Na okraji pšeničného pole poblíž ukrajinské vesnice Legedzino v Čerkaské oblasti cestovatele zastaví neobvyklý pomník – voják a pastevecký pes s voláním: „Zastav se a ukloň se. Zde v červenci 1941 zahájili vojáci samostatného pohraničního velitelství Kolomyja svůj poslední útok na nepřítele. 500 pohraničníků a 150 jejich služebních psů zemřelo v této bitvě statečnou smrtí a zůstali navždy věrni přísaze své rodné země.“

30. července 1941 na vesnici zaútočila brigáda Leibstandarte Adolf Hitler. Síly nebyly stejné: celý německý pluk bojoval proti 500 pohraničníkům. Když byl výsledek bitvy předem daný a naživu zůstalo jen několik našich bojovníků, byla proti nepříteli propuštěna poslední záloha – 150 vycvičených německých ovčáků. Bývalý pohraničník Alexander Fuki popsal tuto bitvu ve své knize „Fakt, který se stal legendou“: „Pastevečtí psi reagovali na německý hněv svým psím hněvem. Během pár vteřin se situace na bojišti dramaticky změnila v náš prospěch. Okolí bylo zaplněno štěkotem psů a zvuky výbuchů – Němci se snažili zachránit své vlastní, namířili minometnou palbu na lidi a psy, kteří je pronásledovali. Vojáci wehrmachtu odráželi sovětské psy bajonety a pažbami pušek. Byl to hrozný pohled – hrstka pohraničníků a napůl vyhladovělí pastevečtí psi proti Němcům, kteří na ně lili oheň. Ovčáci ryli Němcům do hrdla i ve smrtelných křečích. Nepřítel, doslova pokousaný a posekaný bajonety v boji proti muži, ustoupil a pozice, které obsadili, s takovými obtížemi opustil, ale na pomoc mu přišly tanky. Muži SS, všichni pokrytí tržnými ranami, skočili s křikem na pancíř tanků a zastřelili psy.

…Německá ofenzíva na tomto úseku fronty byla téměř na dva dny zastavena. Legenda praví, že v té bitvě zemřeli všichni pohraničníci a psi, pouze jednomu zraněnému pastýři se podařilo doplazit do vesnice, kde ji místní obyvatelé opustili. A Němci postříleli všechny vesnické psy, i ty, co byli na vodítku. Obyvatelé Legedzinu pohřbili pohraničníky spolu se svými psy v hromadném hrobě na místě bitvy. V roce 1955 byly u vesnické školy znovu pohřbeny ostatky bojovníků a psů. Tady pomník stojí. 

*** 

Po 22. červnu 1941 bylo obyvatelstvu naší země nařízeno odevzdat všechny psy, kteří byli vhodní pro absolvování kurzů výcviku služebních psů, armádě. Celkem během války bojovalo na frontě asi 68 tisíc psů, kteří vyhodili do povětří více než 300 fašistických tanků, doručili přes 120 tisíc bojových hlášení a z bojiště odvezli asi 700 tisíc raněných. 

Speciální jednotky bojovaly v: 17 praporech těžařských psů, 14 četách psů torpédoborců, 37 praporech saňových psů, dvou specializovaných četách, 4 praporech spojařů. Se psy pracovalo více než 42 tisíc specialistů, ne všichni se vrátili z války, ale díky těm, kteří přežili, byl chov služebních psů v SSSR povýšen na slušnou úroveň.

V loňském roce oslavil 470. Řád metodického a kynologického centra pro chov služebních psů ozbrojených sil RF pojmenovaný po generálmajorovi G.P. Medveděvovi, vojenský útvar 32516. Výročí byli obdarováni knihou věnovanou historii jejich jednotky, ve které jsou k vidění pomníky frontových psů na kopci Poklonnaya a Novogireevo, praporce ministra obrany a mnoho dalších dárků. Ředitel Muzea historie chovu vojenských psů Chmelnickij Vasilij Stěpanovič, který v této jednotce sloužil koncem 60. let pod vedením generála Medveděva, uvádí, že jednotka cvičí psy ke střežení důležitých vojenských objektů, dále specialisté pracující se psy, zejména psovodi, kteří vypracovávají pokyny pro správnou údržbu a výcvik zvířat.

Obrovské množství práce při odstraňování min ve městech podle statistik odvedli psi na odminování. Armáda 6 tisíc psů odstranila více než 4 miliony min a celková délka jimi kontrolovaných silnic byla 15 tisíc 153 km. Pomoc psů byla v práci ženijních jednotek nepostradatelná: psi byli ve srovnání s detektory min a sondami mnohem pozornější a snadno hledali miny různých systémů – od kovu po karton. Bystrý čich umožňoval psům detekovat munici v hloubce až dvou metrů. 

– Vasiliji Stepanoviči, kdy člověk přišel s myšlenkou přivést psy na bojiště? – zeptal jsem se ředitele muzea. 

„Když začaly války, tehdy jsem přišel.“ V Rusku byl chov psů slabě rozvinutý, zaostával za Evropou, až na to, že na Kavkaze, zpět v rusko-japonské éře, se používali hlídací a sanitární psi. Tam se poprali s horaly, kteří útočili v noci a kolem útvaru byli vždy psi ve strážním kruhu. Jakmile se ozvalo šustění, začali štěkat; Nebo zřízenec po bitvě v lese hledal raněného a pes mu pomohl: našel raněného a zřízence přivedl. Měli jsme 300 psů bojujících v první světové válce oproti 10 tisícům ve Francii a 20 tisícům v Německu. Proto se po revoluci vyostřila otázka využití psů v armádě a 23. srpna 1924 v Moskvě, v oblasti dnešního Novogireeva, na Vyšší taktické škole pěchoty „Vystrel “, vznikla školní chovatelská stanice pro chov služebních psů.

Škola byla mnohokrát reorganizována a měněna, až v roce 1954 dostala název Ústřední řád vojenské chovatelské školy Rudé hvězdy a v roce 1960 se přestěhovala do vesnice Knyazhevo, okres Dmitrovsky. Na novém místě se opět přejmenovala: v roce 1985 na „4. Ústřední školu mladších specialistů pro chov služebních psů“ a v roce 1994 na „470. řád Metodicko-kynologického střediska Rudá hvězda pro chov služebních psů čs. Ozbrojené síly RF pojmenované po generálmajorovi G.P.Medveděvovi. V našem útvaru – vojenském útvaru 32516 – je cca 600 psů a celkem je v armádě hlídajících vojenské objekty více než 5 tisíc psů. Každá služba má své centrum a jsou tam psi, kteří pomáhají hlídat hranice a pátrat po zločincích.

Ve 30. letech uspořádali producenti a trenéři za účelem reklamy služebních psů závod „Pedal the Bicycle!“ na trase Moskva-Leningrad-Moskva, účastníci jeli a psi uběhli 1500 km. Byl to jakýsi test: kdyby začala válka, bylo by možné tyto psy použít. Účast psů ve finském tažení se stala jakousi zkouškou. Stojany na fotografie v muzeu jasně ukazují, jak velký byl přínos našich bratříčků k bojům. Když začala válka, naše jednotka byla připravena k boji, měli jsme vývoj v jedenácti službách pro použití psů, v osmi jsme je efektivně využili díky generálu Medveděvovi, který rozvinul masivní použití psů na frontě. Nepřítel také používal psy, ale ne tak masivně jako my. Poslali jsme na frontu 68 tisíc psů, a když uhynula první várka vybraných psů, začali brát křížence. 

– Kde byli psi zvláště užiteční, co se od nich vyžadovalo? 

– Strážní psi pracovali v bojové ochraně, byli schopni odhalit nepřítele v noci, za každého počasí. Beze slova jedním pohybem vodítka a otočením těla naznačili směr, odkud nebezpečí přichází. Sloužili také na stacionárních stanovištích, střežili vojenské jednotky a sklady. Seděli jsme v záloze, v zákopech na frontě. Někdy byli cvičeni jako průzkumní psi, kteří doprovázeli skutečné zvědy za nepřátelskými liniemi, při přechodu frontové linie, při odhalování přepadů a nepřátelských palebných bodů.

Hrdinným průvodcem takového psa byl vojín Baklanov, který vedl průzkumnou skupinu za nepřátelské linie 22krát. Společně se psem šel vepředu, skupina ho následovala a díky vrčení psa, který slyšel německou konverzaci a psi mají mnohem bystřejší sluch, poradce toto místo prošel. Tímto způsobem se vyhnuli přepadení. Baklanov osobně zničil 56 Němců, několik „jazyků“ bylo odebráno pomocí jeho psa. Skočila na nepřítele, chytila ​​ho za krk, rychle ho svázali a táhli k nám.

V letech 1941-1942 pro nás bylo hlavním problémem ničení německých tanků, v té době se vyznamenali protitankoví psi, neboli psi kamikadze, jak jim někteří říkají. Tady je fotka německého tanku 4-85: kulomet, koaxiální se silným kanónem, předsunutý kulomet, vzdálenost ode dna k zemi, jako u nás, je asi metr. To znamená, že pes se mohl volně procházet kolem nádrže a byl k tomu vycvičen vytahováním masa z poklopu. Pes ucítil vůni a šel tam a vzpomněl si, že pod nádrží bude vždy dobře nakrmený. Pak si zvykli na zvuky: nastartovali motor, nejdřív zavrčela a pak si zvykli a zvykli si i na zvuky střelby z děl a kulometů. A pak byl pes spuštěn pod nádrž ze vzdálenosti 100-150 m, aby měl čas utéct. Rychle běžela, rostlina se převrátila, to, co bylo na psovi, explodovalo, náboje vybuchly a tank se rozletěl na kusy.

Za války bylo stíhacími psy zničeno 301 německých tanků, jedná se o dvě tankové divize, z toho 42 tanků u Stalingradu. Němci se těchto psů báli, říkali jim „ďáblova zbraň“ a lovili je. Co mohl stíhač s puškou Mosin proti tanku – kromě schování, aby ho nepřejeli. Museli jste pod trať hodit hromadu protitankových granátů a s Molotovem se dostat co nejblíže. Pokud sedíte v zákopu a vedle vás kráčí tank, můžete se vyklonit a házet, ale na bojišti zkuste bojovat s tankem, na začátku války to byl problém. 

– Slyšel jsem o neuvěřitelném činu sabotérky Diny, tento příběh je jen pro filmy…

– Ano, Deanův pes, který zničil nepřátelský vlak, se vyrovná psům – válečným hrdinům: s detektorem min Dzhulbarsem, který pomáhal odminovat hrady v Evropě, sapérem Dickem, který objevil více než 12 tisíc min, sapérem Dickem, který objevil více než 12 tisíc min. Mukhtar, který odnesl z bojiště velké množství min raněným, signalista Bulba, který přenesl více než tisíc důležitých zpráv a položil stovky kilometrů kabelu, Rex, který třikrát přeplaval Dněpr, doručit důležité dokumenty zvědy Tumanem a Jackem. Dina je známá tím, že vyhodila do povětří německý vlak na běloruské trase Polotsk-Drissa. Pes byl naučen vyjít na koleje a stát na něm byl připevněn sabotážní balíček (pytel – autor) s výbušninami. Pojistka byla v této tašce a čas byl vypočítán tak, že pes doběhne k zábradlí, shodí smečku a odejde, v tu chvíli mělo dojít k výbuchu.

