Svědectví židovského lékaře o koncentračním táboře v Seredi
16. červenec 2019
Jsou dva světy, v jednom světě se falšuje minulost a to lépe i přítomnost, s cílem krást, ničit, znemravňovat. V druhém světě žije Láska k pravdě, jedině skrze kterou je možná úcta k člověku, vláda práva a spravedlnosti, zdravá společnost.
Židovský lékař Gabriel Hoffmann patří do toho druhého světa, světa Lásky k pravdě, a mnozí ctitelé pravdy ho už znají. MUDr. Gabriel Hoffmann pocházel ze sedmi dětí a jeho předkové přijeli na Slovensko ze Španělska před 500 lety a usadili se v Turzovce. Byl konvertitem na katolickou víru, k čemuž přispěli i jeho otec (Armin Hoffmann), který se stal katolíkem. To přinášelo celé rodině za poslední století nemalé potíže, jak o tom hovoří v následujícím rozhovoru z r.1997:
\“Můj otec velmi rád četl. A tak velmi podrobně znal i Bibli, dějiny židovského národa, znal velmi dobře období Ježíšova života. Už i můj děda byl velmi tolerantní a nakloněný ke katolické víře. mladý člověk po poznatcích, které získal, je přesvědčen, že Ježíš je jedinou osobností, která může lidstvo zachránit a jedině osobnost Ježíše může učinit židovský národ skromnějším, mírumilovnějším a oddanějším pravé víře.“
„Řekl, že podle jeho poznání, tedy mého otce, židovství již v době Kristově ztratilo všechny atributy jediného vyvoleného národa a Božím národem může být pouze ten, který uzná Kristovo Božství. Toto řekl můj otec na žilinském gymnáziu v roce 1890.“
Konvertované na katolickou víru pohřbívali „zaživa“
\“Reakce ze židovské strany byla velmi nepříznivá, až nepřátelská a to se pak dělo stále, až na výjimky. Podle předpisů Talmudu toho, kdo vystoupí ze židovské obce, prohlásí tato komunita za mrtvého a to podle náboženských předpisů a také provede za něj obřady jako za mrtvého, a tak mně tvého. jeho děti. Otce jako lékaře bojkotovaly a raději chodily do Humenného. Ti však otce k sobě volali. i to, co dodnes, i když jsem katolík, nemohu bývalým souvěrcům zapomenout, že jeden z nich na otce plivl, jako znak opovrhování Toto ve mně bohužel zanechalo nesmazatelné stopy.
Kromě toho, že nás prohlásili za mrtvé, vyslovili na naše hlavy kletbu, tu kterou vyslovili před Ježíšem a která se uskutečnila. Celé dějiny to potvrzují, co vyslovili sami nad sebou. židovského národa jako vyvoleného padlo a že ukřižovali vlastního Mesiáše.“
Účast v SNP
\“Já svůj původ a rod nikdy nezapřel. Říkám čistočistou svatou pravdu. Byl jsem účastníkem SNP, se kterým jsem nikdy nesouhlasil. Byly takové okamžiky, dny, kdy jsem sám sebe lhal, že je to povstání proti Němcům. Jako voják slovenské armády jsem byl poručíkem a velitelem 20- pluku pod velením plukovníka Dobrovolského. Když ten padl, velení převzal kapitán Repašský. postavit do zákopů. Potom nám ohlásili, že nastupují Němci. Dostali jsme rozkaz ustoupit, tak jsme připravené vykopané zákopy opustili a dost neorganizovaně se dostali směrem na Vrútky do Priekopy.
Němci rychle rozvrátili obranné síly. Slovenské povstalecké armády a pronásledovaly nás. V Martině jsme zůstali 2-3 dny stát a znovu jsme museli ustoupit, neboť Němci zaútočili na Martin. U Martina v Priekopu jsem měl svou zdravotní ošetřovnu. Když jsem protestoval u velitele, že ošetřovnu jsme postavili špatně, blízko první linie, tak můj kolega, syn ředitele Národní banky říká: Gabi, ty jsi zbabělý! Jsme na dobrém místě. Zde počkáme na Němce a zastavíme je. Ale jak se Němci přiblížili, tento můj hrdinský spolubojovník sedl do našeho jediného auta a opustil nás, takže jsme ho už v životě neviděli. Takže i z Martina nás Němci vyhnali. V té naší armádě byly všelijaké složky, až jsme se v tom nevyznali: věděli jsme, že jedni jsou nakloněni Rusům, další Čechům, tamto zase slovenští věrní bojovníci. Takže nebylo jednoty ani mezi vojáky ani mezi veliteli.“
Zajetí a odvoz do Seredě
\“Nad Banskou Bystricí, na Starých Horách jsem se dostal do zajetí. Němci nás odvedli do Banské Bystrice a tam mě předali jiné policejní skupině. Pak mě německé polní četnictvo odvezlo vlakem do Seredě, kde byl mezinárodní německý koncentrační tabor. samosprávu. Řídili chod tábora, byla tam židovská policie, která byla pánem nad životem a smrtí všech židovských vězňů. Tak to bylo v Seredi.
