„Udržitelný“ cíl OSN v oblasti obnovitelné energie je čirá fantazie, ne-li naprosté šílenství.

13.1.2023

Údajným účelem sedmého cíle udržitelného rozvoje Organizace spojených národů (dále jen „OSN“) je „zajistit přístup k cenově dostupné, spolehlivé, udržitelné a moderní energii pro všechny“. Skutečné dopady jeho realizace nemohou být odlišnější. Obnovitelná energie není ani obnovitelná, ani udržitelná a přechod na energetiku podle SDG7 problém energetické chudoby jen zhoršuje.

Dostupná energie?

O přesném významu pojmu „udržitelný rozvoj“ se vedou diskuse. Mnozí poukazují na definici uvedenou v Brundtlandově zprávě z roku 1987: Naše společná budoucnost. Když se však podíváme na dopady údajných politik „udržitelného rozvoje“, které doposud zavedla globální politická a korporátní třída, je tento pojem „udržitelný rozvoj“ pouhými hezky znějícími slovy, napsanými v působivě vypadajících zprávách, a ničím víc.

Vzhledem k tomu, že ekonomiky po celém světě čelí znepokojivým dopadům prudkého růstu cen energie, zdá se, že OSN je na hony vzdálena od dosažení cíle 7 udržitelného rozvoje. Za současného stavu si naprostá většina lidí v rozvinutých zemích nemůže dovolit dnešní ceny energie. A vyhlídky na to, že se „cenově dostupná“ energie dostane na dosah lidem v rozvojových zemích, se zdají být velmi vzdálené.

Je pochybné, že pouhé zavedení vyššího podílu obnovitelné – zelené – energie do stávající síťové infrastruktury nějak přispěje ke snížení energetické chudoby. To platí zejména s ohledem na skutečnost, že obnovitelná energie se dosud jevila jako dražší a méně spolehlivá než takzvaná „špinavá energie“.

V celosvětovém měřítku by se energetická chudoba mohla potenciálně do určité míry zmírnit, pokud by se investovalo do výstavby moderních a účinných mikroelektráren v regionech, které jsou v současnosti odpojeny od sítě. Systém místní decentralizované výroby energie by také přerozdělil hospodářský růst a téměř jistě by snížil celkovou chudobu a nerovnost v bohatství.

Pokud je dostupný přístup k „čisté energii“ pro všechny skutečně cílem 7. cíle udržitelného rozvoje, jak se tvrdí, pak bychom měli být svědky výrazného úsilí o decentralizaci výroby a lokalizaci dodávek energie. To se však neděje. Místo toho jsou investice do distribuce energie směřovány převážně do rozvoje „inteligentních sítí„.

Mezinárodní energetická agentura konstatuje, že téměř všechny investice do zajištění „přístupu k cenově dostupné, spolehlivé, udržitelné a moderní energii“ se uskutečňují v několika málo rozvinutých a rychle rostoucích ekonomikách. Investice do infrastrukturních projektů, elektromobilů, výroby energie z obnovitelných zdrojů a zlepšení kapacity bateriových úložišť směřují především do USA, Evropy a zejména do Číny.

Spotřebitelé ve vyspělých zemích jsou také nuceni platit vyšší ceny energie, aby se přizpůsobili přechodu na údajnou obnovitelnou energii. Například obyvatelé Německa již několik let platí dodatečný příplatek na financování svého „energetického přechodu“.

Tento dopad rostoucích cen energií nejvíce pociťují nejchudší a nejzranitelnější lidé, zejména důchodci. Nic nenasvědčuje tomu, že by se tyto vyšší ceny po dokončení „energetické transformace“ snížily.

Energetická chudoba bude pokračovat. Úsilí o „udržitelný rozvoj“, které má údajně energetickou chudobu snížit, je nejen zbytečné, ale ve skutečnosti ji ještě zhoršuje.

Spolehlivá energie?
V současné době není obnovitelná energie schopna plně pohánět ani výrobní, ani žádný jiný „energeticky náročný“ průmysl v žádné zemi. Evropští výrobci energie z obnovitelných zdrojů dočasně zavírají nebo opouštějí své výrobní závody kvůli zvýšeným cenám energie.

Problém je v tom, že výrobky evropských výrobců solárních panelů a větrných turbín nedokážou vyrábět energii s takovou intenzitou, jakou potřebují. Nedokážou dokonce ani vyrobit dostatek energie z obnovitelných zdrojů, aby mohli smysluplně dotovat náklady na energii svých vlastních výrobních linek.

