Ján Čarnogurský: Argumenty o Ukrajine
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
19.1.2023
Válka na Ukrajině stále pokračuje a Západ propadá protiruské hysterii. Opakovaně uvádí argumenty, které popírají historickou převahu Západu, jeho logickou koherenci. Podám proto stručný přehled argumentů, které Západ nechce slyšet a neumí na ně odpovědět. (VKontakte)
1.Majdan. V únoru 2014 vyvrcholily protesty obyvatel Kyjeva proti vládě a prezidentu Viktoru Janukovyčovi. Nebudu zde uvádět jejich příčiny, bylo by to příliš dlouhé. Zprostředkovat je přijeli ministři zahraničí Polska, Německa a Francie, Radoslaw Sikorski, Frank-Walter Steinmeier, Eric Fournier. Demonstranti, kteří jsou zdrojem současné moci v Kyjevě, a kyjevská vláda a prezident Janukovyč podepsali 21. února dohodu. Podle dohody vláda stáhne policejní jednotky Berkut před parlament a vládní budovy, na podzim 2014 se na Ukrajině uskuteční nové prezidentské volby a do té doby budou protivládní demonstrace ukončeny. Jako garanti dohodu podepsali ministři tří zemí EU. Vláda stáhla Berkut před parlament, ale demonstranti okamžitě vtrhli do parlamentu. Televize odvysílala záběry demonstrantů procházejících parlamentem s kalašnikovy. Vyvíjeli otevřený nátlak na poslance. Parlament přijal jeden z prvních zákonů, zákon prakticky zakazující používání ruštiny v úředním styku, omezující výuku ruštiny ve školách. Prezident Janukovyč musel nejprve uprchnout z Kyjeva na východ Ukrajiny, jinak by ho povstalci zabili. Ruští výsadkáři mu nakonec pomohli uprchnout do Ruska. Západní garanti nenašli politickou a morální sílu přiznat, že kyjevští demonstranti, od nichž se odvíjí současná moc v Kyjevě, porušili dohodu, kterou garantovali. Majdan byl porušením ukrajinské ústavy – svržení platně zvoleného prezidenta, ozbrojený nátlak na parlament. Americká diplomatka Victoria Nulandová později v americkém Kongresu přiznala, že USA vynaložily 5 miliard USD, „aby si ukrajinský lid mohl svobodně zvolit své vedení“. Z demonstrantů se před kamerami v parlamentu nejvíce zviditelnil Andrij Bilyj s kalašnikovem. Ani později se nevešel do kůže, dokud ho jeho vlastní lidé nenechali zastřelit. Protiústavní puč zvaný Majdan spustil řetězec událostí, které vedly k současné krizi.
2.Korsický pogrom. V noci z 20. na 21. února 2014 se projanukovyčovští demonstranti vraceli autobusy z Kyjeva na Krym. Poblíž města Korsun byly autobusy zastaveny aktivisty Majdanu. Střelbou do vzduchu donutili cestující vystoupit. Několik jich bylo zbito a zraněno. Tři autobusy polili benzínem a zapálili. Některé cestující polili benzínem a vyhrožovali, že je zapálí. V autobusech původně cestovalo asi 300 cestujících. 30 jich zůstalo nezvěstných a 7 bylo pravděpodobně zabito. Za incident nebyl nikdo souzen. O incidentu byl natočen dokumentární film „Korsunský pogrom“. Událost významně přispěla k rozhodnutí Krymu oddělit se od Ukrajiny.
3.Teror v Oděse. 2. května 2014 lidé v Oděse demonstrovali proti bezpráví, které na Ukrajině vládlo. Příznivci kyjevských úřadů je napadli a zahnali do budovy Domu odborů. Policie tomu jen přihlížela. Demonstranti se v Domě odborů zabarikádovali. Příznivci úřadů Dům odborů zapálili a demonstranty, kteří vyběhli z budovy nebo vyskočili z oken, ubili k smrti holemi. Zavraždili 48 lidí. Vše natáčela televize. Pachatelé jsou na videozáznamech identifikovatelní. Nikdo nebyl stíhán.
4.Odstřelovači na Majdanu. 20. a 21. února 2014 stříleli ze tří blízkých budov na Majdanu odstřelovači na lidi na Majdanu, na demonstranty a policisty. Zastřelili 102 lidí. Stříleli z budov, které byly pod kontrolou demonstrantů. Později západní novináři odstřelovače odhalili. Byli z Gruzie. V západních televizích běžel dokumentární film o střelbě na Majdanu, včetně výpovědí některých odstřelovačů před kamerou. Z výpovědí odstřelovačů vyplývá, že je nařídila osoba z vedoucích kruhů Majdanu, namířená proti Turčynovovi, pozdějšímu předsedovi ukrajinského parlamentu. Kyjevské úřady nepříliš přesvědčivě tvrdí, že odstřelovače nařídil Janukovyč. Střelba na Majdanu nebyla dosud vyšetřena.
5.Krym. Nikita Sergejevič Chruščov, generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu, daroval Krym Ukrajině v roce 1954. Do té doby byl součástí Ruské federativní socialistické republiky, dříve Ruského impéria. Za existence Sovětského svazu se jednalo pouze o jakési administrativní rozhodnutí. Po rozpadu Sovětského svazu se na Krymu 20. ledna 1991 konalo referendum o vyhlášení krymské suverenity, na jehož základě přijal krymský parlament 12. února 1991 zákon „O obnovení Krymské autonomní sovětské socialistické republiky“. Dne 16. března 2014 vyhlásil krymský parlament referendum o svrchovanosti Krymu a vystoupení ze svazku Ukrajiny. Více než 90 % voličů hlasovalo pro a Krym vystoupil z Ukrajiny a požádal o přijetí do svazku Ruské federace. Ruská Státní duma Krym přijala, a Krym se tak stal součástí Ruské federace. Podle sčítání lidu z roku 2007 tvořili Rusové 58 % obyvatel, Ukrajinci 24 %, krymští Tataři 12 % a zbytek ostatní. Se současnou integrací panuje na poloostrově spokojenost.