Společně tam se mnou byli jeden římskokatolický kněz d.p. Bardoš, který žije na Oravě a františkánský mnich d.p. Munk. My tři konvertiti jsme se rychle našli a spřátelili, což vyvolalo u židovského velitelství velkou nevoli. Velitelem byl Ing. Cholm, vídeňský žid. Jednoho dne přišel židovský policista: „Hoffmann, do velitelské budovy!“ Tak jsem se dostavil do „regierungsgebäude“. Bylo tam shromážděno celé německé velitelství koncentračních táborů jihovýchodní Evropy v čele s obávaným nacistou obersturmfuhrerem Brunnerem, který byl velitelem, měl tedy na starosti asi 20 koncentračních táborů. Jeho zástupce pro Sereď byl hauptoberstumpfuhrer Zimmermann.“
Wiesenthal s falešným jménem „Zimmermann“
„Až později jsem se dozvěděl, s kým jsem se to vlastně setkal. Byl to ten obávaný Šimon Wiesenthal, který pak řešil otázku života a smrti Němců, kteří byli po válce obžalováni ze zločinů.
Wiesenthal se dostal do Seredě pod cizím jménem. Všichni významnější židovští činitelé měli falešné legitimace a falešná zaměstnání, takže nikdo nevěděl, kdo ve skutečnosti jsou. Tak i Wiesenthal měl možnost dostat se tam i opustit koncentrační tábor. To byly velmi podivné praktiky. Dnes je pan Wiesenthal šéfem židovského centra ve Vídni a ve velkém honí na skrývající se německé válečné zločince, A v koncentračním táboře (Sereď) spolu se židovskou samosprávou rozhodoval o životě a smrti židovských vězňů. Do koncentračních táborů se dostali většinou nevinní židé, ale dostali se tam i exponenti, židé, kteří spolupracovali s gestapem. Těch byl velký počet.
Pan Wiesenthal se na tyto osobně zaměřil a na místě, přímo v koncentračním táboře – nad těmito bývalými spolupracovníky Němců vynášeli rozsudky. Já jsem dostal zvláštní rozkaz jako lékař, zavraždit tři židy, kteří byli podezřelí ze spolupráce s Němci. Jedna byla paní Meyerová, matka jednoho židovského lékaře, druhým byl velký slovenský vlastenec, žid Ing. Bezerini z L. Mikuláše a ještě jeden. Všechny tři jsem měl smrtící injekcí odstranit. Takže pan Wiesenthal používal zcela hitlerovské metody. Toto jsem odmítl.
Převést popravy mi nařídilo židovské velitelství, Ing. Cholm, jeho zástupce a velitel židovské policie, pan Klein. Ty tři odsouzené podezřívali ze spolupráce s gestapem.
Po poradě židovského velitelství mi přišel speciálně oznámit rozsudek hlavní rabín Slovenska, který tam anonymně byl jako truhlář. Přišel mi oznámit: „Tak, pane Hoffmanne, jste odsouzen pro vaše pobuřující chování k trestu smrti. Avšak trest smrti jsem pociťoval a to nejen já, ale téměř všichni nevinní židé za vysvobození z obrovských a neúnosných obtíží.“
„Popravu“ odsouzených jsem měl provést formou podání tzv.. „koňské“ injekce. V táboře chovali koně, jehož tělo bylo posypáno hnisavými vředy. Z toho vředu bylo třeba vytáhnout hnis a podat ho „pacientům“. Jen tak na okraj, pan Bazerini byl velmi starý, nesoucí k odvozu do Osvětimi tak, aby ve vagónu nezabral mnoho místa, tak dali rozkaz usmrtit ho.
