Jeho otec i matka pracovali ve sklárně. Matka rozvíjela synovu a dceřinu hudebnost písněmi. Karel se vyučil rukavičkářem, ale zlákalo ho divadlo – zprvu ochotnický spolek „Radoslav“ v Myslíkově ulici, pak kočovná profesionální společnosti Václava Choděry, kde hrál v letech 1897-8. Působil pak u ředitele a herce Adolfa Dobrovolného, v letech 1900-1902 u ředitele Laciny v Národním divadle v Brně (Na Veveří), načež znovu u Dobrovolného a v Lublani (1902-3), kde však dosti těžce zápasil se slovinštinou. Členem Národního divadla v Praze byl v letech 1903-1915 za Kvapilovy éry, kde se často uživalo jeho pěveckých a tanečních schopností a vypomáhal zároveň v opeře a baletu . Jak dokazují fotografie, hrál role hrdinské, milovnické i komické, často ve výrazné masce. Pro charakterní role používalo při své štíhlosti i vatony a proměnu kostýmem. Vstoupil na scénu Národního divadla jako Jan Roháč z Dubé v Jiráskově Janu Žižkovi roku 1903. Mezi jeho významnější role patřil třeba Vocílka ve Strakonickém dudáku, kde také zpíval kuplety, Chlestakov z Gogolova Revizora, Radúz v Zeyerově Radúzovi a Mahuleně, Honza v Kvapilově Princezně Pampelišce, v Shakespearově Romeovi a Julii hrál zprvu Romea, pak chůvina komického sluhu Petra. V Kvapilově i Zavřelově inscenaci Dvořákova Krále Václava IV. vytvořil svou nejlepší postavu šaška, pro kterého si nechal holou hlavu jako zosobnění smrti a vypil, když krále ranila mrtvice, jed, jako věrné alter ego svého pána. Protipólem byl zpívající moudrý šašek Feste v Shakespearově Večeru Tříkrálovém, kterého hrál Hašler nejen na scéně Národního, ale i po přenesení inscenace do přírodního divadla v Šárce (tehdy největšího v Praze – pro 10 000 diváků, což vyžadovalo nadsázku úměrně velkému prostoru).

Roku 1908 se oženil se sestrou skladatele a klavíristy Rudolfa Frimla, klavíristkou Zdenkou. Tesmana v Ibsenově Heddě Gablerové, 1911 si po deseti letech zopakoval zase v Kvapilově režii v Městském divadle na Královských Vinohradech. Dovedl výrazně ztvárnit i menší úlohu – o výkonu v Shawově komedii Androkles a lev píše např. Hanuš Jelínek (S prvního balkonu, II, 56): „p. Hašler, jenž ze svého nervosního, jektavého Spintha udělal znamenitou psychologickou, tragikomickou studii.“ Studii ušlápnutého manžela extravagantní malířky (Růžena Nasková) si zahrál v Kvapilem režírovaném němém filmu Ahasver (1915). Sám hrál ve své režii v němém filmu České hrady a zámky (1914), použitém pak jako dotáčky k honičce, která s plátna pokračovala na scéně. V Schönherrově Ďáblici s Rudolfem Deylem st. a Zdenkou Rydlovou vytvořili komorní kriminální drama, s kterým jezdili i na zájezdy.

V roce 1915 dostal Hašler kvůli neúmyslně zmeškanému představení výpověď z Národního divadla.Vynahradil si to jako písničkář, herec a ředitel, který vedl pak na Václavském náměstí kabaret Rokoko, kde spolupracoval s některými členy Červené sedmy – Karlem Ballingem, Lídou Theimerovou, Eduardem Bassem, Vlastou Burianem, Ferencem Futuristou aj. Zároveň hrál a režíroval v karlínském Variété ve 20. letech, kde v jedné z revuí vedl dialog se svým němým filmovým obrazem na plátně (viz J. Voldán: Šli tři muzikanti, 171). Roku 1916 režíroval v ND Tylova Pražského flamendra, k němuž napsal i hudbu a v MD Na Vinohradech operetu Oskara Nedbala Vinobraní, kde hrál hraběte Milana Nikoliče.

