Archív značky pro: válka
1.9. 1939 Začala druhá světová válka
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
Když 1. září 1939 Německo napadlo Polsko, francouzská vláda v souladu se spojeneckou dohodou vyhlásila celkovou mobilizaci a připravila se na válku. Hranice s Německem byly uzavřeny a započala evakuace civilního obyvatelstva z pohraničních oblastí.
Po obsazení Rakouska v březnu 1938 a následně okupaci československých oblastí na hranicích s Německem a Rakouskem, obydlených převážně německy mluvícím obyvatelstvem, vládlo v Evropě vysoké napětí. V souvislosti s oběma těmito událostmi byly francouzské pevnostní jednotky dočasně mobilizovány a opevnění byla uvedena do stavu pohotovosti. V průběhu první poloviny roku 1939 se napětí stupňovalo. V březnu 1939 obsadilo Německo zbytek Čech i Moravy. Tedy území, kterých se muselo Německo vzdát po první světové válce.
V srpnu bylo jasné, že poté, co Polsko vidělo, co se událo v Československu, budou Poláci raději bojovat, než aby ustoupili. Válka mez Německem a Polskem se jevila jako nevyhnutelná. Němci si zabrali západní část Polska, východ Sověti. „Bez zajímavosti není ani fakt, že na invazi do Polska vyrazili po boku německé armády také Slováci, kteří tehdy měli svůj samostatný stát, jenž byl Hitlerovým spojencem. A Poláci trpěli nejen ztrátou území. Němci i Sověti při invazi a následné okupaci vraždili civilní obyvatelstvo ve velkém,“ píše Zdeněk Ležák v knize Sametová revoluce.
Polským spojencům Francii a Velké Británii bylo jasné, že do budou do konfliktu zataženi. S oběma zeměmi mělo totiž Polsko spojeneckou smlouvu. Tyto země se zavázaly, že když Německo napadne Polsko, okamžitě mu vyhlásí válku. „Již dne 21. srpna začala Francie mobilizovat Maginotovu linii i síly, jejichž úkolem bylo vytvořit první obranou linii podél hranic,“ píše William Allcorn v knize Maginotova linie 1928-45.
Tento proces probíhal několik dnů, během nichž se osádky z mírových kasáren přesunuly do pevnostních objektů, aby se připravily k boji. Založení části pevnostních jednotek byly povolány do aktivní služby a učinila se opatření na ochranu hranic proti překvapivému útoku. Když 1. září 1939 v 5.45 Německo napadlo Polsko, francouzská vláda v souladu se spojeneckou dohodou vyhlásila celkovou mobilizaci a připravila se na válku. „Hranice s Německem byly uzavřeny a započala evakuace civilního obyvatelstva z pohraničních oblastí,“ píše ještě Allcorn.
Také Velká Británie vyhlásila mobilizaci a začala připravovat přesun velké části své armády do Francie. Polský odpor byl zlomen a Polskou během několik týdnů obsazeno, zatímco na západě se toho moc nestalo. Britsko-francouzská mobilizace byla pomalá a spojenecká strategie byla svou povahou stejně především obranná, spoléhající hlavně na blokádu, ekonomické sankce a opevnění, čímž chtěli Německo oslabit a položit tak základy pro případnou budoucí ofenzívu.
Zdroje:
William Allcorn, Maginotova linie 1928-45
Zdeněk Ležák, Sametová revoluce
www.theatlantic.com
ZDROJ:https://www.lovecpokladu.cz/home/1-9-1939-zacala-druha-svetova-valka-8204
Děkujeme za vaši podporu našeho zpravodajství, podpořit nás můžete ZDE:
Transparentní účet: 115-4977920247/0100
Důvěrný účet: 107-1458980287/0100
„Na Kafe“ : 27-1664400247/0100
Další zajímavé články najdete ZDE:
E-mail: podpora.volnyblog@protonmail.com
§
VIDEO: Máme od partnerů z NATO konečně povolení, že můžeme zaútočit na Krym a na všechno, co je ruské a leží na okupovaných územích! Michailo Podoljak odhalil, že Kyjev dostal od západu volnou ruku a může spustit teror proti městům na Krymu! Dmitrij Medveděv to již označil za předehru ke III. sv. válce! Na Ukrajině bude od září spuštěna totální mobilizace! A premiér Fiala šokoval, že Ukrajinci už obsadili 115 000 pracovních pozic!
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
29.8.2023
Ukrajina dostala od zemí NATO poprvé od vypuknutí války na Ukrajině souhlas a povolení k útokům na Krym za použití západem dodávaných zbraní a munice. Na ukrajinské televizi to oznámil Zelenského poradce pro otázky národní bezpečnosti Michailo Podoljak. Náměstek předsedy Bezpečnostní rady Ruské federace a bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv na to již reagoval slovy [1], že tento krok je záminkou k válce a uvolňuje Moskvě cestu k zahájení útoků proti zemím NATO, protože tímto došlo k potvrzení informací ruských rozvědek, že Kyjev tento souhlas dostal neformálně již před časem. Dosud však chyběl důkaz, který ale přímo na ukrajinské televizi nyní poskytl přímo Podoljak.
Rumble(„play“, {„video“:“v3agl1m“,“div“:“rumble_v3agl1m“});
Podle jeho slov nastal absolutní konsenzus a shoda mezi všemi zeměmi NATO v tom, že Ukrajina může používat západní zbraně a munici proti Krymu a proti všemu ruskému na okupovaných územích. Podle ruských médií to znamená, že Ukrajina začne útočit na města na Krymu západními raketami a spustí de facto stejný teror, který prováděla ukrajinská armáda v Doněcku, kde prakticky každý den ukrajinská prasata z řad AFU ostřelují od roku 2014 bytovky a paneláky v Doněcku.
Tohle je zásadní bod zlomu, de facto akt zoufalství v důsledku zpackané ofenzívy, která po čtvrt roce vyzněla naprázdno a nic nepřinesla, kromě toho, že Ukrajinci ztratili už podle posledních informací více jak 50 000 mužů na obsazení jedné poloviny rozbombardované vesničky Rabotino, která se nachází asi 800 metrů před 1. obrannou linii Ruské armády.
Souhlas západu s použitím jeho munice a zbraní proti Krymu nás dostává ke knoflíku na spuštění III. sv. války
Přestože ukrajinští CiPSO důstojníci na informační a psychologickou válku vypustili do západních informačních agentur kachnu v posledních hodinách, že Ukrajinci obsadili vesnici, ve skutečnosti jsou stále na severu vesničky, zatímco Rusové jsou na jihu vesničky a prostředek vesnice je hromada trosek. Kyjev už vaří úspěchy na frontě doslova ve virtuální rovině a proto potřebuje odvést pozornost jinam. A tím jsou teroristické útoky na Krym a na města v Rusku. Podoljak v rozhovoru pro ukrajinskou televizi škodolibě uvedl, že pokud jde o drony na ruském území, tedy přímo v Rusku, tak ty prý mají “neidentifikovatelný původ” a Kyjev se k nim oficiálně nehlásí.
Ten dobytek se ještě přitom ve videu šklebí, jako by dával najevo, že je to jen oficiální holomajzna a přitom každému je jasné, že to jsou ukrajinské drony, které vypouští ukrajinská SBU. Kyjev se k nim ale nechce přiznat, aby nekompromitoval západní partnery, kteří oficiálně po Kyjevu žádali, aby drony a vybavení nebylo používáno proti původnímu území Ruska. Západ by to postavilo do pozice spolupachatele a spolu-útočníka na Rusko.
Jenže úplně toho samého se západ obával i v případě Krymu, ale toho už se západ jaksi nebojí a oficiálně povolil Kyjevu, že může západní zbraně proti Krymu nasadit. Od této chvíle je to tudíž oficiální. Západ dal souhlas, že Ukrajina může použít západní zbraně proti Krymu, který se připojil k Rusku již v roce 2014 a od té doby je integrální součástí Vatikánem uznaného Velkoruska.
Masobraní na Ukrajině bude zakončeno plošnou mobilizací v několika ukrajinských regionech počátkem září
Na Ukrajině bude od září spuštěna obrovská a totální mobilizace. Informují o tom zdroje z ukrajinských sociálních sítí a ruské vojenkor zdroje. Odvodní komisariáty dostaly rozkaz nevydávat už žádné odklady a ani zproštění mobilizace, přičemž všechny komisariáty se mají připravit na plošné odvody. Je to v podstatě závěrečné masobraní, kdy se Zhulenského chátra pokusí naházet do vesničky Rabotino odhadem dalších 100 000 Ukrajinců, převážně starců z domovů důchodců a rovněž studentů, kteří mají nastoupit na vysoké školy.
