PAVEL J. HEJÁTKO : Stalin a jeho role ve druhé světové válce

Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:

1.5.2025

PAVEL J. HEJÁTKO

22. červen 1941 je jedním z nejtragičtějších a nejstrašnějších dat v ruské tisícileté historii. Šestého dne války ruský nepřítel dobyl Minsk a osmnáctého zahájil útok na Smolensk. Porážka Rudé armády v Pohraniční bitvě, těžké porážky v bitvě o Smolensk a Kyjev, Vjazemský kotel. během relativně krátké chvíle byla dobyta obrovská území. Armády a fronty byly poraženy, obrovské množství vojáků bylo zajato. Dějiny (moderních) válek nikdy předtím nepoznaly takové ztráty.

Šok a bolest z katastrofy léta 1941 nezmizely a i po 80 letech v řadových Rusech zůstávají, potomci těch, kteří tuto ránu utrpěli, dokázali obstát a zvítězit. Dodnes si ale řada z nich klade otázku, jak se to mohlo stát?

O důvodech toho, co se stalo, byly napsány desítky hlubokých knih, stovky článků a proběhly o nich bouřlivé vědecké debaty, kterým ještě zdaleka není konec. Nelze si však nevšímat toho, že „progresivní veřejnost“ stále více začíná toto bolestné téma pro lidové povědomí využívat ve své nevyhnutelné touze „destalinizovat“, tzn. v jejich očích osvobodit Rusko (důvody, proč tato veřejnost nenávidí Stalina z celého srdce, jsou samostatnou věcí) a zdehonestovat, zdiskreditovat a pošpinit jeho roli v celém příběhu druhé světové války.

Dříve (v 80., 90. letech 20. století a na počátku 21. století) se zaměřovali především na téma represe. Ukázalo se však, že to nejde. Stalinova obliba ve všech vrstvách a věkových skupinách rok od roku jen rostla. Takže změnili taktiku. Nyní se bojovníci za „historickou pravdu“, kteří dobře znají dynamiku sociologických průzkumů, snaží při odsuzování Stalina spoléhat především na pragmatismus. Zavést do povědomí veřejnosti jednoduchou odpověď na bolestnou otázku po příčinách katastrofy v létě 1941 ve stylu, že za všechno může Stalin. Liberální historici, publicisté a novináři ho doslova fackují po tvářích, za to, že se údajně nechal před válkou přelstít Hitlerem a málem zničil zemi, pro jejíž záchranu museli lidé prolévat moře krve a další podobné nesmysly.

„Nárazníky“

Destalinizátoři obzvláště rádi mluví o Stalinově naprostém nepochopení role nárazníkových států. Poté, co obsadil pobaltské státy v důsledku „spiknutí“ s Hitlerem (pakt Molotov-Ribbentrop) a „rozdělil“ Polsko se stejným Hitlerem, Stalin údajně odstranil nárazníky, které znemožňovaly německou agresi. Pokuste se zaútočit na SSSR, aniž byste s ním měli společnou hranici. Jednoduše. Aha, že to nejde? No, to bude asi odpověď a jedeme dál!

Historik Leonid Radžikovský přímo říká: „Než Německo zaútočilo na Polsko, SSSR a Německo neměly společnou hranici, to znamená, že žádná válka mezi SSSR a Německem nebyla v ten moment možná.

Radžikovský je „vědecky“ podporován Sergejem Mironěnkem, který po mnoho let stál v čele ruského archivu Rosarchiv a zapsal své jméno do historie úžasným vědeckým objevem. Zjistil, že Stalin (aniž by o tom kdokoli, včetně jeho nejbližších věděl), kalkuloval s tím, že: „Lotyšsko, Litva, Estonsko, Polsko – to byly pro Rusko vlastně nárazníkové státy. Bez ohledu na to, jak slabé byly jejich armády, v případě agrese by Rusku poskytli potřebný týden, nebo dokonce dva, díky nimž by se Rusko a především jeho obyvatelstvo vzpamatovalo z prvotního šoku a stačilo by se začít urychleně připravovat na válku.

