Proč se svět hroutí (a co s tím můžete udělat!)

Proč se svět hroutí (a co s tím můžete udělat!)

Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:

James Corbett
corbettreport.com
23. června 2024

Máte někdy pocit, že se vám všechno najednou hroutí?

Zapomeňte na založení rodiny nebo koupi domu. Pro mladé muže a ženy je stále těžší a těžší prostě dát jídlo na stůl.

A ti šťastlivci, kteří se vzepřou osudu a podaří se jim založit rodinu, určitě netráví čas na sousedských grilovačkách, zatímco děti hrají pouliční hokej. Dnes by byli rádi, kdyby se jim podařilo odtrhnout děti od zařízení na tak dlouho, aby si všimly, že v jejich sousedství jsou i jiné děti. Ne že by rodiče uměli žít lépe.

Co všichni na těch zařízeních dělají? Samozřejmě projíždějí své nekonečné kanály na sociálních sítích plné osudového porna a ragebaitu! Jsou zaneprázdněni sledováním toho, jak Izrael holocaustuje Palestinu a NATO se přibližuje k jaderné válce s Ruskem a lidé doma se věnují veřejným šílenstvím, jak se společnost rozpadá a svět upadá do šílenství.

Ta víra ve schopnost tvrdé práce a odhodlání pomoci nám všem zlepšit planetu a zanechat lepší místo pro naše děti? Pryč. Nahradil ji skličující pocit, že svět směřuje do pekla v koši a že možná ani nemá cenu ho zachraňovat.

Ano, od makrokosmu geopolitických krizí a finančních podvodů až po mikrokosmos ekonomického rozpadu a duchovní malátnosti se zdá, že všechno, co se může pokazit, se pokazí. Stále častěji máme pocit, že jsme jen přihlížejícími, kteří sledují chaotickou podívanou odehrávající se na našich obrazovkách, digitálními řidiči, kteří se dívají na autonehodu chaosu odehrávající se na informační superdálnici.

Věděli jste ale, že pro tento jev existuje název? A že je to součást dlouholetého plánu mocností, které by neměly být, jak destabilizovat svět a posunout svou agendu kupředu? A věděli jste také, že pouhým sledováním této katastrofy tomuto plánu vlastně pomáháme?

Ne? Tak to se právě dozvíte! Pojďme se do toho ponořit.

The Precariat

V roce 2011 vydal Guy Standing – marxistický ekonom a profesor rozvojových studií na Londýnské univerzitě – knihu The Precariat: V této knize definovalnový typ sociální třídy, která vznikla na trhu práce 21. století:

Prekariát nebyl součástí „dělnické třídy“ ani „proletariátu“. Posledně jmenované termíny naznačují, že jde o společnost, která se skládá převážně z pracovníků v dlouhodobých, stabilních zaměstnáních s pevnou pracovní dobou a s pracovními názvy, kterým by rozuměli jejich otcové a matky, a která čelí místním zaměstnavatelům, jejichž jména a funkce dobře zná.

Mnozí vstupující do prekariátu by neznali svého zaměstnavatele ani to, kolik mají nebo v budoucnu pravděpodobně budou mít spoluzaměstnanců. Nebyli také „střední třídou“, protože neměli stabilní nebo předvídatelný plat ani status a výhody, které měli mít lidé ze střední třídy.

Jinými slovy, podle Standingova odhadu vytvořila „gig ekonomika“ posledních let zcela novou třídu pracovníků, jejichž samotná ekonomická existence je definována svou nejistou povahou.

Tento koncept „prekariátu“, vycházející z marxistického světonázoru, vykresluje tyto pracovníky jako další nesdílnou masu dělníků ve velkém třídním boji a trvá na tom, že jsou bezmocnými oběťmi obrovských ekonomických sil, které se vymykají jejich kontrole. Trvá na tom, že jedinou nadějí těchto mas je lobbovat u vlád, aby poskytly gigantickým dělníkům více práv. … nebo svrhnout vládu a nastolit diktaturu prekariátu… nebo čemu to marxističtí ekonomové věří.

