Archív značky pro: válka
85 let od Mnichova
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
30.9.2023 Otakar Mach
Připomíná se nám Mnichov 30. září 1938. Nikoliv jen jako den zrady našich spojenců Anglie a Francie, ale jako velké trauma našeho národa. Národ se cítil podveden, propadl apatii.
Bylo tomu skutečně tak? Vždyť v té době nalézáme činy, na které nesmíme zapomenout a nesmíme připustit, aby byly vymazány z našich dějin.
Dne 12. září 1938 pronesl Adolf Hitler v Norimberku na sjezdu NSDAP útočný a nepřátelský projev namířený proti Československu, proti prezidentu Edvardu Benešovi a československé vládě. Cituji: „Říše, kterou vytvořím a která bude trvat tisíc let, bude říší německého národa, říší všech Němců, i těch, kteří ještě dnes žijí uvězněni v Československu. To, co teď řeknu, je určeno jim! Když tato mučená stvoření nemohou najít právo a pomoc sama, dostane se jim obojího od nás. Bezpráví páchané na nich musí skončit! Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani opuštění. To nechť se bere na vědomí!“ Hitler tímto projevem zařadil sudetské Němce, dosud organizované jako ordneři, jako oddíly Freikorps, do zbraní SS, které podléhaly přímému Hitlerovu velení.
Tak se Hitler vměšoval do vnitřních záležitostí Československa a naléhal na naše Němce, aby zradili republiku, jejíž občany byli. A oni zcela dobrovolně stát, jehož byli občany, zradili.
Hitlerův projev vyvolal v československém pohraničí další nepokoje Němců, které přešly do otevřeného povstání. Armádě, policii a Strážím obrany státu se podařilo povstání potlačit, ozbrojenci z Freikorpsu utekli do Říše.
Československá koaliční vláda v čele s premiérem Hodžou odstoupila 21. září. Následující den, 22. září nastoupila úřednická vláda generála Syrového, která další den, 23. září, vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Československá armáda obsadila pohraniční opevnění.
Mobilizační rozkaz neposlechlo 120 tisíc mužů, více než 10 % povolaných!!!
Nástenná tabuľa s farebnou maľbou podpisu Mníchovskej dohody v bývalom Medzinárodnom múzeu druhej svetovej vojny v Naticku v štáte Massachusetts. Múzeum existovalo od roku 1999 do roku 2019 a bola v ňom zbierka pamiatok a militárií pozostávajúca z viac ako 7 000 artefaktov, 100 uniforiem, kníh, fotografií atď.
Zdroj: Flickr | Autor: Lee Wright
Reakcí Hitlera bylo uspořádání konference v Mnichově, které se zůčastnili vedoucí politici Francie, Itálie a Velké Británie. Tato „svatá trojice“ odsouhlasila Hitlerem připravenou dohodu, která ultimativně požadovala na Československu odstoupení pohraničních území Německu.
Mnichovské konference se nezúčastnil žádný zástupce Československa.
Prezident Beneš byl v těžké situaci, generálové trvali na vyhlášení války. Viděl, že nás naši „doterajští spojenci zradili a v případě války nám na pomoc nepřijdou, ba naopak nás obviní, že Československo začalo válku.
Prezident Beneš odmítl válečný střet a nepředložil Mnichovskou dohodu parlamentu. (Velice by mně zajímalo, jak by hlasování v tehdejším parlamentu dopadlo!) Tak byla Mnichovská dohoda právně neplatná a prezident Beneš mohl v zahraničním odboji vyžadovat od vlád Anglie a Francie, aby prohlásily Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku.
JUDr. Ladislav Rašín (syn ministra Aloise Rašína) v dopise prezidentu Benešovi do Anglie v roce 1939 se omluvil za své tehdejší stanovisko proti němu, že nevyhlásil válku Německu. Pochopil, že jeho postup bylo tehdy jediné možné řešení mnichovské krize.
V odpovědi Rašínovi prezident Beneš napsal, že nás Anglie s Francií zradily a nezasáhly by vojensky proti Německu na západní hranici. (Po útoku Německa na Polsko Anglie s Francií sice vyhlásily válku, ale vojensky proti Německu vůbec nezasáhly!!). Československo by bylo obviněno, že vyvolalo válku, že zaútočilo na Německo!!
