Proč mají Maďaři takový vztah k Rusku? Jak můžou nepodporovat Ukrajinu po roce 1956? Rozhodla jsem se k tomu sepsat delší text na základě svého pozorování a rozhovorů s mnoha Maďary. Kterých ovšem nebylo tolik, kolik být mohlo, protože i jako člověka, co se Maďarsku věnoval několik let, mě ta absence empatie vůči Ukrajincům (jako národu bojujícímu proti agresi; k uprchlíkům se Maďaři chovali dobře) v prvních měsících dost šokovala a komunikaci s některými lidmi o válce jsem se cíleně vyhýbala.
Dnes má negativní postoj k Ukrajině i mnoho Čechů, o Slovácích radši nemluvě, tak už Maďaři tolik nevynikají, ale v těch prvních měsících to byl šok. Ale časem jsem začala zase mluvit se svými známými a číst různé názory a k nějakým odpovědím jsem přece jen dospěla. Důvody dělím na emoční (ty, které ovlivňují celou populaci) a politické (ty, které působí specificky na vládu).
Tohle je teda můj pocit z toho.
EMOČNÍ DŮVODY
1) Trianon. Maďaři nikdy nepřijali poválečné uspořádání Evropy. Akceptovali ho, protože nemají absolutně sílu ho změnit, ovšem na vnitřní úrovni ho nikdy nepřijali jako spravedlivé, akurátní a věčné. Většina Maďarů určitě nechce měnit hranice násilím a platit za to životy a blahobytem, ale samotná myšlenka změny hranic jim není proti srsti. Hranice se prostě mění a oni sami se podle svého mínění stali obětí nejnespravedlivější změny hranic 20. století. Kterou navíc zpunktoval Západ. Hrabě Apponyi se svou velkolepou řečí na obranu vlasti ve Versailles neuspěl.
V poslední snaze zachránit svůj stát prosil o uspořádání referend na odtržených územích, apeloval na právo na sebeurčení, které Maďarsku jinak moc nevonělo (a sám Apponyi jen obtížně skrýval pohrdání menšími národy monarchie). Maďaři nejhůř zaplatili za válku, kterou nechtěli, do níž byli podle svého názoru „vtaženi“. A jak jinak, než ze západu. Maďarsko přišlo o dvě třetiny území Uherska, několik milionů Maďarů se z příslušníků vládnoucího národa stalo občany druhé kategorie nebo dokonce vyhnanci žijícími ve vlakových vagónech. Zároveň se dostalo do situace, kdy tento stav nemůže nikdy samo změnit – je totiž obklopeno výhradně státy, vůči nimž má územní požadavky, a které jsou vesměs větší a silnější. Jeho jediná šance na zvrácení Trianonu vždy spočívala ve spojenectví s gamechangery, kteří měli moc Evropu rozparcelovat znovu.
Proto se připojili k Hitlerovi, přičemž nechci dělat nějaká obskurní srovnání Hitlera s Putinem, tím spíš, že Maďaři se k Putinovi nepřidali, ale zkrátka vize změny hranic v nich žádné zběsilé děsy nevyvolává a mají rozhodně větší pochopení pro obdobné pocity Rusů a větší ochotu se bavit o „novém územním uspořádání“. Je samozřejmě otázkou, co by se dělo, kdyby se v únoru 2022 vláda v Kyjevě zhroutila a Putin Ukrajinu ovládl a byl najednou opravdu silný. Každopádně Trianon je velkou nezhojenou ranou na maďarském těle, kterou si Maďaři se svou zálibou v sebelítosti pravidelně rozškrabávají pořádáním národních truchloher, v nichž participuje skoro celé politické spektrum. Byl to liberální starosta Budapešti, kdo přišel s myšlenkou minuty ticha v okamžik podpisu diktátu (jak tomu Maďaři říkají), ale takových iniciativ je rok co rok spousta.
2) Ukrajinu nesnáší víc než Rusko. Lakonicky řečeno, Maďaři nemají rádi Rusko ani Ukrajinu (pokud vůbec někoho), ale Rusko žádná původní maďarská území nevlastní, zatímco Ukrajina ano. Vztahy s Ukrajinou byly dlouho před válkou na bodu mrazu, jelikož na ukrajinské Maďary dopadla státní ukrajinizace po roce 2014. V dalších letech se neustále předvolávali velvyslanci, několik maďarských vysokých státních úředníků bylo z Ukrajiny oficiálně vyhoštěno, včetně defacto ministra pro zahraniční Maďary Arpáda Potápiho. Padala obvinění ze separatismu, proběhla zatýkání v sídlech maďarských organizací a Maďarsko se mstilo blokováním přítomnosti Ukrajiny na vícestranných jednáních s NATO a EU. V průzkumu Trianon 100 realizovaném Maďarskou akademií věd v roce 2020 označila vztahy s Ukrajinou za dobré jen 4 procenta Maďarů. Z toho vyplývá, že Maďaři jsou rovněž mnohem ochotnější naslouchat vyprávění o útlaku ruské menšiny.