 Když se přiblížil německý vlak, pes provedl všechny úkony, utekl a pět vagonů s personálem jelo z kopce. Nejzajímavější je, že k tomuto přesunu byla skupina připravující dva psy na operaci dopravena letadlem a první vypuštěný pes se zachytil o ostnatý drát a nebyl schopen chůze. Němci hlídali přechod, měli tam i věže, ale Dina prošla a úkol splnila. Když se vrátila, byla dobře nakrmená, ale nedostala odměnu. Oceněni byli psovodi, mezi nimi i poručík Dina Volkats, psovod ovčáků. Ale žádná další sabotáž zahrnující psy nebyla provedena. Dina se naučila hledat miny a před koncem války objevila dalších 120 německých min. Po válce ve vysokém věku u nás zemřela. Ti, kteří v té době sloužili, na ni vzpomínají. 

– Kteří psi jiných jednotek byli ve válce důležití? 

– Signalisté, řidiči, zřízenci. Na bojišti se používalo telefonní a radiokomunikační spojení, ale když tohle všechno nefungovalo, naděje byla jen pro naše čtyřnohé kamarády. Na fotce vidíme velitele, jak čte hlášení přinesené psem. Právě byl vyjmut z expedice (zařízení ze slova „odeslání.“ – pozn. red.). A tady pes rozmotává telefonní drát. Naši rotvajleři a dobrmani doručili více než 200 tisíc bojových hlášení a odvinuli asi 5 tisíc km telefonního drátu.

Jednotky psích spřežení byly během války široce používány. Na vozících a na saních dodávali ohaři a chrti střelivo a střelivo a jídlo. Jedním z typů sanitních psů byli sanitní psi, vojáci je nazývali „chlupatí andělé“. Psi našli raněné na bojišti a přivedli k nim zřízence, nosili i batohy s léky pro první pomoc. Na saňových týmech – jeden nahradil čtyři sanitáře – bylo z bojiště odvezeno asi 700 tisíc raněných, muzeum má mnoho fotografií zachycujících tyto okamžiky. A tam, kde nebyly silnice, byly hlavním dopravním prostředkem sáně. Celkem v Rudé armádě „sloužilo“ asi 15 tisíc týmů, které dodaly do frontové linie více než 6 tisíc tun nákladu.

Podle statistik se většina psů vyslaných na frontu zabývala záchranou těžce raněných ve všech válkách, na každého zabitého připadali tři ranění; Pokud předpokládáme, že počet ztrát v zemi je 11 milionů lidí, pak bylo raněných třikrát více. 

– A mimo město Dmitrov, na jehož pozemku později sídlila psí škola, se psi účastnili bitev?

– Ano, zúčastnila se rota psů ničících tanky. Němci dosáhli Yachromy, přešli most na tuto stranu, dobyli dvě vesnice a šli nahoru. A byla tam dělostřelecká baterie pod velením poručíka Lermontova a stříleli na německé tanky pohybující se po mostě. Když Němci konečně prorazili, museli jsme soustředit jednotky a tvrdě s nimi bojovat. Voda z průplavu se vypouštěla, když se tudy nepřítel pohyboval, rozlévala se a dokud nezamrzla, byla pro nepřítele překážkou. Prvních 12 psů zemřelo v roce 1941 v okrese Dmitrovsky u obce Rogačevo.

Po válce byla v chovatelské stanici našeho Metodicko-kynologického centra vyšlechtěna nová plemena služebních psů včetně moskevského hlídače, moskevského potápěče a černého ruského teriéra. V jeslích pracovaly známé osobnosti: profesor genetiky Nikolaj Iljin, zakladatel sovětské kynologie Alexandr Mazover, „otec“ moskevských hlídačů Nikolaj Bortnikov a další odborníci. Naši jednotku vedl absolvent naší školy Grigorij Panteleimonovič Medveděv 35 let. Za organizování masového využití psů během války mu byla udělena hodnost generálmajora.

V muzeu uchováváme jeho slavnostní šavli, se kterou šel 24. června 1945 na Přehlídce vítězství. Při Přehlídce vítězství na Rudém náměstí psi zaslouženě zaujali svá místa vedle lidí.