Nenastoupí, protože v září budou všichni studenti odveleni na frontu. Ukrajinci prchají do lesů na západní Ukrajině jako Nikola Šuhaj Loupežník, protože to je jediná možnost, jak toto období přečkat a nenechat se odvést do masomlýna. Většina Ukrajinců nemá peníze na uplacení pohraničníků, ceny totiž vylezly až na 10 000 EUR za jednu osobu, což je nad možnosti většiny Ukrajinců, tedy těch chudých a nemajetných. Ruský vojenský korespondent (vojenkor) z Donbasu Svodki Opolčenia k tomu napsal krásný komentář:
Tak hlasitě ohlašovaná “protiofenzíva” se značně zpozdila a Zelenský se Zalužným nyní dostali poslední šanci ukázat, kam míří zbraně a obrněná vozidla NATO. Musí se tak stát před nástupem podzimu a období dešťů.
Proto bude od začátku září mobilizace nejen zesílena – bude totální. Všichni pracovníci vojenských odvodních úřadů a vojenských lékařských komisí byli vzati pod přísnou kontrolu a bylo jim zakázáno vydávat odklady a povolení k opuštění země. Viz. výše získaná kopie dokumentu. Všechna porušení by měla být odstraněna v nejbližších dnech a již od září bude verbován rekordní počet vojáků.
Svědčí o tom dokumenty, které dnes zveřejňujeme. Především budou vybíráni všichni muži v branném věku ze státních a obchodních podniků. Stejný osud čeká i studenty, kteří na začátku akademického roku nastoupí na své vysoké školy. Další krok – pracovníci územních středisek akvizice a sociální podpory s policií vyrazí do bytů a budou sbírat všechny muže v odvodním věku. Nejdůležitější však je, že jako první půjdou pod nůž ty oblasti, které Kyjev považuje pro sebe již za ztracené. Regiony, kde je obyvatelstvo připraveno nechat se nejprve “na maso” semlít a pak srovnat města a vesnice se zemí. Jedná se o Černihivskou, Sumskou, Charkovskou, Dněpropetrovskou, Oděskou, Záporožskou a Mykolajivskou oblast. Nikoliv ale o Kyjev. Ten je vynechaný, tak jako vždy.
Víme to s jistotou, i když nemůžeme ukázat ostatní dokumenty, které máme k dispozici. Zelenský je už dlouho připraven bojovat do posledního Ukrajince. Ale tato vlna mobilizace se může týkat nejen mužů, ale i žen a dokonce i teenagerů. Taktika “masových útoků” je v AFU uznávána jako jediná možnost, jak situaci nějak napravit. Děti úředníků, politiků a podnikatelů už dávno opustily zemi a jsou v EU a zbytek obyvatelstva bude vržen do válečného tyglíku. Víme, že většina Ukrajinců s tím nesouhlasí, ale jejich názor nikoho nezajímá. Takže buď půjdou na frontu, nebo do vězení (a odtud stejně na frontu).
Zdroj: Svodki Opolčenia [2]
Ukrajinci si ale stále ještě nesáhli na dno a ještě se proti Zelenskému a jeho juntě nevzbouřili, ale to je jen otázka času. Zelenský totiž jde na celou věc chytře a zatím nařizuje totální mobilizace jen v regionech, ale nikoliv v Kyjevě. V hlavním městě je neuvěřitelný klid, nikde nejsou k vidění na ulicích odvodoví komisaři, nikdo v Kyjevě nikoho neodvádí. V hlavním městě je klid. A dokud odvody nezačnou v Kyjevě, tak nikdo Zelenského nesvrhne. Všechno se začne měnit, až dojde ke spuštění teroru a odvodů i v Kyjevě, v tom okamžiku začnou protesty a dojde ke svržení Zelenského.
Dokud neproběhne plošná mobilizace v Kyjevě, nikdo Zelenského nesvrhne
V podstatě úplně stejně to udělal i Adolf Hitler, který mobilizoval Volkssturm v Berlíně až 14. dubna 1945, tedy zhruba pouhé dva týdny před pádem Berlína. Hitler se usilovně mobilizaci v Berlíně bránil, protože nechtěl ztratit podporu Berlíňanů. Není překvapením, že stejnou taktiku používá i Zelenský. Dokud to půjde, bude se snažit o zachování zdánlivého klidu a pohody v Kyjevě. To samé platí o Fialovi a jeho bandě v Praze. Dokud je Praha v klidu a na pražačce je na nákupní frontě klid, malý Himmler může být v klidu a dál může věšet kilometry bulíků svým tupým voličům na nos, jak je v ČR dobře a jeho vláda je úspěšná (v okrádání lidí a hlavně důchodců v první řadě).
Petr Fiala vystoupil v úterý s projevem před českými velvyslanci a blábolil celou dobu o Ukrajině, tedy zejména o tom, jak je důležité ukronacistům pomáhat v krmení válečného masomlýna. Jenže v projevu zazněla i poznámka o tom, že Česká republika bude mít příležitost na obnovu Ukrajiny a současně vyzdvihl, jaký přínos mají ukrajinští uprchlíci pro ČR. Podle Fialy je totiž v ČR zaměstnáno již 115 000 Ukrajinců, kteří tím pádem obsadili pracovní pozice, na kterých by původně pracovali Češi, vzhledem k tomu, že v ČR je více než 260 000 nezaměstnaných, nejvíce z řad před-důchodců, tedy lidí, které nikdo již nechce zaměstnat po 50. narozeninách, protože jsou příliš staří pro montovny a lágrovny.
Fiala si nevidí do huby a šokoval číslem 115 000 zaměstnaných Ukrajinců v ČR, kteří tím pádem sebrali Čechům pracovní místa
Odhalení čísla 115 000 obsazených pracovních pozic mi vyrazilo dech. To je obrovské číslo, které představuje zhruba 44% objemu nezaměstnaných osob v ČR [3]. To není o tom, že by na těch místech nechtěli Češi pracovat, to je o něčem jiném. Ukrajinci jsou totiž ochotní jít pod cenu české učitelky, české zdravotní sestry, české servírky, české kadeřnice, české poštovní doručovatelky. Prostě si řeknou o nižší mzdu. Třeba i o pár tisíc, ale i to se zaměstnavatelům vyplatí. Je to děsivý proces The Great Replacement. O tom není pochyb. Ukrajinci začnou Čechy postupně vytlačovat z pracovních pozic a Fiala je celý radostí bez sebe, jak dostane pochvalu od Klause Schwaba za Velkou výměnu.
A co se zbytkem Čechů? Dopadne to jako v USA. Když Američané nemají práci, jdou pracovat pro strýčka Sama, to znamená vstup do armády, podepsání kontraktu. Češi zatím nezaměstnanost takto řešit nemuseli, ale brzy to přijde. Češi bez práce se začnou hlásit do české armády. Ne kvůli lásce k zelenému životu, ale kvůli vysokému platu a hlavně kvůli výsluhám. Ty mohou dosáhnout v případě vojáků zahraničních misí po pouhých 20 letech v řadách AČR až 55% průměrného měsíčního platu [3]. Přitom na starobní důchod musí český gój pracovat 35 let! To je 1,5x déle!
Proto se amerikanizuje český sociální systém, proto se všechno zdražuje, proto Fialova vláda ničí celý ekonomický systém, aby lidé padali na hubu a kvůli penězům potom vstupovali do armády. Úplně stejně, jako to dělají v Americe mladí a nezaměstnaní Američané. Ukrajinci v ČR nepůjdou válčit za svoji zemí na Ukrajinu, protože místo nich tam možná půjdou jednoho dne zchudlí Češi, kteří budou v ČR cizinci ve vlastní zemi. Češi neví, jak a z čeho zaplatit faktury za energie a Fiala si pochvaluje přínos Ukrajinců a jejich 115 000 armádu, která Čechům už obsadila pracovní místa za nižší než české mzdy. To prostě nevymyslíš! Ten chlap si normálně přes ty brýle snad ani nevidí do huby!
Pokud se vám článek líbil a chcete, abychom v naší publicistické a analytické práci pokračovali, potřebujeme vaši pomoc. Náš server je financován jen s vaší podporou, tedy s podporou našich čtenářů. Náš obsah je přinášen čistě zásluhou našich čtenářů, kteří nám přispívají a drží náš projekt v provozu. Nemůžeme čekat pomoc od nikoho jiného, jen od vás. Přispět nám můžete jakoukoliv částkou na naší darovací stránce zde. Moc vám děkujeme!
-VK-
Šéfredaktor AE News
Děkujeme za vaši podporu našeho zpravodajství, podpořit nás můžete ZDE:
Transparentní účet: 115-4977920247/0100
Důvěrný účet: 107-1458980287/0100
„Na Kafe“ : 27-1664400247/0100
Další zajímavé články najdete ZDE:
E-mail: podpora.volnyblog@protonmail.com
29. srpen 1944: spojenecké bombardování Zábřehu
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
Průmyslové Ostravsko bylo vysoce pravděpodobným cílem leteckého útoku, a proto zejména po obratu ve vývoji války na východní i západní frontě v roce 1943 byly ve městě urychleně budovány protiletecké kryty, ať už ve veřejných budovách, průmyslových závodech nebo na odlehlejších místech města. K hasebním účelům byly ve městě zřizovány nádrže na vodu.
