, že tím to skončí. Jako obvykle je použito mnoho načechraně znějících buzz slov s několika detaily, takže nezbývá než hádat, co by to znamenalo prakticky. Ale zní to podezřele jako systém sociálních kreditů, kde ohodnocení nezávisí na tom, zda je práce produktivní, ale na tom, zda jsou splněny cíle udržitelného rozvoje – cíle stanovené OSN.

Impact Investing Institute: Od tradičního po dopadové investování, naše předsedkyně Elizabeth Corley hovoří pro Asset TV, 28. května 2021 (12 minut)
ZDROJ: https://expose-news.com/2022/11/08/impact-investing-the-uns-global-social-credit-system/
_______________________________________________________________________________________TAKÉ JSME PSALI: https://volnyblog.news/digitalni-meny-centralnich-bank-jsou-dalsi-hranici-v-bitve-o-svobodu/
https://volnyblog.news/jak-firmy-obmekcuji-verejnost-pro-system-socialnich-kreditu-cinskeho-typu/
https://volnyblog.news/svetove-banky-v-tichosti-pracuji-na-priprave-revolucniho-bankovniho-softwaru-nazvaneho-zkratkou-csrq-sm-total-control-v-podobe-bankovniho-s/
mnoho dalších zpráv na našem webu:
 https://volnyblog.news/