Jak funguje propaganda a proč jí tolik lidí naletělo?

Pokud si jsou tito lidé těchto vazeb vědomi, dopouštějí se trestné činnosti a měli by být postaveni před soud.

Lidé, kteří získávají všechny zprávy ze stejných zdrojů, jsou náchylnější věřit nepravdám, jako je ta, že lidé, kteří vidí, co je za vším tím šílenstvím, pochodují společně s krajní pravicí nebo nacisty. To je nejlepší příklad klasické techniky rámování, kdy jsme vedeni k tomu, abychom uvěřili, že něco je pravda, protože to zapadá do předem stanoveného rámce.

Kritičtí a nezávisle myslící lidé jsou rámováni tak, aby byli spojováni buď s pravicí, nebo s nacisty. Při rámcování je stanoven určitý rámec, v němž máme přemýšlet; například „ženy nemohou řídit“ a „muži chtějí jen jednu věc“.

Během pandemie se vyprávělo, že protestů proti opatřením Covid-19 se účastnili především nacisté a neonacisté. Navíc ten, kdo tam mluví, může být jedině nacista. Ve skutečnosti jsou účastníky těchto protestů téměř výhradně mírumilovní lidé, kteří se zasazují o svá základní práva. Klasické nacistické kádrování slouží pouze k démonizaci politických oponentů. Protože se průměrní občané pravděpodobně nikdy nebo téměř nikdy nesetkali s propagandistickými technikami, a tudíž si je neuvědomují, naletí jim dříve, než si vytvoří svůj názor. Proč by se tedy lidé měli bouřit, když jsou špatně informováni nebo se nechali oblbnout klišé či zaškatulkovaným myšlením díky chytrému rámování?

Rainer Mausfeld ve své knize „Warum schweigen die Lämmer?“ (v překladu „Proč mlčí jehňátka?“) píše pod titulem „Opinion Management“, jak s námi masmédia manipulují prostřednictvím selekce, de- a re-kontextualizace, tedy „vytrháváním z kontextu, zasazováním do jiného kontextu“. Existuje také management rozhořčení, což je způsob, jak se vypořádat s opačnými názory. Vedle nacistů, neonacistů a pravicových extremistů najdeme zarámování jako „konspirační teoretici“ a „odpůrci očkování“. V Německu vznikl termín „Corona Leugner“ (v překladu „popírač Covid“), který je sémanticky spojen s popírači holocaustu. Nejvíce hanlivé je však označení „antisemita“. Takové obvinění znemožňuje jakoukoli věcnou diskusi. Zvrácenost tohoto obvinění jsem jako Žid pocítil, když jsem byl označen za antisemitu za to, že jsem se odvážil kritizovat naše „velké vůdce“.

Přesně o to propagandistům jde. Metoda uvedení posluchačů do transu určitými propagandistickými technikami, které mají zabránit jejich jasné schopnosti úsudku, je poněkud rafinovanější. Najdeme ji v knize „Propaganda“, oblíbené knize Josepha Goebbelse, kterou v roce 1928 napsal Edward Bernays, synovec Siegmunda Freuda. Bernays popisuje techniku dramatizace a opakování, kterou již léta používají naše mainstreamová média: Ať už konzumujeme televizi, rozhlas nebo tištěná média, setkáváme se stále se stejnými tématy: koronavirus, mrtví lidé – „všechno je hrozné a zoufalé“ – válka, hospodářská krize, potravinová krize atd.

Záměrné vyvolávání strachu
Nejdůležitějším aspektem pro pochopení současné situace je bezpochyby to, že média neúnavně a trvale vyvolávají strach ze smrti. Obyvatelstvo prošlo a stále prochází masivní traumatizací či retraumatizací.

V důsledku toho mysl do značné míry přestává fungovat a traumatizovaní již nevidí nejzákladnější souvislosti. Jen málokdo si od počátku všiml naprostého nepoměru mezi mediálním strašením a počtem pacientů a úmrtí. Během svého výzkumu v dubnu 2020 jsem narazil na „Sedmistupňový recept na vyvolání zájmu o chřipkovou (nebo jakoukoli jinou) vakcínu a poptávky po ní“. Glen Novak, zástupce ředitele oddělení pro styk s veřejností CDC, jej napsal v roce 2009 a od té doby z internetu zmizel. Stále je však k dispozici jiný jeho hit. Kromě toho kniha Anat Gesser-Edelsbergové a Yaffy Shir-Razové „Risk Communication and Infectious Diseases in an Age of Digital Media“ obsahuje kapitolu na toto téma.