Tento pohled na svět se samozřejmě líbí těm největším kolektivistům ze všech: globalistům. Není tedy divu, že během několika krátkých let byl Standing pozván, aby promluvil na Bilderbergu 2016 na téma „prekariát a střední třída [sic]“, nebo že jeho práci poté propagovalo Světové ekonomické fórum, které ho pozvalo, aby promluvil v Davosu 2017 [sick!].

To však vyvolává otázku: proč mají arciglobalisté z Bilderbergu a Davosu takový zájem na propagaci této myšlenky „prekariátu“?

Abychom na ni mohli odpovědět, musíme se nejprve podívat na jiný termín, který se mocní, kteří by neměli být, pokoušeli v posledních letech implantovat do povědomí veřejnosti.

Polykrize

Jediné, co kakistokraté na vrcholu globální patokracie milují více než marxistického ekonoma, je „postmarxistický“ francouzský sociolog. To vysvětluje, proč byly práce Edgara Morina – 103 let starého francouzského teoretika, který píše od 40. let 20. století – v posledních letech vyšťourány, oprášeny a oprášeny hlásnými troubami establishmentu a globalistickými sysly. Jejich honba za pokladem přinesla vskutku cenný nález: slovo „polykrize“.

Konkrétně bývalý předseda Evropské komise (a dlouholetá opora Bilderbergu) Jean-Claude Juncker využil v roce 2016 svého projevu o potížích Evropské unie k tomu, aby tento termín – poprvé vytvořený Morinem v 90. letech – znovu zavedl do moderního politického diskurzu:

Evropská unie čelí nejhorší hospodářské, finanční a sociální krizi od druhé světové války. A stále se potýká s jejími důsledky. Pro popis současné situace jsem často používal řecké slovo „polykrize“. Různé výzvy – od bezpečnostních hrozeb v našem sousedství a doma, přes uprchlickou krizi až po referendum ve Spojeném království – nepřišly pouze ve stejnou dobu. Vzájemně se také podněcují a vytvářejí v myslích našich lidí pocit pochybností a nejistoty.

Zatímco normálním lidem, kteří mají v hlavě srovnáno, se tato letmá poznámka o „polykrizi“ nemusí zdát nic moc, machiavelističtí intrikáni z řad globalistických tryskáčů v hlavě srovnáno prokazatelně nemají.

Junckerovu letmou zmínku o tomto termínu proto převzal a rozvedl mainstreamový historik (a účastník Davosu) Adam Tooze na stránkách listu Financial Times, který je hlásnou troubou londýnské City, v roce 2022. Odtud se loni v Davosu stal „buzzwordem“ a Světové ekonomické fórum pak s Toozeem uskutečnilo tematický rozhovor o tomto termínu a o tom, proč tak dokonale vystihuje svět chaosu, který budoucí globální vládci uvádějí v život.

S odvoláním na malthusiánskou propagandu Římského klubu o mezích růstu ze 70. let 20. století jako na jednu z „prvních předpovědí“ moderní polykrize se pak Tooze pozitivně rozplývá nad tím, jak velký plán na nastolení (technokratického) pořádku ab chao vrcholí v totálním rozkladu globální ekonomiky a občanské společnosti ve světě po COVID.

Jak tehdy říkala zpráva Římského klubu a různé typy epidemiologických expertíz, začíná se projevovat vědomí, že zázrak hospodářského růstu, který se po druhé světové válce skutečně rozjel v dramatickém měřítku, má i svou odvrácenou stranu [sic]. Takže řada opravdu velmi dramatických rizik vzniká v důsledku samotného úspěchu našeho příběhu hospodářského růstu – na straně environmentální obálky zdrojů, ale také na straně pandemických zoonotických mutací. Edgar Morin, francouzský teoretik, který tento termín poprvé použil, je klasickým environmentálním alarmistickým analytikem 70. let. Takže ta chronologie je těsná.

Ale jedna věc je vidět podobu něčeho, druhá je vidět jeho realitu. A právě v tom je zkušenost s pandemií v roce 2020, 2021, prostě výstavní kousek, protože zastavíme světovou ekonomiku v jejím chodu. Nikdy předtím jsme nic podobného ani zdaleka neudělali – 15-20% zásah do světového HDP během několika týdnů.

