Karolína Stonjeková: „Koncesionářské poplatky? Česká televize bere peníze i od těch, kterými pohrdá“

Kdysi se používalo takové přirovnání, že je něco protivné jak únorová činže. Kdybychom tohle pořekadlo chtěli udělat trochu aktuálnější, mohli bychom říci, že je něco nemilé, jak koncesionářský poplatek. Jen stěží bychom totiž našli platbu, která je více nepopulární a zároveň ve veřejném prostoru častěji diskutovaná, než povinný desátek za televizní a rozhlasový přijímač. A přitom by se řeklo, že jde jen o pouhých 135 korun. Jenže tady ve skutečnosti nejde o nějakých pár kaček, jako spíše o podstatu věci.

Debaty o zvyšování koncesionářského poplatku, či o jeho smyslu vyvolají prakticky pokaždé velké vášně. Aby také ne. Českou televizi nebo Český rozhlas nevnímá řada diváků a posluchačů jako své médium, jako svou službu, nýbrž jen jako další povinný náklad, který je třeba platit – aniž by se kdokoli ptal, zda je vůbec za co platit…