Archív značky pro: HISTORIE
Vladimír Mečiar: Boj za Slovenskou republiku nikdy neskončí – VIDEO
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
9.1.2024
Dvacáté šesté vydání pořadu Beseda na paletě s trojnásobným premiérem Vladimírem Mečiarem. Zakladatel našeho státu na úvod zavzpomínal na okamžiky vzniku Slovenské republiky. Podle něj to byly velmi těžké časy budování institucí na „zelené louce“. Připomněl, že v první den své existence měl nový stát na účtu pouze 40 milionů dolarů, což stačilo na jeden den.
Kritickou situaci se podařilo vyřešit až v době, kdy se podařilo získat první zahraniční půjčky prodejem tabákového průmyslu. Důležité bylo podle něj uznání slovenské koruny ze strany MMF a Světové banky. Tvorba legislativy, budování státní správy a tvorba státního rozpočtu byly dalšími milníky na počátku příběhu samostatného státu. Připomíná, že rozpad federace začal již v období jednání o kompetenčním zákoně. Volby v roce 1992 nakonec rozhodly o tom, že partnerem v jednání s českou stranou bude prezident vítězné ODS Václav Klaus.
Ten souhlasí s tím, že velmoci již dříve podporovaly zachování federace a nepočítaly se vznikem nových států. Někteří zahraniční představitelé se ho ptali, zda bude válka – nepředpokládali rozpad federace nekrvavým způsobem. Poznamenal, že Klaus se zavázal hájit zájmy České republiky, a přestože byl tvrdým partnerem, ocenil jeho férovost: co bylo dohodnuto, to platilo.
Původně nebyl pro rozdělení ČSFR, ale spíše pro volnější spojení Slováků a Čechů, například formou konfederace. Jednání o národních kompetencích v rámci federace však ke kompromisu nevedla. Obě strany si proto začaly uvědomovat, že mír a dobré vztahy mezi dvěma samosprávnými státy jsou lepší než trvalý konflikt ve společné federaci. Dotkla se také otázky rozdělení federálního majetku.
Přestože slovenská strana měla k některým aspektům dohody výhrady, je přesvědčen, že celkově bylo rozdělení spravedlivé. Na otázku, co si myslí o ponechání bývalé česko-slovenské vlajky českou stranou, odpověděl, že příslušná dohoda nebyla porušena, protože modrý klín v nové české vlajce nesahá do středu vlajky jako dříve, ale byl graficky upraven tak, že sahá pouze do třetiny. V prvních měsících fungování republiky bylo podle něj nutné dodat obyvatelstvu sebevědomí. Vláda pracovala „jako stroj“, výjimkou nebyla ani 36hodinová zasedání kabinetu.
Budovaly se ambasády v zahraničí, vznikala nová smluvní základna. Slovenská republika byla okamžitě přijata do OSN, ale s dalšími institucemi to bylo složitější a vypořádání se s členstvím Slovenské republiky vyžadovalo tvrdou práci na mezinárodní scéně. Připustil, že vzniku slovenské státnosti napomohlo i tehdejší tzv. velmocenské vakuum, ale rozhodující byla schopnost české a slovenské strany dohodnout se.
Dodal, že referendum o rozdělení, které tehdy některé kruhy požadovaly, bylo neproveditelné, protože pokud by výsledek referenda v národních státech byl jiný, byl by to další zdroj konfliktů a nestability. Dodal, že rozdělení vycházelo z výsledků parlamentních voleb. Subjekty, které si přály obnovení Česko-Slovenska, nezískaly v předčasných volbách v roce 1994 ani jedno procento hlasů.
Přestože jeho vláda měla výhrady k EU i NATO, podala jménem Slovenské republiky žádost o vstup do obou uskupení. Zpočátku se také zabývala možností vojenské neutrality pro Slovenskou republiku a zjišťovala, zda velmoci budou garantovat naši bezpečnost jako neutrálního státu. Všude však přišla záporná odpověď, a tak byla nastolena otázka vstupu do Severoatlantické aliance. V další části rozhovoru hovořil o svých jednáních s americkou ministryní zahraničí Madeleine Albrightovou, která prohlásila, že Slovensko je černou dírou na mapě Evropy.
Důvodem útoků na politickou reprezentaci mladého státu ze strany kruhů, které zastupovala, měla být skutečnost, že slovenská vláda se chovala suverénně, „nechtěla se lacino prodat a klást odpor“. Takzvaný „mečiarismus“, který se prezentuje jako autoritativní výkon moci, je odmítán jako ideologický konstrukt. Vznikl ze snahy o politickou změnu na Slovensku, která byla především výsledkem odmítnutí amerického tlaku jeho vlády na privatizaci strategických státních monopolů. Události vedoucí k volbám v roce 1998 označil za politický puč, jehož příprava, financovaná ze zahraničí, začala již v roce 1996.