Na vrcholu své dráhy měl hudební vydavatelství, kde jeho písničky vycházely s notami či na deskách. V době, kdy vedl česko-německý kabaret Lucerna, tu měli dodnes prodávané bonbóny proti kašli, kterým za výhodných finančních podmínek propůjčil své jméno. Z řady jeho filmových rolí uveďme aspoň JUDr. Uhra v němém filmu Batalion. Ze zvukových ho nejlépe vystihují jako autora i interpreta Písničkář , kde zpívá dvě výrazově kontrastní vlastní písně Fontána a Kdyby tak tatík Žižka vstal. Pod maskou zpěváka v malostranské hospodě se tu skrývá vlastenecký c.k. šéf poštovního úřadu, který navenek stroze řídí tuto instituci a v noci tajně mřížkou (jako ve Verneově Matyáši Sandorfovi šifruje zprávy pro ilegální odboj. (Je zajímavé, že později za protektorátu Heydrich promítal právě tento film svým podřízeným jako příklad, jak Češi obvykle kují pikle. ) Své písně zpívá Hašler i v dalších filmech, např. Král ulice (1938), je často filmovým hercem i režisérem, někdy scénáristou a producentem.

Hašlerovy písně nejsou pouze sentimentální, opěvující lásku a krásu Prahy. Jsou i rozverné, politicky časové, satirické, vlastenecké, zpívali si je jako své vojáci za 1. světové války a některé takřka zlidověly, takže si při nich už ani neuvědomujeme autora – to by si přáli i jeho pokračovatelé z divadel malých forem. I přes nebezpečí za protektorátu věřil svému publiku a překonával všechny zákazy a zásahy okupační moci.

Dovolil si třeba veřejně takto při vystoupení na venkově aktualizovat Tu naši písničku českou:

„To je ta písnička česká,
kterou si zpíváme dneska.
Poslyšte, lidičky, zahoďte vidličky,
beztak už není co žrát.
Všecko nám sebrali,
všecko nám sežrali,
nechali jenom ten protektorát.
To je ta písnička česká,
kterou si zpíváme dneska…

A na melodii své písně Hoši od Zborova:

„Hoši od gestapa, vy tu pěkně spíte,
vy se odtud domů nikdy nevrátíte.
Nevrátíte se vy nikdy domů zpátky,
budou pro vás plakat otcové i matky.
Zůstanete tady jako bídné trety,
budou pro vás plakat Gertrudy i Grety.“

Karel Hašler byl udán, zatčen a umučen v koncentračním táboře Mauthausen v Horních Rakousích, kde mu spoluvězňové marně umožnili lehčí práci v dílně, aby nemusel do kamenolomu nosit balvany na proslulých schodech smrti.

Když přiletěli Voskovec a Werich po válce z amerického azylu, jen neinformovanost je mohla svést k nevhodnému výroku, že „nepřijeli do Československa jako rudí Hašleři.“ Jejich kolega z avantgardy, E. F. Burian, který jen zázrakem přežil hrůzy koncentráku, jim na to odpověděl: „Ale vtipy na Hašlera působily kdysi. Dnes se při takovém vtipu každému slušnému člověku musí sevřít srdce. Proto Voskovec a Werich nesmějí zapomenout, že se tady za tu dobu, co byli pryč, něco stalo. A stalo se mezi jiným také to, že Karel Hašler byl roku 1941 za svoje nekompromisní národní hledisko odvezen do Mauthausenu. A že tam 22. prosince 1941 dal svému národu nejvyšší oběť. Zde by si měli všichni ti, kteří se domnívají, že mohou žertovat týmž způsobem jako před válkou, uvědomit, že zní některé žerty opačně, než oni myslí.“

Jeho život a dílo nejlépe přibližuje kniha jeho přítele a kolegy z Národního divadla, Rudolfa Deyla st.: Písničkář Karel Hašler, Panton, Praha 1968 (Zde je též soupis tvorby. Filmografii s životopisem uvádí též web ČSFD = Česko-Slovenská filmová databáze.) Srv. Karel Hašler: Já mám holku od Odkolků, Praha 1992. V edici fonogram vyšlo CD Karel Hašler: Kam pak na nás, bolševici, Radiosevis 2004.

Texty a kontexty viz Přemysl Rut: Orchestrion v hlavě, Praha. Vyšehrad 2010.

(PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog)