Jak nápady na zavedení školného souvisejí s finským členstvím v NATO

Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi ZDE:

20.12.2022

Veronika Sušová-Salminen ukazuje na souvislosti mezi neutralitou a severským sociálním státem, které dnes nahrazují NATO a neoliberální politika.

Finsko se po letech podivné neutrality po skončení studené války rozhodlo letos velmi spěšně k členství v NATO. Nebylo to překvapení vzhledem k tomu, že ve finské politice byl poměrně silný euroatlantický proud, kterému dala intervenční válka Ruska na Ukrajině do rukou všechna esa, a to včetně podpory veřejného mínění. Vstup do NATO je většinou hodnocen a vnímán jako otázka bezpečnosti či mezinárodní politiky. Ovšem jen málo jsou brány v potaz i jiné souvislosti.

V posledních dnech se ve Finsku začala zvažovat možnost, že by zdejší univerzity a vysoké školy mohly dostat možnost zavést školné. Návrh přišel z řad ministerstva financí, které je v rukou Strany středu (Keskusta), a který souvisí s dalším krokem: s návrhem na škrty ve výši 9 miliard euro, které jsou prý v nadcházejících osmi letech „nutné“.  Zavedení školného (zatím ne plošně) by mělo nahradit chybějící veřejné finance. Zároveň se ale o školném mluví jako o cestě ke zlepšení finského vysokého školství, které se v posledním hodnocení OECD dostalo pod jeho průměr.

Finské školství jako celek (nejen vysoké) je dosud financováno z veřejných zdrojů a poskytuje se bez poplatků a školného. Pro finské občany existují studijní granty, tj. v podstatě studijní dávky, které studentům zajišťují základní ekonomické zabezpečení a umožňují jim také (spolu s brigádami apod.) rychleji se osamostatnit a začít si budovat samostatný život. Jednou z důležitých finských hodnot byla vždy rovnost, včetně rovnosti v přístupu ke vzdělání. Nově otevřená diskuze sice tyto otázky skloňuje, jenže objevují se i argumenty, že v některých případech by „bylo ospravedlnitelné“, aby někteří studenti či jejich zaměstnavatelé platili školné. Je očividné, že celá debata teď začíná minimálně „jenom“ předvolebně testovat (a posouvat) hranice dosavadního vidění role veřejného školství. Rámec debaty stojí na klasickém vzorci: „nutné“ škrty vyhladoví veřejné finance, dopady se pak externalizují na plátce daní a veřejná služba zprivatizuje a zkomercionalizuje.

Finský politolog Heikki Patomäki napsal v červnu letošního roku vynikající článek pro Monde Diplomatique, který se věnoval okolnostem a důsledkům finského a švédského členství v NATO. Článek má příznačný název „Konec severského modelu: Švédsko a Finsko vstupují do NATO“. Patomäki v článku odhaluje souvislosti, které běžnému českému nebo středoevropskému čtenáři nejsou známé a ukazuje další, významný rozměr rozhodnutí těchto dvou zemí vstoupit do NATO.

Nordický či severský model sociálního státu spojuje Patomäki se švédskou sociální demokracií, jejíž politická hegemonie se upevňovala už ve 20. a 30. letech 20. století. V případě Finska ho dává do souvislosti s poválečným vývojem a s politikou Urho Kekkonena. Patomäki píše o klíčovém projevu premiéra Kekkonena v roce 1952, ve kterém „Kekkonen spojil finskou neutralitu s jeho severskou identitou. Zatímco projev se týkal vojenských aliancí a možnosti míru – bylo to zoufalé volání po míru -, myšlenka ‚aliance neutrality‘ měla mnohostranné politické důsledky v situaci, kdy sociálnědemokratické hnutí již dosáhlo hegemonního postavení, zejména ve Švédsku. V následujících desetiletích Kekkonenova severská politika neutrality v kombinaci s úspěšným bojem dělnického hnutí a středových a levicových stran umožnila Finsku s určitými modifikacemi zopakovat švédský model a vybudovat univerzalistický demokratický sociální stát. Bylo to také období rychlého hospodářského růstu, technologické dynamiky, urbanizace a snižování nerovností.“