Nyní se podívejme, co napsal ve svých pamětech generál Hoth, jehož tanky se na podzim 1941 řítily do Moskvy. Ukazuje se, že v létě 1940 na schůzce s nejvyššími generály Hitler nastínil svůj plán tažení proti SSSR, podle kterého „by se operace měly vyvíjet dvěma směry: za prvé – do Kyjeva (bok sousedí s Dněprem) a druhý – přes pobaltské státy do Moskvy. Poté se jednotky postupující ze severu a jihu spojují.“

Jak vidíme, Hitler zpočátku plánoval útok na Moskvu z pobaltských států nejkratším možným směrem (podmíněně po moderní dálnici Moskva-Riga). A ani ho nenapadlo, že Lotyšsko, Litva a Estonsko jsou jakýmsi „nárazníkem“, který je ještě potřeba dobýt za pár týdnů!!!

Stejně jako Sovětský svaz snadno a bez boje okupoval pobaltské státy, tak to muselo dělat i Německo. A Stalin získal další drahocenné dny k nezaplacení…

Polsko nemohlo být žádným „nárazníkem“, a to ani v zásadě pro Sovětský svaz. Zpočátku Hitler neplánoval bojovat s Polskem. Doufal, že mu Poláci poskytnou spolehlivý týl na východě, nezbytný k nastolení kontroly nad západní Evropou, a poté se zúčastní společného tažení proti SSSR. K tomu však museli uzavřít spojenectví s Říší, souhlasit s převodem Gdaňska do Německa a vytvořit k němu extrateritoriální koridor.

Tato možnost byla zcela reálná a žádná polská ambice jí nemohla zabránit. Polský historik Slabomir Dembski připouští, že „pokud jde o Gdaňsk, Polsko souhlasilo s odstraněním Společnosti národů ze Svobodného města a bylo připraveno jednat s Berlínem i v rámci bilaterální dohody o budoucím statutu tohoto města. Dokonce i o otázce „extrateritoriální dálnice“ byla polská vláda plně otevřena dialogu s Hitlerem, jak dokazují dalekosáhlé návrhy ministra Becka z 25. března 1939.

Pokud by se naplnil německý válečný scénář, Polsko by již nebylo „nárazníkem“, ale odrazovým můstkem pro německé jednotky a spolupachatelem tažení proti Sovětskému svazu.

Chamberlain tento plán, který byl extrémně nebezpečný nejen pro SSSR, ale také pro Británii, zmařil pomocí „politiky záruk“. Ale ani podle anglického scénáře nemělo Polsko šanci stát se „nárazníkem“. Záměrem politiky záruk nebylo zachránit Polsko, ale vrhnout ho pod německý parní válec, aby se Třetí říše dostala do šoku v sovětsko-německé válce, kterou Británie tak zoufale potřebovala.

I kdyby Hitler poté, co Poláci z nějakého důvodu na podzim roku 1939 alianci odmítli, odmítl zaútočit na Polsko, Británie by mu stejně nedovolila vyhnout se válce. Zajistila by, že Poláci sami zaútočí na Třetí říši. A zjevně jim bylo slíbeno a zaručeno tolik, že to udělají. Slova polského vrchního velitele maršála Rydz-Smiglyho, pronesená v létě 1939, jsou příznačná: „Polsko chce válku s Německem a Německo se jí nemůže vyhnout, i kdyby chtělo.“

V roce 1939 Anglie nutně potřebovala válku mezi Německem a SSSR, a to co nejdříve. A kvůli tomu muselo Polsko zmizet z mapy Evropy. Žádný kus schopný vytvořit sebemenší překážku německé agresi („nárazník“) nemohl vzniknout. A útěk polské vlády je toho jasným důkazem. Nebyl to tedy Stalin, kdo zlikvidoval polský „nárazník“, byla to Británie, kdo ho odstranil.

V souladu s tím byla otázka pro Stalina, „který nepochopil význam nárazníkových států“ v srpnu 1939, jasná: buď sovětsko-německá hranice, ze které by Wehrmacht vycházel bude sledovat starou sovětsko-polskou hranici, nebo by běžel stovky kilometrů dále od Moskvy.

Byl tam nějaký zisk v čase?

Jak známo, sovětské vedení vždy tvrdilo, že veškeré diplomatické úsilí v německém směru bylo vynaloženo na co největší oddálení vypuknutí války. Právě tento postoj sovětské vlády co nejvíce oddálit válku s Německem se však v poslední době začíná prezentovat jako jasný důkaz naprostého Stalinova nepochopení mezinárodní situace, které vyústilo v katastrofu vypuknutí války.