Maďaři se nepovažují za Slovany a Ukrajinci jsou pro ně cizí národ, podobně jako Rusové. Z důvodu naprosté jazykové bariéry (stalo se mi v Maďarsku několikrát, že mě považovali za Rusku – mnoho Maďarů není schopno rozlišit slovanské jazyky ani na této základní úrovni) v Maďarsku skoro neexistovala ukrajinská menšina. Téměř všichni Ukrajinci v Maďarsku byli a jsou Maďaři s ukrajinským pasem. Největšími menšinami v Maďarsku jsou (vyjma Židů a Romů) Němci a Číňané.
A jakkoliv to zní, Maďaři jsou velmi citliví na svou výlučnost. Fakt, že ve válce s Rusy umírají etničtí Maďaři (příslušníci národa, který je tak jedinečný!), je pro ně dalším důvodem k naštvání na Ukrajinu. Jak se mi svěřil jeden můj známý: Všem by bylo lépe, kdyby ten stát neexistoval.
Odtud plynou pitoreskní prohlášení, že se jedná o válku mezi Slovany (Orbánovými slovy „ve slovanském moři“), kterou ať si ty početné národy řeší samy a bez už tak vymírajících Maďarů, kteří se řízením dějin ocitli na území dnešní Ukrajiny.
Maďarsko si mimo jiné od Rusů vyhandlovalo válečné zajatce – příslušníky maďarské menšiny, které ovšem nevrátilo na Ukrajinu a ukrajinskou stranu o tom ani neinformovalo.
Je velmi pravděpodobné, že pokud by byl kýmkoliv napaden jiný Maďary neoblíbený stát, například Rumunsko (nejméně populární hned za Ukrajinou), reagovali by velmi podobně.
3) Dekády následující po povstání nebyly pro Maďary tak dramatické. To mi došlo teprve nedávno, ale po událostech 1956 se situace v Maďarsku skutečně zlepšila (oproti stavu před nimi), zatímco po okupaci 1968 se v Československu zhoršila (když tedy budeme považovat pražské jaro za nějakou éru svého druhu, což je poměrně diskutabilní, ale rozhodně to byl závan naděje na změnu k lepšímu, přičemž pocity bývají často lepší než realizace a zabití naděje utkví v kolektivní paměti více než nudná realita). Bezprostředně po povstání samozřejmě padaly tresty smrti a dlouhé kriminály, ale Sověti tak nějak pochopili, že Maďaři opravdu koušou a že to nejlepší, co si s nimi lze domluvit, je kompromis ve stylu „vy si nevšímáte nás, my si nevšímáme vás“.
A tak zhruba od roku 1960 se situace v Maďarsku postupně zklidňovala a režim přecházel do fáze „kdo není proti nám, ten je s námi“. Období naší normalizace, tedy maďarská 70. a 80. léta, si už asi pamatují i mnozí Češi, co v té době zavítali do Budapešti. V Maďarsku existovalo soukromé podnikání, byl tam řádově větší dostatek zboží i ze Západu, Maďaři mohli cestovat do sousedního Rakouska (jen tak na víkend do Vídně!), v Maďarsku koncertovaly západní hudební skupiny, konaly se tam i mezinárodní setkání věřících a další, u nás v té době nepředstavitelné, věci.
Na svůj gulášový socialismus si navíc Maďarsko vesele půjčovalo od MMF.
Tady bych viděla tři možné faktory roku 1956 ovlivňující současný postoj:
a) Maďarsko tehdy nepřišlo o žádné území, prostě tu byli a už nejsou, není to trvalá rána srovnatelná s Trianonem (což Ukrajině ovšem reálně hrozí);
b) Západ se na Maďarsko vykašlal, nepomohl mu a donutil ho se se Sověty domluvit (a Ukrajině pomáhá a drze to označuje za morální povinnost!);
c) Výsledky té domluvy byly pro lidi docela snesitelné (stačí být tedy asertivní a s Rusy se dá domluvit, tak proč to neděláte a všechny prudíte?)