HZDS sice ve volbách zvítězilo, ale nedosáhlo takového výsledku, který by mu umožnil pokračovat ve vládě. K moci se dostali politici, kteří se ostře stavěli proti vzniku samostatného státu. Znamenalo září 1998 konec suverénní slovenské cesty? Na tuto otázku odpověděl, že od té doby nám byla suverenita postupně odebírána. Na závěr vyjádřil názor, že boj o Slovenskou republiku nikdy neskončí. Pokud budou Slováci laxní ve výběru svých politických reprezentací, bude existence Slovenské republiky ohrožena. A to i proto, že vstupujeme do období nových zkoušek, nových geopolitických výzev pro Evropu. Jak zdůraznil, vnitřně se nemůže smířit s neúspěchem – stále si myslí, že v našem národě je síla, bohužel část domácí inteligence se sklání tam, kde by měla stát se vztyčenou hlavou. Poprvé si vládneme sami, ale musíme dozrát, abychom věděli, co to znamená vládnout, uzavřel své úvahy.
ZDROJ:https://www.pokec24.cz/historie/vladimir-meciar-boj-za-slovensku-republiku-sa-nikdy-neskonci-video/



Klausův disidentský projev: Historie nás učí – nestavme na vratkých základech přízně velmocí. Naděje z Listopadu jsou pryč. Doma už opět nejsme svými pány. Brusel a jeho zdejší pomocníci chtějí anti-říjen 1918. Nedovolme jim to!
28.10.2023
VÁCLAV KLAUS promluvil dnes v místě, kde se tvořily dějiny, o významu 105. výročí založení republiky pro náš tisíciletý stát a především pro dnešek – projev, který dnes určitě nikde nezazní, protože oficiální posty obsadili vesměs nepřátelé naší státnosti – a také pro to je dobré si jeho slova alespoň přečíst
Dámy a pánové,
s některými z Vás jsme se na stejném místě, ve stejnou dobu a ve stejný den, už jednou setkali. Bylo to před třemi lety, v okamžiku nesmyslných covidových zákazů. Jakékoli shromažďování lidí (a navíc bez roušek) bylo zakázáno a já jsem se pak o svém tehdejším provinění musel dlouho soudit. Teď nečekám atak úřadů, spíše politických odpůrců, lidí, kteří nesnesou jiný názor než ten vlastní.
28. říjen je vážné datum, k vážnému datu se mají pronášet vážné projevy a vážný projev je projev připravený, tedy psaný. A psaný text je nutné číst.
Scházíme se v den státního svátku před historickou budovou, v níž byla před 105 lety vyhlášena Československá republika. Od tohoto okamžiku se datují dějiny naší moderní státnosti. Scházíme se zde právě my, kterým o naši republiku skutečně jde, a právě zde, protože tuto zásadní událost našich dějin, o níž bude dnes na jiných fórech pronesena spousta převážně prázdných slov, chceme vzpomenout vážně. Optikou této události se chceme dívat na nepříliš radostný dnešek a na akutní hrozbu, kterou je vzdání se myšlenky 28. října.
Pro naše rodiče a prarodiče, pro generace, které přežily útrapy první světové války, byly události 28. října 1918 zásadním zlomem. Po třech stoletích habsburské nadvlády a po čtyřech letech válečných hrůz nastal konec války, spolu s ním se rozpadla habsburská monarchie a zrodila se naše republika.
Nesla v sobě mnohé rysy této přelomové chvíle – nejenom velké vlastenecké nadšení, ale i zděděné i nově vzniklé národnostní problémy. Ekonomika byla válkou zcela vyčerpána. Ještě, že jsme měli Rašína a vyhnuli se poválečné inflaci, která proběhla v nebývalé výši všude kolem nás. Naši předkové si také začínali brzy uvědomovat naši závislost na měnících se velmocenských poměrech. Radost a naděje však tehdy mimo veškerou pochybnost převládaly. Vznik samostatné a svobodné Československé republiky byl vyvrcholením společenské, ekonomické a kulturní emancipace, kterou si Češi dlouhou dobu přáli a ke které v průběhu 19. a počátkem 20. století směřovali.
Nadšení a euforie však nejsou na věky. A hlavně nestačí. Již po dvou desetiletích se ukázalo, na jak vratkých základech naše státnost a suverenita stály. Hitlerovi stačila krátká doba a z Československé republiky zbyly trosky. Pro české Němce byl sám koncept republiky od samého počátku nepřijatelný a bez válečné porážky Německa v roce 1918 vznik naší republiky by nikdy neakceptovali. Při první příležitosti usilovali o její rozbití. Iluzí se ukázalo být zahraničně-politické opření se o západní velmoci.
Nechceme to slyšet, ale Mnichov byl logickým důsledkem tehdejšího evropského vývoje, nebyl nečekanou katastrofou. I skutečnost, že jsme se po druhé světové válce dostali do Stalinova područí, s tím vším souvisela.