Slovo profesora M. M. Narinského: „Ve světle nejnovějších dokumentů se teze, že smlouva (Smlouva o neútočení z roku 1939) poskytla Sovětskému svazu oddech, což umožnilo oddálit začátek války byla reálná a oprávněná“. Dále tentýž profesor na základě nejnovějších archivních poznatků dodává: „Neexistuje žádný důkaz, že by německé vedení plánovalo na podzim roku 1939 válku proti SSSR. Nacistická Říše v tu chvíli nebyla na takovou válku připravena a snažila se jí všemi možnými způsoby vyhnout.“

Takže Stalin, aby zachránil zemi před válkou s Německem v roce 1939, podepsal pakt s nacisty, dal Hitlerovi příležitost porazit Polsko a Francii a Třetí říše, jak se ukázalo, neměla v úmyslu napadnout SSSR vůbec. Inu, Stalin nebyl vůbec takový hlupák, jak se ho snaží židovská historiografie už osmdesát let prezentovat a liberální propaganda se snaží tuto tezi maximálně prosadit. Opět se však setkáváme s typickou spoustou lží a zkreslováním.

Hitler opravdu válku se Sovětským svazem v roce 1939 nechtěl. Proto udělal Moskvě maximální možné ústupky, aby podepsal Smlouvu o neútočení a vyhnul se tak válce. Válka v roce 1939 by byla pro SSSR katastrofou, takže Stalin na oplátku učinil maximální možné ústupky (volné ruce Říše v Polsku a na Západě), aby podepsal Pakt o neútočení.

To, že dvě země válku nechtěly, však neznamená, že nebyly na jejím pokraji a současně, že si nebyly i nepřáteli. Jedno není v rozporu s druhým. Navíc můžeme s jistotou říci, že jak SSSR, tak Německo neměly téměř žádnou šanci se válce vyhnout. Válka mezi nimi byla nezbytná pro Britské impérium, hegemona tehdejšího světa, podle jehož scénáře se právě neúprosně sklouzlo do další světové války.

Jak bylo uvedeno výše, Británie neponechala Říši příležitost uniknout polské válce. A pak měl začít fungovat systém „sněhové koule“. Proti sobě stojí dvě armády, obviněné ze vzájemné nenávisti (antikomunismus ve Wehrmachtu a antifašismus v Rudé armádě). Němci navíc okupují území, která SSSR považuje za svá (západní Bělorusko a západní Ukrajina) a která jsou obývána krajany (slovy Molotova „ruské menšiny“ Polska). Přineste zápalku a škrtněte!

Připočteme-li k tomu, že „škrtnutí“ bylo životně nezbytné pro Velkou Británii a Francii, z nichž každá měla široce rozvětvenou zpravodajskou síť v Polsku a Británie také ve Wehrmachtu, pak by bylo stejně téměř nemožné vyhnout se nekontrolovanému vypuknutí nepřátelství mezi sovětskými a německými jednotkami.

Je příznačné, že i v podmínkách existence Smlouvy o neútočení a vymezení „sfér zájmů“ v září 1939 setkání sovětských a německých vojsk v oblasti kontaktních linií několikrát přerostla v nepřátelství. Co by se stalo, kdyby k němu ale bylo nedošlo? Plný rozsah pro britské profesionální válečné štváče s jejich staletými zkušenostmi.

Nejspíše by to zařídili takto. Nebylo by například těžké organizovat krvavé popravy proti ruskému obyvatelstvu okupovaných území, na které Moskva nemohla nereagovat. A i kdyby díky neuvěřitelnému úsilí nejvyššího vedení na území Polska válka nevypukla „sama od sebe“, měla by Británie stále pobaltské státy. Bez Paktu, který vymezoval sféry zájmů Třetí říše a SSSR, by po německém zajetí Polska byla prostě každá ze stran povinna v zájmu vlastní bezpečnosti obsadit pobaltské republiky, tzn. k radosti Britů by tam narazili.

Uzavřením Paktu o neútočení 23. srpna 1939 , smlouvy, která z hlediska anglického zdravého rozumu nemohla existovat, protože se nemohla stát (podle Churchillovy definice „přirozenou“), Stalin a Hitler porušili řetězec akcí zahájených Británií. Pakt Molotov-Ribbentrop zabránil zdánlivě nevyhnutelné sovětsko-německé válce v roce 1939 a poskytl SSSR rok a půl míru, který Sovětský svaz tolik potřeboval k přípravě na budoucí konfrontaci s Třetí říší a Německem – rok a půl. Z poloviny vést válku na Západě a připravit se na kampaň na Východě.

