Jirko, kde má kořeny vaše láska k historii?

O historii se zajímám asi od patnácti let. V tu dobu mě zajímaly hlavně rekonstrukce nejrůznějších bitev, jezdil jsem s klubem vojenské historie. Dokonce jsem měl i vlastní uniformu. Od šestnácti let jsem pak působil jako dobrovolník a pomáhal přeživším holocaustu. Ta pomoc tenkrát spočívala v úplně jednoduchých věcech, když ti lidé potřebovali třeba nakoupit. Angažoval jsem se v mnoha ohledech. No, a když jsem se v devatenácti rozhodoval, co půjdu studovat, padlo rozhodnutí právě na historii.

Jako historik můžete zkoumat spoustu zajímavých období, vybral jste si druhou světovou válku a dobu kolem ní. Proč?

Mě v podstatě zajímají moderní dějiny jako takové, není to vysloveně druhá světová válka. Jde obecně o historii, která nás ovlivňuje i v dnešní době a má velký přesah do současnosti. Navíc jsem měl možnost potkávat různé pamětníky těch událostí a mě vždycky zajímaly příběhy lidí.

Se kterým válečným hrdinou jste se setkal jako s prvním?

Přiznám se, že nevím. Ze svých počátků si vzpomínám na veterány bitvy u Sokolova, na slavného tankistu Mikuláše Končického i Vladimíra Wintera, který mě jako puberťáka brával na oběd a pak za mnou přijel i do mého rodného Sokolova, kde jsem měl v 17 letech přednášku pro veřejnost. On cestoval autobusem z Prahy zcela sám, aby mě podpořil. Také jsem byl v kontaktu s Pavlem Vranským, veteránem od Tobruku a RAF.

Bylo jich tolik?

Bylo jich hodně. Ty první jsem potkával v době, kdy mi bylo patnáct. Veterány z druhé světové války jsem vídal na nejrůznějších slavnostních ceremoniích. Vždycky jsem si s nimi rád povídal. Pak jsem jich řadu navštívil v kraji, kde jsem vyrůstal. Později jsem hodně pátral v archivech a vyhledával zapomenuté válečné veterány.

Kdo vám z těch vašich začátků hodně utkvěl v hlavě?

Asi Jan Ihnatík, s ním jsem se setkal na výročí osvobození Ostravy. Mně bylo tak šestnáct a na to setkání nikdy nezapomenu. Mimochodem pan Ihnatík stále žije, je mu asi 103 let.

Jak jste coby teenager vnímal, že máte možnost mluvit s někým takovým?

Já jsem si to tenkrát asi moc neuvědomoval. Určitě jsem vnímal, že ti lidé jsou hrdinové. Navštěvoval jsem například generála Klemeše v Ústřední vojenské nemocnici nebo Jaroslava Hofrichtera, který působil u 311. bombardovací perutě RAF, a říkal jsem si, že to jsou opravdu frajeři. Ale moc jsem si neuvědomoval tu historickou stránku věci, to přišlo až pak, postupně. Navíc jsem si naivně myslel, že ti hrdinové tu s námi budou napořád. Jenže postupně začali odcházet a mně došlo, jak velkou představují životní inspiraci, že právě tihle lidé nám mají co říct.

Máte přehled o tom, kolik jste absolvoval takových setkání?

Tuhle jsem si to počítal a myslím, že se pomalu dostávám k číslu 700. Nedávno jsem se vrátil ze Spojených států, kde jsem udělal během měsíce 51 rozhovorů. Už během covidu, kdy hodně veteránů a pamětníků zemřelo, mi došlo, jak důležité je zachovat jejich svědectví.

Jak ti lidé reagují, když je kontaktujete?

Někteří jsou nadšení. Jiní reagují s podivem, diví se, že se zajímám zrovna o ně, protože oni sami sebe jako hrdiny nevnímají. Mají pocit, že nic úžasného neudělali.

Stalo se vám, že nějaký takto objevený hrdina setkání odmítl?

Samozřejmě. U přeživších holocaustu se stane, že o tom nechtějí mluvit, což pochopitelně plně respektuju. Je to škoda, ale rozumím jim. Ti lidé si prošli peklem. Dokonce jsem teď v Americe objevil dva české veterány, o kterých tady nikdo neví. Ale oba rozhovor odmítli.

Neváháte cestovat tisíce kilometrů, abyste natočil interview s člověkem, který se aktivně zúčastnil třeba osvobozování Československa. Co vás k tomu motivuje? Asi si musíme rovnou říct, že to není vidina jakéhokoliv finančního zisku…

Rozhodně ne. Je to vysoce prodělečná činnost (smích). Já nemám rodinu, manželku ani děti, takže žiju tímhle svým koníčkem.

To ale mluvíme o finančně hodně náročných projektech. Jak to všechno zvládáte?

