Vladimír Mečiar: Boj za Slovenskou republiku nikdy neskončí – VIDEO

Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:

9.1.2024

Dvacáté šesté vydání pořadu Beseda na paletě s trojnásobným premiérem Vladimírem Mečiarem. Zakladatel našeho státu na úvod zavzpomínal na okamžiky vzniku Slovenské republiky. Podle něj to byly velmi těžké časy budování institucí na „zelené louce“. Připomněl, že v první den své existence měl nový stát na účtu pouze 40 milionů dolarů, což stačilo na jeden den.

Kritickou situaci se podařilo vyřešit až v době, kdy se podařilo získat první zahraniční půjčky prodejem tabákového průmyslu. Důležité bylo podle něj uznání slovenské koruny ze strany MMF a Světové banky. Tvorba legislativy, budování státní správy a tvorba státního rozpočtu byly dalšími milníky na počátku příběhu samostatného státu. Připomíná, že rozpad federace začal již v období jednání o kompetenčním zákoně. Volby v roce 1992 nakonec rozhodly o tom, že partnerem v jednání s českou stranou bude prezident vítězné ODS Václav Klaus.

Ten souhlasí s tím, že velmoci již dříve podporovaly zachování federace a nepočítaly se vznikem nových států. Někteří zahraniční představitelé se ho ptali, zda bude válka – nepředpokládali rozpad federace nekrvavým způsobem. Poznamenal, že Klaus se zavázal hájit zájmy České republiky, a přestože byl tvrdým partnerem, ocenil jeho férovost: co bylo dohodnuto, to platilo.

Původně nebyl pro rozdělení ČSFR, ale spíše pro volnější spojení Slováků a Čechů, například formou konfederace. Jednání o národních kompetencích v rámci federace však ke kompromisu nevedla. Obě strany si proto začaly uvědomovat, že mír a dobré vztahy mezi dvěma samosprávnými státy jsou lepší než trvalý konflikt ve společné federaci. Dotkla se také otázky rozdělení federálního majetku.

Přestože slovenská strana měla k některým aspektům dohody výhrady, je přesvědčen, že celkově bylo rozdělení spravedlivé. Na otázku, co si myslí o ponechání bývalé česko-slovenské vlajky českou stranou, odpověděl, že příslušná dohoda nebyla porušena, protože modrý klín v nové české vlajce nesahá do středu vlajky jako dříve, ale byl graficky upraven tak, že sahá pouze do třetiny. V prvních měsících fungování republiky bylo podle něj nutné dodat obyvatelstvu sebevědomí. Vláda pracovala „jako stroj“, výjimkou nebyla ani 36hodinová zasedání kabinetu.

Budovaly se ambasády v zahraničí, vznikala nová smluvní základna. Slovenská republika byla okamžitě přijata do OSN, ale s dalšími institucemi to bylo složitější a vypořádání se s členstvím Slovenské republiky vyžadovalo tvrdou práci na mezinárodní scéně. Připustil, že vzniku slovenské státnosti napomohlo i tehdejší tzv. velmocenské vakuum, ale rozhodující byla schopnost české a slovenské strany dohodnout se.

Dodal, že referendum o rozdělení, které tehdy některé kruhy požadovaly, bylo neproveditelné, protože pokud by výsledek referenda v národních státech byl jiný, byl by to další zdroj konfliktů a nestability. Dodal, že rozdělení vycházelo z výsledků parlamentních voleb. Subjekty, které si přály obnovení Česko-Slovenska, nezískaly v předčasných volbách v roce 1994 ani jedno procento hlasů.

Přestože jeho vláda měla výhrady k EU i NATO, podala jménem Slovenské republiky žádost o vstup do obou uskupení. Zpočátku se také zabývala možností vojenské neutrality pro Slovenskou republiku a zjišťovala, zda velmoci budou garantovat naši bezpečnost jako neutrálního státu. Všude však přišla záporná odpověď, a tak byla nastolena otázka vstupu do Severoatlantické aliance. V další části rozhovoru hovořil o svých jednáních s americkou ministryní zahraničí Madeleine Albrightovou, která prohlásila, že Slovensko je černou dírou na mapě Evropy.

Důvodem útoků na politickou reprezentaci mladého státu ze strany kruhů, které zastupovala, měla být skutečnost, že slovenská vláda se chovala suverénně, „nechtěla se lacino prodat a klást odpor“. Takzvaný „mečiarismus“, který se prezentuje jako autoritativní výkon moci, je odmítán jako ideologický konstrukt. Vznikl ze snahy o politickou změnu na Slovensku, která byla především výsledkem odmítnutí amerického tlaku jeho vlády na privatizaci strategických státních monopolů. Události vedoucí k volbám v roce 1998 označil za politický puč, jehož příprava, financovaná ze zahraničí, začala již v roce 1996.

HZDS sice ve volbách zvítězilo, ale nedosáhlo takového výsledku, který by mu umožnil pokračovat ve vládě. K moci se dostali politici, kteří se ostře stavěli proti vzniku samostatného státu. Znamenalo září 1998 konec suverénní slovenské cesty? Na tuto otázku odpověděl, že od té doby nám byla suverenita postupně odebírána. Na závěr vyjádřil názor, že boj o Slovenskou republiku nikdy neskončí. Pokud budou Slováci laxní ve výběru svých politických reprezentací, bude existence Slovenské republiky ohrožena. A to i proto, že vstupujeme do období nových zkoušek, nových geopolitických výzev pro Evropu. Jak zdůraznil, vnitřně se nemůže smířit s neúspěchem – stále si myslí, že v našem národě je síla, bohužel část domácí inteligence se sklání tam, kde by měla stát se vztyčenou hlavou. Poprvé si vládneme sami, ale musíme dozrát, abychom věděli, co to znamená vládnout, uzavřel své úvahy.