Evropská komise přišla s takzvaným „plánem“ REPowerEU, který má řešit problém narušení energetického dodavatelského řetězce, který podle Komise způsobila ruská válka na Ukrajině.

Takové tvrzení je neupřímné. Mnohem pravděpodobnější je, že výrazné omezení a případné přerušení dodávek energie z Ruska je převážně důsledkem účasti EU na režimu sankcí uvalených na ruskou vládu pod vedením USA. A i mimo dopady těchto sankcí je zvýšená míra narušení evropských dodávek energie do značné míry výsledkem záměrného politického závazku EU.

Riziko zastavení tradičních ruských dodávek energie do Evropy však není ničím ve srovnání s rizikem přechodu na údajně „spolehlivé“ obnovitelné zdroje energie. Evropský energetický problém předchází válce na Ukrajině. Dosud byl spěch s přechodem na obnovitelné zdroje energie provázen obtížemi.

Například snaha německé vlády o realizaci politiky Energiewende (energetického přechodu) jednak výrazně zvýšila cenu energie pro německé spotřebitele, jednak podkopala energetickou bezpečnost země. Nedávné problémy s ruskými dodávkami zhoršily již existující problém.

V současné době činí podíl obnovitelných zdrojů energie na domácím energetickém mixu Německa údajně 31 % celkové spotřebované energie. Obnovitelné zdroje energie jsou bohužel nespolehlivé. Energiewende způsobila, že se německé obyvatelstvo potýká s nestabilitou rozvodné sítě a Německo má v současné době problémy s výrobou dostatečného množství energie v zimním období.

Aby bylo možné uspokojit základní energetické potřeby země, musela německá vláda za cenu značných dodatečných nákladů znovu otevřít dříve uzavřené uhelné elektrárny. Jedním z důsledků obnovení německé poptávky po uhlí bylo, že energetická společnost RWE zrušila větrnou farmu u města Lutzerath, aby mohla rozšířit svůj uhelný důl Garzweiler.

Ani další aspekty politiky Energiewende nedávají smysl. Je s podivem, že loni v dubnu se Německo v rámci „velikonočního balíčku“ reforem zavázalo, že do roku 2030 přejde na výrobu energie z 80 % z obnovitelných zdrojů. Nicméně , v březnu 2021 – rok předtím a téměř rok před ruským vojenským tažením na Ukrajině – vydal německý Spolkový účetní dvůr zprávu, v níž varoval před nebezpečím pokračování „energetické transformace“.

Zpráva z března 2021 vyzvala německou vládu, aby uznala, že snaha o údajný „udržitelný rozvoj“ nejen zvyšuje náklady na energii pro nejchudší německé domácnosti a malé a střední německé podniky, ale také ohrožuje schopnost země vyrábět spolehlivou energii, kterou potřebuje ke svému fungování.

Záhada zeleného vodíku
Jedním z řešení „velikonočního balíčku“ německých politiků, který řeší právě „zelenou“ energetickou nejistotu, je posílení využívání elektráren na biomasu. To znamená odklonit zemědělskou produkci potravin na výrobu primární energie v době celosvětové potravinové krize.

Vědci z Imperial College London („ICL“) vytvořili modely, aby ujistili politiky Evropské unie a Spojeného království, že v Evropské unii je k dispozici dostatek „udržitelného potenciálu biomasy“.

Biomasa je údajně „zelený“ zdroj primární energie. Výpočty, z nichž tato domněnka vychází, však nezohledňují energetické náklady na pěstování zemědělských plodin (kukuřice, sóji, cukrové třtiny atd.) a na jejich sklizeň, přepravu a konečnou přeměnu na použitelné biopalivo. Po připočtení těchto energetických nákladů má energie z biomasy větší „uhlíkovou stopu“ než ekvivalentní fosilní palivo.

V počítačových modelech společnosti ICL se „obnovitelný“ nízkouhlíkový vodík používá jako palivo pro „pokročilé technologie termochemické přeměny biopaliv“, které přeměňují sklizenou biomasu na biopalivo, z něhož se napájí celá evropská dopravní síť.

To představuje hádanku.