Vítězství ve Třetí říši

Dalším oblíbeným obviněním Stalina z poslední doby je, že za těch jeden a půl roku dokázal Hitler díky dohodě s Moskvou mnohonásobně zvýšit moc Wehrmachtu, a proto se rána v létě 1941 ukázala být tak zdrcující. V důsledku toho byl příčinou porážek opět Stalin. Pojďme se na to podívat detailněji.

Jak víte, Hitler, když se dozvěděl o podepsání Paktu, byl naprosto nadšen. Někteří dokonce tvrdí, že bouchal pěstí do zdi a křičel, že teď má celý svět v kapse. A musím přiznat, že führer Třetí říše měl všechny důvody k radosti. Díky Paktu se mu podařilo uniknout z britské pasti. Kontinentální Evropu dostal pod svou kontrolu a z nástroje britské politiky (odsouzeného k záhubě po splnění úkolu, který mu Londýn ve válce proti SSSR zadal) se stal (aspoň pro tuto chvíli) zdánlivě nezávislým hráčem.

Říše získala takovou moc, že ​​si v roce 1941 mohla dovolit tažení proti Rusku, které, pokud by bývalo bylo úspěšné a německé vedení o tom nepochybovalo, by otevřelo vyhlídky na rozdrcení Spojených států amerických. Vůle Berlína, nikoli Londýna, začala určovat běh světových událostí. Třetí říše se stávala skutečným uchazečem o světovou hegemonii.

Strašná porážka Rudé armády v pohraniční bitvě, rychlý postup německých jednotek stovky kilometrů hluboko na sovětské území v létě 1941, by zřejmě nejjasněji naznačovaly, že se válka v důsledku paktu Molotov-Ribbentrop začala vyvíjet podle německého scénáře.

Triumf z léta 1941 však ustoupil porážce u Moskvy a poté u Stalingradu. Načež se „najednou“ ukázalo, že scénář války již není určován vůlí Berlína, ale vůlí Moskvy, byť v kombinaci a interakci s vůlí Washingtonu.

Rudá armáda nepochybně zlomila Wehrmachtu vaz. Hrdinství a vojenské dovednosti všech generací a pohlaví Rusů určily výsledek války. Ale byla to předválečná diplomacie Stalina, který v mezinárodních vztazích nic nechápal (pokud věříte progresivně smýšlejícím historikům a novinářům), která vytvořila podmínky pro zhroucení bleskové války v roce 1941 a porážku Němců a jejich spojenců u Stalingradu. !!! !!! !!!

Neúspěch bleskové války

Pakt dal Sovětskému svazu možnost posunout hranici na Západ a čas připravit se na boj s Třetí říší. Z obou dokázal Stalin „vymáčknout“ pro zemi všechno možné i nemožné.

Liberální nuly z žurnalistiky, vědy a politiky rádi odsuzují Stalina za jeho „zaostalé“ geopolitické myšlení, za jeho pokusy zajistit bezpečnost země prostřednictvím územních akvizic. Říká se, že vše, co bylo získáno v rámci Paktu, bylo ztraceno během několika týdnů v létě 1941. Zdálo by se, že není co namítat. Ale pod jednou podmínkou: pokud neberete v úvahu dynamiku německého pokroku.

Takovou studii počátečního období války provedl slavný sovětský a ruský vojevůdce, bývalý šéf Akademie generálního štábu ruských ozbrojených sil, generálplukovník V. S. Čečevatov. Výsledek je výmluvný: „SSSR … „posunul“ hranici stovky kilometrů na západ od Moskvy, Kyjeva, Minsku, Leningradu, což byl jeden z hlavních důvodů neúspěchu plánu Barbarossa, navrženého na bleskurychlý první úder … Před zahájením bitvy u Smolenska 10. července 1941 Německé jednotky postupující průměrným tempem až 34 km za den postupovaly do hlubin SSSR na 680. km, 10. září – do konce bitvy – postupovali hlouběji na 250 km rychlostí až 3,7 km za den a zbývajících 250 kilometrů do Moskvy Vojska Wehrmachtu překonala s obrovskými ztrátami průměrnou rychlostí až na 2,9 km za den. Nebýt 250–350 km prostoru vyrvaného Hitlerem ze staré hranice SSSR, stala by se bitva o Smolensk časem bitvou o Moskvu se všemi z toho vyplývajícími důsledky.