Ústřední roli v řízení protiletecké ochrany mělo Policejní ředitelství v Moravské Ostravě, které zajišťovalo vydávání instrukcí o rozmístění protileteckých krytů a o chování obyvatelstva v případě náletu. Týmy záchranářů měly v případě potřeby tvořit hasiči a zdravotníci. K odklizování škod byly roku 1944 zřízeny Technické nouzové pomoci, jejichž tábor byl vybudován v Zábřehu nad Odrou. Tyto jednotky, které měly oficiální status pomocných útvarů uniformované protektorátní policie, měly být tvořeny dobrovolníky, v praxi však k nim byli přikazováni mladí lidé v rámci nuceného pracovního nasazení. Byli mezi nimi četní studenti českých středních škol.
Smrt padala z nebes
První a zároveň nejtěžší nálet postihl Ostravu 29. srpna 1944, kdy v pěti vlnách udeřilo na město od jihu zhruba během jedné hodiny 400 amerických bombardérů typu B24 Liberator 15. letecké armády USA ze základny v jihoitalském Bari. Američané podnikali toho dne nejprve nálety na vedlejší klamné cíle, jejichž smyslem bylo odlákat pozornost německé protivzdušné obrany od hlavní skupiny letounů, která mířila na Ostravsko. Hlavním cílem měly být zdejší průmyslové závody.
Letecký poplach byl vyhlášen v 10.45 hod. a skončil v 11.55 hod. Vlny bombardérů směřovaly od Výškovic přes Zábřeh, Vítkovice a Moravskou Ostravu k Přívozu.
Nejvíce byly z průmyslových objektů poškozeny Vítkovické železárny, koksovna Trojice na Slezské Ostravě, chemický závod Julius Rütgers v Zábřehu n. O. Na mnoha místech byly poškozeny telegrafní, vodovodní a elektrické sítě. Těžce byla zasažena také obytná zástavba, zejména v okolí Masarykova náměstí v Ostravě a na několika místech v Zábřehu.
I přes značné škody nebyl ostravský průmysl nějak výrazně ohrožen. Ztráty na životech však nebyly malé – uveďme, že například v závodech Vítkovických železáren zahynulo při náletu 108 osob. Přímý zásah dostaly ve městě tři protiletecké kryty. Byl to kryt v blízkosti rourovny vítkovických železáren na Pohraniční ulici, v prostoru dnešního výstaviště Černá louka a kryt v haldě na Zárubku. Zcela zničeno bylo ve městě celkově 123 domů, dalších 1500 bylo poškozeno. Celkem zahynulo při náletu 409 civilních osob. Ze hřbitovních knih, matrik zemřelých a ze zábřežské farní kroniky jsem vyexcerpoval jména všech zemřelých osob na katastru Zábřehu – jejich počet se zastavil na čísle 128. Tabulku se jmény obětí a místem jejich zasažení leteckou pumou si můžete stáhnout zde:
Seznam obětí amerického náletu z 29. srpna 1944, Zábřeh nad Odrou
Velkých ztrát ihned zneužili nacisté k protispojenecké propagandě. Obětem náletu byl 31. srpna uspořádán pohřeb na hřbitově v Moravské Ostravě a ve Vítkovicích za účasti představitelů německé armády, okupační správy a NSDAP a také českých odborů.
Důsledky náletu v Zábřehu
Vzdušný úder nebyl prováděn cíleně, nýbrž tzv. kobercovým způsobem. To mělo za následek poškození mnoha civilních objektů. Z území dnešního obvodu Ostrava-Jih byl zasažen pouze katastr Zábřehu nad Odrou. Bomby dopadaly v objemu mnoha desítek kusů do zábřežských ulic, zejména do střední části Zábřehu (připomenu jen, že v roce 1944 spadaly pod katastr Zábřehu Hulváky a také vilová zástavba mezi ulicemi Palkovského a Štramberská).
V Zábřehu byla výrazně zasažena nemocnice, kdy přímý zásah dostalo chirurgické a interní oddělení. Největší počet lidských obětí si nálet vyžádal v zábřežských ulicích Hollarova (dnes V Troskách) a Karpatská. Předpokládám, že se zde nacházel také vojenský lazaret, který musel být rovněž přímo zasažen, neboť se často objevuje jako místo úmrtí ve hřbitovních knihách. Tříštivá puma dopadla i do blízkosti farní budovy na ulici Závoří. Explodovala 5 m od budovy, zcela zdemolovala kůlny. Farní kronika událost popisuje takto: ,,Na místě výbuchu zůstal kráter, asi 8 m hluboký a tolikéž široký. Co znamená prožít nálet, nelze slovy vypsati. Ve farní budově byla vyražena všechna okna, mnoho dveří, rozbita střecha domu i stodoly, praskly zdi. I. patro fary stalo se neobyvatelným. Všichni však vyvázli – díky Bohu – životem.“
Proč byl Zábřeh tak poškozen? Bylo to dáno přilehlými průmyslovými objekty. Musíme si uvědomit, že v Zábřehu stála rozsáhlá chemička Julius Rütgers, cementárna, haly Vítkovických železáren (které jako celek byly cílem náletu). Chemičku Julius Rütgers zasáhlo 23 amerických bomb. Hlavní výrobny sice postiženy nebyly, ovšem zařízení, neudržovaná během let války, pomalu dosluhovala a musela být po válce renovována. Navíc zde byla troje německá kasárna.
Květoslav Tučník vzpomíná
Na americký nálet vzpomněl barvitě i po 73 letech v červenci 2017 také Květoslav Tučník (*1930), rodák ze starého Zábřehu:
,,Byl to vůbec první nálet na Ostravu, i když sirény ohlašovaly nálety již dříve. Jenže všechna letadla do té doby létávala na Dolní Slezsko, tzn. na Polsko, a to z toho důvodu, že tam byl silný průmysl – Zabře, Rybník, Ratiboř a další. Letadla létala velmi vysoko, vypadalo to na nebi jako náboj do kancelářské sešívačky, nebylo to na pohled větší než 1 cm, ale samozřejmě to byla velká letadla.
Květoslav Tučník
V trafikách se prodávala malá kartička velikosti pohlednice a na ní byla Ostrava jako bod a okolo toho několik kruhů rozdělených asi na 16 kol, teda míst. Hlásilo se rozhlasem nejdřív německy „feindliche kampfflugzeuge in räume…“. A řeklo se číslo. A následovalo české hlášení: „nepřátelská bojová letadla jsou v rajónu tom a tom“. Takže jsme věděli: aha, ještě je to od nás dost daleko, letadla se nachází v tom a tom kruhu.
Zajímavé bylo, že nám bylo ohlášeno předem, že Američané přiletí nad Ostravu. To nás celkem dost překvapilo, že němečtí nepřátelé dávají o sobě dopředu vědět. Hned jsme se ale ubezpečili, že to hlásí Londýn, tak to bude pravda – my jsme v rodině rádio neměli, ale sousedé měli, i když poslouchání zahraničního rozhlasu se trestalo až smrtí. No, takže když to hlásil Londýn, tak se dalo spolehnout na to, že nálet opravdu bude. Němci normálně při přeletech nepřátelských letadel spustili sirény, ty byly na různých budovách už několik měsíců před nálety. Poplachy tedy byly, ale nikdy nebyly na Ostravu do té doby podnikány nálety. Až toho 29. srpna 1944. Poprvé jsme se šli schovat do leteckého krytu – do sklepa sousedního domu. Udělali jsme dobře. Za chvilku to začalo hučet a ten zvuk celkem zesiloval, bylo slyšet, že se letadla asi trochu snižují, klesají. A najednou začaly dopadat pumy.
No jak jsem poznal, že jsou to pumy? Vzhledem k tomu, že jsem četl dobrodružnou literaturu – samozřejmě, že knihovník nám doporučoval jiné knihy a ty naše považoval za brak – ale z toho braku jsem se dozvěděl, že letci za 1. světové války shazovali na protivníka prázdné láhve sektu, svázali je dohromady a zatížili tak, aby lahve padaly směrem dolů. Když je svrhli z letadla, tak hrdlo směřující dolů hvízdalo, tak jako když foukáte do prázdné flašky. No a takhle zněla i ta padající puma. Ještě jsem volal na kamaráda: ,,Postav se do futer, padají bomby!“ A během několika vteřin bum prásk, zem se zachvěla.
Když už byl klid, tak jsme vyšli ven – Zábřeh se halil v mraky šedivého prachu. Viděl jste někdy bouračku, třeba když bourají dům odstřelem? Obrovská oblaka prachu. Naštěstí jsme neměli postižen dům, ani ten dům, v němž jsme byli schovaní, ale tak ve vzdálenosti asi 200–250 m dopadlo několik pum.