V dopise Rašínovi Beneš uvedl další argument. Obával se, že při bojích na hranicích, kde by spolu s Němci zaútočili také Poláci a Maďaři, by vypukla ve vnitrozemí občanská válka. Té se obával nejvíce. On nemohl připustit, aby národ zbytečně vykrvácel, to byl Benešův hlavní argument.
Vzpomínám si, jak maminka v té době naříkala: „Pane Bože, jen aby nebyla občanská válka.“ Byl jsem malé dítě, věděl jsem, že občanská válka je něco hrozného, ale až teď, když jsem četl tyto dopisy, pochopil jsem, co měl prezident Beneš na mysli. Měli jsme v Československu velice silnou pátou kolonu, o které se vůbec nemluví. Proti ní nás pevnosti nechránily. Některé tvrze ani neměly těžké zbraně, ty ještě ležely ve zbrojovkách.
Kdo tvořil pátou kolonu? Byli to čeští Němci, vycvičení a vyzbrojení za peníze dalších českých Němců, bohatých podnikatelů. Na Slovensku to byly Hlinkovy gardy a na Podkarpatské Rusi ukrajinská Síč.
Naši Němci byli organizováni ve Freikorpsu, složky zbraní SS, podléhajících přímo Hitlerovi. Ti by ihned rozpoutali v týlu fronty ve vnitrozemí krvavou občanskou válku. Kolik by tu bylo Lidic a Ležáků? Ano, čestně bychom se hájili, ale kolik Čechů by přežilo?
Prezident Beneš nevěděl, co nyní my víme. Opevnění se budovalo na linii hranic. Od hranic do vnitrozemí bylo Malé hraniční pásmo. To znamenalo, že v tomto pásmu se mohli volně pohybovat občané sousedního státu do vzdálenosti několika kilometrů od hranic. Německý generální štáb do tohoto území vysílal zpravodajské důstojníky kartografy v civilu, takže měl dokonalé informace o našem opevnění. V Německu na vojenských územích se stavěly kopie našich opevnění a na nich se vybrané jednotky cvičily, jak na ně útočit. Takže plánovači útoku věděli, jaké budou mít ztráty, vše bylo nacvičeno na vteřiny přesně. Wehrmacht byl shromážděn v blízkosti hranic a jen čekal na povel k útoku.
Prezident Beneš měl pravdu. Zabránil velkému krveprolití, a podařilo se mu obnovit Československo v původních hranicích.
Dne 30. září 1938 podepsali představitelé Anglie, Francie a Itálie s Hitlerem dohodu, podle které muselo Československo odstoupit Německu svá pohraniční území. Po tomto dnu postihly naši republiku drastické změny. V názvu státu se objevil rozdělovník. Druhá republika se změnila ze svobodné plně demokratické země na hnědou republiku, jejímž vzorem se stala Mussoliniho fašistická Itálie. Zemi zaplavila velká vlna antisemitismu, Karel Čapek byl novináři spolu s některými spisovateli uštván k smrti. Dokonce se ozvaly z katolické strany hlasy, žádající zákaz všech protestantských církví, jako po Bílé hoře 1620. Ale na to už nebyl čas.
Zdroj: Wikimedia
Druhá republika zanikla po 188 dnech.
V území zabraném Němci po Mnichovu začalo Gestapo ihned zatýkat předem vyhlédnuté lidi. České školy, Sokol a veškeré české spolky byly zrušeny. Majetek Sokola připadl Hitlerjugend. Úřední řečí se stala němčina. České školy byly zavřeny.
Přes 300 tisíc uprchlíků zaplavilo podstatně zmenšené území Česko-Slovenské republiky. Velkou většinou to byli Češi, dále Židé a němečtí antifašisté. Páteřní železniční tratě na Vysočině byly přerušeny.
Mám uložený dokument, ve kterém je zapsáno, že moji rodiče se synem, občané Velkoněmecké říše, jako uprchlíci žádají o česko-slovenské občanství. To jsme dostali Opčním osvědčením, vydaným Ministerstvem vnitra Česko-Slovenské republiky 1. února 1939.