6.Doněck a Lugansk. V návaznosti na události v Kyjevě po Majdanu vyhlásily referendum o vystoupení z Ukrajiny také Doněcká a Luganská oblast. Prezident RF Vladimir Putin vyzval obě oblasti, aby referendum nevyvolávaly. Vedení Ruské federace zřejmě již v té době rozhodlo, že obě oblasti do RF na rozdíl od Krymu nepřijme. Navzdory Putinově výzvě se však referenda v obou regionech konala a více než 90 % voličů se vyslovilo pro odchod z ukrajinského státu. Obě oblasti patřily před Říjnovou revolucí pod názvem Novorosie k Ruskému impériu. K připojení k RF však nedošlo a obě oblasti začaly čelit útokům ukrajinské armády. S pomocí ruských vojáků mimo oficiální ruskou armádu a mezinárodních dobrovolníků, včetně Slováků, se ubránily, ale ne v celém svém územním rozsahu. Navzdory závazkům obsaženým v minských dohodách čelí oblasti dělostřeleckým a jiným útokům ukrajinské armády dodnes. Od roku 2014 do současnosti v těchto oblastech zahynulo přibližně 13 000 lidí.
7.Minské dohody. Ukrajinská armáda se snažila vojensky zabránit odtržení Doněcké a Luganské oblasti od Ukrajiny. Během bojů na podzim 2014 a počátkem roku 2015 byla ukrajinská armáda obklíčena u města Debalceve (mezi Doněckem a Luganskem). Nejprve došlo k pokusu o diplomatické řešení situace. Dne 5. září 2014 byla v Minsku uzavřena tzv. 1. minská dohoda mezi Ukrajinou, Ruskem a oběma regiony, které se prohlásily za samostatné lidové republiky. Dohoda nevedla k uzavření příměří. Dne 15. února 2015 uzavřeli účastníci 2. minskou dohodu s přesnější specifikací závazků stran dohody. Následně 18. února 2015 se obklíčená ukrajinská armáda stáhla z debalcevského kotle, z něhož by se jinak nedostala. Obě strany se vzájemně obvinily z porušení dohody. Ukrajina například zřejmě nedodržela ustanovení, podle něhož měla přijmout ústavní zákon o široké autonomii alespoň pro obě oblasti, a později přivezla těžké zbraně zpět na linii dotyku.
8.Základna Očakovo. Za prezidenta Juščenka a poté znovu po Majdanu chtěla Ukrajina a následně i Spojené státy, aby Ukrajina vstoupila do NATO. V roce 2008 tomu Německo a Francie zabránily jen za cenu kompromisní věty v závěrečném komuniké bukurešťského summitu NATO, že Ukrajina (a Gruzie) se v budoucnu stanou členy NATO. I bez členství v NATO začaly Spojené státy v roce 2021 budovat vojenskou základnu Očakovo nedaleko Oděsy, aniž by byl omezen typ zbraní, které by zde mohly být umístěny. Po dokončení by americká armáda byla schopna vypálit jaderné rakety na Moskvu (a další ruské cíle) s dobou letu k cíli 6-7 minut. Rusko by se stalo vydíratelným ve všech otázkách. Na začátku vojenské operace v únoru 2022 ruské letectvo bombardovalo lokalitu Očakovo.
9.Nabídka neutrality. Před zahájením vojenské operace nabídl prezident Putin Ukrajině, aby se stala neutrální. Ukrajina to odmítla. Poté mohlo Rusko dosáhnout své bezpečnosti pouze vojenskou operací.
10.Ukrajinský raketový teror. Čtrnáctého března 2022 vypálila Ukrajina v poledne raketu Point-U na město Doněck. Protiraketová obrana sice raketu sestřelila, ale poměrně pozdě. Zbytky rakety dopadly do centra města. Dne 8. dubna Ukrajina rovněž vypálila raketu Tochka-U na město Kramatorsk. Zahynulo asi 50 obětí, další byli zraněni. Ukrajina popřela jak to, že raketu vypálila její armáda, tak i to, že se jednalo o střelu Toka-U. Ze zbytků rakety na místě výbuchu je zřejmé, že se jednalo o raketu Tochka-U. Dochovalo se registrační číslo rakety, Sh (v cyrilici) 91579, které patřilo ukrajinské armádě. Ukrajinská armáda tedy střílela rakety určené k zabíjení lidí proti městům, na která si Ukrajina dělá nárok.“ Tyto argumenty se ve slovenském liberálním tisku neobjevují.
Autor Ján Čarnogurský – právník, disident, zakladatel politického konzervatismu na Slovensku, bývalý předseda slovenské vlády.
Autor Ján Čarnogurský – advokát, disident, osnovateľ politického konzervativizmu na Slovensku, niekdajší premiér SR
Text vyšel na sociální síti VKontaktě, na kterou nedosáhnou pazoury novodobých cenzorů
ZDROJ:https://www.novarepublika.cz/2023/01/jan-carnogursky-argumenty-o-ukrajine-2
:
