Projekt Veritas zveřejnil 25/1/23 nové video, v němž odhaluje vedoucího pracovníka společnosti Pfizer, Jordona Trishtona Walkera, který tvrdí, že jeho společnost zkoumá způsob, jak zmutovat virus covidu prostřednictvím „řízené evoluce“, a zároveň chce pro tyto mutace vyvíjet nové vakcíny. „Covid je pro nás dojnou krávou.“ V pořadu stanice FoxNews, Tucker Carlson Tonight, promluví i dr. Robert Malone, vynálezce mRNA technologie.
Projekt Veritas ve středu zveřejnil video vedoucího pracovníka společnosti Pfizer, který přiznává, že společnost Pfizer interně diskutuje o způsobu „mutace“ viru COVID-19 prostřednictvím „řízené evoluce“ ve snaze „preventivně vyvinout nové vakcíny“.
Výkonný ředitel Jordon Trishton Walker je „ředitelem výzkumu a vývoje, strategických operací společnosti Pfizer – vědeckým plánovačem mRNA,“ uvedl Project Veritas .
Zdrojové info k videu:
Video ukazuje Walkera, jak říká tajnému novináři projektu Veritas:
„Jedna z věcí, které zkoumáme, je, proč si to [COVID-19] sami nezmutujeme, abychom mohli vytvořit – preventivně vyvinout nové vakcíny, že?
„Takže to musíme udělat.“ Pokud to však uděláme, existuje riziko, jak si dokážete představit – nikdo nechce mít farmaceutickou společnost, která mutuje zatracené viry.“
Projekt Veritas ve středu zveřejnil video vedoucího pracovníka společnosti Pfizer, který přiznává, že společnost Pfizer interně diskutuje o způsobu „mutace“ viru COVID-19 prostřednictvím „řízené evoluce“ ve snaze „preventivně vyvinout nové vakcíny“.
Výkonný ředitel Jordon Trishton Walker je „ředitelem výzkumu a vývoje, strategických operací společnosti Pfizer – vědeckým plánovačem mRNA,“ uvedl Project Veritas .
Video ukazuje Walkera, jak říká tajnému novináři projektu Veritas:
„Jedna z věcí, které zkoumáme, je, proč si to [COVID-19] sami nezmutujeme, abychom mohli vytvořit – preventivně vyvinout nové vakcíny, že?
„Takže to musíme udělat.“ Pokud to však uděláme, existuje riziko, jak si dokážete představit – nikdo nechce mít farmaceutickou společnost, která mutuje zatracené viry.“
Walker označil COVID-19 za „ dojnou krávu “ pro Pfizer a připustil, že existují „ otočné dveře pro všechny vládní úředníky“, které jsou „docela dobré pro průmysl“, ale „špatné pro všechny ostatní v Americe“.
Dr. Robert Malone – kterého Project Veritas požádal, aby poskytl odborný komentář k záznamu a který se také objevuje v 10minutovém videu – uvedl, že Walkerovy komentáře ukázaly, že výkonný ředitel společnosti Pfizer „zdá se, že nemá žádný morální kompas“.
„Výzkum společnosti Pfizer je nebezpečný, nemorální a musí být nyní ukončen,“ napsal Malone v příspěvku Substack, do kterého zahrnul úplný přepis rozhovoru Project Veritas s Walkerem .
Robert F. Kennedy, Jr., předseda a hlavní právní poradce společnosti Children’s Health Defense , v komentáři k této zprávě uvedl na Twitteru:
Interní dokumenty potvrzují, že Walker pracuje pro Pfizer
Sasha Latypova , bývalá manažerka farmaceutického průmyslu s 25 lety zkušeností ve farmaceutickém výzkumu a vývoji, se k videu vyjádřila na Substacku.
Latypová vyzvala čtenáře, aby nepropadli „militarizovanému propagandistickému vyprávění“ tím, že upadnou do ustrašených úvah o schopnostech farmaceutických společností vytvářet smrtící viry, protože to je „to nejdůležitější pro pachatele tohoto globálního zločinu“.
Ona řekla:
„Pachatelé zoufale a za každou cenu potřebují, abyste věřili, že ‚mutování virů v laboratoři‘ dosáhne nějakého děsivého výsledku, který pak může ‚uniknout‘. Že to může dělat každý, i Ph.D. student v jejich garáži. Že to dělají naši nepřátelé a kdykoli teď „vypustí“ super děsivou chybu, pokud se vláda „nepřipraví“ vytvořením zásob „prediktivních vakcín“, které lze nasadit do DNŮ poté, co bude v Číně detekován nový děsivý virus . Nebo Timbuktu.“
James Lyons-Weiler, Ph.D. , nazval záběry „pobuřujícími“, protože „zde doslova nic nového není, věděli jsme to začátkem roku 2020 (já, Judy Mikovits , další). Probíhající sériová pasáž vedoucí k malé „řízené evoluci“. Myslí si, že je to vtipné, a říká, že to není něco, co by chtěli dělat reklamu.“
Lyons-Weiler – prezident a generální ředitel Institutu pro čisté a aplikované znalosti – dodal:
„Muselo být znovu zavedeno moratorium na výzkum přínosu z funkčního hlediska, aby byly viry smrtelnější.“
John Leake, který je spolu s Dr. Peterem McCulloughem spoluautorem „ The Courage to Face COVID-19“, řekl na Substacku:
„Zdá se neuvěřitelné, že velká korporace – ta, která hrála klíčovou roli při spáchání globálního kriminálního fiaska – má zaměstnance, který, jak se zdá, byl naverbován na večírku.“
Leake však řekl: „Interní dokumenty Pfizeru, které tweetoval James O’Keefe, se zdají být autentické.“
Brian O’Shea, „internetový detektiv a spoluautor Substacku“, dnes ráno zveřejnil další dokumenty potvrzující, že Walker pracuje pro Pfizer, řekl Leake.
Leake přirovnal současný svět k Zrcadlové síni, ve které je mnohé zkreslené, a dodal:
„Jedním z nejpodivnějších rysů Zrcadlové síně, ve které nyní žijeme, je to, že veřejná fasáda mocných institucí a korporací je obsazena lidmi, kteří se zdají být neuvěřitelně nekompetentní a neseriózní.“
Vrchní eskalátor
30.01.2023 – EB
Týden před svým zvolením prezidentem řekl Petr Pavel Deníku, že jmenování Borise Pistoriuse německým ministrem obrany je pro Ukrajinu špatnou zprávou, protože Pistorius kdysi vyzýval proti ruským sankcím.