Situace s uprchlíky se musela vyřešit rychle. Velice pomohl Sokol, který zorganizoval pomoc pro uprchlíky v rámci celého spolku. V Tyršově domě bylo ústředí a domy ve Všehrdově ulici, které tenkrát patřily ČOS, byly použity pro ubytování. Tomu velel František Pecháček. Po celé republice se sokolovny proměnily na střediska pomoci uprchlíkům. Mezi tyto uprchlíky také patřili Zelenka, Hajský a Novákovi, známý z Akce Anthropoidu.
Na Slovensku se 4. října ustavila autonomní vláda. Jedním z jejích prvních činů bylo zrušení Sokola na Slovensku. Veškerý sokolský majetek – nemovitý (sokolovny, hřiště atd.) a movitý – byl zkonfiskován a dostala ho Hlinkova garda.
Na Podkarpatské Rusi Československá armáda bojovala s Maďary na frontové linii.
Druhá republika zanikla 15. března 1939. Byla okupována Wehrmachtem. Vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava se naše vlast stala součástí Velkoněmecké říše.
ZDROJ:https://noveslovo.eu/historia/85-let-od-mnichova/
Děkujeme za vaši podporu našeho zpravodajství, podpořit nás můžete ZDE:
Transparentní účet: 115-4977920247/0100
Důvěrný účet: 107-1458980287/0100
„Na Kafe“ : 27-1664400247/0100
Další zajímavé články najdete ZDE:
E-mail: podpora.volnyblog@protonmail.com
Zoja Kosmoděmjanská
13.9.2023
13. září 1923 se v tambovské vesnici Osino-Gai narodila Zoja Kosmodemjanskaja. V listopadu 1941, při provádění průzkumné mise v německém týlu u Moskvy, byla 18letá Zoja zajata Němci. Navzdory mučení ostatní členy oddílu neprozradila. 29. listopadu byla popravena. Zoja se stala první ženou, které byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu (posmrtně).
Zoja Anatoljevna Kosmoděmjanská
(rusky Зоя Анато́льевна Космодемья́нская, 13. září 1923, Osikový Háj, Tambovská oblast – 29. listopadu 1941, Petriščevo, Moskevská oblast) byla sovětská partyzánka za druhé světové války. Byla zajata nacisty a popravena v obci Petriščevo. Její příběh měl velký ohlas v ruském veřejném mínění za války a stal se předmětem masivní propagandy. Hrdinka Sovětského svazu[1] in memoriam, první ženská nositelka tohoto titulu.
Život[editovat | editovat zdroj]
Ačkoli sovětská propaganda po Zojině smrti hovořila o jejím rolnickém původu, její matka Ljubov Kosmoděmjanská byla učitelka,[2] otec Anatolij Petrovič Kosmoděmjanský knihovník. Roku 1930 se rodina přestěhovala do Moskvy.[3]
Od mládí byla zřejmě přesvědčenou komunistkou, v roce 1938 vstoupila do Komsomolu.[4] Po přepadení Sovětského svazu německými vojsky se jako dobrovolnice přihlásila do rozvědky. V říjnu 1941 vstoupila do diverzního oddílu při štábu Západního frontu, který se připravoval na vysazení na nepřátelském území a následný partyzánský způsob boje. Mezi partyzány vystupovala pod přezdívkou Táňa.[2] V listopadu byla její skupina vysazena v nepřátelském týlu.[4]
4. listopadu 1941, několik týdnů po svých osmnáctých narozeninách, vyrazila Zoja spolu s dvěma spolubojovnicemi na svou první bojovou misi. Především pokládaly na silnice hřebíky. Při diverzních akcích se všechny tři dostaly i do křížové palby, ale přežily.[2] Přesto měla její skupina obrovské ztráty, před její poslední akcí zbyli už pouze tři – Zoja, Boris Krajinov a Vasilij Kljubkov.[4]