Fakt je jeden, že některé dopady náletu – dá se říct – byly až legrační: náš pes nikdy nesměl do bytu, byl vždy na dvorku. Když jsme přišli po náletu domů, všechny dveře byly otevřené, i když byly před bombardováním zavřené. Chudák pes se tetelil v koutku v ložnici, protože ta hrůza šla pochopitelně přímo na něj. Až do konce svého života nám pes signalizoval bouřky, protože když začal shánět místo, kde by se schoval, když hledal nějaký koutek, tak jsme říkali: aha – ještě není slyšet hřmění, ale bude bouřka. A taky že byla! Nebo u nás na dvoře byla dlažební kostka a přitom nikde takovéto dlažební kostky nebyly. To znamená, že to muselo letět z pěkné dálky.
Oblast ulice v Troskách po náletu z 29. srpna 1944. Foto: soukromý archiv Jaromíra Bartoše.
Po náletu to ve starém Zábřehu vypadalo asi takto: tam, kde padaly bomby, byly pochopitelně rozbité domy, vyvrácené stromy, hrůza. Kde bomby nepadaly, tak tam nebylo v podstatě nic mimořádného. Lidé se dali na pomoc těm zasypaným.
Celkem jsme trošku povydechli. Lidé říkali, že na Hollarově ulici a okolo ní je několik domů vybombardovaných. Tak jsem se tam šel podívat, pochopitelně se souhlasem rodičů. Žádné zvláštní prošení, to u nás neexistovalo. „Potřebuju se tam podívat, můžu?“ – „Můžeš.“
První dům vlevo na Karpatské ulici byla vila, kterou měl pronajatou pan Sedlář. Vedl mimo své zaměstnání zábřežskou knihovnu v obecné škole. Půjčoval knihy, byl to člověk inteligentní. Jeho paní s holčičkou se šly schovat do krytu, čili do sklepa přízemního domku pana Klečky, který byl za rohem Hollarovy ulice, která byla rovnoběžná s Karpatskou. Dům stál už na Horymírově, na rohu Hollarovy. V tom domě zahynul můj spolužák – Josef Klečka chodil se mnou do měšťanské školy. Před nálety se prováděla kontrola domů, zda jsou jejich kryty (rozumějte sklepy) dostatečně odolné nebo jestli nemají závady – kontrola byla oficiálně nařízena Němci. Dům Klečků byl označen jako nejbezpečnější z celého jeho okolí – a to z toho důvodu, že měl klenuté stropy ve sklepení. Celá rodina Klečkova tam však zahynula. Paní Sedlářová s holčičkou se tam šly schovat, když byl vyhlášen poplach, a bohužel tam zahynula. Dům dostal přímý zásah a všichni lidi, kteří tam v tom sklepě byli, na místě zemřeli.
Jestli by Sedlářová s dcerou přežila v té pronajaté vilce na Karpatské ulici, to není jisté. Když jsem k oné vilce po náletu přišel, tak jsem vystoupal do 1. poschodí, jedna stěna domu byla úplně odbouraná, druhé chyběla půlka. Vevnitř se dalo normálně chodit. Visel tam ze stropu krásný křišťálový lustr. A viděl jsem, že u vedlejšího domu, kde bydlel pan Faran, je plno zábřežských dobrovolných hasičů a jiných lidí, kteří odhrabovali trosky jeho domu. Najdou ho?
I když se v té době nekradlo, napadlo mě z vilky Sedlářových odvést nějaké cennější předměty – vybombardované domy byly volně otevřené, nikdo je neměl čas hlídat. I přesto, že jsme nikdy neslyšeli o nějakém rabování, tak jsem vyrazil domů pro vozík. Měli jsme takový čtyřkolový vozík, asi 2 m dlouhý, a říkal jsem si: já některé ty věci naložím a odvezu tam, kde měl dům majitel té vilky, povoláním krejčí. Šel jsem domů, vyžádal jsem si souhlas, vozík jsem přitáhl doslova k té vilce (a to jsem přitom musel až na Horymírovu, než jsem se dostal k té Karpatské, protože na úrovni zahrady rolnické školy vedle hřbitova byly krátery). Tak jsem v pronajaté vilce do vozíku naskládal pár věcí: třeba nádobí, porcelán atd. Odšroubovával jsem lustr, říkal jsem si, že je ho škoda. A najednou se ozval takový halas! Podíval jsem se ven přes chybějící stěnu a lidé tam jásali, protože se podařilo odhrabat průlez ze sklepa pana Farana, a ten mohl být vytažen – nebyl vůbec zraněný, ale barák byl totálně sesypaný. Faran se šťastně objímal se svými zachránci.
Lidé říkali, že na hřbitově v kapli je několik mrtvých lidí a že tam leží a čekají na identifikaci, protože se neví, kdo to je. Byli zřejmě z toho Klečkova sklepu. Jel jsem okolo na pole s vozíkem příští nebo přespříští den, tak jsem se v té kapli zastavil. Ležely tam asi čtyři nebo pět mrtvol, ostatky nebyly poškozeny – myslím tělesně, žádná ruka nebo něco že by chybělo. Jenže byli celí šediví od prachu a tvrdilo se, že měli potrhané plíce. Pokud byli v nějaké uzavřené místnosti a došlo k explozi bomby, tak tam byl takový tlak, že se plíce protrhly.
U kapličky u Horymírovy ulice viselo na jedné z mohutných lip jízdní kolo, které zde bylo odmrštěno tlakovou vlnou. Bylo tam v koruně několik roků, nikdo pro něj pochopitelně nevylezl a tak dělalo ,,ozdobu“.
Zábřeh po náletu, 29. srpna 1944. Foto: Farní kronika Zábřeh.
Bomby padaly na občanskou zástavbu celkem pochopitelně ve větším počtu, protože oni Američané je spouštěli podle mého názoru nedbale. Nedbale z hlediska vytipování, kdy bomby uvolnit, protože v okolí byla troje kasárna. Jednak ta, co byla v Bělském lese (ta se vybudovala za války) a jednak tam, kde nyní bydlím – u ulice Sologubovy, v těch místech byla německá kasárna. Třetí kasárna byla jakoby na Výškovické, kde jsou dnes koupelny Siko, tam byla kasárna tak zvaného Luftschutz. Byli v nich lidé, kteří byli totálně nasazení místo do Německa na práce. Někteří do šachet, jako můj nejstarší brácha, a někteří byli přiřazeni k tomu Luftschutzu, čili letecké ochraně (Luft – vzduch, Schutz – ochrana). Bomby z kasáren nerozbily nic, aspoň jsme se nedozvěděli, že by ta kasárna byla dotčena, ale v Bělském lese před kasárnami byly ještě několik let vidět důlky po kráterech bomb.
Měl jsem i fotky náletu – továrnu Rütgers – jak se z ní kouří. Tvrdilo se, že tam nespadla bomba z náletu, ale že ten stíhač tam pustil něco většího. Jinak oni házeli asi 250 kg bomby. Když ta puma ležela na zemi, byla asi 40 cm vysoká. Takové pumy byly rozesety nejen po starém Zábřehu, ale též na ulicích Rostislavova a U Cementárny.
Jedna ze zábřežských vil zasažena pumou, 29. srpna 1944, místo blíže nepopsáno. Foto: Farní kronika Zábřeh.
Byla škoda pochopitelně těch lidí, ale taky těch domů. Jinak bomba spadla v blízkosti kostela hned u ulice Výškovické, což byla pro mě určitá záhada. Na rozdíl od všech bomb, které když vybuchly, udělaly kráter, tak tam byla jenom taková bomba, asi 40 cm v průměru, a vybuchla v kanalizaci. Zábřežka byla zkanalizovaná pár roků před tím a kanál byl asi 1,5 metru široký. Tlak z toho výbuchu bomby šel do stran v kanále, a všechna přiklopená dvířka byla po celé délce několika desítek, možná stovek, metrů rozražená. I tam u zámku, kde byl na ulici těžký uzávěr, těžká vrata nad splavem Zábřežky, která vyrovnávala velký spád. A ta těžká vrata rozměru asi tak metr sedmdesát nebo metr dvacet krát osmdesát centimetrů byla otevřená tím tlakem.
Další bomba vybuchla těsně u hasičského auta, které stálo mezi prvním a druhým sloupkem na chodníku u zábřežského hřbitova. Vybuchlo to tak, že veškerý ten tlak šel nahoru a hasiči, kteří byli za autem, leželi na zemi. Tlak se jich vůbec nijak nedotknul, možná měli něco s ušima, to nevím, ale zkrátka zůstali živí. A to hasičské auto, určitě znáte takové hasičské auto z pohádek: vpředu je řidič a vzadu jsou sedátka pro hasiče, nahoře je žebřík, tak to auto bylo jenom trošku jakoby nahnuté. Tím, že ten tlak z výbuchu šel z trychtýře nahoru, tak ti dva chlapi zůstali nezraněni. Později jsem byl u zábřežských dobrovolných hasičů, tak jsem s tím autem párkrát k požárům jezdil.
