• narodil se 1. 1. 1925 na Volyni

• zažil období polské i sovětské nadvlády a německou okupaci

• po příchodu Rudé armády narukoval roku 1944 do československé armády

• velitel tanku T34/85 a T34/76

• účastník dukelské, jaselské a ostravské operace

• po válce kariéra v armádě, zvl. jako pedagog

• roku 1968 z armády vyhozen

• zemřel 13. prosince 2015

Dětství a mládí na Volyni

Mikuláš Končický se narodil 1. 1. 1925 na Volyni „v jedné ukrajinské vesnici okresu Dubno“ v tehdejším Polsku. „Až do roku 1939 jsem chodil do polských škol.“ Dědeček pracoval jako fořt, za což byl dobře placen. Otec byl učitelem, „začínal už za Polska“. V této oblasti panovaly velmi složité národnostní i náboženské vztahy – za cara přestoupila rodina Končických k pravoslaví, Poláci je nutili k římskokatolickému náboženství a „měli snahu všechno popolštit“. Otec polonizační snahy odmítl, v Mikulášových dvou letech byl vyhozen z práce a živil rodinu jako nádeník. „Tam byla stále snaha vychovávat v českých tradicích a byla silná vazba na starou vlast, i když moji předkové se přestěhovali již v polovině 19. století.“ Po záboru Sovětským svazem navštěvoval školy sovětské. „Moje dětství probíhalo ve velmi dynamickém období, vždyť ještě roku 1921 tam byli bolševici.“

Dobře si pan Končický vzpomíná na Mnichov, který i přes „skromnost sdělovacích prostředků“ silně prožíval a pozorně sledoval.

Po vypuknutí války mezi SSSR a hitlerovským Německem byla Volyň velmi rychle obsazena. „Probudil jsem se v neděli 22. 6. 1941 bombardováním blízkého letiště. Bylo to nenadálé překvapení. V pondělí nebo v úterý ve čtyři hodiny odpoledne už byli u nás Němci.“ První setkání s okupanty proběhlo tak, že jej německý voják jako zvědavého kluka nakopl. „Vzápětí jsem byl internován jako rukojmí s celou řadou mládeže.“ Němci ve vsi pobývali až do konce roku 1943.

Chtěli českou krev

„Poznal jsem i scestnost polského nacionálního cítění. Oni byli tehdy spolu s Němcama tak nepřátelsky proti nám naladění. Vyrůstal jsem nedaleko továrny na masné výrobky – tzv. bekonárna – , kde se zpracovával brav a skot. Tak tam bylo hodně řezníků ze západního Polska, cítěním vyhraněných Poláků. Oni byli tehdy tak naladěni, že byli schopní vlítnout do Českého Strakova a řezat. Prostě chtěli českou krev. Oni byli tehdy pomotaní, jenomže zakrátko je přepadli Němci a byli rádi…“

Za německé okupace

„Za německé okupace byl život velmi složitej.“V prvních dnech převzali policejní správu Ukrajinci. „Ale Němci byli nedočkaví moci a vládnutí, začali Ukrajince likvidovat a ti se stáhli do lesů.“ Vztahy mezi národnostmi se za války ještě vyhrotily, navíc byly komplikovány ideovými spory komunistických partyzánů s banderovci a nasazováním národů bývalého SSSR (Lotyšů, Litevců aj.) do jednotek potírajících partyzány.

V té době opustil Mikuláš Končický studia a po vzoru svého otce (a na jeho naléhání) šel učit do ukrajinské základní školy. Ve svém pedagogickém působišti byl pod neustálým dozorem banderovců, kteří hlídali, jak se chová k ukrajinským dětem. Zároveň byl také jednou vyslýchán Poláky v německých uniformách – udělali domovní prohlídku a velmi mu pomohlo, že měl v kufru hasičský prapor s bílým orlem, což se jim líbilo. Přesto jej zavedli na gestapo, odkud ho po výslechu propustili. Mezi těmito Poláky v nacistických službách i mezi banderovskými partyzány měl přitom spolužáky ze základní školy…

Osud Židů

Mikuláš Končický vyrůstal v národnostně složitém prostředí s velkou židovskou menšinou. Mezi Židy měl řadu spolužáků a mnoho osobních zkušeností s nimi, avšak žádnou averzi vůči nim nikdy necítil. V období holocaustu o některých nacistických opatřeních věděl, připomíná ghetta. Přímý zážitek měl následující: „Najednou kolem mě projíždělo auto a já jsem nevěděl, o co jde. A tu z plně obsazeného nákladního auta povstala taková hezká Židovka, která se mnou chodila do školy, a teď na mě řvala. Jako loučila se se mnou. Tak mi na celý život zůstal takový nepříjemný dojem.“