O Wiesenthalovi se vědělo, že je poradcem židovského velitelství v táboře. Mě odsoudili k smrti, protože využili mé odmítnutí těch vražd, jakož i za to, že jsem „pohoršoval“ ostatní kontaktem se dvěma katolickými kněžími.“
Nejhorší zážitky v Seredi
„Nejhůře na mě působily kruté smrti těch Židů, které sami židé odsoudili k smrti. Jednoho z nich, který byl v podezření, že spolupracoval s Němci, byl také židovským soudem odsouzen k smrti a zemřel tím způsobem, že ho přivázali za nohy ke koňskému. skalách, dokud odsouzený nezemřel. Takže židé vědí, bohužel, své zdánlivé či jakékoli nepřátele krutě odpravit ze světa…“
Proč mě nakonec nepopravili
„Velitel tábora, zmiňovaný Brunner, když jsem byl předvolán do jeho velitelské kanceláře a vstoupil jsem – mi podal ruku. Mně, „nepříteli německé říše, nacismu a německého národa.“ Podal mi ruku a říká: „Pane doktore – to bylo neuvěřitelné, neboť každý z nás byl pro ně jen „schwein Jude“ – Žid svině – pane doktore, žádám Vás, po skončení války mi napište, mě zajímá Váš další život!“
Bylo to neuvěřitelné! Ihned se to však rozhýřilo a tak mě židé ještě více nenáviděli, protože si mysleli, že jsem tajný německý agent. Příčinou tohoto postoje velitele Brunnera, pána nad životem a smrtí desetitisíců židů byla tato věc:
Naše povstalecká jednotka v Žilině zajala jednoho Němce, obyvatele Žiliny. Velitel zdravotnické jednotky, který stál nade mnou ihned svolal soud a odsoudil tohoto zajatce, slovenského občana německé národnosti – pro střílení do povstalecké vojenské jednotky k trestu smrti, s okamžitým výkonem popravy. A já jsem se postavil tomuto na odpor. Řekl jsem tomuto veliteli:
Prosím Tě hezky, ty jako velitel zdravotní jednotky nemáš žádné právo odsuzovat někoho k trestu smrti. Žádám, abys svůj rozkaz okamžitě zrušil a požádal velitele pluku, aby on posoudil a on vydal rozkaz k popravě a toto musí všichni akceptovat.
Toto vyvolalo obrovské pobouření, že jsem znemožnil zastřelit tohoto občana. Prohlásili, že jsem zrádce slovenských povstaleckých zájmů.
Tato událost se dostala do uší Brunnera a na tomto základě mi daroval život. Nedovolil mě dát popravit ani Němcům ani Židům.“
Odjezd z tábora v Seredi
\“Po tomto všem, ještě před ukončením fronty, slovenský novinář, synovec generála Štefánika a redaktor kulturní rubriky časopisu Slovák, dr. Jozef Štefánik, zavolal do tábora oberstumpfuhrera Zimmermanna a řekl mu: \“Máš ve svém táboře v Seredi Žida – vaz usmrtit. Proč? Zeptal se Zimmermann.
Penicilin jako zachránce života
\“Šlo o penicilinovou injekci. Penicilin nevynalezl jako první dr. Fleming, ale můj otec, který penicilinem léčil již v roce 1916. Vystihl, že plísně v tekutém prostředí vylučují neznámou látku, která usmrcuje bakterie. Tuto látku vyzkoušel na nás, na děti antagonistický vliv na život různých baktérií. plísní – špínou a neví, jaké škody může zapříčinit.
Těsně před příchodem ruské armády mě převezli ze Seredě na Gestapo v Bratislavě. Tam mě postavili před komisi, ve které byli tři němečtí lékaři a tam jsem měl přednést, jaká injekce to vlastně je, kterou otec léčil. Byl jsem tam jednu noc a spal jsem oblečený vestoje.
Příchodem Rusů Němci opustili Bratislavu. Já jsem tam zůstal u tchána, u rodiče mé první nebohé manželky. Zanedlouho přišel rozkaz, že všichni němečtí obyvatelé, kteří se chtějí zachránit, musí opustit své bydliště v Bratislavě a všemi možnými prostředky odjet na Západ. Tak i můj tchán, policejní důstojník čsl. republiky, kapitán Johan Wastl musel opustit Bratislavu, pokud chtěl přežít as jedním batohem na zádech se vydal směrem na Západ. Nikdy víc jsme ho neviděli. Jeho manželku a jedinou dceru jsem vzal s sebou. Dcera se stala manželkou mého mladšího bratra. Takže ve čtyřicátém šestém mě obyvatelstvo ve Snině přivítalo v řím. kat. kostele slavnostní bohoslužbou. Židé mě přivítali ostrým článkem v deníku BOJOVNÍK. Uváděli tam, že doporučují prošetřit případ dr. Hoffmanna, který tajně podporuje „černé fašistické dušičky“ a nestydí se jako člověk židovského původu skrývat německou fašistku Gertrúdu Wastlovou, kterou zachránil před spravedlivým soudem. Píší tam, že je třeba případ prošetřit a předat lidovému soudu a náležitě potrestat.“
Gabriel Hoffmann, přednáší v Bánovcích nad Bebravou, 29.května 1993
Vývoj situace po válce
\“V roce 1946 se pomalu povraceli Židé z koncentračních táborů do Sniny a okolí, hlavně do Humenného. Vraceli se s pochopitelnými motivy pomstychtivosti za holocaust. Ti, co přišli do Sniny, měli za cíl rychle ovládnout místní milici. Takže ta se dostala do jejich mnou. bratr, právník, který také už jako mladý člověk byl nakloněn křesťanství. Museli jsme se rychle rozhodnout, jak uspořádáme své věci a vztahy, když jsme slyšeli, že v Humenném, Vranově, Košicích a v Prešově se žijí velmi útočně a proti všem aktivistům ze Slovenského státu. ukrajinskou menšinou, oddanou Rusku – absolutní boj. V první řadě nemilosrdně pozavíraly všechny gardisty.