Jinými slovy, polykrize není definována žádnou z jednotlivých krizí, které ji tvoří – (falešnou) klimatickou krizí nebo (falešnou) krizí COVID nebo (vygenerovanou) ekonomickou krizí atd. ale způsobem, jakým se všechny tyto krize vzájemně ovlivňují a hrají proti sobě. Proto se nám všem, kteří sledujeme, jak se katastrofa odehrává v našem newsfeedu, zdá chaos posledních let tak ohromující. Není to řada problémů, z nichž každý připouští samostatné řešení, ale sněhová koule problémů, v níž každá jednotlivá krize živí každou další krizi.

A teď ta skutečná otázka: proč jsou tito domnělí mocní planety tak nadšeni myšlenkami „prekariátu“ a „polykrize“?

Proč? Protože je to samozřejmě součást jejich velkého plánu.

Příště: Polykrize prekariátu? . . .

Není těžké pochopit, proč se bilderbergové a jejich přisluhovači v akademii a v médiích establishmentu snaží do povědomí veřejnosti dostat „prekariát“ a „polykrizi“. Tyto termíny dokonale nahrávají jejich dlouhodobému plánu nastolit (nový světový) řád z (vytvořeného) chaosu.

Neberte mě za slovo. Podívejte se například na to, co v roce 2016 tvrdil oblíbený marxista Bilderbergu, výše zmíněný Guy Standing, ve svém výlevu o prekariátu, který pořádalo Světové ekonomické fórum. Poté, co navrhl, aby vlády po celém světě vybraly více peněz od svého daňového dobytka prostřednictvím „zvláštního poplatku z příjmů generovaných patenty, autorskými právy a dalšími formami duševního vlastnictví“ a poplatku „z příjmů, které společnosti digitálních platforem získávají z pracovních transakcí řízených aplikacemi“, navrhuje následně nový odvážný nápad, co by měli krvežízniví političtí parazité se vším tím nakradeným bohatstvím dělat: Všeobecný základní příjem zotročení, samozřejmě!

Souhrnně řečeno, základní příjem musí být součástí nového systému rozdělování příjmů. Vybudování finanční základny může nějakou dobu trvat. Proto si tvůrci politiky musí pečlivě připravit půdu a nabídnout evoluční přístup, který postupně demontuje starý systém sociálního zabezpečení, vybudovaný po částech v jiné éře, a zároveň buduje nový, vhodný pro naši dobu. Úkolem nás ostatních by mělo být posílení páteře politiků a institucí, které za nimi stojí. Základní příjem je skutečně politickým imperativem.

Cože?! Marxistický ekonom navrhuje, že odpovědí na velký třídní boj je ukrást lidem peníze a část z nich jim vrátit v podobě měsíční vázané dávky? A tuto „radikální“ myšlenku propaguje Světové ekonomické fórum? Jsem z toho v šoku. (<–SARCASM)

A co polykrize? Je to také trojský kůň globalistického plánu?

No, stačí se podívat, k jakým závěrům dochází hlásná trouba establishmentu Adam Tooze ve svém výlevu o polykrizi, který pořádá Světové ekonomické fórum. Poté, co si všimne výhod, které může polykrize přinést, neboť pomáhá posilovat různé složky hlubokého státu – vlastně si libuje v tom, jak se například propagandisté COVID mohou podělit o to, co se naučili o tom, jak manipulovat veřejností, s německými vládními agenturami, které se snaží prodat veřejnosti zelenou neofeudální agendu -, nám pak říká, abychom se uklidnili. Alespoň máme pojmenování pro chaos, který se kolem nás odehrává!

Účelem, myšlenkou konceptu je prostě otevřít nitky, díky nimž můžete začít vidět souvislosti. Pokud si jen přečtete noviny nebo se podíváte na zprávy, je vám předložena koláž, která začne vypadat prostě nesouvisle a šíleně, až začnete pochybovat o tom, jestli vlastně budete moci věřit svým vlastním smyslům.

Koncept polykrize říká: „Uvolněte se, tohle je vlastně stav našeho současného okamžiku.“ Tohle je pro nás jako pro všechny. Myslím, že je to užitečné, pojmenovat tento smysl. Je to terapeutické. ‚Tady je váš strach, tady je něco, co vás zásadně trápí. Takto by se to dalo nazvat.