Někdy v druhé polovině listopadu se Zoja vydala na samostatnou misi do obce Petriščevo, která se jí stala osudnou. V Petriščevu bylo ubytováno několik desítek německých vojáků. Při prvním nočním průniku do Petriščeva se jí podařilo přeřezat telefonní dráty. Další noci chtěla Zoja podpálit stáje, avšak akcí s dráty noc předtím na sebe upozornila a němečtí vojáci byli v pohotovosti.[2] Zoja byla zajata, a to pravděpodobně bez jediného výstřelu. Při střetu s hlídkou si zřejmě neuvědomila, že již nemá automatickou pistoli TT, ale revolver, který krátce před tím směnila s jinou členkou partyzánské skupiny, a proto nestihla vystřelit.[4]
Po zajetí byla vysvlečena do spodního prádla a odvlečena na velitelství. Tam pak byla brutálně mučena: vojáci ji bili pěstmi a bičovali opasky, pálili zápalkami, tloukli do páteře, nechali ji chodit bosou po sněhu až do vysílení. Přesto u výslechu nepromluvila. Druhý den nechali vojáci před velitelstvím postavit šibenici a Zoju zde 29. listopadu 1941 oběsili. Její poslední slova měla být: „Je nás dvě stě miliónů. Všechny nás nepověsíte. Ať žije soudruh Stalin!“ Němci zohavovali její mrtvé visící tělo a fotografovali se s ním (tyto fotografie i fotografie z mučení byly objeveny v říjnu 1943 u vojáků zajaté 197. divize wehrmachtu). Viselo před velitelstvím více než měsíc, kde ho objevily sovětské jednotky, jež mezitím přešly do protiofenzívy.[2]
Propaganda[editovat | editovat zdroj]
Sovětská propaganda vycítila, že v příběhu Zoji se skýtá obrovský potenciál – pro její mládí, krásu, odvahu i osud, jenž prozrazoval bezmeznou krutost germánských (německých) okupantů.
Kampaň zahájil 27. ledna 1942 článek Pjotra Lidova v deníku Pravda, který příběh Zoji sestavil z vyprávění vesničanů z Petriščeva. Pojednával ještě o bezejmenné umučené mladé dívce. Článek si přečetl i sovětský vůdce Josif Stalin, kterého nadchnul a rozhodl, že dívka musí být identifikována, aby jí mohl udělit, jako první ženě v historii, titul Hrdina Sovětského svazu. 13. února 1942 mrtvou partyzánku identifikovala Zojina matka a vzápětí o mučení své dcery promluvila v rozhlase, což mělo mimořádný účinek na veřejné mínění v Sovětském svazu.
Po Zoje byla záhy pojmenována řada ulic, kolchozů a pionýrských skupin, byla po ní pojmenována též hora v pohoří Zailijský Alatau v Kazachstánu.
Ještě za války byl natočen film Zoja (Зоя) v režii Lva Arnštama a se sugestivní hudbou Dmitrije Šostakoviče,[5] který navštívilo do konce války 20 milionů diváků.[6]
V Petriščevu bylo zřízeno Muzeum Zoji Kosmoděmjanské, které v dobách Sovětského svazu ročně navštěvovalo 180 000 návštěvníků.[6]
Fotografie[editovat | editovat zdroj]
Fotografie těla popravené partizánky Zoji Kosmoděmjanské se stal nejznámějším snímkem sovětského fotografa Sergeje Nikolajeviče Strunnikova. Poté, co se stal „klasickým vojenským fotografickým příběhem“[7] snímek poprvé zveřejněn v deníku Pravda 27. ledna 1942 jako ilustrace k eseji Petra Lidova „Tanja“[9][11] a následně byl několikrát dotisknut, získal význam symbolu ovlivňujícího pozdější umělecká díla různých žánrů věnovaných obrazu zavražděné dívky, včetně plakátu Victora Denise „Zabij fašistického fanatika!“ (1942), malby Kukryniksyho (2. vydání, 1942), náhrobního kamene sochaře Oleg Komov u hrobu Kosmodemyanskaya na hřbitově Novodevičí (1986)[12][13]. Poetický popis Strunnikovovy fotografie doplňuje třetí kapitolu básně Margaret Aliger Zoja (1942)[12].