Příchod Rudé armády a odvod do armády

Když přišli Sověti, „asi 23. 12. 1943“, musel pro ně kopat zákopy. „Tam se ta fronta zadržela o řeku a my jsme museli opustit dům, protože byl na ráně. Do konce roku jsme se schovávali v kostele a pak jsme odešli do Českého Strakova, kde jsme měli přízeň. Odešli jsme jen v tom, co jsme měli na sobě.“ V polovině března 1944 se místní Češi dozvěděli o možnosti vstoupit do československé armády u odvodní komise v 50 km vzdáleném Rovně, tak se i s otcem okamžitě přihlásili. „Odvedli mě k tankovému vojsku. Odváděl mě generál Tesařík.“ To, že se dostal k tankistům, jej velmi potěšilo.

Protože výcvik prodělal velmi dobře, stal se velitelem tanku a zástupcem velitele čety (v hodnosti desátníka) a jeho posádka získala jediný T34 s kanonem ráže 85, který měla jejich rota (jinak měli T34/76). V jeho tanku se vytvořila volyňská osádka složená z příslušníků občanů obou částí předválečné rozdělené Volyně. Jako tankista prošel Duklou, jaselskou a ostravskou operací a skončil až v Praze.

V zasaženém tanku

„Prvním bojištěm byla vesnice Troganowá. Celá vesnice byla zničená a všude byl cítit typickej smrad po spáleným obilí a dobytku. Němci zde přešli do protiútoku a vytvořili obrovskej tlak, sovětská pěchota dokonce začala utíkat. Ale ubránili jsme to a ten německej útok nevyšel.“ 30. 9. 1944 dostal tank pana Končického zásah. „To lilo v jednom kuse, obtížnej terén. My jsme šli do útoku v tom bahně a byli jsme terčem pro německá protitanková děla.“ Zpět ke svým se již jako pěšáci probíjeli z německých zákopů. Poté Mikuláš Končický převzal zachovalý tank po padlém kapitánu Vránovi, v němž s velitelem zahynula i celá osádka. Zamířili do oblasti Komárniku a na Prešov, kde stáli v říjnu a listopadu. „Vesnice byla nikoho, jižní Komárnik měli Němci. Byli tam dobře opevněni ve vydřevených zákopech a velmi obtížně jsme je odtud vytloukali.“ Při závěrečném útoku zapadli s tankem do potoka. „Když jsme vystříleli všecko, co jsme mohli vystřílet, tak jsme vylezli z tanku a šli jsme s pěchotou. Němci ustoupili asi o 40 kilometrů. Já jsem měl hlad, tak jsem sbíral, co tam bylo po Němcích.“

Přes brod

Východ z Komárniku vedl soutěskou. Po obou stranách byly kopce, které komárenskou proláklinu střežily. „Měl jsem spor s podporučíkem Linhartem, protože jsem nechtěl vjet do minového pole bez odminování. Proto mě stáhl z čela kolony, když jsme vyjížděli z Komárniku, abych na sebe nebral jakousi slávu. Vedoucí kolony byl desátník Dekalčuk. Já jsem s tím samozřejmě souhlasil. Podporučík Linhart jel postavený na prvním tanku, já jsem seděl na blatníku svého tanku. Most u jedné říčky byl stržený, takže jsme jeli na brod. Právě jsem taky odbočoval z hlavní silnice na ten brod. Najednou jsem viděl, jak to trhlo s tím tankem vjíždějícím do řeky. Zastavil jsem tank a skočil jsem pod tank, protože jsem věděl, že z nebe budou padat nebezpečné předměty. Ten tank asi najel na sedmdesátikilový ‚fugas‘ – minové hnízdo. Ten tank tam zůstal viset, ten desant, který byl na tanku, tak z něj někteří byli ranění, někteří mrtví. Podporučík Linhart měl rozdrcené kotníky a kolena a já jsem ho v tom přítmí našel podle nářku. Než jsme ho odvezli do zázemí, tak si mě zavolal a omlouval se mi za ten spor.“

Svidník

Z Komárniku pokračovali do Stropkova, kde bylo další obranné postavení Němců. Podle záměru vedení využít československé jednotky pro jaselskou operaci byla jednotka pana Končického stažena. Vánoce prožili při obraně Svidníka. „Byl velký mráz a těžká situace se zásobováním, poněvadž Němci přepadávali naše zásobovače.“ Pan Končický považuje za neodlučitelnou součást vojenského života štěstí – jen díky němu se totiž např. ve Svidníku vyhnul dobře umístěné nášlapné mině. Ze Svidníku se odešli připravit k jaselské operaci.