Takže to bylo bombardování 29. srpna 1944. Ve stejný den začalo Slovenské národní povstání. S tím bombardováním jsme – jako rodina – měli určité problémy, ale poměrně malé, jen jsme museli nechat zasklít všechny okna atd., ale všichni jsme zůstali živí. Na rozdíl od těch několika desítek lidí, kteří byli přímo postiženi nebo přímo zahynuli. Mnoho jich zemřelo, mnoho.“
Nejničivější destrukci v Zábřehu dodnes připomíná název ulice V Troskách. Původně se ulice od roku 1932 nazývala Hollarova. Oběti náletu se dodnes nedočkaly pamětního kamene, který by připomínal tragickou událost náletu.
Nálet ze srpna 1944 zůstal z hlediska ztrát na životech nepřekonán i přesto, že spojenecká i sovětská letadla zaútočila na město do konce války ještě třicetkrát (při všech náletech zahynulo 150-200 osob, při 13 náletech nebyl nikdo zabit).
29. srpna 1944 byl uskutečněn velký nálet na Ostravu, při kterém zahynulo přes čtyři sta obyvatel a bylo zničeno nebo poničeno na tisíc šest set domů.
Petr Přendík
Zdroje:
Farní kronika Zábřehu.
Hřbitovní knihy pro obec Zábřeh nad Odrou.
Kniha zemřelých pro obec Zábřeh nad Odrou, rok 1944-1945.
PRZYBYLOVÁ, Blažena a Antonín BARCUCH. Ostrava. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2013.
ZDROJ:https://historie.ovajih.cz/29-srpen-1944-spojenecke-bombardovani-zabrehu/
Děkujeme za vaši podporu našeho zpravodajství, podpořit nás můžete ZDE:
Transparentní účet: 115-4977920247/0100
Důvěrný účet: 107-1458980287/0100
„Na Kafe“ : 27-1664400247/0100
Další zajímavé články najdete ZDE:
E-mail: podpora.volnyblog@protonmail.com
Osvoboďte Charkov
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
23.08.2023
K 80. výročí osvobození města od fašistické okupace
Charkov je hluboce zakořeněn v historii Velké vlastenecké války a dokonce 23. srpna slaví Den města, den osvobození od nacistických útočníků v roce 1943: toto osvobození ukončilo bitvu u Kurska, která se stala radikálním zlomem ve Velké vlastenecké Válka. Občané ctí tento den (pracovně!), absolutně ignorují 24. srpen, na který je oficiálně jmenován „Den nezávislosti“ (oficiálně den volna).
V hlavním městě Slobozhanshchina se nezapomíná na slova charkovského gubernátora Jevgenije Kushnareva, zabitého v lednu 2007, který si všiml, že Kyjev je 450 kilometrů od Charkova a 38 kilometrů k hranici s Ruskou federací. Svidomo Kushnarev to nebylo odpuštěno . Ale ani jim nebude nic odpuštěno.
Před kyjevským státním převratem v roce 2014 v Charkově byla všechna hlavní data spojená s Velkou vlasteneckou válkou – 9. května, 22. června, 23. srpna – lidmi skutečně oslavována. A v roce 2014, 22. června, nesli měšťané ulicemi stometrovou Svatojiřskou stuhu širokou několik metrů. Město si pamatuje hrůzy války a radost z osvobození, štěstí z Velkého vítězství. Spisovatel Alexej Tolstoj, který ho navštívil v roce 1943, šokoval: „Viděl jsem Charkov. To musel být Řím, když se jím v pátém století prohnaly hordy germánských barbarů. Obrovský hřbitov…
Charkov byl osvobozen díky třem armádám: 69. voroněžskému frontu, 57. jihozápadnímu frontu a 7. gardovému stepnímu frontu. V jubilujícím městě se uskutečnilo slavnostní shromáždění, kterého se zúčastnili vojenští představitelé I. Koněv a G. Žukov, člen Vojenské rady N. Chruščov.
Na počest charkovského triumfu v Moskvě byl dán pozdrav – 20 salv z 224 děl. V posledních letech charkovská městská rada opakovaně vrátila jméno třídě maršála Žukova a restaurovala bustu slavného vojevůdce zbořenou bastardy.
V březnu 1943 se v nemocnici 69. armády v klinickém městě Charkov (dnes území Krajské klinické nemocnice) léčili nejen ranění sovětští vojáci, ale i vojáci čs. praporu. Jeho památka na počest bitvy u obce Sokolovo, okres Zmievsky, Charkovská oblast, je ve městě velmi uctívána. Všeobecně je tak známé jméno Hrdiny Sovětského svazu poručíka Otakara Yaroshe, který jako první cizí občan obdržel cenu posmrtně. Na Pavlově poli je po něm pojmenována ulice.
Němci utrpěli těžké ztráty v bojích se široninskými hrdiny, kteří nepustili německé tanky přes obce Taranovka a Sokolovo, kterých se účastnil čs. prapor Ludwiga Svobody. Do nemocnice se probili násilníci divize SS „Adolf Hitler“ pod velením SS Obersturmbannfuehrera Schultze, který zorganizoval brutální masakr. Od 14. března do 17. března 1943 nacisté zastřelili více než tisíc těžce zraněných lidí a zdravotníků, kteří se snažili zraněné chránit, včetně více než tří set lidí, nacisté zaživa upálili plamenomety. Existují také důkazy o zesměšňování vězňů: ranění rudoarmějci byli bodáni do postelí bajonety, házeli na ně granáty. První – esesáci přibili na vrata kůlny, pak vyfotografovali ukřižovaného a sami se vyfotili na jeho pozadí.
Mimořádná státní komise provedla 7. září 1943 exhumaci tří pohřbů, což bylo potvrzeno zákonem č. 1 ze dne 07.09. 1943 (uchováno v charkovském archivu). Ve stejném balíčku s materiály o Drobickém Jaru byl předložen (a vysloven) jako důkaz v roce 1946 u mezinárodního norimberského tribunálu v seznamu zločinů nacistického režimu v Charkovské oblasti během fašistické okupace.
Vetřelci si počínali podobně jako při zvěrstvech v nemocnici na předměstí Charkova, kdy v únoru 1943 poblíž karačevského přechodu zaživa upálili v železničních kasárnách přes dvě stovky zajatých rudoarmějců.
Právě v Charkově sovětští podzemní dělníci použili inovaci – rádiové miny. Ke spuštění roznětky byla použita hudba – předválečné pauzové hudební melodie vysílané civilními rozhlasovými stanicemi Charkov a Minsk. K instalaci radiových min (celkem jich bylo 30) dorazila 6. října 1941 z Moskvy do Charkova speciální rota. Budova velitelství vojenského újezdu byla zaminována, miny byly zaminovány také v Cholodnogorském a Usovském viaduktu, na železničním mostě, na letišti atd. Pro odvedení pozornosti byly instalovány i běžné miny se zpožděným účinkem. Manévr se povedl – němečtí sapéři je objevili a zastavili se tam. A většina dolů svou misi úspěšně dokončila. Plukovník I. Starinov ve své knize napsal: „Mezi obyvateli Charkova se po dlouhou dobu tradovala legenda o záhadném zničení von Brauna buď podzemními bojovníky, nebo partyzány. Legendy se nerodí z ničeho: partyzáni a podzemní bojovníci působili ve městě od prvního do posledního dne okupace a jednali hrdinsky. Ukrajinské velitelství partyzánského hnutí s nimi udržovalo úzké kontakty. Ale pravda je pravda. A ona sama si zaslouží být legendou. Legenda sovětských vědců a horníků, kteří vytvořili první rádiové doly v historii.
Ne všechny rádiem řízené doly – z různých důvodů – byly vyhozeny do povětří, ale 14. listopadu byla vyhozena do povětří mezilehlá podpora (500 kg amonitu) Kholodnogorského viaduktu a také dům na ulici. Dzeržinskij č. 17, kde byla instalována mina s náplní 350 kg. Signály k poddolování byly dány z vysílací stacionární rozhlasové stanice ve Voroněži. (Před koncem léta 1941 naši specialisté provedli podobné výbuchy ve Vyborgu, obsazeném Finy.)
Charkovské podzemí má v mnoha ohledech tragickou historii. Kvůli problémům s komunikací, organizací a chaotickým vedením záznamů zůstalo z 94 partyzánských oddílů a 66 sabotážních skupin pouze 34 v kontaktu v Charkovské oblasti.