Vzbudit zájem a poptávku zní pro konzultanta pro vztahy s veřejností zpočátku normálně. Dokument však obsahuje vše:

Krok 1: Na scénu vstupuje padouch, zabijácký virus.
Krok 2: Národní odborníci vyjadřují obavy a hrozivé předpovědi.
Krok 3: Tématu se chopí vědečtí novináři ze známých novin a šíří strach a hrůzu.
Krok 4: Obrazy smrti a utrpení toto „poselství“ podpoří, viz například New York.
Krok 5 a 6: Dramatizace a opakování.
Krok 7: Objevení se bílého rytíře: vakcíny.
Podle Novaka je třeba „vyvolat obavy, poplach a strach“. Hovoří o „zastrašovací taktice“. Málokdy jsem četl tak perfidní plán. Nemohu říci, že by tento plán byl celosvětově používán přesně podle Novakovy příručky, nicméně podobnost je nápadná. Proto nepřekvapilo, když uniklý dokument odhalil, že německé a rakouské ministerstvo vnitra pracují právě s tímto strachem, konkrétně se strachem ze smrti udušením. Ministerstva vyzývala k zastrašování lidí strachem, že kdo nedodržuje pravidla, může smrtelně nakazit ostatní.

Touto technikou strachu a zastrašování se podařilo přimět více než 90 % lidí, aby pravidla respektovali: společenský odstup, nošení masek a testování. Někteří lékaři již v dubnu 2020 napsali, že všechny nefarmakologické zásahy („NPI“) budou při šíření viru zbytečné. Intervence je založená na důkazech, pokud její účinnost potvrdila řada renomovaných vědců. Dokonce i WHO uvedla, že všechny randomizované studie, tj. nejvyšší vědecká úroveň, prokázaly, že obličejové masky nemají žádný účinek. Takový je současný stav poznání vědecké komunity. Ten se nezměnil. K jeho zvrácení by bylo zapotřebí nových randomizovaných studií. I kdyby nějaká komise takovou studii v dubnu 2020 okamžitě schválila, výsledky by se nedaly očekávat dříve než v polovině roku 2021. Místo toho od března 2020 slyšíme názory „odborníků“ a výsledky zranitelných nerandomizovaných studií. Pokud se dnes CDC zeptáte na vědecké podklady pro používání masky, dostanete brožuru, ve které se píše, že existují „důkazy“ o účinnosti. Každý by si měl uvědomit, že byl oklamán a podveden.

Na základě dosud prezentovaných aspektů je mi jasné, že jedním z hlavních důvodů, proč lidé přistupují na tento vědecky neprokázaný a právně těžko ospravedlnitelný „nesmysl“, je strach. Strach z údajně smrtelného nebezpečí viru, strach z hrozících trestů v případě neuposlechnutí, strach z vyhýbání se, strach z vyhynutí atd. Tento strach je udržován novými, matoucími opatřeními, novými zprávami a groteskní svévolí, stejně jako dalšími scénáři, jako je válka nebo změna klimatu.

Poslušnost
Hloubková psychologie přidává k pochopení lidského chování další rozměr. Sigmund Freud rozlišoval Id, ego a superego. Id popisuje nevědomí, které do značné míry ovládá lidi bez jejich vědomí. Ego je osobnost člověka a superego je podle Freuda idealizovaná úroveň. Ta zahrnuje všechny normy a představy, které člověk přijal z vnějšího světa. Tuto úroveň na začátku našeho života obsazují naši rodiče a říkají nám, co považují za správné nebo špatné. Neříkají nám však „já to dělám tak a tak“, ale „člověk to dělá tak a tak“, protože i oni podléhají procesu sociální normalizace. Dokud nemáme vyvinuté vlastní svědomí, slouží nám jako vnější svědomí rodiče.

K úspěšnému dozrání v dospělého člověka patří konflikt mezi Id, egem a superegem, aby se naše svědomí zformovalo. Pak víme, co je pro nás správné a co ne, a máme v sobě svědomí. Ti, kteří v tomto procesu nepokročí, přenášejí normy superega na nadřízené, autority nebo dokonce na stát. Tomu se pak podřizují, poslouchají, co přichází „shora“, a „plní svou povinnost“. To je zdroj poslušnosti vůči autoritě, anticipační poslušnosti, která nakonec umožňuje fungování diktatur. Někdo, kdo má vyvinuté ego, kdo si z původního superega vytvořil vlastní svědomí, nebude přijímat vše, co mu autority řeknou, ale vytvoří si vlastní názor a bude jednat nezávisle.