Zoju fotografoval Strunnikov v detailu, ležela ve sněhu se skloněnou hlavou, kolem krku měla kousek provazu a holou hruď. Odborníci berou na vědomí vysoké umělecké přednosti Strunnikovovy práce a zvažují obraz v kontextu překonávání tabu a poukazují na ambivalenci obrazu vytvořeného fotografem.[8][12]
Filmový kritik Henri Vartanov, který nazval fotografii „bombou, která vyhodila do vzduchu všechna tabu v jednom pádu“, zdůrazňuje, že „vzhled této fotografie na stránkách ústředního stranického orgánu výrazně rozšířil hranice toho, co bylo povoleno“.[8]
Pochybnosti[editovat | editovat zdroj]
Po rozpadu SSSR se objevily pochybnosti o její identitě, psychickém zdraví či smyslu jejích žhářských útoků.[6]
Otazníky kolem skutečné identity popravené partyzánky vyplývají z toho, že 12. ledna 1942 přijela do Petriščeva komise, která měla identifikovat umučenou dívku. Komise s sebou vezla matky, které pohřešovaly dcery v Zojině věku, ale žádná z matek v dívce svou dceru nepoznala. Druhá komise s matkami přijela 13. února 1942, již po rozjetí propagandistické mašinérie, která ze Zoji udělala dokonalou hrdinku. Tehdy komise narazila na opačný problém – všechny matky tvrdily, že v popravené poznaly svou dceru. Komise pak za matku určila matku Zoji, neboť prý vystupovala nejpřesvědčivěji. Jediná Jelena Senjavská z Institutu ruských dějin ale tvrdí, že hrdinnou mučednicí byla komsomolka Lydija Azolina.[4]
Roku 1991 vyšel v týdeníku Argumenty i Fakty článek, který tvrdil, že Zoju neumučili němečtí vojáci, ale místní zemědělci, které rozlítilo, že Zoja zapalovala v jejich vsi.[14] Roku 1999 byly v časopise Parlamentskaja Gazeta zveřejněny poznámky Pjotra Lidova, který legendu o Zoje stvořil a o partyzánce shromažďoval fakta celý život. Z nich vyplývalo, že propagandou zatajovanou informací v příběhu o Zoje bylo, že byla zatčena patrně ve spánku, nikoli při bojové akci, a že byla udána skutečně místními obyvateli, kteří byli s diverzními akcemi partyzánů nespokojeni.
Roku 2006 agentura RIA Novosti publikovala novou verzi, na základě nově odtajněných spisů NKVD, která tvrdí, že Zoja byla Němcům udána svým spolubojovníkem Vasilijem Kljubkovem, který byl zajat dříve, než stihl vykonat svůj úkol. Oficiální místa tuto informaci tajila, aby Kljubkovova zrada nevrhla špatné světlo na partyzánské hnutí.[15]
ZDROJ:https://cs.wikipedia.org/wiki/Zoja_Kosmod%C4%9Bmjansk%C3%A1
Děkujeme za vaši podporu našeho zpravodajství, podpořit nás můžete ZDE:
Transparentní účet: 115-4977920247/0100
Důvěrný účet: 107-1458980287/0100
„Na Kafe“ : 27-1664400247/0100
Další zajímavé články najdete ZDE:
My pamatujeme…
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
8. září je dalším výročím začátku nacistické blokády Leningradu
8.9.2023 Vladimír Malyšev
Neštěstí zasáhlo město rychle. 30. srpna, tzn. pouhé dva měsíce po začátku války pronikly německé jednotky do stanice Mga a již 8. září dobyly Shlisselburg, čímž odřízly Leningrad od celé země. Tak začala tragédie blokády, která trvala neúnosně dlouhých 872 dní. Vzpomínka na tuto hroznou tragédii a velký čin Leningradů nám stále klepe na srdce…
Leningradská básnířka Vera Inber si 16. září zapsala do svého poznámkového bloku tyto řádky: „Nějak se mi v duši zdálo zvláštní, když svěží ženský hlas krátce řekl: „Až do konce války je telefon vypnutý… “ Pokusil jsem se namítnout, protestovat, ale uvědomil jsem si, že je to zbytečné. O pár minut později zazvonil telefon a ztichl… až do konce války. A byt okamžitě zamrzl, vychladl, začal být ostražitý…“
Dlouho se věřilo, že příčinou strašného hladomoru, jehož obětí se stalo více než milion obyvatel města, bylo zničení při náletu v září na sklady Badaevského, kde bylo 3 tisíce tun mouky a 700 tun cukr byl uložen. Ale ve skutečnosti by tato zásoba stačila městu sotva na týden. 12. září 1941 zůstaly zásoby potravin v Leningradu o něco déle než měsíc. S katastrofou na frontě v prvních měsících války nikdo nepočítal, a proto se ve městě nevytvářely zásoby potravin.