Z toho plyne závěr učiněný nikoli „liberálním stratégem z křesla“, ale uznávaným a autoritativním vojenským expertem. Hitler prohrál se Stalinem hned dvě strategické operace a to prosím pěkně ještě před zahájením samotných bojů proti SSSR – bitvu o prostor a bitvu o čas, která ho odsoudila k porážce již v roce 1941, aniž by o tom vůbec věděl.

Okamžitě se nabízí otázka: kde přesně Hitler se Stalinem prohrál ony „bitvy o prostor a čas“? Věřím, že odpověď je zřejmá – podpisem paktu Molotov-Ribbentrop. Tím, že Hitler za účelem získání svobody rukou v Polsku a západní Evropě uznal postimperiální prostor jako zónu zájmů SSSR, odsoudil blitzkrieg z roku 1941 k neúspěchu. Jediné, co ho může ospravedlnit, je to, že Hitlera nikdy nenapadlo, že by Stalin dokázal proměnit „zóny zájmu“ v základny sovětského státu. Věčným problémem německých politiků je však podceňování nepřítele, zvlášt pak, pokud jde o primitivní slovanské a mongoloidní hordy z Ruska.

Pakt a bitva o Stalingrad

I když byla Třetí říše poražena u Moskvy, nepřijala nevyhnutelnou porážku. Nehledě na to, že jak přední němečtí generálové, tak i sám Hitler předtím opakovaně říkali: SSSR lze porazit pouze jednou ranou, bleskovou válkou a ničím jiným. V roce 1942 Němci dokázali, že i oni jsou schopni nemožného. Když dosáhli Stalingradu a Kavkazu, téměř obrátili vývoj války ve svůj prospěch.

Důvodů pro porážku Rudé armády v roce 1942 bylo mnoho. Jedním z nich bylo, že armáda, která zvítězila u Moskvy, se ocitla doslova v hladomoru a země byla na pokraji ekonomické katastrofy. V prosinci 1941 Němci obsadili téměř všechna největší průmyslová centra státu západně od Moskvy. Hrubá průmyslová produkce SSSR od června do listopadu 1941 klesla 2,1krát. Například v listopadu a prosinci 1941 národní hospodářství SSSR nedostalo ani tunu uhlí z uhelných pánví Doněcké a Moskevské oblasti. Část železniční dopravy musela být přeměněna na palivové dříví.

Co umožnilo přežít tento ekonomický šok a do konce roku 1942 vyzbrojit a vystrojit jednotky a formace, které porazily nepřítele u Stalingradu? Průmysl východního SSSR dosáhl plné kapacity a tamní evakuované podniky začaly fungovat. Všichni to dobře vědí. Méně známo je, jakou roli v tom všem sehrála předválečná stalinistická diplomacie a Stalinovo rozhlasové, novinové a plakátové (s výzvami k soudruhům, partyzánům a bratrům v boji) charisma.

Pakt, oddalující válku s Německem, poskytl Sovětskému svazu další rok a půl pokojného života. Hodně se píše a mluví o tom, jak Německo za poslední rok a půl zesílilo a dalo do svých služeb ekonomiku téměř celé kontinentální Evropy. Ale „skromně“ mlčí o skutečně titánské práci, která byla během tohoto roku a půl vykonána v Sovětském svazu.

Právě v této době se rozvíjel rozsáhlý program na vytvoření druhé průmyslové základny na východě SSSR. Vypracovávají se podrobné plány na evakuaci průmyslových podniků ze západních oblastí na východ. V roce 1941 bylo evakuováno téměř jeden a půl tisíce velkých továren. Často doslova zpod nosu postupujícího nepřítele. Ale aby k tomu všemu došlo, muselo to být dobře připraveno. Aby továrny mohly začít fungovat i bez střechy, musel někdo předem určit místo, kde skončí, a vést sem komunikace.