POLITICKÉ DŮVODY
4) Prostě to tak vyšlo. Maďarská politická scéna byla posledních třicet let poměrně transparentně rozdělená, na národní konzervativce a liberální socialisty. Maďarský komunistický experiment skončil vzájemnou shodou, postupně a nerevolučně. V podstatě od okamžiku, kdy se v Moskvě ujal moci Gorbačov, přemýšleli, jak to co nejlépe odpískat. Českoslovenští soudruzi se ukázali jako nejpitomější široko daleko, protože ti vůbec nechápali, co se děje. V Maďarsku se tedy komunisté plynule proměnili v demokratické socialisty a jejich největším spojencem na politické scéně se stala malá strana městských liberálů, no nebudu chodit kolem horké kaše, většinu strany tvořili levicoví židovští intelektuálové. Společně utvořili tandem, který měl k Rusku nekonfliktní vztah a jakákoliv forma vyrovnávání se s minulostí mu byla proti srsti. K roku 56 se nevztahovali skrze revolucionáře, ale skrze Imre Nagye a další představitele „umírněného“ křídla.
Na pravici se etabloval Fidesz, jehož spojencem byly postupně dvě malé křesťanské strany (jedna z nich byla původně velká, než ji Fidesz vymazal). Fidesz býval ostře protikomunistický, občas až na sílu, jako když z pozice tuším ministra školství musel odejít Zoltán Pokorni (jinak velmi hodný člověk), protože se ukázalo, že jeho otec byl agentem tajné služby. K Rusku měl Fidesz vztah té strany, pro níž rok 56 zosobňují revolucionáři házející molotovy, a jejíž staronový předseda jako první vyzval sovětská vojska k odchodu z Maďarska. Řekněme tedy chladný a podezřívavý.
Socialisté a Fidesz bývali neck-to-neck soupeři. Obě strany mívaly podporu okolo 40 procent a o tom, kdo bude vládnout, rozhodovalo hlavně to, jak dopadnou jejich malí partneři. Katastrofální socialisticko-liberální vláda (2006-2010) ovšem vedla k rozvratu na levici, úplnému zániku liberálů a totálnímu opanování politické scény Fideszem. Po 13 letech tu stále máme Fidesz ve zcela dominantní pozici a v opozici chaos, co si požírá vlastní ocas. To jen tak pro kontext.
Ovšem zpátky k tématu. Když Fidesz začal svoje otevírání na východ a pozvolna měnil vztah k Rusku, neměl tomu kdo oponovat. Těžko můžete nadávat Orbánovi, že se začal bavit s Putinem, když v čele nejsilnější levicové strany stále stojí člověk, který si Putina přivedl domů a pak si tam hráli s jeho psem (Putin miluje psy a do Gyurcsányova pudlíka nebo co to bylo se prostě zamiloval). Člověk, jehož vlády posilovaly a zdůrazňovaly energetické vazby na Rusko.
Takže si toho poměrně dlouho nikdo moc nevšímal. Velké téma se z toho v Maďarsku stalo až po únoru 22. Ale poněkud jinak, než by si opozice přála. Chtěli těsně před volbami využít to, co považovali za Orbánovu slabost, úplně logicky. Tak svou rétoriku hodně stavěli na tom, že Orbán zdiskreditoval Maďarsko svým vztahem s Putinem, a dokonce řekli, že Ukrajině by se mělo pomáhat například i zbraněmi. Fidesz po krátkém tápání reagoval mohutnou kampaní OPOZICE CHCE ZATÁHNOUT MAĎARSKO DO VÁLKY. Výsledkem byl totální krach sjednocené opozice ve volbách a nejlepší výsledek Fideszu od roku 2010. Z už tak malého koláče opozice si ještě ukousla nová strana radikálních nacionalistů, kteří nic jako Ukrajina (nebo Slovensko) neuznávají.
Ukázalo se, že Maďaři opravdu nechtějí mít s válkou nic společného. Do té míry, že opozice poztrácela i spoustu svých vlastních voličů, tradičně levicových. Jeden poslanec zmínil, že v jeho obvodu je sídliště přezdívané KLDR, protože tam třicet let volili levici. Teď přešli k Fideszu. Čili politicky to byla naprostá katastrofa a od té doby opozice taky trochu tápe, jak se k tomu vztahovat. Podporují společný postoj EU, ale rozhodně si nedávají Ukrajinu na tapetu.
Když není poptávka, nebude ani nabídka.
