Efekt konsolidačního balíčku mizí jak „pára nad hrncem“, ještě než vůbec začal platit. Fialova vláda by při schodku 252 miliard, rozpočtovaném na příští rok, za tři roky svého vládnutí vytvořila větší souhrnný dluh než během osmi let 2014 až 2021 vytvořil

Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:

25.10.2023

Vláda příští rok plánuje hospodařit se schodkem 252 miliard korun, jak v září schválila. Dnes příslušný návrh rozpočtu začínají v prvním čtení projednávat poslanci. Ve skutečnosti přitom hrozí, že schodek bude spíše atakovat hranici 300 miliard korun. Kabinet tedy v podstatě rezignoval na snižování absolutní výše rozpočtových schodků.

Ještě v květnu, při představování konsolidačního balíčku vláda deklarovala, že jeho přijetí umožní snížit schodek příštího roku na 210 miliard korun. Nyní je pravděpodobnější, že to bude o zhruba sto miliard vyšší číslo. Takže celý efekt tolik diskutovaného balíčku se rozplývá jako „pára nad hrncem“. Pocítí jej sice občané a firmy – třeba v podobě vyšších daní a i o něco vyšší inflace –, ale veřejné finance nijak viditelně neozdraví ve smyslu výraznějšího snížení absolutní výše rozpočtového schodku.

K uvedené cifře 252 miliard korun, kterou je třeba chápat jako „marketingovou“, je třeba připočíst přibližně dvacet miliard korun příjmů, které ovšem nejsou zdaleka zaručené a ve vládním návrhu rozpočtu se objevily „na poslední chvíli“. Navíc, dalších 26 miliard korun svého deficitu vláda účetně přesunula na Státní fond dopravní infrastruktury, aby – opět – opticky vylepšila číslo deficitu. Pokud tyto sporné desítky miliard, v souhrnu se jedná o 45 miliard korun, připočteme k „marketingovému“ číslu deficitu, oněm 252 miliardám, dostáváme 296 miliard korun. Schodek 296 miliard je prostě nyní realističtější variantou než deklarovaný schodek 252 miliard.

Jestliže měl konsolidační balíček podle jeho květnového návrhu zajistit snížení deficitu o necelých sto miliard korun na zmíněných 210 miliard, pak je třeba konstatovat, že ve skutečnosti balíček snižuje schodek nikoli o necelých sto miliard, ale vlastně jen o jednotky miliard. Buď proto, že vláda celý efekt balíčku špatně propočetla, nebo že mezitím došlo k – letos v květnu ještě nepředpokládanému – navýšení jiných výdajů, resp. k redukci příjmů.

Ovšem i „marketingový“ schodek 252 miliard korun představuje – čistě nominálně – pátý nejvyšší schodek za celé období od vzniku republiky roku 1993. Vyšší schodek státní rozpočet nominálně vykázal pouze v letech 2020, 2021, 2022 a podle všeho vykáže i letos, kdy vláda bude ráda, stlačí-li deficit pod 300 miliard. Reálně, tedy po zohlednění inflace, by schodek 252 miliard v příštím roce byl šestý nejvyšší v historii, neboť by jej překonal ještě letitý deficit zhruba 192 miliard z doby světové finanční krize roku 2009; po úpravě o inflaci dnes 192 miliard odpovídá přibližně 280 miliardám korun.

Navíc, pokud Fialova vláda bude příští rok hospodařit vskutku s nyní ohlášeným schodkem 252 miliard a v letošním roce pak se schváleným deficitem 295 miliard (což stále není jisté; jde spíše o nejnižší možnou cifru, podmíněnou ministerstvem financí žádanými škrty v jednotlivých resortech v rozsahu zhruba 20 miliard ještě letos), vytvoří za první tři roky svého vládnutí, tedy za léta 2022 až 2024, souhrnný dluh přesahující 907 miliard korun. Tato částka mimochodem nominálně převyšuje dluh vytvořený vládami v letech 2014 až 2021, v nichž buď jako ministr financí nebo později jako premiér působil nynější opoziční lídr Andrej Babiš. V letech 2014 až 2021 tehdejší vlády vytvořily souhrnný dluh státního rozpočtu necelých 898 miliard.

Ale ptejme se: pokud by byly veřejné finance rozvrácené, jak v době končící Babišovy vlády tvrdili nynější představitelé nynějších vládních stran, jak je možné, že Fialův kabinet i v příštím roce hodlá hospodařit stále s jedním z nejvyšších schodků historie? Nevyžaduje rozvrat veřejných financí až drasticky rychlé, ba nouzové výdajové škrty?

Vtip je v tom, že veřejné finance v ČR nikdy rozvrácené nebyly; a tím méně jsou rozvrácené nyní, když vládě pomohla umazat dluh inflace.