Jak Patomäki dále upozorňuje, mezi aktivním internacionalismem Švédska, potažmo finskou neutralitou, a severským modelem sociálního státu byly souvislosti a obojí stavělo na sdílených společenských hodnotách, které se pak promítaly do zahraniční politiky těchto zemí. Toto uspořádání existovalo v rámcích studené války a jejího soupeření mezi dvěma konkurenčními systémy kapitalismem a komunismem. Kolaps SSSR vedl k posilování už existujícího trendu kompromisu mezi sociální demokracií a neoliberalismem (nikoliv ale už mezi socialismem a kapitalismem), tzv. třetí cestě. V tomto kontextu se zdejší sociálnědemokratické vlády také uchylovaly k finanční liberalizaci sloužící k zavedení nové disciplíny v makroekonomické politice a k finanční deregulaci, která na začátku 90. letech vedla k finanční a měnové krizi (kterou ve Finsku ještě posílil souběžný kolaps sovětského trhu).

Zastánci neoliberalismu ve Finsku se typicky stali kritiky politiky finlandizace, která pak vedla k celkovému reinterpretování této politiky a jak dnes vidíme i finské neutrality. Hlavním leitmotivem se stala snaha o to, aby se Finsko ocitlo na „západní straně“, tj. na vítězné straně studené války. V obou zemích proběhla (a dodnes probíhá) redefinice jejich identit jako evropských a západních, které potom postupně nahrazují či ještě koexistují s tou severskou a neutrální.

Konkrétně v případě Finska vedl historický revisionismus 90. let pozvolna k tomu, že finlandizace a její politika během studené války byla postavena do protikladu s evropskostí, stává se „zradou“ západního Finska – a jako taková byla nakonec mnohými (ne všemi) odmítnuta.  Pozápadňování má souvislost s pozvolným nástupem neoliberalismu. Patomäki píše dále o nejen finském ale i severském vývoji v 90. letech: „Na celém Severu se rozšířily ekonomistické diskurzy o požadavcích ‚nové doby‘, které zahrnovaly neoliberální formulování nových sociálních problémů a následné transformace v podobě úsporných opatření, daňových reforem ve prospěch bohatých, privatizace, outsourcingu a uplatňování nového veřejného řízení. V 90. letech 20. století se veřejnosti odhalily intimní vazby Švédska a NATO z dob studené války. Do té doby Švédsko v určitém smyslu stále vedlo Sever, ale odklonilo se od severského modelu.“ K podobnému procesu pak docházelo přirozeně také v dalších severských zemích a konkrétně ve Finsku.

Vstup Finska (a Švédska) do NATO tak bude nejspíš doprovázen další neoliberalizací, která v regionu probíhala pomaleji, protože neoliberální politika tu vstupovala do stabilního a demokratického politického systému (na rozdíl od střední a východní Evropy, kde se stala součástí šokové terapie, která zdejší společnosti politicky znehybněla). Vstup do NATO je v podstatě (konečným?) triumfem zdejších neoliberálů nad severským modelem. Není tedy divu, že vstupování do NATO, kromě militarizace rozpočtu i společnosti, doprovází a budou doprovázet i podobné pokusy o expanzi neoliberálních receptů a demontáž zbytků severského modelu. Ten totiž odrážel jiné hodnoty a jiné vidění světa i sama sebe. Finsko se tak dnes, podobně jako Středoevropané, sice přičleňuje k „vítězům“ studené války, ale vysokou cenu tohoto opožděného vítězství může pocitit dřív, než se naděje.  My všichni ve střední Evropě můžeme vyprávět…

Zdroj:https://casopisargument.cz/?p=47416