Vzpomínky z jaselské a ostravské operace

První tankový prapor skončil a zbývající členy rozdělili do praporů Buršíka a Tesaříka. Končického tank byl přidělen ke generálu Tesaříkovi, jemuž před časem Mikuláš Končický velice pomohl odvozem na Dukle. Tesařík uspořádal velkou slavnost na uvítanou. „To už byla osvobozena Podkarpatská Rus a ti Zakarpaťáci přinesli velké množství vína, oříšků a ovoce. Tak jsme pili víno do zapomnění.“

V Krosnu dostali vojáci nové tanky. „To jsme byli již všichni vyzbrojeni tanky T34/85. Ten prapor měl 21 tanků.“ Od Krosna se přemístili do Kežmarku, kde „prováděli dokončení formování praporu“, a odtud nočními pochody do Wadowic. Ještě předtím byl pan Končický vyznamenán válečným křížem za Duklu. „Pohoštění bylo celkem štědré.“

Proměnlivé počasí – sníh a obleva – ztěžovalo maskování tanků, které tak byly pokryty vrstvami vápna a malířské hlinky. „Útočilo se devět dnů a nocí bez zastávky. Vesnice v tom kraji jsou dost roztahané a byly prosycené místy německého odporu. Když jsme dobývali jednu vesnici, tak Němci zapálili domy a další objekty, takže tam bylo světlo jako ve dne – aby viděli každý náš pohyb. No a pochopitelně jsem tam taky dostal šupu, jenomže jsem stál za zdí domu, tak to nebylo tak ničivé. Ale ještě dnes mám schovanou fotografii toho domu se zazděnými dírami po zásahu, po válce jsem tam byl. Druhý den, než jsme měli vstoupit do města, nalétávaly naše bombardéry Boston. Pamatuji sám za sebe, jak ten velký svaz letěl a jak jsme se radovali, že nám jdou pomoct a prolomit cestu. A najednou, jako by se otevřela dlaň, začaly na nás padat pumy. Oni viděli tanky, tak to hodili po nás. Když jsme to viděli, tak jsme uzavřeli příklopy, poschovávali jsme se, ale naštěstí nás žádná puma nezasáhla. Takže se to ani nehlásilo.“

Pan Končický popisuje další boje, smrt několika kamarádů, procesy, které se odehrávají v zasaženém tanku, marnou snahu o záchranu kolegy Josefa Mrázka a explozi tanku Vladimíra Ponikelského, v němž po zásahu vybuchla zásoba střeliva, na strach, který ochromil nového člena posádky – střelce, jenž se poprvé octil v boji: „Chytil se zaměřovacího dalekohledu a nebyl vůbec k ovládnutí. Třepal jsem s ním, řval jsem na něj, vůbec na to nereagoval. Z takové rezignace jsem mu napálil pěstí do žeber. Najednou se vzpamatoval a začal reagovat normálně. Permanentně jsme byli v nějaké akci, a pokud se nepletu, tak teprve 15. dubna jsme překračovali hranici. A 24. března jsme začali útočit u Żorů…“

Předtucha

Zpětně pan Končický dovozuje jeden neobvyklý a špatně prokazatelný jev: kamarádi, kteří zahynuli, se podle něj krátce před akcí, jež jim přinesla smrt, chovali jinak. „Existuje jakási předtucha nebo něco podobného. To je můj takovej soud, může to bejt shoda náhod.“ U Velké Polomi např. zahynul spolužák pana Končického, který tušil svou smrt v útoku nastávajícího dne. „My jsme nespali celou noc, on nemohl vůbec usnout. Ani do útoku se nedostal. Stáli jsme u tanku, spadla před námi mina a jeho jediného zranila do břicha. Zranění nepřežil.“

Střetnutí s pantherem u Velké Polomi

„Asi 300 metrů od nás se Němci velmi intenzivně zakopávali. Tak jsem poručil po nich střílet z kulometu. Jak byl úspěšný, to mě nezajímalo, protože pro mě jako velitele tanku nejevili žádné nebezpečí. Ale všiml jsem si dvou hromádek chlévské mrvy – alespoň tak mi to připadalo. Tak jsem tam navedl střelce – přerušil palbu na pěchotu – a nařídil jsem mu nastavit vzdálenost 1200 metrů a nabíječ nabil protitankový granát. A vrátil jsem toho střelce na tu pěchotu. S tím, že na povel měl co nejrychleji zacílit zpět. A řidiči jsem nařídil, aby zařadil zpátečku, neboť ta se zařazovala jen velmi ztěžka. Teď najednou se jedna ta hromádka proměnila v tank. On vyjel výš do palebného postavení. Tak jsem dal povel a vystřelili jsme. Tank dostal zásah a stáhl se, ale vysunul se druhý tank. Po něm jsme taky vystřelili, ale minuli. Podruhé jsem na ten samý tank nestřílel a začali jsme couvat. A nad námi proletěla rána. Naštěstí špatně odhadli vzdálenost.Pak pět tanků za sebou oddělal ten panther. Jeden tank hned vedle mě dostal zásah pod věž, takže celá věž vyletěla vysoko do vzduchu i s lidmi. A protože oni stříleli termitovým střelivem, tak ten tank okamžitě vzplanul. A slyšeli jsme, než ten plamen je udusil, jak řvali v tom tanku.“