S řadou projektů mi pomáhají mimo jiné fanoušci a podporovatelé, kteří mohou na zcela konkrétní věci přispívat prostřednictvím sbírek. Nedávno jsme spustili jednu z nich. Jejím cílem je získat finanční prostředky na vydání knížky, kterou bych rád osobně předal spolu s narozeninovými přáníčky panu Jiřímu Švengrovi. To je poměrně zapomenutý československý příslušník RAF. Nedávno oslavil 102. narozeniny a žije v Austrálii. Já jsem se za ním letos na jaře vydal a měl jsem možnost s ním strávit řadu hodin, které daly vzniknout spoustě zajímavého materiálu. Nyní tedy dokončuji knihu o jeho životě, kterou bych mu u příležitosti jeho narozenin rád dovezl. Jsem obrovsky vděčný, že se touto cestou daří získat potřebnou podporu, aby mohly podobné akce probíhat. Rád bych poděkoval všem, kteří moje projekty podporují a pomáhají uchovat cenné historické příběhy.

Co vám setkávání s válečnými veterány dává? Čím může obohatit člověka vaší generace?

Obrovsky mě to naplňuje a baví. Každý ten příběh je jiný a to je na tom skvělé. Často se stane, že jdu dělat rozhovor a vlastně toho o tom člověku moc nevím. O to větší je to potom překvapení. Tahle moje práce mi dává pocit, že se podílím na zachování historie pro další generace. Daří se mi oživit dávné příběhy a zajistit, aby nebyly zapomenuté. A současně se mi dostává úžasné zpětné vazby od těch lidí. Staří lidé jsou strašně vděční. Často žijí sami, jsou takoví opomíjení, třeba ani nemají děti… A pak mají z mojí návštěvy upřímnou radost, těší je, že si s nimi někdo povídá.

Nedávno jsem v New Yorku poznal druhoválečného veterána, co servisoval letadla v jižní Itálii, odkud vzlétaly i letouny s československými výsadkáři, co měli být vysazeni do protektorátu. Jeho vlastní děti o něj nemají zájem, kamarádi z války už jsou po smrti a přišlo mi, že je smutný. Propojil jsem ho s místní veteránskou skupinou a hned se stal jejich členem. Začal se účastnit jejich akcí a mě hřeje na srdci, že je zase šťastný a má nový impuls do života i ve svých 100 letech.

Stalo se vám, že jste se s nějakým pamětníkem vrátil do jeho minulosti, často velmi bolestné, a bylo to velkým překvapením pro jeho rodinu, která o tom vůbec nevěděla?

Několikrát. Většinou mě pak rodina prosila, abych jim tu nahrávku poslal. Oni se o tom svém příbuzném opravdu dozvídali úplně nové věci. Třeba i tušili, že přežil holocaust nebo bojoval ve válce, ale neznali žádné detaily. V některých rodinách znají blízcí ten příběh opravdu hodně dobře, ale jindy jsou skutečně překvapení.

Jak zvládáte tu realitu, že lidé, jejichž životní příběhy se protnou s tím vaším, postupně odcházejí?

Je to smutná realita. S řadou těch lidí jsme si vybudovali úzký, pevný vztah. Jejich odchod je pak velmi bolestivý. Beru to tak, že je to součást života. Věk je neúprosný. A musíme si uvědomit, že řada z nich se dožila stovky. Já jsem vždycky rád, že se mi podařilo zachovat jejich příběh pro budoucí generace. Potom ti lidé tady s námi zůstávají prostřednictvím svých příběhů.

V návaznosti na to, si nemohu nevzpomenout na pana Fajkuse, který zemřel velice krátce po vaší návštěvě, kdy jste mu měl možnost předat narozeninová přání a knížku.

Pan Fajkus zemřel asi týden po tom, co jsem pro něj zorganizoval narozeninovou oslavu. Hodně mě to zasáhlo, protože ty emoce z celého setkání ještě doznívaly. Vlastně to trochu vypadá, že on na tu oslavu čekal. Jako by teprve potom mohl v klidu odejít. Já jsem se s jeho rodinou setkal teď nedávno v Chicagu, a ačkoliv pro nás všechny bylo obrovsky bolestivé se o tom bavit, shodli jsme se, jak krásné bylo, že si ještě mohl prohlédnout ta přání a vidět knížku, která o něm vyšla.

Pan Antonín Fajkus byl posledním českým stíhacím pilotem druhé světové války. Zemřel 5. února 2025 ve věku úctyhodných 101 let. Jirka Klůc pro něj zorganizoval výzvu, kdy lidé z celé České republiky posílali narozeninová přání. Přišlo jich téměř tisíc a Jirka všechny gratulace, včetně těch od starosty z rodné obce Lipov, od prezidenta republiky Petra Pavla či z amerického velvyslanectví v Praze, dovezl spolu s knížkou, kterou o panu Fajkusovi napsal, do Chicaga. Starý pán s dojetím v hlase řekl: „Děkuji… Je krásné vidět, že si na mě v mé rodné zemi ještě někdo vzpomněl.“

Jaké to je sedět proti člověku, který má na předloktí vytetované číslo z koncentračního tábora – takovou věčnou památku, kterou má několikrát denně na očích. Jak to působí na vás?