Samotný program na vytvoření druhé průmyslové základny na východě země se začal realizovat ještě před rokem 1939. To byl jeden z cílů Stalinovy třetí pětiletky (1938–1942). Ale práce v plném rozsahu na převedení národního hospodářství na válečnou základnu, rozvoj východní průmyslové základny zrychleným tempem, vytvoření záložních továren na východě, příprava evakuačních plánů – to vše se stalo právě v tom roce a půl „mírového oddechu“, který zemi poskytl Pakt Molotov-Ribbentrop, který vymyslel Stalin!

Již ve čtvrtém, „zvláštním“ čtvrtletí roku 1939 vstoupil v platnost mobilizační plán, který počítal s restrukturalizací průmyslových aktivit a alokací více než poloviny všech kapitálových investic do obranné výstavby, především na východě. Stejná mimořádná hospodářská opatření pokračovala i v letech 1940 a 1941. Začaly přípravy na zadání vojenských zakázek v podnicích ve všech průmyslových odvětvích. A nyní jsme překvapeni, jak bylo možné v letech 1941–1942 rychle zavést výrobu vojenské produkce v továrnách na dětské hračky nebo hudební nástroje.

Proto můžeme s jistotou říci, že Hitler uzavřením Paktu o neútočení se Stalinem dal Stalinovi nejen možnost vrátit území zničená bleskovou válkou, ale také čas nezbytný k přípravě ekonomiky země na válku. To umožnilo Sovětskému svazu odolat úderu roku 1942.

Protihitlerovská koalice

Mezi obviněními, jejichž cílem je svalit vinu za porážky z léta 1941 na Stalina, zaujímají přední místo obvinění, že jeho neúspěšná politika v německém směru odcizovala potenciální spojence SSSR: USA a Velkou Británii. Kvůli Stalinovi se sovětský stát ocitl sám ve střetu s kontinentální Evropou sjednocenou Hitlerem. Jedině dobrá vůle a politická moudrost Roosevelta a Churchilla umožnila vytvoření protihitlerovské koalice. Ha ha a ještě jednou ha ha ha.

Nic není vzdálenější realitě než tato pokroucená židoliberální historie. Spojené státy a Británie byly nuceny stát se spojenci SSSR změnou poměru sil ve světě způsobenou Stalinovou diplomacií. Změna umožněná tím, že Stalin dal Hitlerovi volnou ruku v Polsku a západní Evropě. To zní strašně politicky nekorektně, ale pouze německá porážka Francie (mimochodem ruského (stejně tak i československého) potenciálního spojence, jak jsme byli ujištěni) umožnila tak úžasný fenomén, jako je Antihitlerovská koalice. Nepřátelé SSSR, kteří vychovávali Hitlera pro válku proti SSSR, se proměnili ve spojence SSSR. Staline bravo! Svoji zednářskou hodnost ctihodného mistra sis bezesporu zasloužil.

Pakt umožnil Hitlerovi umístit celou kontinentální Evropu pod německou kontrolu a vytvořit Evropskou unii v čele s Třetí říší. A to už bylo schopné změnit globální rovnováhu sil. Ano, německá Evropská unie ještě nebyla schopna samostatně rozdrtit Britské impérium, tím méně Spojené státy americké. Ale sami už nedokázali rozdrtit Třetí říši.

V případě německého vítězství nad Sovětským svazem by Říše získala takovou moc, že ​​porážka Britského impéria by se stala nevyhnutelnou a výsledek bitvy s Amerikou by bylo těžké předvídat.

Jedinou silou, která mohla zastavit Třetí říši, která vedla kontinentální Evropu, byl Sovětský svaz. Bez spojenectví s ním byly šance Londýna a Washingtonu na vítězství minimální, ne-li nulové.

Londýn a Washington, které připravovaly druhou světovou válku kvůli vzájemnému poražení (v zastoupení) a kvůli zničení komunistického Ruska, neměly jinou možnost, než vstoupit do spojenectví se Sovětským svazem, aby se zachránily před tím, co se pokoušeli využít pro své vlastní účely: Londýn – k zachování britské hegemonie, Washington – k jejímu získání. Jak trapné a smutné zároveň!

Co dalo vytvoření protihitlerovské koalice SSSR? Program dodávky materiálu „Lend-Lease“ a otevření druhé fronty. Je ovšem velmi hloupé a liberálně retardační současně s tím tvrdit, že pomoc spojenců pomohla přiblížit vítězství alespoň o rok a zachránila miliony životů sovětských lidí.