Policisté díky zrádcům odhalili partyzánské zásoby potravin a zbraní. Hodně jídla si obyvatelstvo odneslo. Velké ztráty personálu, zastrašování obyvatelstva brzdily práci podzemních organizací. Oddíl Dvurechansky se rozpadl kvůli tomu, že jeho vůdce (dříve předseda okresního výkonného výboru) Tkachev se dobrovolně vzdal Němcům a zaujal místo tajemníka zemské správy.
Politruk A.M. Shcherbak, jednající jménem Charkovského regionálního výboru, se svým partyzánským oddílem vstoupil do bitvy s represivními oddíly útočníků. „Pokud zemřu,“ napsal, „budu upřímný k vlasti jako syn vlasti a strany.“ 27. listopadu 1942 byl ve Staritském lese spolu se svým oddílem obklíčen a zemřel a kryl své spolubojovníky. Ve stejné bitvě zemřela spojařka Naděžda Volková, která hrála pro underground důležitou roli.
Ivan Bakulin, který byl jmenován do funkce tajemníka charkovského podzemního oblastního výboru Komunistické strany Ukrajiny, aktivně pracoval – pod jeho vedením byla provedena řada důležitých operací, byla navázána komunikace mezi podzemními a partyzánskými organizacemi Charkov a region. Pod vedením Bakulina byla vypálena Tekhnolozhka, elektrárna nacházející se na území současné Národní technické univerzity KhPI, kde se okupanti chystali zorganizovat stanici na opravu poškozeného zařízení, byl vyhozen obilný výtah, a ve vesnici Pesochin na předměstí Charkova byl vyhozen do povětří ešalon s proviantem. Navzdory úspěchu sabotáže se počet oddělení snížil – podzemní bojovníci zemřeli v bitvách, někdy byli zajati, zatčeni. Tak například A. V. Kataev, který provedl úspěšný výbuch železniční stanice Novaja Bavaria na jižním okraji Charkova, byl zajat útočníky a oběšen v továrně na lana. Sám Bakulin byl také zatčen. Ve své sebevražedné poznámce napsal: „… Zbývá trochu žít… Chtěl jsem jít na popravu ne jako polomrtvola, ale jako rázný bojovník…“. Po dalším výslechu gestapem Bakulin, kterého přivezli do nemocnice, zemřel, aniž by nabyl vědomí.
Na začátku války se tajemník okresního výboru Komsomolu Alexander Zubarev pokusil mobilizovat mladé lidi, kteří se zabývali agitací, aby přilákali občany do podzemních organizací. Během okupace Charkova vedl aktivní protinacistickou agitaci mezi civilním obyvatelstvem. Byl dopaden při udání zrádce a po mučení byl zastřelen
Navzdory hroznému teroru ze strany mimozemšťanů, partyzánů a podzemních bojovníků během okupace Charkova zničili asi 23 tisíc nepřátelských vojáků a důstojníků, vykolejili 21 ešalonů municí, zbraněmi a vybavením, zasadili drtivé rány na několik nepřátelských velitelství, vyhodili do vzduchu 20 mostů, vedli do nepoužitelného stavu asi 90 nepřátelských parních lokomotiv.
Ve dnech 15. až 18. prosince 1943 se v osvobozeném Charkově konal první předváděcí proces, na kterém byly předloženy důkazy o zvěrstvech nacistických nájezdníků ve městě a regionu během jejich dvouleté okupace. Na něm byli obžalovaní důstojník německé kontrarozvědky Wilhelm Langerheld (mučil lidi, aby podal svědectví o popravě), SS Untersturmführer Hans Ritz (zapojený do genocidy civilistů, dobrovolně se podílel na masových popravách obyvatel vesnice Podvorki, Charkovská oblast) ; desátník tajné policie Reinhard Retslav (mučením vymlátil svědectví zatčených, na základě kterých posílal lidi na popravu nebo do „plynové komory“) a zrádce, řidič „plynové komory“ Michail Bulanov (podílel se i na organizaci poprav dětí od 6 do 12 let).
Tento proces se stal jakýmsi předchůdcem slavného Norimberského tribunálu. První milník spravedlnosti strašlivé války. Pro obviněné byli zajištěni právníci a sovětská legislativa byla změněna. Po zvážení materiálů případu byli všichni charkovští obžalovaní odsouzeni k oběšení, což se stalo veřejně.
Ruský Charkov, založený dekretem cara Alexeje Michajloviče (nejtišší), stále dobře nezapadá do mentální agendy vnucené ukrajinskými neonacisty, kteří město hojně zaplavili, stejně jako polskými a dalšími žoldáky.
Existují pro to také zásadní důvody před sto lety, kdy aktivní lidé z Charkova a Donbasu jasně vysvětlili Prozatímní vládě, proč jejich země nelze považovat za Ukrajinu. Politolog Vladimir Kornilov nám připomněl, jak šéf Rady kongresů horníků jihu Ruska Charkov von Ditmar jménem podnikatelů napsal obsáhlou poznámku do Petrohradu, v níž vysvětlil zhoubnost myšlenky vč. povodí Doněck-Krivoy Rog do autonomní Ukrajiny, o jejímž osudu se v té době živě diskutovalo.
Historik citoval fragmenty rozsáhlých a velmi objevných Memoárů pana von Ditmara: „Podle dostupných informací ohledně jednání Prozatímní vlády se zástupci Kyjevské centrální rady je zřejmé, že provincie Charkov, Jekatěrinoslav, Taurida a Cherson jsou zařadili delegáti uvedené rady do jemu podřízeného kraje. Je třeba poznamenat, že v těchto 4 provinciích (a navíc v části Donské kozácké oblasti) se nachází celá doněcká uhelná a železnorudná pánev Krivoj Rog a všechny hutní závody na jihu Ruska. Celé toto těžební a těžební průmysl není vůbec místním regionálním, ale společným státním majetkem a s ohledem na kolosální význam tohoto odvětví pro samotnou existenci Ruska samozřejmě nemůže být řeč o aby celý tento průmysl a tento region mohl být v držení kohokoli jiného než celého lidu a podléhal jakékoli jiné pravomoci než moci celého lidu – moci státu. Stát a jeho orgán – vláda – vytvořený staletými snahami a prostředky celého lidu i samotného státu, jižní hornictví a těžební průmysl – základ hospodářského rozvoje a vojenské moci státu a všech staletí -staré práce pro osídlení a prosperitu dříve pouštního regionu – nelze vzít celému lidu a přenést provinční autonomii a možná i federaci založenou na výrazném národním rysu…
Za možnou a nutnou mimo jakoukoli národní autonomii je nutno považovat určitou decentralizaci moci a správy, ale i z tohoto hlediska by orgány takové místní moci a správy měly být v Charkovské oblasti a nemohly by být převedeny z Charkovské oblasti do Charkovské oblasti. v oblasti Kyjeva, protože stejně tak by se tento převod mohl uskutečnit například v Caricynském nebo Kavkazském okrese a s mnohem větším úspěchem v Moskvě …
Celý tento region, jak průmyslově, tak geograficky a domácí, se zdá být zcela odlišný od Kyjeva. Celý tento region má pro Rusko svůj zcela nezávislý prvořadý význam, žije nezávislým životem a administrativní podřízení Charkovské oblasti Kyjevské oblasti není absolutně ničím způsobeno ..
Naopak jako zcela nevhodná pro život taková umělá podřízenost jen zkomplikuje a zkomplikuje celý život regionu, tím spíše, že tato podřízenost je diktována nikoli otázkami účelnosti a státních požadavků, ale výhradně národními nároky vůdců ukrajinské hnutí…
Pokud přesto ve výše uvedených provinciích Charkovské oblasti žije ukrajinsko – venkovské obyvatelstvo, a to ještě může sloužit jako nějaké ospravedlnění nároků na autonomii – pak se v tom mnoho okresů a krajů a měst neliší, protože tam nejsou tam žádní Ukrajinci a na Ukrajinu nikdy nepřišli. Jako průmysl a obchod, tak města a velká centra nevznikly ukrajinskou činností, ale celoruskou, a všechna velká města jsou svou povahou celoruská…
A nyní se nicméně navrhuje, aby byl Charkov připojen k ukrajinské Kyjevské správě, jsou přijímána opatření k vynucení jeho ukrajinizace prostřednictvím městských a venkovských škol, což již vyvolává protesty rodičů …
Proto, aniž bych se dotkl oblasti Kyjeva, mohu říci, že celá Charkovská oblast, která je součástí provincií Charkov, Jekatěrinoslav, Taurid a část Chersonu, by měla být zcela vyloučena z oblasti předpokládané ukrajinské autonomie kvůli své státní význam, protože je nemožné provádět nejnebezpečnější experimenty v oblasti, která nikdy nebude podléhat žádnému odcizení jako nejdůležitější součásti státního organismu.
O jakém státním organismu psal před sto lety Nikolaj von Ditmar – tento velmi srozumitelný a přemýšlivý komentátor? Samozřejmě o ruštině, ruštině. Jeho nedílnou součástí viděl jak provincii Charkov, tak území Novorossie.