Město začalo s distribucí produktů na karty ještě před blokádou – 17. července. Pravda, nebylo to provedeno za účelem hospodárnosti, ale pouze za účelem zefektivnění dodávek. Akutní nedostatek potravin pocítili měšťané poprvé v říjnu a v listopadu začal v Leningradu skutečný těžký hladomor.
Norma chleba z konce listopadu 1941 byla 250 g pro dělníky, 125 g dostávali závislé osoby. Ne všichni ale tento příděl dostali. Někdy může být čekání ve frontě na chleba 12 hodin nebo více. V první, nejkrutější a nejstrašnější zimě 1941-42 snědli obyvatelé obleženého města všechny kočky, psy, holuby, použité piliny, papír, lepidlo na tapety, průmyslové oleje, léky, vazelínu jako jídlo, vyvařené pásy , kožené podrážky, jedli i kožichy, rašelinu atp.
Obyvatelé Leningradu, kterým se podařilo přežít, zanechali ve svých vzpomínkách úžasné „kulinárské“ recepty. Pavel Luknitsky ve své knize „Through the Siege“ připomněl: „Do mého jídelníčku stále častěji zařazuji nové jídlo: „tapetovou kaši“… Všichni Leningradéři používají lepidlo na dřevo k vaření vývarů a výrobě želé, toto jídlo je považováno za jedno z nejchutnější a nejuspokojivější. Nevím, jak vyrobit želé, ale umím udělat vývar, ale musím šetřit lepidlo na dřevo. Ale tapetová kaše (můj vlastní vynález) v mnou nastaveném poměru vydrží dlouho…
Po důkladném prozkoumání všeho v bytě jsem skončil s celým kufrem jídla. Jsou to: pásy ze surové kůže, vosk na leštění podlahy, glycerin z lékárničky (omlouvám se, nebyl tam ricinový olej!), třešňové lepidlo, alkoholové podrážky a pár podpatků, karbolen, mnohaletý rituální ječmen dort z hrobu „svatého“, který jsem přivezl před jedenácti lety z Pamíru, láhev rafinovaného minerálního oleje na mazání přesných mechanismů a mnoha dalších potravin. V budoucnu – hřbety mnoha knih, protože jsou také na dobrém lepidle!“
Neméně dramatické vzpomínky na „obléhací dietu“ a detaily života v obleženém městě patří vynikajícímu orientalistickému učenci, profesorovi, představiteli starého šlechtického rodu Alexandru Boldyrevovi. Po celou dobu blokády si vedl podrobný deník – „Záznam o obléhání“ s pečlivým popisem podrobností o hrozném každodenním životě blokády, který byl zveřejněn až v roce 1998 po smrti autora.
Zde je záznam, který učinil 13. ledna 1942: „Katastrofa a smrt zahalily všechny ulice a čtvrti obleženého města. Nyní už téměř nikde není voda, obyvatelé zběsile pobíhají s kbelíky. Máme vodu. Všechny tyto dny je mráz 25-30 stupňů. Druhý den dostali 1 kg. mouky, ale teď samozřejmě prodali půl kila. slabé klobásy (225 rublů za kilogram). Jaká byla hostina večer při přijímání jídla – palačinky na sádle! Jaká radost, jaký nesrovnatelný pocit spásy. A kaše je vařená mouka s tukem… Slyšel jsem (v tramvaji), že v Moskvě dostal nějaký mladý muž tři roky za to, že vyprávěl, že všechny kočky v Leningradu byly snědeny. Co by se stalo, kdyby mluvil o mrtvolách s vyříznutými měkkými částmi, ležících po desítkách v márnicích? (tyto se do márnice nedoručují). Tito nešťastní mrtví jedlíci byli nemilosrdně zastřeleni: celé rodiny.