5) Naši opravdoví bratři. Maďarský pochod na východ, do končin, odkud kdysi Maďaři do Evropy přišli, není nějak jednorozměrný a už vůbec orientovaný primárně na Rusko (ačkoliv právě tam žijí nejbližší jazykoví příbuzní, malá etnika Chantů a Mansijců). Největším investorem v Maďarsku je už několik let proamerická Jižní Korea, která vyřadila dříve dominantní Německo. Orbánova vláda také vytvořila poměrně silná spojenectví se státy ve střední Asii, především s Tureckem, ale taky s Kazachstánem a dalšími zeměmi Turkické rady, kam se Maďaři na základě svého prapůvodu rovněž počítají. Orbán v těchto zemích vidí budoucnost, cítí se tam mentálně doma, má rád tamní přímočarost, rozhodnost a obchodovatelnost. Tyhle státy (stejně jako Maďarsko) ruskou agresi odsoudily, ale tím to skončilo. Nemají pocit, že je to jejich věc, a naopak přemýšlejí, jak na tom nejlíp vydělat. V tomto společenství je Orbánovi nejlépe, je jedna ruka s Erdoganem nebo Tokajevem, naopak se zjevně necítí mentální součástí spolku Ursuly von der Leyenové.
Nepatrná komplikace tohoto přístupu je, že takovou geopolitiku si mohou dovolit dělat velmoci, ne devítimilionový, nepříliš bohatý stát uprostřed Evropy. Ale když je dnes sebeidentifikace všechno, Maďarsko se patrně identifikovalo jako transvelmoc…
6) Já vám to říkal. Podle svého okolí (máme relativně hodně společných známých) je Orbán skutečně upřímně přesvědčený, že Západ v určitý moment hodí Ukrajinu pod autobus. Orbán si od začátku myslí, že Západ dělá chybu, když utvrzuje Ukrajince v cílech, které on považuje za nereálné, jako návrat do hranic z roku 1991. Je přesvědčený, že to by vyžadovalo přímý vstup NATO do války, k čemuž není vůle. Zároveň je zvyklý být enfant terrible, vůbec mu nedělá problém být „ten nejhorší člověk v Evropě“, během migrační krize si v západním tisku vysloužil i přirovnání k Hitlerovi apod., tohle je proti tomu relativně jednodušší, protože ostrakizace tzv. chcimírů není na Západě ani zdaleka taková jako u odmítačů kulturního obohacení v roce 2015. V tom je Česko protiklad, tady mnohem víc vadí Rusko, než odpor k mladíkům. Je zkrátka zvyklý být na tapetě pořád a nedělá mu to žádný problém. Jestli s něčím problém opravdu nemá, tak se sebevědomím.
Dokonce věří, že z toho bude benefitovat, a to jedním nebo vícero těmito způsoby:
a) Za sabotování ukrajinské agendy si dokáže vyhádat alespoň nějaké peníze, které mu Brusel zadržuje. Tím se vůbec netají. Nemorální? Nepochybně by odpověděl, že jeho starostí je Maďarsko, a ne Ukrajina, a že nemorální je Brusel, protože mu nemá co zadržovat peníze.
b) Možnost dělat různé pokoutní dealy s mainstreamem. V této oblasti je Orbán velice zběhlý. Hlavní problém mainstreamových politiků je podle něj strach z veřejného mínění, médií a vlivových skupin. Hlavní Orbánův problém je naopak to, že mu z politiky odešla jeho hlavní parťačka in crime, tedy Angela Merkelová. Navzdory panujícím dojmům měli vždy dobrý vztah, několikrát veřejně řekl, že by neměla odcházet z politiky a dnes je snad jediný, kdo se jí čas od času zastane, když se snad všechny její sázky ukázaly jako, ehm, nevýhra. Spolu udělali mnoho černých dealů, Orbán například zastupoval na Radách zájmy německého automotive, když Angela už nemohla kvůli zelenému tlaku. Ona ho naproti tomu všemožně chránila a držela u evropských lidovců. Po jejím odchodu Orbán strašně moc ztratil a v současnosti sází na to, že ho opět někdo využije jako svého badboye, až ve věci Ukrajiny nebudou vědět, kudy kam.
c) Být prorokem. Nepříjemnosti spojené s říkáním evidentních pravd ohledně příchodu mladíků se Orbánovi bohatě vyplatily. Získal obrovskou mezinárodní síť podporovatelů, stal se hvězdou americké pravice a jakýmsi vzorem všemožných nonkonformních politiků všude po světě. Je přesvědčený, že „na jeho slova zase dojde“ a on z toho shrábne politický kapitál. Ve své pozici neomezeného vládce Maďarska, kterého momentálně neohrožuje žádná relevantní politická síla, má ambice primárně mezinárodní. To třeba Fico nemá, tak se tím může promlčet.