Klíčové nakonec podle Pavla bude, jak se Německo jako celek postaví k summitu NATO v červnu tohoto roku. Den po svém zvolení Pavel naznačil, že je pro vyslání nadzvukových letounů na Ukrajinu.
Nechceme-li dopustit, aby Rusko na Ukrajině zvítězilo, řekl (v čase 43:50), musíme tu situaci dovést do stavu, kdy Rusko pochopí, že v této válce vyhrát nemůže.
Stalo se tak jen pár hodin poté, co německý kancléř Olaf Scholz listu Tagesspiegel řekl, že vyslání stíhaček se vůbec neřeší a že je proti tomu, aby se neustále licitovalo o zbraňových systémech.
Zda Pavel koordinoval své snahy o nátlak na Německo s ministrem zahraničí Janem Lipavským, není zřejmé, ale Pavel neztrácel čas, aby ukázal, že s ukončenými prezidentskými volbami se česká exekutiva pustí do eskalace konfliktu na Ukrajině.
ZDROJ: FS FinalWorld http://m.fsfinalword.cz/
Jeden z komentářů, který má rovněž dobré postřehy:
Věc je celkem prostá. Prezident Pavel bude eskalovat jen do limitů kontraktů firmy Squire Patton Boggs. Dnes jsou to letadla, které je třeba udat, ale již zítra může Squire (Petr Kolář) mít kontrakt s producentem bicyklů nebo pytlů na mrtvoly…
Ne, Pavel nepůjde Fialovi na ruku – to jsou jiné světy. Pavel (Kolář), to je americký byznys, kdežto Fiala je bruselský ideolog. Od okamžiku zvolení Pavel v každém rozhovoru zdůrazňuje, že než něco rozhodne, poradí se s opozicí (s celou, i s Okamuru). To není náhoda. Kolář od prvních minut začal budovat Mocenské centrum Hrad. Včera to bylo krásně vidět u Moravce, jenž si pozval tři pány – Rupnika, Přibáně a Kyselu – přičemž Přibáň a Kysela jsou už de facto součástí poradního sboru Pavla, tedy nová Hradní klika. Za celou hodinu nezazněla kritika Babiše, oni ho spíš litovali. Nejlépe to vystihl Rupnik – s tématem mír proti válce ty volby nešlo prohrát, ale Babišovi se to povedlo, on to úplně zmastil, hlásá mír a pak popře článek 5, takovou blbost by Orbán nebo Fico neudělali…
Právě zjištění, že Babiš je ještě větší matla než si všichni mysleli, možná už přivedlo Koláře na myšlenku, že Andrej by byl skvělý premiér pod Pavlem. Když se na to podíváte obchodně – Kolář je proamerický, Přibáň a Kysela se označují za liberální demokraty, ale s řadou rozhodnutí Bruselu nesouzní, kdežto Fiala je 100% bruselský plnič příkazů. Mám-li shrnout politiku nového Hradu: S Ruskem je skvělé válčit, ale proč kvůli tomu na Rusko uvalovat sankce.🙂
Ne, Pavel nepůjde Fialovi na ruku – to jsou jiné světy. Pavel (Kolář), to je americký byznys, kdežto Fiala je bruselský ideolog. Od okamžiku zvolení Pavel v každém rozhovoru zdůrazňuje, že než něco rozhodne, poradí se s opozicí (s celou, i s Okamuru). To není náhoda. Kolář od prvních minut začal budovat Mocenské centrum Hrad. Včera to bylo krásně vidět u Moravce, jenž si pozval tři pány – Rupnika, Přibáně a Kyselu – přičemž Přibáň a Kysela jsou už de facto součástí poradního sboru Pavla, tedy nová Hradní klika. Za celou hodinu nezazněla kritika Babiše, oni ho spíš litovali. Nejlépe to vystihl Rupnik – s tématem mír proti válce ty volby nešlo prohrát, ale Babišovi se to povedlo, on to úplně zmastil, hlásá mír a pak popře článek 5, takovou blbost by Orbán nebo Fico neudělali…
Právě zjištění, že Babiš je ještě větší matla než si všichni mysleli, možná už přivedlo Koláře na myšlenku, že Andrej by byl skvělý premiér pod Pavlem. Když se na to podíváte obchodně – Kolář je proamerický, Přibáň a Kysela se označují za liberální demokraty, ale s řadou rozhodnutí Bruselu nesouzní, kdežto Fiala je 100% bruselský plnič příkazů. Mám-li shrnout politiku nového Hradu: S Ruskem je skvělé válčit, ale proč kvůli tomu na Rusko uvalovat sankce.🙂
Je kriminalizace heterosexuality na pořadu dne, nebo jen popírání rovných práv? P.G. Roberts
30.1.2023
Normalizace sexuální zvrácenosti postupuje na všech frontách. Stejně jako se stalo nenávistným projevem nazývat homosexuála queerem namísto hrdého gaye, přibližujeme se k tomu, že již nebudeme moci nazvat pedofila pedofilem.
Správné a korektní jméno pro pedofila je „osoba, kterou přitahují nezletilí“ nebo “osoba přitahována nezletilci.”
Nejprve odstraníte dehonestující název deviace a potom normalizujete zvrácenost tím, že budete lidem nadávat za to, že jsou „nenávistní“.
V důsledku toho dnes již manželství není pouze mezi mužem a ženou. Může to být mezi dvěma muži nebo mezi dvěma ženami a
později již i mezi dospělým a dítětem či ženou a psem. Cokoli jiného by bylo „odsuzující“ a netolerantní, porušení občanských práv a zákonů o nenávistných projevech.
Z heterosexuálního hlediska tento vývoj vyvolává zajímavé otázky. Když si muž může vzít muže a žena si může vzít ženu, proč by si muž nemohl vzít dvě nebo více žen nebo žena mít více než jednoho manžela?
Možná je ta žena nymfomanka a jeden muž tu práci nezvládne. Proč by jí měla být odepřena legitimizace její povahy a potřeb? 14. dodatek vyžaduje rovného zacházení se sexuální perverzitou.
Proč tedy mormonům zákon brání mít více než jednu manželku? Proč je nymfomankám zakázáno mít více než jednoho manžela?
Proč se heterosexualitě podle 14. dodatku nedostává rovného zacházení se sexuální perverzitou?
Je odpovědí, že plán je proměnit heterosexualitu v kriminální zvrácenost?
Kriminalizace heterosexuality by byla mnohem jednodušším způsobem, jak omezit lidskou populaci, než vynalézání virů a následná nucená aplikace smrtících „vakcínových“ injekcí.
Narození dítěte by bylo důkazem trestného činu.
Čtenářům to může znít jako nová sci-fi dystopie, ale je to přesně to, kam nás současné myšlení a politický aktivismus zavádí.
ZDROJ: INFOKURÝR http://www.infokuryr.cz/n/2023/01/30/p-g-roberts-je-kriminalizace-heterosexuality-na-poradu-dne-nebo-jen-popirani-rovnych-prav/
Nepřítele jmenovat a zostudit, sledovat nálady lidí, radí krizový tým vnitra
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi ZDE:
9.1.2023
Ministerstvo vnitra tento týden zveřejnilo výsledky práce Krizového informačního týmu (KRIT). Materiály, které vznikly v minulém roce a měly sloužit ministerstvu, vládě a jednotlivým resortům ke zlepšení komunikace s veřejností, ale obsahují i postupy, které mohou evokovat předlistopadovou éru. KRIT například doporučuje „anonymizovaný monitoring nálad ve státní a veřejné správě“ a „včasnou identifikaci osob, které mohou šířit antisystémové nálady a jejich zapojení do dialogu“.
Ministerstvo vnitra 4. ledna 2023 zveřejnilo na svých stránkách hned devět souborů z oblasti „komunikační doporučení“ a další čtyři soubory, které pojednávají o dezinformačních tématech. Mají sloužit jako návod pro vládní činitele, jak komunikovat určitá témata.
Monitorovat nálady ve státní a veřejné správě
Dne 11. září 2022 Krizový informační tým vydal varování s názvem „Radikalizace pracovníků státní a veřejné správy“, kde upozorňuje na možný „příklon k antisystémovým subjektům a radikalizaci pracovníků státní a veřejné správy v důsledku uprchlické a energetické krize“. Kromě pracovníků státní a veřejné správy se pak jedná i o „sociální pracovníky a pracovníky v sociálních službách, kteří jsou zaměstnanci neziskových organizací či příspěvkových organizací obcí či krajů a jsou též financovaní z veřejných rozpočtů a bezpečnostních složek“. „Tito lidé se neradikalizují na základě záměrně zkreslených informací a příchylnosti k Ruské federaci, ale z frustrace s fungováním státu během současné krize a z dopadů, které to má na výkon jejich práce a na místní veřejnost,“ uvádí se v dokumentu v sekci „Důvody radikalizace a její možné důsledky“.
Putin varoval před „nebezpečnou eskalaci“, když Západu řekl, že jejich klíčová taktika při ochraně Ukrajiny selže
30.1.2023 Autor : TOM WATLING
EXKLUZIVNĚ – Podle vojenských expertů se zásoby ukrajinských raket protivzdušné obrany ztenčují, což by mohlo ruskému letectvu v nadcházejících měsících umožnit získat vzdušnou převahu pomocí „těžkých bombardérů operujících ve středních a velkých výškách s ničivými následky“.
VIDEO ZDE:
Rusko „bude mnohem efektivnější ve vzduchu“ Významný britský vojenský analytik varoval, že pokud Západ neposkytne stíhačky F-16, hrozí, že Ukrajina ztratí výhodu na frontě, protože „bude mnohem efektivnější ve vzduchu“ v době své „velké jarní ofenzívy“. Profesor Michael Clarke, vojenský analytik a odborník na obranu, řekl serveru Express.co.uk, že boje mezi ruskými silami a bránící se zemí budou v roce 2023 „prudší a nebezpečnější“ a v nadcházejících měsících se očekává velká ofenziva. Naznačil, že vzhledem k tomu, že se zásoby raket protivzdušné obrany ztenčují, přičemž Západ do jisté míry postrádá schopnost doplňovat převážně sovětské zásoby, které používají Ukriánci, se bitva o „vzdušnou převahu“ stane klíčovou pro směřování války.
Taktika protivzdušné obrany se během prvních jedenácti měsíců války ukázala pro Ukrajinu jako neocenitelná, neboť místní síly používají své systémy země-vzduch S-3000 a Buk, posílené západními dodávkami raket protivzdušné obrany, k likvidaci ruských vzdušných hrozeb a ztěžují použití stíhaček.
Podle ukrajinských představitelů také používají mobilní jednotky v džípech k pronásledování bezpilotních letounů a řízených střel s raketami Stinger a Starstreaky dodanými Spojeným královstvím.
Avšak kvůli neutuchajícímu ruskému vzdušnému útoku, který zajišťují sebevražedné drony Shahead-136 íránské výroby, se ukrajinské zásoby pozemních systémů ztenčily.
Stíhací letouny F-16 se mohly ukázat jako nástroj v boji o vzdušnou převahu(Obrázek: GETTY)
Ukrajinští vojáci ve východním Doněcku se připravují na další ruskou ofenzívu(Obrázek: AP)
Spojené státy, Německo a Nizozemsko se zavázaly poslat na Ukrajinu čtyři nejmodernější raketové systémy protivzdušné obrany Patriot, aby tento problém vyřešily, ale vzhledem k desetiletí trvajícímu trendu západního zaměření na vzdušnou převahu, který zahrnuje použití stíhacích letounů na rozdíl od pozemních obranných systémů, jsou jejich vlastní dodávky obranných systémů pro potřeby Kyjeva nedostatečné.
A ruské síly jsou si toho vědomy. Podle tvrzení britské vojenské rozvědky, které následně potvrdili ukrajinští představitelé, odpalují jaderné střely X-55 – s jadernou hlavicí nahrazenou inertní – jen proto, aby vyčerpaly ukrajinskou protivzdušnou obranu.
Plukovník amerického letectva Maximilian Bremer v komentáři pro Defence News napsal, že tento nový vzdušný útok by „posílil ruské šance [na vítězství] před potenciální jarní ofenzivou.“
Systémy protivzdušné obrany Patriot by se podle odborníků mohly ukázat jako nedostatečné(Obrázek: AP)
Stíhací letouny F-16 by Ukrajině umožnily bojovat o vzdušnou převahu proti Rusku(Obrázek: EXPRESS)
Právě tato obava je důvodem nedávných ukrajinských žádostí o americké stíhačky F-16. Některé žádosti zazněly jen několik hodin poté, co USA a Německo po měsících váhání přislíbily vyslat desítky svých hlavních bojových tanků.
Jurij Sak, poradce ukrajinského ministra obrany, tento týden řekl: „Dostaneme stíhačky F-16. Nevidím důvod ani žádné racionální vysvětlení, proč by Ukrajina neměla dostat F-16 nebo jiné stíhačky čtvrté generace.“
„Důvodem, proč je situace na zemi taková, jaká je, je to, že Rusové nezískali vzdušnou převahu. Kdyby ji měli, Ukrajinci by to měli opravdu těžké.