Zdá se, že ICL navrhuje, aby elektřina vyrobená z větrné a solární energie mohla vyrobit dostatek „obnovitelného vodíku“ k výrobě biopaliva, které bude Německu, Spojenému království a zbytku Evropy dodávat palivo potřebné k pohonu všech osobních a nákladních automobilů a dodávek.

Proč prostě nevyužít elektřinu vyrobenou větrem a sluncem k přímému nabíjení elektromobilů („EV“) a vyhnout se tak hladomoru (způsobenému přeměnou plodin z potravin na palivo) i zbytečnému kácení stromů?

Problém hustoty energie
Prvním problémem je nedostatečná hustota energie. Hustota energie je „množství energie, které lze uložit v daném systému, látce nebo oblasti prostoru“. Biopaliva, zejména bionafta, sice patří k energeticky nejhustším formám údajně „zelených“ zdrojů energie, nejsou však tak energeticky hustá jako alternativy fosilních paliv.

Vodík je energeticky hustým zdrojem, ale solární, větrné a jiné formy výroby „obnovitelné“ elektřiny mají extrémně nízkou energetickou hustotu. Je pochybné, že by se podařilo vyrobit dostatečné množství „obnovitelného vodíku“, který by poskytl energii potřebnou pro termochemickou přeměnu biopaliv v potřebném rozsahu.

Aby bylo možné uspokojit jen současnou poptávku po vodíku, a to pouze s využitím „zeleného vodíku“, muselo by dojít k dvousetnásobnému nárůstu „obnovitelné energie“ určené výhradně na jeho výrobu.

Obecně řečeno, obnovitelné zdroje energie, jako je solární a větrná energie, vyrábějí elektřinu v rozmezí 10 až 30 % své funkční životnosti. Toto nestabilní kolísání výkonu obnovitelných zdrojů pravidelně vede k tomu, že některé regiony – například stát Kalifornie – musí ve špičkách vypínat solární kapacity. V případě Kalifornie musí platit ostatním státům za to, že rozvádějí přebytečnou energii po jejich sítích, aby nedocházelo k přetěžování vlastní sítě.

Stejně jako v Německu se tyto problémy s nekonzistentní energií v kombinaci s investičními dotacemi projevily dramatickým nárůstem ceny energie pro kalifornské spotřebitele.

Problém skladování energie
Druhým problémem, který vzniká pouze za slunečného počasí nebo při ideální rychlosti větru, je otázka, jak skladovat vzniklé přebytky energie.

Nekontrolovatelné nárůsty spotřeby energie způsobily výpadky proudu a ztrátu nezbytné klimatizace během vrcholícího kalifornského léta v roce 2020. Zvládnutí takového špičkového nárůstu v globálním měřítku by vyžadovalo kompletní přestavbu energetických sítí ve všech zemích na světě.

Stejně jako v Kalifornii si německá rozvodná síť nedokáže poradit s nárazy výkonu z větrných a solárních elektráren, které jsou při těchto nárazech často preventivně vypínány.

Připouštíme, že pokud by bylo možné přepětí nějakým způsobem skladovat, byl by to velký krok k řešení nespolehlivosti obnovitelných zdrojů. Bohužel dostatečné skladování je se současnou technologií nemožné, zejména vzhledem k současnému nedostatku dostupných zdrojů. Bez výrazného zvýšení výroby jaderné energie je tedy navrhovaný svět spolehlivé obnovitelné energie směšným snem.

Problém jednorázového odpadu
Třetím problémem je likvidace odpadu z obnovitelných zdrojů: Velká část odpadu ve skutečnosti není „obnovitelná“. Takzvané obnovitelné zdroje produkují 300krát více odpadu než srovnatelná jaderná elektrárna, aby vyrobily stejné množství energie. Obnovitelné zdroje navíc potřebují k dosažení stejného výkonu více než 400krát větší plochu než jaderné elektrárny.

Mnoho solárních panelů, které byly poprvé instalovány počátkem roku 2000, má životnost 20 až 30 let a musí být zničeny. Speciální závody na recyklaci solárních panelů mohou extrahovat cenné prvky, jako je stříbro a měď, které obsahují, ale většina materiálu se spaluje v cementářských pecích. Tento proces je energeticky nesmírně náročný. Ke spálení odhadovaných 78 milionů tun solárních panelů do roku 2050 bude zapotřebí další energie.

Solární panely nelze bezpečně vyhazovat na skládky, protože obsahují nebezpečné množství olova, kadmia a dalších toxických chemikálií.