…Znovu připlouvají útržky nočních můr: jeden za druhým se po zledovatělé silnici řítí pětitunové náklaďáky Krupp (modré, stále jezdí) se svým hrozným nákladem. U jednoho auta se žena opřela dozadu, hlavu měla odhozenou dozadu, ruce natažené jako v záchvatu zoufalého, neovladatelného smíchu a dlouhé černé vlasy jí bachanicky vlály ve větru za uhánějícím náklaďákem. Když auta na sněhu na hřbitově smyknou, nakladače rychle podklouznou nejbližšího mrtvého pod kolo.“
11. března 1942 : „Tuhý mráz, sníh, úplná zima. Dnes jsem před obědem sbíral býky a nedopalky v chladných sálech Ermitáže. Kulatá nádoba se ukázala být téměř plná. Jaká blaženost! Při putování po chodbách si toho hodně pamatuji…“
16. července 1942 . „…Krize se zápalkami je horší než kdy jindy. Déle než měsíc se nevydávaly vůbec (předtím dostávaly po jedné krabičce). Na ulicích si neustále zapalujeme cigarety. Typickou postavou je chodící kuřák s nezapálenou cigaretou v puse. Jen velmi málo se přizpůsobilo řezbářství. Sbíral jsem pazourky, ale není žádná ocel…“
Ale i v této hrůze Leningradé nadále žili a dokonce někdy vtipkovali a psali poezii.
Zde je záznam z 12. listopadu : „…Včerejší ostřelování bylo dlouhé a opět prudké: oblast Mariinského divadla a – poprvé během blokády – Rževka, „která neznala granát, ” kde, jak se říká, byly v tichosti vysazeny jakési obranné zahrady… Glinka (spisovatel a historik, přítel autora deníku – pozn. red.) srazilo auto na rohu Millionnaya a Moshkova 21. ztracen v myšlenkách. Když jsem mu přinesl oběd, řekl jsem:
Přes celou řadu obležení,
přes kouř a plameny dělostřeleckého ostřelování
jsem vám věrně a odvážně doručil oběd s písmeny
!
Na město přitom nezaútočil jen hlad: Němci pokračovali v bombardování a ostřelování Leningradu. Z letadel byly obyvatelům shazovány posměšné letáky: „Jezte fazole – připravte rakve“, „Jezte čočku – vzdejte se města“ atd. Leningradři se však nadále drželi pevně.
Němci nemohli pochopit, jak v tak monstrózních podmínkách lidé nejen zůstali naživu, ale pokračovali v práci a boji. Kde brali sílu? Existuje pro to jediné vysvětlení: vyhladovělí a odsouzení Leningradéni zapnuli své vnitřní, duchovní rezervy, věřili ve vítězství.
Blokádní lékař G.A. Samovarov v „Obléhací knize“ od Daniila Granina a Aleše Adamoviče svědčí: „Víte, co byla největší radost? Tehdy přidali až 300 gramů chleba. Víš? Lidé v pekárně plakali a objímali se. Byla to jasná Kristova neděle, už to byla taková velká radost!“
Akademik Dmitrij Lichačev ve svých pamětech o blokádě napsal: „Během hladomoru se lidé ukázali, obnažili, osvobodili se od nejrůznějších pozlátků: někteří se ukázali jako úžasní hrdinové, kteří nemají obdoby, jiní – darebáci, darebáci, vrazi, kanibalové . Neexistovala žádná střední cesta. Všechno bylo skutečné. Nebesa se otevřela a Bůh byl viditelný na nebi. Ti dobří ho jasně viděli. Staly se zázraky… Lidé si psali deníky, filozofické eseje, vědecké práce, mysleli upřímně, „od srdce“, projevovali mimořádnou pevnost, nepodléhali tlaku, nepodléhali marnivosti a marnivosti.“
Ale stále jsou v zahraničí a někteří dokonce i u nás, kteří cynicky prohlašují, nebylo by lepší vzdát se Leningradu, možná by se pak dalo předejít tragédii obléhání? Nacisté ale neměli v úmyslu nakrmit obyvatelstvo, jejich kanibalistickými plány bylo vyhladovět jeho obyvatele, zničit samotný Leningrad a srovnat ho se zemí.