„Panuje názor, že až se Rusko vrátí ke své velké jarní ofenzívě, bude však ve vzduchu mnohem efektivnější. Ukrajinci se nemohou spoléhat jen na pozemní obranu nebo na souboje se svými [sovětské konstrukce] Migy-29, protože je začnou ztrácet, jakkoli jsou jejich piloti zruční, takže budou potřebovat F-16.“
Dodal: „Eskalace je v této válce zabudována a je nebezpečná. Nadcházející rok 2023 bude mnohem nebezpečnější, než byl rok 2022. Bude to horší, bude to prudší a nebezpečnější a my budeme stále překračovat hranice, stejně jako Rusové. Tak vypadá rozhodnutí o F-16. Je to další práh, který je třeba překročit.“
Nejnovější zprávy, které v sobotu přinesl německý list Tagesspiegel, však naznačují, že Německo moderní stíhačky nepřevede, aby „nezvyšovalo napětí“. Kromě toho se podle publikace chce Berlín vyhnout možné eskalaci mezi NATO a Ruskou federací.
Australský socialistický experiment: ovládnutí kapitalismu – Jedná se o socialismus s australskými rysy
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi ZDE:
30.1.2023
Nový australský socialistický experiment je v plném proudu. Příznaky jsou všude. Je však jedinečný… Jedná se o socialismus s australskými rysy. A říká se to otevřeně.
V dokumentu, který byl zveřejněn tento týden, oznámil ministr financí Jim Chalmers radikální přestavbu kapitalismu. Deník The Australian to vysvětluje jako „seismickou změnu politiky„, v jejímž rámci „labouristé opustí politický koncept volného trhu, který po dvě generace určoval směřování bohatých zemí“. Ministr financí Chalmers uvádí:„rok 2023 bude rokem, kdy vybudujeme lepší kapitalismus, který bude jedinečný pro Austrálii“ a který popisuje jako „nový kapitalismus založený na hodnotách“.
V této sérii tří článků se na tento experiment podívám očima a myslí socialistů. Nechci diskutovat o tom, zda je správné či nesprávné, kam Austrálii vedou, ale spíše se snažím pochopit jejich myšlení. Proč si myslí, že jejich jedinečná socialistická vize bude fungovat?
Hned na začátku je třeba pochopit dva klíčové pojmy.
Za prvé, základním kamenem, na kterém tento nový socialismus stojí, je to, že australští socialisté se zmocnili australského kapitalismu. Tento triumf socialistů a kapitalistů tvoří nový australský systém.
Za druhé, v rozporu s obvyklým antisocialistickým narativem, jejich myšlení je takové, že socialismus neznamená chudobu. Socialismus může zahrnovat i bohatství. Záleží na vlastnostech zaváděného socialismu. Přinejmenším u tohoto nového socialistického experimentu je třeba předpokládat, že australští socialisté plně věří, že přinesou socialismus s („přerozděleným“) bohatstvím.
V době psaní tohoto článku (leden-únor 2023) tyto tři články navrhují, aby tento nový australský socialismus měl čtyři hlavní strukturální prvky:
1. Socialisté jsou kapitalisté: Socialisté se stali dominantními kapitalisty tím, že se zmocnili úspor proletariátu. Tím, že socialisté ovládají hlavní penzijní fondy v kapitalistickém stylu institucionalizovaného monopolu, mají hlavní vliv v celé ekonomice, pokud jde o to, které projekty a jakým způsobem jsou financovány. Tuto finanční moc dále výrazně posilují strategické podíly v rozhodujících společnostech. Tím je zajištěna významná kontrola nad lidmi, kteří řídí společnosti, a nad rozhodnutími, která tyto společnosti přijímají.
2. Socialisté ovládají parlamenty: Socialisté dosáhli rovnováhy sil v parlamentu Commonwealthu a v parlamentech klíčových států. Socialisté ještě nikdy neměli tak silnou politickou pozici, aby mohli svůj experiment realizovat prostřednictvím legislativních opatření. Navíc díky silným daňovým příjmům je vláda v pozici, kdy může utrácet/investovat do projektů, které chce, kde chce, a to i v případě, že soukromý sektor do těchto socialisty preferovaných projektů investovat nebude.
3. Znárodnění podniků zadními vrátky: Socialisté prokázali ochotu účinně „znárodňovat“ průmyslová odvětví. Prvním z nich je plynárenství. Technika nespočívá nutně v tom, že by vláda přímo vlastnila průmyslové podniky, ale spíše v zavedení takové regulační kontroly, aby průmyslové podniky již neměly kontrolu nad tím, co dělají. Stávají se pouhými vazaly, kteří plní příkazy vydané jim prostřednictvím legislativního procesu. Přímé státní vlastnictví je nicméně stále jednou z možností, jak ukazují plány viktoriánské vlády na vytvoření státního podniku na výrobu elektřiny.
4. Vyřadit manažery podniků: Socialisté přebírají přímou kontrolu nad pracovním uspořádáním v podnicích. Manažeři mohou pracovat pouze podle pracovních ujednání diktovaných pracovními soudy. To zahrnuje i potlačení až zrušení práva lidí být svým vlastním šéfem, být samostatně výdělečně činný.
Zastřešujícím procesem těchto prvků je potlačení konkurence v celé ekonomice. Konkurence je nepřítelem socialismu. Potlačení konkurence je nejdůležitějším procesem k dosažení programu socialistů.
Abychom mohli sledovat tento vznikající socialistický systém, musíme se vyvarovat zaslepenosti absolutními hodnotami. Každý politicko-ekonomický systém je o tom, kde je na dlouhém provázku uvázán uzel. Málokdy je tento uzel uvázán na krajním konci šňůry (vlevo nebo vpravo). Ale v tomto současném australském cvičení vázání uzlů je uzel posunut hodně doleva, na antikonkurenční, monopolistickou levici. Vzhledem k Chalmersovu dokumentu je tento nový socialismus radikální.
Tento první článek se zaměřuje na uchvácení australského kapitalismu socialisty. Pravděpodobně je pravdivější říci, že socialisté se stali kapitalisty.
Zní to protimluvně? Teoreticky ano. Teze Karla Marxe tvrdí, že socialismus porazí kapitalismus a předznamená nástup komunismu.