„Ano!“ říkají globalisté. „Vy dělníci jste třída prekariátu a jste součástí Velké dialektiky! A teď pozorně poslouchejte: vaše spása spočívá ve Všeobecném základním příjmu a dalších vládních zásazích do ekonomiky, které nám shodou okolností umožňují větší kontrolu nad vašimi životy!“

A „Ano!“ říkají globalisté. „Svět je v polykrizi! Podívejte se na své zpravodajské kanály! Víte, že je to pravda. Jen nám dejte větší kontrolu a odpočívejte s vědomím, že to všechno vyřešíme za vás!“

Takto byla veřejnost voděna za nos po celé generace. Do veřejného diskurzu se vkládají myšlenky a fráze – „Učinit svět bezpečným pro demokracii“ nebo „Odpovědnost za ochranu“ nebo „Globální válka proti terorismu“ nebo „Sociální distanc“ nebo milion dalších pečlivě zabalených sloganů – a najednou je diskuse zarámována do těchto pojmů.

Ani ti, kdo se těmto myšlenkám brání, jim nikdy nemohou skutečně uniknout. Proti těmto myšlenkám lze argumentovat pouze v rámci světa, který předpokládají – světa, kde demokracie válčí s autokracií nebo kde je možné zabránit genocidám pomocí akcí OSN nebo kde je globální terorismus všudypřítomnou hrozbou nebo kde je sociální kontakt ze své podstaty nebezpečný.

A nyní, když do dialektiky vstoupil „prekariát“ a „polykrize“, jsou globalisté ještě o krok blíže k dosažení svého dobytí světa.

Jak můžeme tomuto podlému plánu uniknout?

. . . Nebo polykrisituně svobodného lidstva?

Není těžké pochopit, co globalisté chtějí: chtějí kontrolu.

A není třeba být mozkovým chirurgem, aby člověk přišel na to, jak chtějí upevnit svou kontrolu nad světem: nastolením svého Nového světového řádu v chaosu.

A konečně, nemusíte být génius, abyste přišli na to, jak plánují vytvořit řád z chaosu: oni ten chaos vytvoří.

Na to jsem upozornil ve svém článku Chaos z řádu, který jsem napsal v roce 2017:

Musíme ovšem pochopit, že jsme se do tohoto bodu dostali z nějakého důvodu. Aby dosáhli svého nového řádu, museli mocní, kteří by neměli být, tento současný chaos vygenerovat. Bezprecedentní míra sociálního, politického a ekonomického napětí, kterou právě zažíváme, je součástí herního plánu. Aby bylo možné znovu rozestavit šachové figurky, musí být šachovnice nejprve převrácena.

A nyní, když všichni hledíme do černého zrcadla našeho fondleslab každou bdělou chvíli našeho života, pociťujeme tlak polykrize o to silněji. Stačí se podívat na všechen ten chaos ve světě. Každou minutu každého dne si mohu obnovit svůj newsfeed a najít nový příběh, který mě pobouří nebo vyděsí! Cožpak nepřijde někdo, kdo by nás zachránil.

Mezitím Bilderbergové a davosští elitáři čekají v záloze a připravují svá předem naplánovaná „řešení“ těchto problémů.

Ale co kdybychom místo toho, abychom Standingovu a Toozeovu prezentaci těchto problémů a prezentaci dalších poskoku WEF odmítli, jejich rámování zcela odmítli?

Co když nebudeme tvrdit , že třídním zájmům prekariátu by lépe posloužilo zavedení té či oné vládní politiky, nebo dokonce anarchie? Co když se místo toho zcela vyhneme samotnému marxistickému konceptu třídního boje?

Jsem totiž člověk, který splňuje všechna Standingova kritéria pro příslušnost k prekariátu: Nejsem zaměstnancem velké korporace na plný úvazek. Nemám pracovní pozici, které by generace mé matky nebo otce rozuměla. Nemám tradiční zaměstnanecké výhody, pevnou pracovní dobu ani „zavedené cesty postupu, které podléhají odborům a kolektivním smlouvám“. Ale nejsem „prekariát“. Jsem svobodná lidská bytost, která si vytváří svůj vlastní osud tím, že poskytuje něco hodnotného svým svobodným bližním. Nejsem závislý na vládě, aby mi zajistila pracovní zákony, které mě nějakým způsobem chrání před vesmírem. Mohu se rozhodnout, že budu pracovat solidárně se svými bližními. Mohu se rozhodnout, zda budu pracovat pro korporaci nebo se sdružovat v odborech či uzavírat kolektivní smlouvy nebo požadovat zaměstnanecké výhody… nebo ne. Nejsem závislý na mamince nebo tatínkovi vládě, aby tyto věci dělali za mě, a ani to nechci.