Problém nedostatečných zdrojů
Jako by všechny tyto problémy nebyly dostatečně nepřekonatelné, je tu ještě mnohem významnější překážka, kterou je třeba překonat. A sice tuto: Pokud je známo, na planetě není ani zdaleka dostatek zdrojů pro vybudování navrhované „udržitelné“ energetické infrastruktury.

vláda Spojeného království, která se v polovině roku 2019 jako první vláda na světě zavázala k „čisté nule“ v oblasti emisí skleníkových plynů (GHG), oznámila zákaz prodeje benzinových a naftových automobilů do roku 2030 a přechod na 100% vozový park elektromobilů.

Profesor Richard Herrington je autorem dopisu adresovaného britskému parlamentnímu Výboru pro změnu klimatu (CCC), v němž jsou uvedeny prostředky potřebné k tomu, aby se jen stávající britský vozový park osobních a nákladních automobilů převedl na elektromobily. Herringtonův výzkumný tým vědců vypočítal kovy vzácných zemin a další kovy a další zdroje a energetické požadavky, které by bylo třeba zajistit pro realizaci plánu britské vlády:

K nahrazení všech dnešních britských vozidel elektromobily [. . .] by bylo zapotřebí [. . .] necelého dvojnásobku celkové roční světové produkce kobaltu, téměř celé světové produkce neodymu, tří čtvrtin světové produkce lithia a 12 % světové produkce mědi. [. . .] [To] bude vyžadovat, aby Spojené království ročně dováželo ekvivalent celé roční potřeby kobaltu evropského průmyslu. [. . .]

Pokud by se tato analýza extrapolovala na současný odhad dvou miliard automobilů na celém světě [. . .], musela by se roční výroba neodymu a dysprosia zvýšit o 70 %, zatímco výroba kobaltu by se musela zvýšit nejméně třiapůlkrát. [. . .]

Energetická náročnost těžby a zpracování těchto kovů je téměř čtyřnásobkem celkové roční výroby elektrické energie ve Spojeném království. [. . .] To má vážné důsledky pro výrobu elektrické energie ve Spojeném království, která je potřebná k dobíjení těchto vozidel. Na základě údajů zveřejněných pro současná elektrická vozidla [. . .] to bude vyžadovat 20% nárůst výroby elektřiny ve Spojeném království.

Herringtonovy výpočty konkrétně nezohlednily dodatečnou energii potřebnou k výrobě solárních panelů a větrných a vodních turbín, které by byly zapotřebí k výrobě dodatečných 20 % celkové výroby energie ve Spojeném království jen proto, aby bylo možné nabíjet navrhovaný vozový park elektromobilů ve Spojeném království.

Když američtí vědci prováděli kritický přezkum scénářů globální dekarbonizace, aby zjistili, zda je možné dosáhnout cíle 7 udržitelného rozvoje, zabývali se nejen transformací dopravy, ale zahrnuli i celkovou poptávku po energii potřebné pro všechny ostatní aspekty našeho života.

Pokud se planeta skutečně zaváže k této navrhované energetické transformaci v rámci SDG7, problém energetické náročnosti a hustoty, který je vlastní obnovitelným zdrojům energie, znamená, že lidstvo bude muset v globálním měřítku vyrábět řádově více energie.

Je naprostou fantazií – ne-li naprostým šílenstvím – představovat si, že svět v současné době disponuje buď technologií, nebo zdroji na výrobu potřebné energie z „obnovitelných zdrojů energie“. Vlády na celém světě se přesto pekelně snaží tuto zjevně sebevražednou misi uskutečnit.

Navzdory těmto tvrdým faktům musí rétorika tvrdit něco jiného, protože vlády jednotlivých států a mezivládní orgány se nikdy neodváží říci pravdu o tom, co skutečně zamýšlejí.

Politické platformy jako REPowerEU a Energiewende v kombinaci s pokračujícím sankčním režimem EU zvýší riziko úmrtí nejchudších a nejzranitelnějších Evropanů. Přesto se zdá, že to nikoho nezajímá.

Druhá část je shrnutím druhé poloviny eseje Iaina Davise, která obsahuje části věnované: dvojsečnému globálnímu trhu s uhlíkem; vydělávání na vyrobeném nedostatku; cenám uhlíku, bizarnímu ekonomickému modelu; a šarádě s uhlíkovými kompenzacemi.