O tom, že Evropský parlament by si přál po proběhlé Konferenci o budoucnosti Evropy změnu zakládacích smluv, jsem psal na blogu už v červnu 2022. Tehdy EP formálně zahájil proces, který by k takové reformě mohl vést. Odezva mezi členskými státy, jejichž postoj je v této věci rozhodující, nebyla zatím příliš nadšená. Europoslanci se přesto nenechali odradit a v uplynulých měsících připravovali konkrétní návrh. Ten byl 25. října schválen příslušným výborem (výbor pro ústavní záležitosti) a přibližně za měsíc o něm bude hlasovat plénum.
Z navržených změn stojí za pozornost hlavně následující:
- výrazné omezení zbývajících případů, kdy se v radě hlasuje jednomyslně, ve prospěch hlasování kvalifikovanou většinou;
- posílení pravomocí Unie v řadě oblastí – např. ochrana životního prostředí by měla propříště patřit mezi výlučné pravomoci EU, zatímco třeba veřejné zdraví, vzdělávání, civilní ochrana nebo průmyslová politika by měly být přesunuty mezi sdílené pravomoci EU a členských států (nyní zde má EU jen podpůrnou a koordinační roli), a další pravomoci EU by měly být různým způsobem rozšířeny, např. ty v oblasti zahraniční politiky, obrany energetiky, vnitra a justice nebo ochrany vnějších hranic;
- ke smlouvám by měl být připojen protokol o sociálním pokroku (ten by měl mj. zajistit přednost sociálních práv a společenského pokroku před hospodářskými právy);
- použití článku 7 Smlouvy o EU, který umožňuje Unii zakročit proti členskému státu, závažně porušujícímu společné hodnoty Unie, by bylo usnadněno;
- z Komise by se měla stát „Evropská exekutiva“ (vláda);
- EP by měl získat plnohodnotné právo legislativní iniciativy;
- EP by měl rozhodovat v rozpočtových otázkách zcela rovnoprávně s Radou;
- hlavní slovo při výběru předsedy Komise by měl mít EP, zatímco Evropská rada by jej jen schvalovala;
- předseda Komise by si sám měl vybírat členy Komise na základě politických preferencí, přičemž by měl zajistit zeměpisnou a demografickou rovnováhu;
- měla by být zavedena možnost celounijních referend o záležitostech souvisejících s činnostmi a politikami Unie – touto cestou by měly být schvalovány i změny zakládacích smluv (!);
- zmínky o rovnosti žen a mužů ve smlouvách by měly být nahrazeny pojmem „genderová rovnost“.
Důležité je říci, že kromě některých prvků – jako je například výlučná pravomoc pro EU v oblasti ochrany životního prostředí – nejde o nic zásadně nového. Podobné návrhy přicházejí od europoslanců či obecně unijních federalistů (centralistů) dlouhodobě a opakují se znovu při každé příležitosti. Snad se jen postupně stávají krok za krokem odvážnějšími.
V knize Unie ve stínu brexitu (2020) jsem podrobně rozebíral nápadně podobnou iniciativu EP z února 2017 – konkrétně šlo o rezoluce a) k možnému vývoji a změnám současného institucionálního uspořádání Evropské unie, b) o zlepšení fungování Evropské unie využitím potenciálu Lisabonské smlouvy a c) o rozpočtové kapacitě pro členské státy, jejichž měnou je euro. Všímal jsem si zde, že vyhraněný postoj Evropského parlamentu – tehdy v kontextu diskuse o pobrexitové budoucnosti EU-27– nebyl překvapením. Z unijních institucí je to dlouhodobě právě tato, která nejotevřeněji zastává a prosazuje federalistické vize, respektive přístup více Unie.
V souvislosti s loňským projevem německého kancléře Olofa Scholze v Praze jsem na blogu poznamenal, ať už se vnější okolnosti vyvíjejí jakkoli, problémy přicházejí a odcházejí, unijní centralisté jsou jako flašinetáři s repertoárem omezeným na jedno číslo. Utahaný popěvek na téma ever closer union je vždy znovu nasazován, ať o to někdo žádal, nebo ne. Centralizace je vydávána za univerzální řešení všech skutečných či domnělých obtíží, kterým EU a její členské státy čelí. Jednou je to dluhová krize, podruhé ta migrační, jindy koronavirus, naposledy válka na Ukrajině a energetická krize. Kritickou úvahu o tom, do jaké míry některé z těchto problémů sama centralizace vytvořila či k nim přispěla, nečekejme.
Dnes, ve světle Zeleného údělu, energetické krize, pokračujících problémů s migrací a všech děsivých iniciativ, které se na nás z Bruselu týden po týdnu valí (viz seriál Tento týden v EU na tomto blogu), si jasně uvědomujeme, jak pomýlený tento přístup je, a jaká rizika s sebou nese svěřit rozsáhlé a nejasně ohraničené pravomoci nadnárodním institucím mimo demokratickou kontrolu. Různé příměry pro naši dnešní situaci, kdy se integrace se vylila z břehů a začala vytvářet více problémů než užitku, jsem se snažil nabídnout v nedávných článcích Evropská integrace v zrcadle našich pohádek a EU jako společenství vyvlastněných vlastníků.
Návrhy federalistických snílků v europarlamentu – nenapravitelných, nepoučitelných a neustále se radikalizujících – je proto třeba jednoznačně odmítnout. Nic dobrého nepřinášejí a jejich realizace by jen prohloubila stávající problémy.