Socialisté však dostali velkou lekci z pádu Berlínské zdi v roce 1989 a s ním i z rozpadu sovětského impéria. Tím poučením bylo, že socialismus nemusí „porazit“ kapitalismus, ale musí se kapitalismu „zmocnit“, aby přežil a zvítězil (socialismus).
Komunistická strana Číny (KS Číny) se poučila jak ze zániku Sovětského svazu, tak z celosvětového statusu vyvrhele, který KS Číny získala po masakru vlastního národa během protestů na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Deset let po masakru si ČKS pozvala finanční titány z Wall Streetu, kteří jí vyšli vstříc. V čele Wall Street stál „kapitalistický“ gigant Goldman Sachs. Čína nabízela systém, v němž by kapitalisté mohli vzkvétat díky politické protekci. Ukázalo se, že pro ČKS, která se z toho poučila, je to nesmírně úspěšné, a poté, co si osvojila operační lekce, vstřebala kapitalismus do své vlastní formy komunismu.
A to se v podstatě děje i v Austrálii. Socialisté se stali kapitalisty.
To se podařilo především díky skvělému australskému systému povinného penzijního připojištění. Tento systém vymyslel tehdejší australský ministr financí Paul Keating a předseda odborů Bill Kelty v roce 1991 a následně jej zavedl v průběhu posledních tří desetiletí. Povinný australský systém penzijního připojištění zajistil australským socialistům kontrolu nad úsporami proletariátu a díky tomu i významnou kontrolu nad australským kapitalismem. To možná nebylo záměrem Keatinga a Keltyho, ale stalo se tak.
Plán Keatinga a Keltyho předpokládal, že superfondy budou hnací silou hospodářského růstu. Oba muži se vysmívají tomu, co označují za „bláznivou levici“. Pak ale přichází politický zvrat.
Levice je v Austrálii na politickém vzestupu. Není to tak, že by „blázni“ ovládali zemi. Rozumná a potrhlá levice byla spíše díky výsledkům voleb dotlačena k politickému usmíření.
Je také zřejmé, že australská levice napříč všemi stranami nesouhlasí s Keatingovou/Keltyho vizí, jak dosáhnout hospodářského růstu. Keating/Kelty se hlásí k Schumpeterově teorii „tvůrčí destrukce“. To znamená, že otevřený, konkurenční trh je hnací silou hospodářského růstu. Keatingova/Keltyho vize povinného penzijního připojištění spočívala v tom, že existuje proto, aby zajistilo finanční potřeby Australanů na stáří. K tomu však mělo dojít v rámci struktury svobodného, otevřeného a konkurenčního tržního hospodářství. A to také vyžadovalo minimálně regulovaný trh práce – alespoň podle Keatingovy/Keltyho vize.
Tento jazyk volného trhu a s ním spojené názory však nemají u levice příliš velkou odezvu. Pro ně je to marťanský jazyk bez pozemské odezvy. Koncepty a jazyk volného trhu již nejsou ústředním bodem australské politické ortodoxie.
Dnešní pokladník Chalmers se k odkazu Keatinga a Keltyho vyjadřuje odmítavě: „Nemůžeme jen zpětně upravovat staré programy nebo se vracet ve stopách našich hrdinů.
Chalmersova vize zastává názor, že „vláda má hrát vedoucí úlohu … řídit trhy, usnadňovat toky kapitálu do prioritních oblastí a nakonec dosáhnout pokroku v našich společných problémech a cílech“. Chalmers to označuje za „znovuzrození australského kapitalismu“.
Zde je „přepínač“, který byl (a je) v procesu rozvíjení a narušování vize Keatinga/Keltyho.
Podle marxistické teorie se socialisté hlásí ke konečnému vítězství diktatury proletariátu. Diktatura je rozhodující slovo. V praxi to znamená, že socialisté jsou monopolisté – a to většinou znamená monopol prostřednictvím vlády.
Ale kapitalisté jsou také monopolisté. Cílem každého kapitalisty vždy bylo dosáhnout nějakého monopolu.
Cílem regulace volného trhu je umožnit stranám usilovat o dosažení monopolu, ale vždy dosažení monopolu znemožnit. Při regulaci volného trhu jde o napětí, které vytváří konkurence jako hnací síla hospodářského růstu i jako aktér rozdělování bohatství. Taková je každopádně myšlenka.
Existuje však jedna věc, která socialisty a kapitalisty spojuje. Je to jejich společná láska k monopolu a touha po něm. Socialisté usilují o monopol státu nad jednotlivcem. Kapitalisté usilují o monopol prostřednictvím likvidace konkurence. Čím socialisté i kapitalisté pohrdají, je znemožnění dosažení jejich monopolních choutek. Praktická realizace jejich (rozdílných) snah o monopol je podstatou tohoto nového australského socialistického experimentu.
Právě zde je australský systém důchodového pojištění pro tento socialistický experiment rozhodující.
S aktivy ve výši 3,3 bilionu dolarů, která rychle rostou, superfondy dominují finančnímu systému. Přestože celková aktiva čtyř velkých bank činí 4,1 bilionu dolarů, superpenzijní fondy jsou ve skutečnosti největší finanční hrou ve městě.
Ale nezáleží jen na hrubé finanční velikosti a síle. Jde také o kontrolu. Superfondy strategicky vlastní velké podíly ve velkých společnostech, včetně bank. To přináší obrovský vliv na správní rady, politiku a jednání podniků. Dalo by se říci, že superfondy dokonce ovládají banky – nebo k tomu alespoň směřují.
Příběh o kontrole jde hlouběji: k samotné struktuře toho, kdo ovládá penzijní fondy. Průmyslové fondy jsou největším sektorem fondů s aktivy ve výši 872 miliard dolarů. Tyto fondy jsou fakticky ovládány jako konglomerát partnerstvím odborů a skupin zaměstnavatelů. Přispívající členové nemají žádné slovo ani vliv na kontrolory, přestože jde o peníze členů. Odpovědnost a informační povinnosti průmyslových fondů jsou skandálně minimální, dokonce neprůhledné, například ve srovnání s kótovanými společnostmi.
To je základní kámen ovládání australského kapitalismu socialisty. Socialisté „vlastní“ peníze proletariátu, které si proletariát nemůže nárokovat zpět, dokud neodejde do důchodu. Do té doby jsou peníze proletariátu hříčkou socialistů, kterou samozřejmě využívají k těm nejlepším socialistickým záměrům. To znamená, že australští socialisté se stali dominantními kapitalisty.