Upřímně? Snažím se na to nemyslet. Je to opravdu silný zážitek. Potkal jsem hodně přeživších z Osvětimi, slyšel jsem strašný příběhy a přišly i okamžiky, kdy to semlelo mě samotného. Takže ve chvíli, kdy s těmi lidmi dělám rozhovor, snažím se na to nemyslet a ty pocity trochu odsunout stranou. Ale je to hodně těžký. Těch lidí si neskutečně vážím a cením si i toho, že svůj příběh sdílejí se mnou. Oni to vlastně prožívají znovu, když mi to vypráví. Teď nedávno jsem dělal rozhovor s Davidem Schächterem, což byl přeživší holocaustu z Československa, o kterém mimochodem nikdo nevěděl. Takové rozhovory jsou vždycky hodně náročné. Snažím se emoce malinko odsunout stranou, ale občas to nejde. Je strašné poslouchat, co lidé dokázali dělat jiným lidem.

Co si po takových zážitcích a zkušenostech myslíte o popíračích holocaustu?

Každého, kdo popírá holocaust, rád provedu koncentračním táborem a ukážu mu to místo osobně. Neumím si představit, že někdo holocaust popírá. Existuje přece tolik zdrojů, výpovědí pamětníků, fotografií, dokumentů a svědectví. Opravdu nechápu, že se pak najdou lidé, kteří tvrdí, že se nic takového nestalo. Ale takoví lidé jsou, setkal jsem se s nimi třeba v Americe. O to větší pak vyvíjím úsilí, abych uchoval všechny příběhy, které budou důkazem, že holocaust byl smutná realita našich dějin.

V květnu se vám u příležitosti oslav konce druhé světové války podařilo pozvat do Čech pana Harryho Humasona. Devětadevadesátiletého amerického válečného veterána, který se účastnil osvobození naší země. Muselo to být neuvěřitelné pro něj i pro vás…

Ten týden, co tady Harry strávil, byl jeden z nejlepších týdnů v mém životě. A jsem obrovsky vděčný všem, kteří pomohli to celé zorganizovat. Na této akci se podílela řada lidí, ať už to byli kluci z klubu vojenské historie, organizátoři pietních aktů nebo i pořadatelé koncertu v Obecním domě, kde se Harrymu dostalo ovací ve stoje. V rámci Harryho pobytu v Čechách jsme navštívili mimo jiné také americkou ambasádu a Harry měl možnost setkat se s paní Ditou Krausovou, přeživší z Osvětimi. Lidí, kterým patří můj dík, je opravdu hodně. Byl to můj splněný sen. Mimochodem mohu naznačit, že s jiným veteránem se něco podobného možná podaří příští rok. Ale na sdělování podrobností je ještě brzy.

Harry musí mít na svůj věk úžasnou kondici. Měli jste podle všeho opravdu náročný program a přece jenom mu bude neuvěřitelných sto let.

Je to frajer, že to zvládnul. Opravdu, klobouk dolů. Bylo to hodně náročné.

Jak jako historik vnímáte často zmiňované rčení, že „historie se opakuje“? Myslíte, že se lidstvo někdy poučí a přestane opakovat ty nejčastější chyby?

Moc bych si to přál. Ale upřímně se bojím, že lidstvo není dostatečně vzdělané, aby se poučilo z minulých chyb. Pořád jsou tady diktátoři, kteří chtějí ovládat a získat co největší moc. A přestože máme určitou historickou zkušenost, jak takové věci dopadají, tak se stále najdou tací, kteří umožní, aby se to stalo znovu. Cílem mojí práce je i to, abychom si uvědomili, co se dělo v minulosti, a nedovolili, aby se to opakovalo.

Jaké plány do budoucna má člověk, který se ohlíží do minulosti?

Chci pokračovat v tom, co dělám, dokud tady ti pamětníci jsou. Budu se snažit dělat všechno pro to, abychom nezapomněli, co se dělo. Ale jestli mám zmínit konkrétní plány, tak budou teď na podzim dvě velké novinky. Spustíme podcast, díky němuž se budou lidé moci mimo jiné seznámit s exkluzívními rozhovory, které jsem natočil. Na tomhle projektu budu spolupracovat s kolegyní, kterou není nikdo jiný než žena stojící za populárním instagramovým profilem „bláznivá dějepisářka“. Měli bychom dělat čtyři epizody měsíčně. Námětů máme spoustu a jsem přesvědčený, že projekt takového typu u nás ještě nebyl. A tou druhou je bezpochyby projekt na připomenutí osudu veterána RAF Jiřího Švengera, o čemž jsem už mluvil.

Myslím si, že pro ty pamětníky děláte hrozně moc a nakonec pro nás všechny, protože sdílíte příběhy, které by neměly skončit na smetišti dějin.

Já jsem zase vděčný za všechny sledující, kteří věnují pozornost mojí práci. Moc si toho vážím a cením si těch ohlasů.