Byl jsem jediný lékař na 40 000 lidí. Takže, jestli chtěli nebo nechtěli, museli se se mnou dohodnout, jiného lékaře nebylo. Takže od aktů pomsty jsem byl ochráněn. Bratra jsem přesvědčoval: „Laco, ty jako druhý muž tady v okrese, musíš tady, teď nebo nikdy, zabránit násilnostem.“ Bratr byl absolventem právnické fakulty Univerzity Karlovy a byl silně slovensky cítící. Řekl jsem mu: „Teď nebo nikdy se musíme postavit na stranu pravdy a budeš dělat to, co od tebe budu žádat.“ Samozřejmá věc, přikývl: „Tak první věc: rozkážeš místní policii, že nikoho nesvobodné zajistit a zavřít – jen po soudním rozhodnutí a ne podle libosti místních „orgánů“, zástupců všelijakých agentů milice a podobných elementů.“
Vedoucím úřadu Okresního národního výboru byl v té době jednoduchý dělník, jmenoval se Ivan Hakoš. Vysvětlil jsem mu situaci a prosil ho, aby měl pochopení pro ten rozkaz, že nikdo nemá právo dělat domovní prohlídky, nikdo nemá právo hledat prý své ztracené majetky, nikoho nelze jen tak dát do vězení a ne ještě bít a trýznit. Bohužel je pravdou, že ve Snině žilo před odvlečením 500 židovských občanů. Tito pak využili každou možnost, aby měli nekontrolovanou moc, aby se slovenským občanům ve Snině, na kterých padl i jen stín podezření – pomstili. Měl jsem ty objektivní zkušenosti, že u židovských občanů ve Snině a na okolí není důležitá spravedlnost, ale pomstychtivost.“
Marta Hoffmannová, manželka Gabriela Hoffmanna, přednáší v Bratislavě, 12.3.1994
\“Když pak můj bratr napsal dopis do katolických novin na obranu arcibiskupa Kmeťka, celé okolí nás prohlásilo za špinavých zrádců, které je třeba pořádně poučit. Bratra udělali písařům a pak popelářům. Mě poslali na policii, ale nemohli mi nic vážně udělat. jednoho dne našel mrtvou ve svém pokoji…“
Shrnutí
Kdo se omluvil těm židům, které je vlastní soukmenovci v rámci své komunity zbavili všech práv a zcela je vyloučili ze své společnosti?
Kdo se omluvil těm 70000 židům a nežidům, kteří byli po válce zbaveni všech práv a deportováni do sovětských koncentračních táborů (Gulagů)?
Jak je možné, že hlas židovského lékaře Gabriela Hoffmanna je v naší slušné a demokratické společnosti ignorován a videa o něm jsou na youtube pravidelně vymazávána?
Opravdová úcta k obětem si rasově nevybírá pouze oběti jednoho etnika nebo jedné ideologie, jak nám to je prezentováno „standardními“ médii a „moderními“ politiky. Opravdová úcta k obětem znamená úctu ke všem obětem.
Jen pravda nás osvobodí od všeho špatného, i od korupce a zabíjení. Zkoumejme tedy, jestli máme lásku k pravdě, ostatní cesty jsou slepé uličky.
Zdroje:
Citace jsou převzaty z rozhovoru s Gabrielem Hoffmannem v časopise M ROSA, květen-srpen/1997
Fotografie:
Titulní fotografie je z obálky knihy od: Gabriel Hoffmann a Ladislav Hoffmann: „Katolická církev a tragédie slovenských židů v dokumentech“
Rodiče Gabriela Hoffmanna: čtrnáctideník Kultura ze dne 10.5.2006, str.12: http://www.kultura-fb.sk/new/old/archive/pdf/kult0906.pdf
Gabriel Hoffmann na přednášce v Bánovcích nad Bebravou, 29.květen 1993 (fotografie z videa)
Marta Hoffmannová na přednášce v Bratislavě, 12.3.1994 (fotografie z videa)
ZDROJ:
https://blog.postoj.sk/45355/svedectvo-zidovskeho-lekara-o-koncentracnom-tabore-v-seredi