Ve skutečnosti nic z toho není nové. Vyvíjí se to už třicet let. Nové je to, že ekonomičtí racionalisté, Keating/Kelty, Schumpeterova teorie „kreativní destrukce“, volnomarkeťáci, ztratili svou politickou potenci. Politickou převahu mají socialisté. Zmocnili se kapitalismu. Stali se kapitalisty. Nyní realizují svou verzi socialisticko-kapitalistické utopie, přesněji řečeno utopie monopolistů.
ZDROJ: SPECTATOR Australia https://www.spectator.com.au/2023/01/the-australian-socialist-experiment-capturing-capitalism/
Cesta do pekla je dnes lemována kategorickým popíráním hovna
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi ZDE:
BLOG – Veronika Sušová-Salminen. Hlavní obětí nadvlády morálního kýče v českém veřejném prostoru je pragmatismus a obyčejná lidskost, píše Všeobecná kýčovitost české veřejné debaty znemožňuje dnes jakoukoliv formu diskuze, výměny názorů a nalezení konsensu. Pokud platí Masarykovo „demokracie je diskuze“, Česká republika demokracií není. Ostatně i sám TGM svého času vyjádřil svoje pochybnosti o demokracii a chybějících demokratech, které v současnosti znovu vystupují na povrch.
Dnes už vážně hrozí, že se Česko propadne do pekla militarizované společnosti, ve které má vládnout jen jedna pravda, jeden názor a jedna možnost. Opak (jakýkoliv či jen zdánlivý) je stále víc zrada, práce pro nepřítele, kolaborace, zaprodanost, zlo a zlá vůle těch druhých. Ty druhé je nutné umlátit, zakázat, vyhodit z práce, dehonestovat a ideálně prostě vymazat z veřejného prostoru, z médií, z politiky, z volebních kandidátek, z pracovních pozic…To, co by mohlo být obohacujícím dialogem lidí s různými pohledy a přístupy ke světu, je vehementně odmítáno. Projevy disentu se trestají symbolicky, ale už s reálnými důsledky. Neo-normalizační a fakticky neliberální klaka jednoho názoru, která se farizejsky a pokrytecky pokouší skrýt svojí vlastní nenávist za lží o demokracii ohrožené jinými názory (než má ona sama), stále výrazněji usiluje o to ukřičet názorovou různost, není schopna naslouchat, není schopna obyčejné debaty a výměny názorů. Není totiž ochotna s názorovými oponenty sdílet jeden politický prostor – ti musí zmizet v rámci už nezastírané snahy o nadvládu a moc. Politoložka Chantal Mouffeová ukázala, jak důležité je pro fungující demokracii, aby političtí protivníci dovedli sdílet jeden politický prostor. Fungující demokracii se s každým takovým útokem na nositele jiných názorů vzdalujeme. Zároveň stojí za to připomenout, že represe je i v tomto případě (jako tomu bylo například za normalizace) projevem nízké legitimity a strachu establishmentu, než že by bylo příznakem (sebe)důvěry, natož nějakého konsensu. O to je a bude ale agresivnější.
Český kýč je útěkem před moderním světem rizik a nejednoznačností
Spisovatel Milan Kundera napsal, že kýč je kategorická negace hovna (tj. to, co je z podstaty nepřijatelné). Kýč se stal bohužel hlavním vyjadřovacím prostředkem v české veřejné debatě o skoro čemkoliv, počínaje volbami prezidenta a konče válkou a mírem na Ukrajině. Před lety filosof Václav Bělohradský ve své eseji o morálním kýči spojil kýč v českém kontextu s nevyrovnáním se s moderností. Jak píše, kýč„…je odporem proti kruté a osudové síle modernosti, která diferencuje, individualizuje, specializuje, rozbíjí organickou jednotu společnosti, rozděluje ji do nezávislých a vzpurných jedinců i znepřátelených tříd a skupin, roztrhává tradice na fragmenty a podivně je míchá, problematizuje zděděnou víru a představu o minulosti, probouzí pochyby, nutí nás rozlišovat mezi teorií a fakty, mezi vizí a činy, mezi symboly a skutečností.“ Odsud tedy i všechny snahy o neustálé „sjednocení“ společnosti, které se chtějí vracet někam do dob ztracené organické jednoty.
Kýč organizuje český přístup ke stále ambivalentnějšímu světu. Už samotná ambivalence, kterou rozumím především proměnlivou neustálenost, prolínavost či freudovsky souběžnou existenci protikladných pocitů nebo prostě neuspořádanost (oproti jasnému řádu věcí), je pro český veřejný diskurz obrovský problém. Neumí si (a ani nechce) s nimi poradit. Kýč vede ke stále agresivnějším zkratkám – zlo a dobro, tma a světlo, černá a bílá, a jejich nekompromisní boj, dnes už na život a na smrt. Současný návrat k ideologii studené války tak znovu představuje (nejen v českém případě) berličku, pokus o nalezení jistoty tváří tvář realitě rizikové společnosti v kontextu systémové krize mezinárodního uspořádání. Řešením problémů, kterým na všech frontách čelíme, nicméně není.
Hlavní oběť kýče – pragmatismus
Hlavní obětí nadvlády morálního kýče je pragmatismus, jenž kýč vidí jako zradu hodnot či jako nemorálnost až cynismus. Pragmatismus je na praxi orientovaným (nedoktrinálním) a situovaným přístupem k rozhodování a jednání, které v žádném případě nevylučuje morálku či hodnoty. Morální kýč, připomíná Bělohradský, zastírá nejednoznačnost situace, ve které musíme aplikovat hodnoty, jenž vyznáváme. Dodám, že právě nadvláda kýče a chybějící pragmatismus rodí paradoxně cynismus.
Bělohradský si dále všiml, že morální rozhodování „řeší napětí mezi třemi póly – hodnotami, institucemi a situacemi. Slovem ‚hodnoty‘ označujeme nejvyšší deklarované cíle člověka, slovem ‚instituce‘ označujeme organizace, které vymáhají respektování obecně platných norem, vyvozených z těch hodnot, a slovem ‚situace‘ označujeme ty popisy světa, které lidé berou za základ svého jednání.“ Politický pragmatismus je pro kýčaře připomínkou kategoricky popřeného hovna, které morální kýč „řeší“ prostřednictvím redukce napětí mezi těmito třemi póly rozhodování.