Většina lidí si navíc nedokáže představit, že by se jejich superego obrátilo proti nim. Děti si idealizují své rodiče i poté, co se k nim zachovali krutě; v některých případech si tuto idealizaci udržují i v dospělosti. Zvláště závažné je toto chování u obětí zneužívání: v řadě případů milují nebo vyhledávají lásku násilníka, který je právě hluboce zranil. To může vyústit v těžké disociativní prožitky, dokonce až ve schizofrenii.

Psychologové a lékaři to označují jako ztotožnění se s agresorem: ztotožněním se s agresorem snižujeme svůj strach z agresora. Něco podobného se děje, když někdo přenesl normy superega na stát: „Stát to s námi myslí dobře, postará se o nás.“ V tomto případě je to tak, že stát se o nás stará. V současné době se zdá, že většina lidí věří právě tomu. Pro mnoho lidí je obtížné uvěřit, že stát nebo vláda s námi mají špatné úmysly.

Ještě horší je to v případě, že představitelé státu jsou zkorumpovaní, zločinní nebo dokonce zlovolní: mnozí musí tuto myšlenku zevnitř odpuzovat, protože ji nemohou unést. Děsivé je i to, že střední třída naší společnosti, tedy úředníci, zdravotníci, policisté, ředitelé škol a podobně, provádějí přesně to, co se jim řekne, a chovají se, jako by prostě plnili svou povinnost. Proč jim nedochází, že jsou zde vydávány nezákonné příkazy, kterým vzdorovat je jejich skutečnou povinností? Jako by tito lidé nikdy neslyšeli o disentu.

Ale svévole se nese: „naši“ představitelé vymysleli systém, který jim umožňuje porušovat základní zákon tím, že využívají páky 50 lékařsky nesmyslných pozitivních výsledků PČR (statisticky odpovídajících 15 nachlazením) na 100 000 obyvatel; podkopávají základní zákon, okrádají nás o svobody a další práva, nutí nás nechat se nebezpečně očkovat, vnucují nám státem nařízené sebepoškozující maskovací donucení a ochotně schvalují ničení naší ekonomiky.

Proč nedochází k výlevům hněvu? Proč nedochází k odpovídajícím akcím? Kdo zabrání pachatelům v dalším pustošení? Místo toho více než polovina obyvatelstva tato opatření stále podporuje, protože věří, že je to všechno pro jejich dobro. Ti, kdo vyjadřují obavy, jsou pronásledováni, marginalizováni a kriminalizováni. Chování většiny lze do jisté míry interpretovat jako stockholmský syndrom. Ten popisuje psychologický jev, při němž oběť během situace s rukojmím nebo jiné násilné události získá sympatie k pachateli. V důsledku toho není překvapením, že lidé rádi podporují ty, kteří přijímají nejdrastičtější opatření.

To znamená, že značná část populace sympatizuje se svým nejotravnějším trýznitelem. Ten zajišťuje, že ekonomika je zničena, děti jsou traumatizovány a týrány, staří lidé jsou izolováni a lidé jsou mezi sebou rozhádaní. Naštěstí se najdou i tací, kteří si zachovali chladnou hlavu, prohlédli to a nechtějí, aby to této zákeřné klice procházelo.

Tlak na dodržování
Tendence přizpůsobovat vlastní vnímání, názory nebo chování názorům společnosti nebo referenční skupiny se označuje jako konformita nebo konformismus. „Všichni to tak dělají“ nebo „když to tak dělají všichni, nemůže to být špatně“ jsou běžné reakce.

Důvodů pro konformitu je mnoho: touha někam patřit, snaha vyhnout se negativní pozornosti. To může vést k oportunismu. Ti, kteří jsou v chování nejistí, hledají informace ve skupině. Konformní chování ignoruje vlastní potřeby a zároveň brání sociálním změnám. Jednotlivci stáli téměř vždy v čele společenských a vědeckých změn. Vládní a mediální opatření vyvolávající strach a paniku, která jsou v souladu, v současné době vyvíjejí na lidi velký tlak, aby se přizpůsobili. Kdo riskuje, že se nepřizpůsobí, riskuje také ztrátu zaměstnání a vyloučení z okruhu svých přátel a rodiny. Politici již naznačili, že pouze očkovaní lidé získají (dočasně) plný přístup k základním právům, jako je návštěva kina, nakupování, cestování atd. Mnoho lidí uvedlo, že se nechali očkovat, aby se mohl vrátit normální život.