Pozoruhodný je obrat pana von Ditmara o složení „celé Charkovské oblasti“ a její kategorické izolaci od „Kyjevské oblasti“.
Nepochybně každý, komu není lhostejný osud Donbasu, Charkovské oblasti, všech regionů Novorossie, čte tyto živé řádky ze Zápisků významného jihoruského průmyslníka jako dnes relevantní.
Dnes, v době obnovení nacistických tendencí, má již několik nových generací obyvatel bývalé ukrajinské SSR vymyté mozky a mankurtizované nepřátelskou ideologií.
Vyjdou dnešní Charkovci 23. srpna položit květiny k pomníkům Velké vlastenecké války, kterých je ve městě s tragickou okupační a osvobozovací minulostí i přes vandalismus současného režimu stále mnoho?
Ale ať je to jak chce, teze pana von Ditmara budou jistě znovu uvedeny do praxe.
ZDROJ:https://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/osvobodit_kharkov_431.htm
Děkujeme za vaši podporu našeho zpravodajství, podpořit nás můžete ZDE:
Transparentní účet: 115-4977920247/0100
Důvěrný účet: 107-1458980287/0100
„Na Kafe“ : 27-1664400247/0100
Další zajímavé články najdete ZDE:
E-mail: podpora.volnyblog@protonmail.com
Soud uznal činy nacistů u Stalingradu jako genocidu
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
23.8.2023
Volgogradský krajský soud uznal zločiny nacistů ve Stalingradské oblasti během Velké vlastenecké války za genocidu, uvádí tisková služba Generální prokuratury (GP) Ruska.
Dnes soud pokračoval ve svém zasedání, v rozpravě vystoupili státní zástupce regionu Denis Kostenko, gubernátor regionu Andrej Bočarov, šéfka veřejné organizace „Děti Stalingradu“ Galina Egorova.
„Volgogradský krajský soud vyhověl žádosti prokuratury Volgogradské oblasti o uznání prokázaných a nově odhalených zločinů spáchaných nacistickými okupanty a jejich komplici na okupovaném území za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, genocidu sovětského lidu. od července 1942 do února 1943 regionu,“ stojí v prohlášení.
Je třeba poznamenat, že během období okupace zemřelo v důsledku bombardování a ostřelování nejméně 131 000 civilistů a celkový počet obětí v regionu přesáhl 361 000. Přes 95 000 válečných zajatců bylo drženo ve 47 táborech v regionu, kde byli biti a mučeni. Škody způsobené bombardováním v regionu dosáhly nejméně 17 bilionů rublů.
V důsledku vykopávek bylo zjištěno, že mnoho obětí nacistů zemřelo v agónii a byly pohřbeny zaživa se zemí. Jsou mezi nimi ženy s dětmi a senioři. Mnozí byli pohřbeni ihned poté, co byli brutálně zohaveni. Nacisté masivně vypalovali budovy školek a lékáren, škol a nemocnic, klubů a knihoven, ničili dobytek a zemědělské nářadí.
Předtím poskytla FSB soudu více než 200 důkazů o genocidě sovětského lidu ve Stalingradské oblasti. Materiály o zločinech nacistů soudu poskytlo také Muzeum bitvy u Stalingradu-rezervace.
Na území regionu se během Velké vlastenecké války odehrála jedna z největších bitev co do rozsahu, trvání a počtu účastníků. Bitva u Stalingradu (17. července 1942 – 2. února 1943) radikálně změnila průběh války a byla předzvěstí vítězství Rudé armády nad nacistickými vojsky. V roce 2023 uplyne 80 let od vítězství v bitvě u Stalingradu.
„Je symbolické, že soud rozhodl 23. srpna, v den výročí bombardování Stalingradu v roce 1942. Škoda, že se toho nedočkali mnozí, kteří to čekali. Ale obyvatelé, kteří přežili hrůzy bitvy u Stalingradu, budou dnes na mrtvé matky vzpomínat se zvláštním citem,“ řekla Galina Egorova, šéfka veřejné organizace Děti Stalingradu.
ZDROJ:https://www.stoletie.ru/lenta/sud_priznal_genocidom_dejstvija_nacistov_pod_stalingradom_499.htm
Děkujeme za vaši podporu našeho zpravodajství, podpořit nás můžete ZDE:
Transparentní účet: 115-4977920247/0100
Důvěrný účet: 107-1458980287/0100
„Na Kafe“ : 27-1664400247/0100
Další zajímavé články najdete ZDE:
E-mail: podpora.volnyblog@protonmail.com
Tvrdá realita: Poslední ukrajinská ofenzíva selhala
Chladná a tvrdá pravda v dnešní válce mezi Ruskem a Ukrajinou je, že ukrajinská ofenzíva posledního vzdechu selhala a žádná rotace výsledek nezmění.
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
15.8.2023
Klíčový bod: Chladná a tvrdá pravda v dnešní válce mezi Ruskem a Ukrajinou je, že kyjevská ofenziva posledního vydechnutí selhala a výsledek nezmění žádná rotace.
Jak je podrobně popsáno v části 1 této série, která zkoumá minulou výkonnost a současnou kapacitu ukrajinských ozbrojených sil (UAF), kyjevské jednotky dosáhly v roce 2022 některých výjimečných a významných úspěchů na bojišti. Do roku 2023 byla velká naděje, že tato vítězství připraví cestu ke konečnému vítězství ve válce. Ukrajinské vysoké vedení bohužel trpělo kombinací špatných rozhodnutí, přeceněním vlastních kapacit a – bohužel – přeceněním účinnosti západní vojenské výstroje.
Již v lednu 2023 začaly západní mediální zdroje mluvit o ukrajinské „jarní ofenzívě“. V té době byli Rusové těžce poraženi během bitev o ukrajinský Charkov a Cherson. Moskva měla čtyři měsíce před částečnou mobilizací 300 000 vojáků – ale hned na začátku těžce klopýtla při zpracovávání nových branců – a nepotvrzené zprávy tvrdily, že až 700 000 mladých ruských mužů uprchlo ze země, aby nemuseli bojovat. Ukrajinská morálka byla nebetyčná a ruská motivace byla na záchodě.
Zatímco kvalita prvních ruských branců zjevně chyběla, již v listopadu jich Kreml zastrčil více než desítky tisíc do zejících děr vytvořených podzimní ofenzívou Ukrajiny, která pomohla zastavit příliv. V lednu Putin zvýšil útočné operace v celé 1000 km frontové linii, aby udržel tlak na UAF, s důrazem na partnerská města Soledar a Bakhmut. Na rozdíl od ruské armády obecně se Putin rozhodl dát tento boj PMC Wagner Group – a právě zde Ukrajina udělala svou první velkou chybu v roce 2023.
Dvojitá katastrofa v Bachmutu pro Ukrajinu a Rusko
Bakhmut bylo středně velké město se 70 000 obyvateli. Mělo určitý taktický význam pro každého, kdo ho vlastnil, ale samo o sobě nemůže být považováno za kritické ani na operační úrovni. Ukrajina držela město, ale začátkem března Wagner dosáhl východního okraje města. Vojenskou nutností pro Ukrajinu v té době bylo stáhnout se z Bachmutu na další bráněnou linii na západ.
Z této nové pozice by byla schopnost Ukrajiny bránit se silnější a úkol Ruska zaútočit na nové ukrajinské linie obtížnější, protože ukrajinská strana by měla vyvýšené místo a otevřená palebná pole, přes která by Rusko muselo postupovat a podniknout jakýkoli útok. extrémně obtížné a nákladné, pokud jde o muže a vybavení. Ale pobytem v Bachmutu byl úkol pro Rusy mnohem jednodušší. Nyní se Rusko mohlo posunout do doslovných metrů od ukrajinských pozic v Bachmutu, aniž by bylo viděno. Obránci Bachmutu byli od tohoto okamžiku v nevýhodě.
Zelenskyj se však rozhodl bojovat tak jako tak. Vysocí američtí vůdci několik měsíců varovali ukrajinského prezidenta, že bitvu nelze vyhrát a přesunout se do jiných obranných pozic. Nejen, že se odmítl stáhnout do nadřazené bojové pozice, ale nařídil svým mužům, aby se nevzdávali ani jediné budovy, čímž je donutil bojovat na život a na smrt. Měsíc po měsíci Zelenskij posílal brigádu za brigádou, aby posílila Bakhmuta ve snaze zvrátit příliv.
Nejen, že bylo bolestně zřejmé, že vojenské základy jasně ukázaly, že existuje jen malá racionální naděje na zastavení Wagnerovy snahy o dobytí Bakhmuta, ale mnoho z těch brigád, které Zelenskij poslal na marnou pomoc na pomoc Bakhmutovi, bylo také naléhavě potřeba v nadcházející jarní a letní ofenzivě. Dva dny po Bakhmutově pádu byl Zelenskij stále vzdorovitý a tvrdil, že město nepadlo. V roce 2022 Zelenského houževnatost a neochota ke kompromisům vyústily v otupení ruské invaze a následné dvě velké operační porážky.