Ti, kteří dnes v českém veřejném prostoru nějak upozorňují na ono hovno, musí být ukřičeni a veřejně dehonestováni či přímo postaveni na mediální pranýř a na něm symbolicky trestáni. Naposledy jsme to mohli sledovat v souvislosti s iniciativou Mír a spravedlnost, která se aspoň (jistě nedokonale) pokusila o to neredukovat ony tři póly morálního rozhodování a fakticky navázala na dávno probíhající debaty v řadě západních zemí, včetně USA. Iniciativa pouze v českém kontextu připomněla, že v atomovém věku je nutné brát v potaz hovno v podobě hledání míru a návratu k politice bez jiných prostředků. Celá válka na Ukrajině je jedno velké hovno, ne snad proto, že ji vede zrovna Rusko, ale protože je to válka. Zatímco především mediální a političtí kýčaři v ní vidí jakýsi téměř romantický, existenciálně pojatý boj dobra se zlem, skutečné situace, které vytvořila (a ze kterých vznikla), jsou daleko méně jednoznačné a vytvářejí ambivalentní dilemata uprostřed šílené lidské tragédie. Hysterické upírání jakékoliv legitimity, dobré vůle, subjektivity a mravnosti všem, kteří se ve jménu míru odváží postavit proti kýči pragmatismus a berou ohled na situovanost jednání a rozhodování, je ale nedílnou součástí nadvlády morálního kýče a jeho snahy o to nepřipustit žádnou debatu kromě negace hovna.
Kýč jako odmítnutí odpovědnosti
Horší je, že morální kýč sice deklaruje svojí lidskost, ale v důsledcích ji svým důrazem na dojímání se a na znaky namísto skutečnosti popírá. Kýčaři v politice a v médiích odmítají prostřednictvím absolutizace zla převzít odpovědnost za těžká, morálně ambivalentní, pragmatická (nikoliv cynická) rozhodnutí v šedé zóně. Tato neodpovědnost kýče je nejen odrazem nevyrovnaného vztahu k modernitě, ale i české okrajovosti a provinciálnosti. Kýčaři se mohou dojímavě topit v kýči, protože v reálném světě o ničem nerozhodují a nic zásadně neovlivňují. Jejich role je omezená na ideologické sekundanty obvykle pragmaticky a často rovněž sobecky uvažujících mocenských center, na kterých je země zrovna závislá. Svět morálního kýče je světem schémat s posunutými významy: nejsilněji se to projevilo tam, kde zazněla kritika, že výzva k jednání o míru údajně znamená hození Ukrajiny přes palubu – jinou než mnichovskou cestu kýčaři neznají a hlavně si jinou ani neumí představit. Mravní kýč je sebestředně uzavřen sám v sobě jakoby mimo prostor a čas, jeho rigidní schémata mu brání uchopit významové ambivalence.
V současné podobě je morální kýč defekt, je to nemoc, která ubijí českou „demokracii“ zevnitř. Absence pragmatismu jako demokratické ctnosti a nedemokratická nadvláda kýče také v dnešních podmínkách vedou k vytváření nebezpečné paralelní reality, iluze, do které se kýčaři uzavřeli a snaží se do ní uzavřít celou společnost. V současnosti se ale tento defekt v podobě válečné klaky stává obrovskou hrozbou, protože pomáhá normalizovat válku a její logiku. Iluze a klamy, které český morální kýč puštěný ze řetězu válkou na Ukrajině vytváří, ohrožují potenciálně ale velmi reálně budoucnost (nejen) Česka. Bělohradský píše, že jedním ze znaků kýče je kompenzace minulého selhání v mezních situacích. Dodala bych, že některá tato traumatizující minulá sehnání často spoluzpůsobil právě český morální kýč, tj. neschopnost propojit ony tři póly mravního rozhodování a jednání.
Cesta do pekla je lemována dobrými úmysly a kategorickým popíráním hovna….
ZDROJ: ARGUMENT https://casopisargument.cz/?p=47877
Tahle noc nebude krátká
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi ZDE:
28.1.2023
BLOG – Ilona Švihlíková píše o hlubších změnách v politice a ve společnosti, které spustila prezidentská výhra generála Pavla.
Prezidentské volby mohou předjímat změnu režimu v České republice, včetně podobného rozpolcení, které známe spíše ze Spojených států. Míra vypjatých emocí, nenávistí ve společnosti dosáhla vrcholu. Však se na ní také vydatně pracovalo, protože jen velké emoce by dokázaly na Hrad dostat bývalého komunistického rozvědčíka. Nutno dodat, že jeho kampaň byla výborně vedená, zahraniční poradci odvedli skvělou práci.
Na straně druhé platí, že Andrej Babiš nikdy nebyl „prezidentský materiál“ nehodí se na tuto funkci ani psychologicky svou podstatou cholerika a mikromanažera. Strana generála Pavla (či spíše strana zahraničních vojenských zájmů, která si vybrala tohoto důstojníka) měla volby vyhrané dlouho dopředu, protože se jí za vydatné pomoci většiny médií podařilo přerámovat volby do formy referenda o Babišovi, jak přesně popsal Oskar Krejčí.
Vítězství Babiše by s velkou pravděpodobností nevedlo k rapidně odlišným reálným politickým výsledkům. Andrej Babiš nebyl schopen (a možná ani ochoten, koneckonců, kdo u byznysmena očekává lovení bobříku odvahy?) učinit zásadní kroky ani u České televize, jejíž zpravodajství a informování o volební kampani se slušnými slovy nedá komentovat, ani v kauze Vrbětice, a koneckonců ani na evropské úrovni. Téma míru si Babiš uchopil pro druhé kolo, když mu jeho marketéři prozradili, že „jeho“ voliči nechtějí válku, do té doby pro něj nehnul ani prstem.
Lidový humor /užijme si ho, možná je to na dlouhou dobu naposled/ okomentoval situaci jako souboj civilní a vojenské rozvědky, samozřejmě s oceněním skvělé kádrové práce KSČ. Zatímco Babiš je podnikatel, zakotvený v ČR (má tu tedy pragmaticky své ekonomické zájmy, což nutně ale nemusí být vždy na škodu) a operuje celý svůj život v modu „co za co“, pak Petr Pavel funguje v modu „dávám rozkazy, plním rozkazy“, jen se u něj měnily ty strany, vůči kterým byl tento jeho modus operandi aplikován. Z hesla „řád a klid“ mi jde mráz po zádech, protože si vybavím buď německé „Maul halten und arbeiten“, nechvalně proslulý „klid na práci“, případně český upgrade Pinocheta. Proč tolik lidí heslo a potažmo generál oslovil?