Pokud by bylo město kapitulováno, osvobozená nacistická vojska by byla přemístěna do Moskvy a pak by výsledek války mohl být úplně jiný. Takže oběti a hrdinství Leningradů byly jedním z rozhodujících příspěvků k vítězství.
A těm, kteří tvrdí, že by bylo lepší vzdát se města, dobře odpověděl slavný leningradský bard Alexander Gorodnitsky svou básní „Blokáda“:
Vzpomeňme na ty zarmoucené během obléhání,
Nebe bylo roztrhané, popraskané,
Čechov, který zachránil svou Prahu,
bez boje ji odevzdal Němcům.
Hlas sirény, úzkostně zpívající,
Kameny, šedé prachem.
Možná bychom udělali totéž,
kdybychom byli Češi.
Smutné milníky v hořkém příběhu,
Hluk dubového lesa Piskarevskaja.
Rozumní Češi mají asi pravdu –
Asi se mýlíme.
Belgičané mají pravdu, je mi jich upřímně líto –
Bruggy byly opuštěny bez výstřelu.
Pravdu mají do života zamilovaní Pařížané,
kteří dali svůj dům Bochovým.
Jsme jen jedni, prosťáčci a blázni,
Petr nebyl Němcům dán.
Architekturu jsme nevydali
na milost a nemilost cizincům.
Nezanechali odkaz hanby
pro své milované děti a vnoučata,
protože se pevně naučili od školního dětství:
Mrtví se nestydí.
A pravděpodobně není těžké si to uvědomit
za sto nebo dvě stě let:
Z ruin je možné znovu vytvořit všechno,
kromě ztracené cti.
Vzpomínka na tragické dny blokády i dnes klepe na srdce obyvatel města na Něvě. Básně o tomto eposu odvahy obyvatel obleženého města se píší dodnes.
Zde je jeden z nich, který v našich dnech napsala petrohradská básnířka Elena Itelson:
Promiň, Leningrade… O obléhání
Promiň, Leningrade, nepoznáváme tě:
Místo zahrad uvidíme domy.
A hlučná hejna slunečních ptáků.
A zazní názvy dalších ulic.
Odpusť mi, Leningrade, naše paměť je tichá,
A řeky paměti neúnavně plynou. Ale Něva a Smolenka, Obvodný, Fontanka
s námi zůstaly, jako řetěz, nerozlučné . S tebou, Leningrade, naše zamrzlé řeky A děti našich dětí jsou také s tebou. V tobě, Leningrade, jsou naše černá kamna a nedodaná vědra vody. Stali jsme se květinami, loukami, kořeny, A kousky chleba jsou umístěny na naší posteli. Odpusť nám, že opakujeme náš čas, odpusť nám, že jsme ti důvěřovali svými dušemi
Ale nemůžeme vstát.
A my neumíme zpívat…
Petrohrad
Speciálně pro „Století“
Historie v datech: 8. září
8. září 1941 začalo obléhání Leningradu. Trvala 872 dní – do 27. ledna 1944. V důsledku toho podle různých zdrojů zemřelo 600 tisíc až 1,5 milionu lidí. Každý rok 8. září Rusko slaví Den památky padlých i žijících obránců Leningradu. Na fotografii: obyvatelé města čtou inzeráty o výměně věcí za jídlo, 1942
Děkujeme za vaši podporu našeho zpravodajství, podpořit nás můžete ZDE:
Transparentní účet: 115-4977920247/0100
Důvěrný účet: 107-1458980287/0100
„Na Kafe“ : 27-1664400247/0100
Další zajímavé články najdete ZDE:
E-mail: podpora.volnyblog@protonmail.com
Na kafe
Transparentní
Důvěrný