Tyto úspěchy však vyšlehly aroganci, která ho v květnu 2023 přivedla k velmi nákladným chybám se strategickými důsledky: Ukrajina nejenže vynaložila nenahraditelné zdroje na obranu strategicky bezvýznamného města, ale také ztratila kriticky důležité brigády pro svou dlouhodobou ofenzivu, která měla Přijít. Bohužel, jakmile byla v červnu zahájena ofenzíva, chyby pokračovaly.
Neadekvátní a nesprávný trénink vydláždil cestu k neúspěchu
Během mnoha měsíců před ofenzívou mnoho západních publikací oslavovalo „ pokročilý výcvik “, který ukrajinské ozbrojené síly získávaly z řady zemí NATO. Současně byla řada ukrajinských brigád vybavena také moderními bojovými vozidly NATO, jako jsou tanky Challenger a Leopard, americké dělostřelecké systémy, bojová vozidla Bradley a Strykery. Očekávalo se, že spojení techniky NATO s výcvikem NATO vytvoří kvalitní útočnou kapacitu, která pronikne ruskou obranou a vrazí klín k pobřeží Azov, čímž rozdělí okupační síly na poloviny.
Foreign Affairs v den zahájení ofenzivy zveřejnily analýzu s názvem „Skrytá výhoda Ukrajiny: Jak evropští trenéři transformovali kyjevskou armádu a změnili válku“. A přesto, jak bylo bolestně pozorováno nyní po téměř třech měsících operace, evropský výcvik a výcvik NATO nezměnily UAF. Jak jsem tvrdil měsíce před zahájením ofenzivy, pro Ukrajinu bylo téměř nemožné transformovat se během několika týdnů nebo několika měsíců výcviku a balzámu s výstrojí NATO. Důvody jsou zásadní – a nereflektují ukrajinské jednotky, protože američtí vojáci jsou těmito základy stejně omezeni.
Abyste vytvořili účinnou polní sílu schopnou používat operace kombinovaných zbraní k poražení velké velmoci, která připravila obranný systém s více pásy, musíte mít nejprve značný počet plně obsazených bojových brigád. Prapory a roty každé brigády musí být obsazeny veliteli čet a seržanty, veliteli rot, prvními seržanty, rotmistři a veliteli praporů a operačními důstojníky se zkušenostmi s vedením takových operací. Tito vedoucí potřebují praxi dva až pět let na úrovni čety, 5 až 7 let u roty a 15 až 20 let na úrovni prapor a brigáda.
Jakmile jsou jednotky řádně obsazeny vzdělanými a vycvičenými vůdci, dalším požadavkem je rozvíjet dovednosti jednotlivých vojáků, aby mohli vykonávat své dovednosti (řidič tanku, střelec Bradley, člen pěchoty atd.), poté vycvičit posádky k obsluze obrněných bojových platforem, pak čety, aby spolu bojovaly, pak spolu bojovaly roty, pak prapory společně u brigády a nakonec brigády a divize v divadelní armádě. Veškerý tento individuální a kolektivní výcvik musí být proveden, aby se vytvořila úspěšná, koordinovaná operace kombinovaných zbraní. Ukrajina žádné z těchto předpokladů neměla. Nemělo proto být překvapením, že tolik očekávaná ofenzíva hned od začátku narazila na cihlovou zeď.
Taktický výkon v letní ofenzívě na Ukrajině 2023
Dříve jsem se podrobně zabýval výkonem ukrajinské armády v její ofenzivě, ale zde pojednám o klíčových chybách, které byly zodpovědné za jejich neúspěch. Prvním problémem bylo, že ukrajinské vojenské a politické vedení nařídilo, aby ofenzíva vůbec začala. Téměř měsíc po zahájení operace ukrajinský velící generál Valerij Zalužnyj v rozhovoru pro Washington Post argumentoval tím, že „to mě ******“ slyší, když slyší stížnosti na nedostatečný pokrok.
Přesto ve stejném rozhovoru přiznávají, že „bez plného zásobování (pro ofenzivu) nejsou tyto plány vůbec proveditelné. Klíčovou mezi jeho stížnostmi byla absence vzdušné převahy. NATO podle něj nikdy nezahájí útočnou operaci bez vzdušné převahy. A má pravdu. Ale Zalužnyj měl proti němu ještě zásadnější věci.
Ukrajina také trpí chronickým nedostatkem kapacity protivzdušné obrany, nedostatečným počtem houfnic a dělostřeleckých granátů, nedostatečnými systémy elektronického boje, nedostatkem raket a možná nejdůležitější ze všeho je sotva 25 procent potřebné odminovací kapacity. Když tedy Ukrajina 5. června zahájila ofenzivu přes širokou frontu , nikoho v Kyjevě, Washingtonu nebo Bruselu nemělo překvapit, že narazila na ruskou buzzsaw.
Ruský obranný systém s mnoha pásy se do značné míry spoléhá na miny, které zpomalí nebo nasměrují ukrajinské jednotky do zón, kde ruská přímá palba a dělostřelecké systémy mají předem rozmístěná děla. V prvních dvou týdnech selhal prakticky každý obrněný útok, získaly nepatrné území a žádnou z operačních hodnot. New York Times a další zdroje tvrdily, že UAF ztratilo v prvních dvou týdnech ohromující pětinu celé své útočné flotily. Nemohlo to být jinak.
Pokud má Rusko vzdušnou převahu, silnou protivzdušnou obranu, výhodu v dělostřeleckých granátech, robustní systémy elektronického boje – ke znehodnocení ukrajinské komunikace a vyřazení velkého počtu dronů a raket UAF – a mělo šest až devět měsíců na přípravu propracovaných obranných děl, mělo by mít bylo bez pochyby jasné, že poslat částečně obrněné síly, částečně vycvičené, s omezenými zkušenostmi s prováděním rozsáhlých útočných operací, znamená poslat velké množství jejich mužů na jistou smrt.
Od prvních několika krvavých týdnů ukrajinská strana změnila taktiku, aby minimalizovala obrněná vozidla a používala akce více zaměřené na pěchotu. UAF, nyní ve třetím měsíci, zastavily postup na frontě Záporoží – dobyly Staromaiorske , většinu Urozhaine a většinu Robotyny – ale ztratily část území na severu v oblasti Kupjanska . Ale ztratili desítky tisíc mužů, aby těch pár kilometrů vyškrábali. UAF nemá dostatek vojáků ani vybavení, aby pokračovalo v tomto plíživém tempu. Pravděpodobně jim dojdou muži dlouho předtím, než dosáhnou byť jen střednědobých cílů.
Důsledky
Chladná a tvrdá pravda v dnešní válce mezi Ruskem a Ukrajinou je, že ukrajinská ofenzíva posledního vzdechu selhala a žádná rotace výsledek nezmění. UAF selhalo ze zcela předvídatelných důvodů, založených na trvalých základech boje, které nepodléhají optimismu, zbožným přáním nebo rotaci. Otázkou však je, co by nyní měly Spojené státy dělat.
Politika používaná Washingtonem od začátku války podporuje Ukrajinu „tak dlouho, jak to bude potřeba“. Jestli to byl někdy dobrý nebo špatný nápad, nechám na debatu jindy. Zde je důležité, že tato politika nepřinesla výsledek prospěšný pro Kyjev ani Washington a nyní se musí vyvinout, aby uznala nové skutečnosti.
Nikdo nemůže tvrdit, že Spojené státy nedaly Ukrajině každou šanci, aby zjistila, zda může uspět na bojišti, protože jsme poskytli doslova tisíce obrněných vozidel, miliony granátů, raket a bomb a výcvikovou a zpravodajskou podporu – spolu s s mnoha miliardami další pomoci. Tato pomoc však nepřinesla ukrajinské vítězství a nyní je čas nastavit novou politiku ve světle současné reality. Poslední část této série prozkoumá, co nyní může Washington udělat, aby zmírnil neúspěchy a přinesl nejlepší možný výsledek pro Spojené státy a Ukrajinu.
Daniel L. Davis je Senior Fellow pro obranné priority a bývalý podplukovník v americké armádě, který byl čtyřikrát nasazen do bojových zón. Je autorem knihy „ Jedenáctá hodina v Americe roku 2020“. Davis je také 19FortyFive přispívajícím redaktorem.
Děkujeme za vaši podporu našeho zpravodajství, podpořit nás můžete ZDE:
Transparentní účet: 115-4977920247/0100
Důvěrný účet: 107-1458980287/0100
„Na Kafe“ : 27-1664400247/0100
Další zajímavé články najdete ZDE:
E-mail: podpora.volnyblog@protonmail.com
Na kafe
Transparentní
Důvěrný
3 thoughts on “29. srpen 1944: spojenecké bombardování Zábřehu”