Jednak je za tím již uvedená nenávist, pilně a dlouho živená, vůči Babišovi. Médiím se podařilo Babiše vykreslit jako nepřijatelnou postavu, jako čiré zlo (k manicheismu v české politice se ještě dostaneme). Nechci podceňovat vliv médií, ale je to jen část vysvětlení. Druhé vystihl Oskar Krejčí, když popisoval chaos v západních společnostech. Letošní Davos to jemně nazval „polykrize“, ale obsah je tentýž: Západ sám sobě způsobuje jednu krizi za druhou, nedokáže je řešit (na Davosu se dokonce hovořilo o krizi demokracie!), občané tuší, že jejich děti se budou mít hůř než oni, staré vzorce se rozpadají, jsou tu nové velmoci… Je toho zkrátka všeho moc a vůbec to nezodpovídá tomu západnímu ideálu, ke kterému se musíme halasně hlásit (trapné heslo „patříme na Západ“ je jen vyjádřením touhy po zakotvení v něčem, co přestává existovat, zoufalé volání po bezpečném bodě ve stále více chaotickém světě). Jenže většina lidí tohle nechce a neumí přijmout, je to pro ně psychicky nesnesitelné. Potřebují narýsovaný jasný svět, bez ambivalenci (které tak skvěle vystihla Veronika v článku). Kdo jiný by jim měl takovou jistotu, přehlednost dodat, když ne pan řád a klid generál? Touha zakázat, ba co víc zadupat do země protivníka, umlčet, zastřelit ho, je tak nutnou psychickou potřebou – jen pak zase dostane svět smysl, když v něm nebudou tyhle rušivé elementy, které „kazí děti a naši mládež.“ Černá a bílá, dobro a zlo, a svět je jasný a přehledný, stačí jen být na správné straně dějin a vše půjde samo…
Slova neúspěšné kandidátky, mladé a pohledné Nerudové o tom, že Babiš je zlo, tak reflektuje tuto potřebu, zařazuje ji mezi „tu správnou stranu“ a zároveň ukazuje, jak hluboko se do české politiky zadřel havloidni manicheismus. Kde jsou ty časy, kdy byla politika o zájmech jednotlivých skupin! O výši daní, poskytování veřejných služeb či trhu práce. Jakmile do politiky vstupuje „dobro a zlo“, pak přepínáme do fungování „bezvýhradná podpora x bezvýhradná nenávist“, což nyní překvapivě zjistil takový Michael Kocáb. Nejde o dohadování se, kompromisy a vyjednávání, jde o boj, zničení, drtivé vítězství. Druhá strana musí být nejen krátkodobě zničena, musí být zcela delegitimizována, ti, co ji podporují, nejsou lidé, jsou to – dezoláti, sráči, russáci, svoloč, musí být vyhubeni z povrchu zemského… jen tak může Dobro zvítězit.
S vítězstvím Pavla se tedy změní politická situace. Jeho vítězství je zároveň dokladem toho, že česká společnost se v míře hysterie, nenávist, a ochoty sáhnout k násilí rapidně přibližuje svému velkému vzoru – USA. V USA už se politické příkopy přelévají do rodinných vztahů, typu „opovaž se domů přivést republikána, nebo kamaraď se s tím demokratem a vyženu tě z domu. V ČR má konflikt silnou generační dimenzi a projevuje se ve formě „jestli bude bába volit Babiše, už nikdy neuvidí vnoučata.“ Není překvapivé, že v takové společenské atmosféře v USA roste pravděpodobnost občanské války, podpořená navíc značným rozšířením zbraní mezi obyvatelstvem.
V českých zemích mezi lidmi tolik zbraní není, ale staletími trénovaná schopnost udavačství, lynčů, ostrakizace dostává nové, široké pole působnosti. Projevy vidíme nejen v „diskusích“ např. na Novinkách (nedoporučuji, je to jako prodírat se fekáliemi), ale např. také ve školství, kde roste udavačství ze strany žáků, případně jejich rodičů. Dějiny ČR nabízejí široké pole zkušeností zbavení se protivníků, počínajíc vyhnáním ze země, popravou na Staroměstském náměstí konče řáděním Bobliga, bachovským absolutismem, či výzvou gestapa, aby Češi tolik neudávali, protože to nestíhají zpracovat. Nyní si tedy otestujeme další fázi tohoto věčného procesu, kdy, slovy politruka z dnes nadmíru aktuální knihy „Říkali mu Terazky“, naši noví uvědomělí budují „nový, spravedlivý řád a kdo to nepochopí, toho zavřou.“
V takové, prorežimními médii opečovávané atmosféře, není možné, aby se kandidát sešel se svými voliči (s těmi dezoláty), je třeba mu v tom bránit. Násilí je nejen možné, je dokonce vhodné, aby Zlo bylo zastaveno. Pokud je „zlému“ kandidátovi vyhrožováno, může si za to sám, kdyby měl názory, postoje jako my, správní, pak by se mu to nestalo! V takové atmosféře je nutné „zlé“ lidi vyhodit z práce a stejně tak je přeci nutné „korigovat“ informace a potírat ty, kteří dějinně stojí na straně kacířů a odmítají být „korigováni.“
Pětikoalice je v tuto chvíli silnější než kdy dříve, protože ovládá všechny mocenské složky (Hrad, obě komory Parlamentu, vládu), většinu médií (o zbytek se postará připravovaný zákon o cenzuře), a také Ústavní soud (do kterého budou brzy jmenováni noví soudci). Přidejme k tomu pouliční jednotky Milionů chvilek, které lze využít v potyčkách či jako „trénink“, doprovázený pobytem zahraničních vojsk v kontextu slov o „výběrové mobilizaci.“
Česká politická situace je navíc specifická tím, že se jí zcela rozpadly struktury, které by snad mohly být protiváhou pětikoalice. Psát o šmardovské sociální demokracii je dnes už trapné. Hnutí ANO s velkou pravděpodobností stojí před rozpadem, protože členové hnutí do něj nevstoupili proto, aby prohrávali volby. Nemluvě o tom, že ideové zaměření většiny viditelných členů bylo vždy a la ODS, a jakés takés sociální cítění hnutí projevovalo jen díky politickému citu svého majitele. Pusto, prázdno, kde nic tu nic, tak vypadá „opozice“ po česku. Postavit něco nového bude úkol nadmíru těžký, a ledaskoho asi napadne, že emigrace je lepší varianta. Leč, nemylme se, procesy jako v ČR /liší se míra hysterie, ochoty použít násilí atd./ probíhají ve většině tzv. západních zemí.
Jakákoliv opozice, která se bude (?) formovat, má před sebou nesmírnou těžkou práci, komplikovanou tím, kolik z jejich možných představitelů skončí v kriminále. Tahle noc nebude krátká…
ZDROJ: ARGUMENT https://casopisargument.cz/?p=48153
Na kafe
Transparentní
Důvěrný
