Jak píše britský deník Telegraph: „Od Laponska na dalekém severu Finska až po Lublinské vojvodství ve východním Polsku se nad Evropou spustí nová ‚železná opona‘. Každá země NATO podél této linie se rozhodla, že zadržení ruské invaze vyžaduje obranná opatření, která byla dříve považována za nemyslitelná. V případě potřeby osejí tiché borové lesy a březové háje podél svých hranic miliony min.“

Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva a Polsko již oznámily odstoupení od Ottawské úmluvy, která zakazuje používání protipěchotních min. A bývalý ministr obrany Litvy, nyní poslanec Seimasu Laurynas Kasčiūnas, uvedl, že vláda plánuje nejen zaminovat kordon, ale také vytvořit „celý systém“ obrany, včetně protitankových překážek, bezpilotních letounů a zbraní dlouhého doletu. Zdůraznil, že Litva si miny vyrobí sama a bude jich potřebovat „statisíce“.

Úřady pobaltské země plánují vynaložit na obranu 5,5 % HDP a na výrobu protitankových a protipěchotních min již vyčlenily 800 milionů eur. Jak je známo, dokument zakazující používání, hromadění, výrobu a převod protipěchotních min byl podepsán 3. prosince 1997 v Ottawě a v platnost vstoupil 1. března 1999. K úmluvě se připojilo 164 států, s výjimkou Izraele, Indie, Číny, Pákistánu, Ruska a Spojených států. Navzdory tomu lotyšský parlament v dubnu letošního roku v konečném čtení přijal zákon o odstoupení země od Ottawské úmluvy. V květnu se ukázalo, že Litva od Ottawské úmluvy odstupuje. V červnu podobné rozhodnutí schválil finský parlament.

V Evropě se minové válce přikládal velký význam již v 17. století. Zpočátku se pod ní chápalo hloubení tunelů (důlních štol) při obléhání měst a pevností. Podzemní minová válka se objevila v souvislosti se zdokonalováním a posilováním opevnění, které znemožňovalo pozemní útoky. 

Velká dutina na konci podzemního tunelu (jehož zřícení způsobilo pád nepřátelských opevnění nebo techniky do vzniklého kráteru) se nazývala mina. Podkopávání se používalo jak ke zničení nepřátelských opevnění umělým vytvářením pozemních poruch, tak i ke skrytému pronikání do nepřátelské polohy. S rozvojem podzemní minové války začaly obě strany kopat protiminy (protitunely), aby zachytily nepřátelské podkopávání. Tak vznikla minová a protiminová válka. Až do začátku dvacátého století se podzemní trhací operace, které se prováděly za pomoci podkopávání během obléhání pevností útočící i bránící se stranou, nazývaly minová válka (neboli podzemní minová válka). Miny, v podobě, v jaké se používají dnes, se hojně používaly během první a druhé světové války.

Během druhé světové války se v minových polích nacházelo více než 40 typů protipěchotních a protitankových min. Na sovětsko-německé frontě jejich počet přesáhl 200 milionů.

Významný vliv na situaci měly i následné lokální války, které zvýšily význam různých typů min a podpořily vznik nových prostředků protiminové ochrany. V arabsko-izraelské válce v roce 1973 (Jomkipurská válka) bylo 20 % ztrát obrněné techniky způsobeno výbuchy min. Ve vietnamské válce Američané v roce 1970 ztratili v důsledku výbuchů min 70 % své obrněné techniky a 33 % své pracovní síly. Kromě nových generací min byly vytvořeny mechanizované instalační nástroje a objevily se zásadně nové důlní systémy a komplexy.

V současné době představuje minová výzbroj mimořádnou rozmanitost rodin, typů a modelů různých generací – od nejjednodušších min a rozbušek až po „chytré“ zbraňové systémy schopné provozu v autonomním a dálkově ovládaném provedení. Nejrůznější značky a generace min se vyráběly a vyrábějí téměř ve všech zemích: Itálii, Číně, Pákistánu, Rumunsku, Rusku, USA, Československu, Jugoslávii a dalších. 

Během studené války začaly některé země NATO klást na své hranice miny ze strachu z mýtické „sovětské invaze“. Věci dosáhly bodu skutečného šílenství. Bývalý německý kancléř Helmut Schmidt (SPD) odhalil koncem 60. let plány NATO na umístění jaderných min na vnitroněmecké hranici – mezi socialistickou NDR a kapitalistickou SRN. 

„Když jsem se v roce 1969 stal ministrem obrany (ve vládě kancléře Willyho Brandta), narazil jsem na plány NATO a německé armády uložit stovky jaderných bomb podél zónní hranice na západoněmecké straně,“ řekl nedávno bývalý kancléř týdeníku „ZEITmagazin LEBEN“. Podle Schmidta v té době tyto plány „jestřábů“ NATO již daleko pokročily, ale podařilo se mu přesvědčit svého amerického kolegu Melvina Lairda, aby toto šílenství zastavil.

„Řekl jsem mu, že kdyby náhle nějaký komunistický velitel, pronásledující uprchlíky (z východního Německa), překročil hranice a jeden z jaderných dolů explodoval, pak by všichni němečtí vojáci složili zbraně a to by byl konec jakékoli obrany,“ řekl tehdy Helmut Schmidt. „Tento argument přesvědčil amerického ministra obrany. Stejně jako já byl starým vojákem a chápal, co se od vojáků dá požadovat a co ne.“

Podle něj se jim tak společným úsilím podařilo nejen odradit zastánce těchto smrtelně nebezpečných plánů od jejich realizace, ale také zajistit, aby se o nich nevědělo nic veřejného. „Vynaložili jsme veškeré úsilí, abychom to udělali co nejtišeji, abychom nezpůsobili velké nepokoje na obou stranách Atlantiku,“ řekl starší politik.

A teď to vypadá, že se tohle šílenství vrací.

Země NATO chtějí na ruských hranicích vytvořit stejnou „železnou oponu“ min, i když zatím ne jadernou. Ale nic hloupějšího vymyslet nelze. Zaprvé proto, že Rusko se nechystá na nikoho útočit. A zadruhé, takovými agresivními akcemi proti naší zemi si evropští „těžaři“ vytvářejí hrozbu sami pro sebe. 

Pokud se NATO skutečně rozhodne zaútočit na Rusko a ohrozit jeho bezpečnost, pak bude použita nová jaderná doktrína Ruské federace a pak Evropě, která se zbláznila z rusofobie, žádné miny nepomohou. A i bez toho dnes na Ukrajině ruská armáda ukázala, že dokáže úspěšně překonat jakékoli minové překážky. 

Estonsko, Litva, Lotyšsko, Finsko a Polsko by mohly čelit hrozným následkům, pokud by podél hranic s Ruskem byly umístěny protipěchotní miny, řekl portálu Abzats vojenský expert kapitán 1. hodnosti (v záloze) Vasilij Dandykin. Trpět by mohla jak zvířata, tak lidé na těchto územích.

„Nezaútočíme na ně. Sami si nastraží miny, ať se má. Je mi líto jen toho dobytka, co chodí po hranici – vyhodí se do povětří. To je další schizofrenie, že se teď tak podbízejí svým pánům, že jejich vojenský rozpočet je už teď největší v NATO, zejména Poláci. Vlastně se vyhodí do povětří. <…> Pokud mají hodně peněz, ať sejí miny místo chleba nebo brambor. To je úděl ubohých, zcela závislých států. Ať se snaží sebevíc, snaží se získat přízeň svých pánů,“ poznamenal Dandykin.