K základní stabilizaci veřejných rozpočtů totiž není třeba snížit schodek na nulu, i když to by byl pochopitelně ideální stav. Stačí stabilizovat úroveň schodku v poměru k HDP, zhruba pod „maastrichtskou“ úrovní tří procent. A to se vládě podaří už možná příští rok, i při stále varovně znějící výši schodku 252 miliard.

Důvodem je právě to, že vláda sice veřejnost vystrašila údajným rozvratem veřejných financí, ale ten se fakticky nikdy nekonal. Byla to však v jistý čas účinná metoda, jak zdiskreditovat Babišův kabinet. Pokud se však začteme do zpráv mezinárodních organizací typu MMF, OECD, Evropské komise a dalších nebo do posudků světově významných ratingových agentur, slovo „rozvrat“, tím méně „bankrot“ se v nich ve vztahu k Česku a jeho veřejným financím nevyskytuje ani jednou.

Za Babišovy vlády se rating Česka dokonce zlepšoval, a to na historicky nejlepší úroveň. Tam zůstává i za vlády Fialovy. Česko má stále nejlepší souhrnný rating ze všech zemí bývalého východního bloku.

Takže veřejnost v Česku je sice vystrašená rozvratem, ba bankrotem, ale mezinárodní odborníci o ničem takovém nehovoří. Hovoří o zhoršení stavu českých veřejných financí. Což je ovšem formulace, kterou používají zcela běžně i ve vztahu k zemím se světově vůbec nejpříkladnějšími veřejnými financemi.

Uvažme, že například světově významná ratingová agentura Standard & Poor’s v pátek předminulý týden potvrdila Česku hodnocení bonity jeho úvěruschopnosti na stupni „AA-“. Agentura dokonce ponechala beze změny i ratingový výhled, který tudíž nadále zůstává „stabilní“. Celkové hodnocení Českého veřejného dluhu v podání Standard & Poor’s tedy zůstává neměnné už od srpna 2011.

Dané ratingové hodnocení je příznakem, že se zlepšuje celkový pohled ratingových agentur na tuzemské veřejné finance. Zdají se jim nyní evidentně v udržitelnějším stavu než loni. Loňské pochyby byly ale dány především obavami z dopadu energetické krize na českou ekonomiku – vysoce závislou na dovozu energií z Ruska – a její veřejné finance než hrozícím, nebo snad dokonce již nastalým rozvratem veřejných financí. O něm tedy sice hovořili mnozí tuzemští politici, v praxi jej ale ratingové agentury nepotvrzují.

Dvě další světově významné ratingové agentury, Moody’s a Fitch Ratings, loni sice zhoršily Česku ratingový výhled, nicméně rating samotný ponechaly bez změny. A letos už ve zhoršování výhledu nepokračují. Zmíněné nové hodnocení Standard & Poor’s naznačuje, že ani tyto dvě další agentury v nadcházející době už dále ani rating, ani výhled Česku zhoršovat nebudou.

Vzhledem k tomu, že veřejné finance v rozvratu tedy nejsou, je poměrně snadné je ozdravit. V tom vládě navíc pomohla mimořádná inflace uplynulých dvou let. Jinými slovy, vládě jsme její dluh pomáhali umazat všichni. S inflací totiž výrazně klesla kupní síla našich úspor, ale tím pádem současně nutně také „kupní síla“ vládního dluhu, neboli jeho reálná úroveň. Svým způsobem jsme všichni nevědomky pomáhali vládě splácet její dluh, a to prostřednictvím našich leckdy i velmi výrazně navýšených plateb za elektřinu, naftu, vejce nebo třeba máslo.

Pro příští rok prognózuje ministerstvo financí hrubý domácí produkt ČR čítající nominálně 7751 miliardu korun. Takže podíl zmíněného schodku, 252 miliard, na tomto čísle odpovídá 3,3 procenta. Jestliže ovšem zahrneme rozpočty krajů a obcí, které zpravidla vykazují souhrnný přebytek, dostaneme ještě příznivější údaj. Loni přebytek krajů a obcí přesáhl 30 miliard. Jestliže by takový přebytek byl skutečností i v příštím roce, celkový schodek státního rozpočtu a rozpočtů nižších územně správních celků už bude odpovídat jen 2,8 procenta HDP.

Ratingová agentura Fitch prognózuje, že celkový schodek veřejných financí ČR bude v příštím roce odpovídat jen 2,1 procenta HDP (pročež ostatně Česku také svůj rating ani ratingový výhled nezhoršuje). Takže vláda bude moci říkat, že veřejné finance stabilizovala, ba ozdravila. Může se to dát jako malý zázrak. Ale jen tomu, kdo uvěřil – resp. nechal se vystrašit – politickým marketingem a proklamacím o rozvratu veřejných financí a kdo nerozumí tomu, jak vládě pomáhá dluh umazat inflace, která nafukuje nominální výši HDP. Pro ostatní – ty, kteří se vystrašit nenechali – to není žádný zázrak, ale celkem očekávatelný vývoj.