Shrnutí:

Předválečná stalinistická diplomacie zabránila Británii vyprovokovat sovětsko-německou válku už v roce 1939. Pakt umožnil SSSR v roce 1940 vrátit území ztracená po revoluci a tím zvýšit hloubku strategické obrany západním směrem. To sehrálo klíčovou roli v neúspěchu blitzkriegu. Navíc to citilně umožnilo Rusku odolat úderu roku 1941.

Během roku a půl „mírového oddechu“, který poskytoval Stalin, se Sovětskému svazu podařilo připravit ekonomiku země tak, aby ji přenesla na válečnou základnu, a také v jejím rámci učinit silný průlom v rozvoji druhé průmyslové základny země na východě a vytvořit podmínky pro rychlou a účinnou evakuaci průmyslových podniků ze států evropské části. To vše umožnilo SSSR odolat úderu roku 1942.

Stalin donutil Británii a USA, aby se přes veškeré jejich opačné plány stali jeho spojenci (mimochodem, všimněte si na všech fotografiích, jak z Postupimi, tak Jalty, jak se jako jediný usmívá – musel se nad tím tehdy hodně bavit) a vytvořil podmínky pro vznik protihitlerovské koalice.

Ano, to vše Rusko nezachránilo před katastrofou léta 1941. Ale velmi výrazně to pomohlo přežít v roce 1941. A nutno přiznat, že jen díky tomu už nepřítel nebyl objektivně silnější.

Ve Francii nebyl žádný „kníratý tyran“. Francie měla příkladnou demokracii. Francie měla mobilizovanou, plně vybavenou armádu, která zaujala bojová postavení, opírající se o Maginotovu linii, což bylo nesrovnatelné se sovětskými opevněnými oblastmi. Vojenská moc Francie spočívala na vysoce rozvinutém hospodářství, včetně jednoho z nejlepších vojensko-průmyslových komplexů na světě. Přesto v důsledku Blitzkriegu Němci roztrhali Francii doslova na kusy za pouhých 45 dní.

Hlavou Spojených států nebyl jen demokrat, ale i na americké poměry slušný státník – Franklin Roosevelt. Začátek války je oficiálně vztažen ke katastrofě v Pearl Harboru. Dle nejnovějších historických informací šlo o jasný false flag, ale to je už na jinou historickou debatu. Tak jako tak to byla ideální záminka USA vstoupit do druhé světové války. Pak čtyři roky těžké války s malým Japonskem, k jehož porážce potřebovaly Spojené státy pomoc „strýčka Joea“ (jak Američané nazývali Stalina), aby mu nakonec předvedly svoji atomovou bombu (tedy pro jistotu rovnou dvě) a to i přesto, že Japonsko v době jejich svržení již bylo Sovětským svazem zcela rozdrceno.

V tomto ohledu jsou jen otrlí demagogové, liberálové a židovští historici schopni tvrdit, že nebýt Stalina, který nepřipravil zemi na válku, rozdrtili bychom Třetí říši bez dlouhého a krvavého boje. SSSR vstoupil do boje s vojensky a hospodářsky sjednocenou Evropou v čele s Německem. Byla to doslova invaze „dvanácti jazyků“. V roce 1941 byl nepřítel zastaven u Moskvy a nezlehčujíce těch nejnověji udávaných 35 miliónů mrtvých hrdinů, někdo tomu všemu musel správně velet.

Ten někdo byl Stalin.

ZDROJ:

https://pravyprostor.net/stalin-a-jeho-role-ve-druhe-svetove-valce/?fbclid=IwY2xjawKAjlZleHRuA2FlbQIxMABicmlkETA5QktLb2oxYnVwS2tSSDZiAR4vK62MzkNLeYkq4jrqLkGR-vN0CGl7z_5uZkBsFBFp8kn2j3LP3zpQYF3odQ_aem_Q_72GsnkJuxhlVG7tOUfaQ

Volný bloG podporuje MÍR 

Přeložila redakce VOLNÉHO bloGu.

Děkujeme za vaši podporu na další překlady, bez zaplacených aplikací není možné překládat videa:

Transparentní účet: 115-4977920247/0100

Důvěrný účet: 107-1458980287/0100

„Na Kafe“: 27-1664400247/0100

IAN: CZ82 0100 0001 1549 7792 0247

SWIFT: KOMBCZPP