Podobně, co když odmítneme polykrizi, na kterou se Tooze a jeho spol. chtějí zaměřit? „Klimatická krize“ žádnou krizí není, stejně jako nebyla „krize COVID“ nebo „krize globálního terorismu“ nebo „ruské dezinformace“ nebo kterákoli z milionu dalších ooga-booga strašidelných historek, kterými se nás mocní, kteří by neměli být, a jejich mediální mluvčí neustále snaží strašit.

A pokud jsou některé krize skutečnými krizemi, které skutečně ohrožují naše živobytí nebo samotnou existenci – skutečná ekonomická krize, které dnes mnozí čelí, nebo stále přítomná hrozba války či narušení globálních dodávek potravin – všechny tyto krize jsou buď krizemi, které způsobila vláda, nebo které vláda přinejmenším jen zhorší. Neexistuje žádná „polykrize“, která by vyžadovala, abychom předali více kontroly politikům a jejich globalistickým plátcům, ani žádná „polykrize“, která by vyžadovala, abychom žili jako otroci na neofeudální plantáži, jedli brouky a hamburgery z laboratorně vyrobeného syntetického masa, abychom zachránili planetu.

Takto formulovaný náš úkol se zdá být mnohem přímočařejší: spolupracovat s našimi bližními na vytváření podpůrných společenství, která nemají nic společného s upevňováním stále větší kontroly v rukou stále menšího počtu lidí. To neznamená, že tento úkol bude snadný, ale jakmile z našeho myšlení vyženeme nesmysly o „prekariátu“ a „polykrizi“ propagované Světovým ekonomickým fórem, budeme se moci mnohem účinněji soustředit na skutečný úkol, který před námi stojí.

Jak to tedy udělat? Pro začátek můžeme přestat žít své životy v temném stínu zářících obrazovek našich chytrých telefonů. Pokud jste si to dosud neuvědomili, mediální matrix je způsob, jakým nás Oni/Ti/Ti na vrcholu globální mocenské pyramidy udržují rozdělené a podmaněné, soustředěné na ztroskotání společenského chaosu a rozpadu, abychom nikdy neviděli svět kolem sebe. Svět, kde rodiny skutečně pořádají sousedské grilovačky a hrají pouliční hokej, místo aby se navzájem ignorovaly a trávily čas s našimi tablety a telefony, by byl nekonečně lepší a všichni to víme, tak proč neodložíme zařízení a nezkusíme na chvíli alternativu?

Pak se ovšem budeme muset postavit dalšímu problému: problému Třetího nejúčinnějšího kusu nepřátelské propagandy.

Ptáte se, co je to třetí nejúčinnější kus nepřátelské propagandy? Dobrá otázka. Ale to je téma na jindy.

Mezitím možná nastal čas, abychom přestali nechávat technokraty utvářet náš diskurz – abychom je přestali nechávat vkládat do našich diskusí slova jako „prekariát“, fráze jako „nic nevlastnit a být šťastný“ a hesla jako „věřte vědě“. Pokud jsou hranice našeho jazyka skutečně hranicemi naší reality, jak tvrdil Wittgenstein, pak můžeme začít přebírat kontrolu nad naší realitou tím, že převezmeme kontrolu nad naším jazykem.

Neexistuje žádná polykrize prekariátu. Existuje pouze polykrize svobodného lidství.

ZDROJ:

https://corbettreport.substack.com/p/heres-why-the-world-is-falling-apart?fbclid=IwZXh0bgNhZW0CMTAAAR1AyduKKlQwzLwh4sCWsmfrYz2yOe-9vFAhCG4gd-x9oOzWPINKbW78v4A_aem_1wJybKeHsUxclbTyJqQVrw

DĚKUJEME