Překážkou u Velké Polomi byla rozmočená louka, která třikrát zabránila pěchotě v útoku. Na pomoc jí byly poslány právě české tanky. Bažinu přemostili pokácením několika smrků, které ji svými korunami překryly. „Přes ty koruny stromů ty tanky jeden po druhém přejely. Vlítli jsme do Velké Polomi a zaskočili jsme Němce, kteří nás očekávali z druhé strany.“

Z osvobozování Československa

Z Ostravy pokračovala jednotka pana Končického na Nový Jičín. Cestou v jedné osvobozené obci zažil emotivní scénu, když jedna z obyvatelek líbala „jako šílená“ přijíždějícím vojákům nohy. „Viděl jsem, že je to vylekanej člověk.“ Ukázalo se, že vesnici právě opustili Němci, kteří obyvatele varovali, že přicházejí Rusové, již budou znásilňovat a páchat i další zločiny. „Tak mě zavedli do sklepa a tam skutečně měli asi sedmnáctiletou dcerku.“

Za vesnicí je však překvapila rojnice německých samopalníků, kteří se chtěli probít přes otevřené pole. „Tam jsem poprvé nabyl zkušenost, kdy jsme do nich stříleli, oni padali, padaly i části těl. Přesto se jich dost dostalo dále. Tak jsem si udělal představu, že když je moc útočících vojáků, není snadné je zničit. Přitom nás bylo osm tanků, to je osm děl a šestnáct kulometů.“

V další části nahrávky pan Končický hodnotí německé a sovětské zbraně a munici, přičemž zvláště výzbroj německých tigerů charakterizuje jako velice účinnou. „Respektovali jsme realitu, jaká je, jejich schopnosti a výzbroj. Až mě dneska udivuje, že i když jsme proti německým vojákům byli méně zkušení, po krátké době měli s náma co dělat. Jsem hluboce přesvědčenej, že vynalézavost našeho člověka je veliká. V knížce Ozvěny bojů to shrnuje Klapálek do rčení: ‚Dej českému vojákovi kliku, a on ti k tomu udělá auto.‘“

U mlýna na řece Opavici se dostali do těsné blízkosti Němců. Jeden z nich využil okamžiku, kdy se československým tankistům zasekl náboj v kulometu, a zamířil na tank pancéřovou pěstí. V posledním zlomku vteřiny se jej Končickému podařilo zlikvidovat najetím – jinou možnost už ani neměl, zbraně byly v tu chvíli mimo provoz…

Po válce

17. 5. 1945 se tankisté zúčastnili přehlídky v Praze, pak se pan Končický vrátil na Ostravsko, nějakou dobu žil v Bruntále a nadále působil v armádě jako důstojník poddůstojnické školy, kde vyučoval střelbě. Zažil nepokoje na Těšínsku, související s politickou situací v Polsku. „Reakčníci (polští) chtěli využít situace ke změně poválečného uspořádání hranic, tak jsme byli vysláni proti nim zasáhnout.“ Situaci nakonec urovnali Sověti. „Ani jsme nemuseli zasáhnout. Avšak my, kdyby tam na hranice šel kdokoliv (s nepřátelskými úmysly), tak jsme byli odhodláni zasáhnout.“ Mikuláš Končický zůstal v armádě na základě bohatých zkušeností, ani neabsolvoval žádné další kurzy. „Se sovětskými vojáky jsme i po válce vycházeli dobře, ale přiznám se vám, že jsme byli rádi, když odcházeli domů. Chtěli jsme, i při vší úctě, republiku samostatnou – svébytnou, suverénní a hrdou.“

Po delších průtazích získal československé občanství a 8. 5. 1948 se zde oženil. Získal řadu ocenění a čestných uznání, byl znám jako technický odborník v oboru tanků. „V roce 1949 jsem již byl zařazen jako profesor na vojenské akademii.“ Vyvinul také několik učebních pomůcek i praktických zařízení, např. aparát na mytí tanků. V roce 1968 byl vyhozen z armády.

Poselství

Poselství pana Končického je jednoduché: „Aby si nová generace našla správné relace mezi hodnotami. Největší hodnotou je lidské soužití a vědomí přináležitosti k určité kultuře. Aby si tu svoji hodnotu chránili a bránili.“