Teprve listopad roku 1989 znovu oživil naděje 28. října 1918. Na události, které po 17. listopadu v naší zemi bezprostředně následovaly, můžeme vzpomínat s hrdostí. Bohužel už jen vzpomínat. Dnešní vláda se od idejí svobody z počátku 90. let stále více vzdaluje, což vyvolává frustraci stále se zvětšující části naší společnosti. Frustrace ale nestačí. Frustrace není politickým programem. Nemá-li zůstat neproduktivní pasivitou, musí být rychle nahrazena pozitivní politickou aktivitou. A té se musí zúčastnit každý z nás.
Nebude to snadné. Potřebnou změnu je a bude těžké prosadit nejen z důvodů naší domácí nejednoty a jisté ochablosti a změklosti. Bude to těžké i z toho důvodu, že doma už dnes nejsme sami. Už je tu s námi – se všemi svými viditelnými i neviditelnými emisary a jejich ocotnými domácími pomocníky – i Evropská unie a my při jejím rozhodování o nás a za nás taháme za kratší konec provazu, neboť pro vlivné síly dnešní Evropské unie je národní stát a jeho existence už jen reliktem minulosti.
Zrušením hranic a otevřením stavidel pro masovou migraci jsou v Evropě připravovány podmínky k vytvoření nové multikulturní společnosti, což lidé nejen u nás doma nechtějí. Důsledkem je fatální odcizení evropských elit od občanů evropských zemí. Jsme svědky nové etatizace a socializace Evropy. Jsme svědky násilného prosazování zelené ideologie, která staví člověka a přírodu do nesmiřitelného protikladu.
Snaží se nás přesvědčit, že česká státnost, národní hrdost, vlastenectví a obhajoba národních zájmů jsou jen přežitky minulosti. Že je to pouhé staromilství. Vidíme to zcela jinak. Právě dnes, 28. října, bychom měli říci jasně a nahlas, že to, co před 105 lety vytvořili Masaryk, Rašín, Beneš a další, pro nás zůstává závazkem i dnes.
Uchovat a ubránit naši státnost a suverenitu a předat je následujícím generacím musíme i my cítit jako svůj závazek. Víme, že byly vybojovány za velkých obětí a v mimořádných okamžicích historie. V Bruselu však – s jistou nadsázkou řečeno – o nic jiného než o anti-dvacátýosmý říjen už dávno nejde.
Kéž by to měli na mysli ti, kteří se v demokratické volbě dostali a dostanou do čela dnešní České republiky. Abychom k tolik potřebné změně přispěli, musíme rychle začít hledat takové politiky, kteří by byli schopni nás k obratu a k novému zítřku dovést. Jsme tu dnes proto, abychom tyto své obavy řekli veřejně, s plnou vážností a naléhavostí.
28. říjen: Vznik samostatného Československa
Dne 28.října roku 1918 byla na Václavském náměstí v Praze oficiálně vyhlášena samostatnost a pro národy bývalého Rakousko-Uherska se začaly psát nové dějiny
Historické souvislosti
Většina české společnosti nikdy nepřijala rakousko-uherský stát za svůj. Vyhlášením první světové války roku 1914 došlo k odsunutí národnostní otázky ve smíšeném Rakousko-Uhersku do pozadí. Počáteční snaha českých politiků o prosazení samostatnosti byla hned v zárodku potlačena represemi a tak se česká politika víceméně odmlčela. Jedinou skutečnou „válku proti centrálním mocnostem“ vyvíjel pouze český exil v čele s T. G. Masarykem a úzký kroužek příznivců, kteří pod vedení Edvarda Beneše vytvořili tajnou organizaci Mafie. Svůj významný podíl měli i přes rozsáhlou cenzuru novináři, herci a spisovatelé.
V průběhu roku 1916 sestavili T. G. Masaryk, Edvard Beneš a M. R. Štefánik pozdější Československou národní radu, která se stala hlavním orgánem protirakouského odboje. Silnou podporu nalezli v československých zahraničních legiích, které se nejvýrazněji uplatnily na ruské jihozápadní frontě v létě 1917 při bitvě u Zborova. České veřejné mínění radikalizovalo teprve až na počátku roku 1917. Velký vliv na tuto situaci měl tzv. Manifest českých spisovatelů, který v květnu koncipoval básník, dramaturg Národního divadla a člen Mafie Jaroslav Kvapil. Domácí politici se objevili na scéně až při Tříkrálové deklaraci na počátku ledna 1918. Deklarací byl zahájen společný postup za osamostatnění doma i v zahraničí.
V rámci vyhlášení a udržení samostatnosti bylo jednou z nejpalčivějších otázek zásobování rakouských vojsk vývozem potravin z Česka. Intenzivně se tím zabývala zemská hospodářská rada pod vedením Antonína Švehly, která se snažila zatajit a udržet doma co největší množství zásob. V reakci na tuto krizovou situaci byla vyhlášena na 14. října 1918 generální stávka a v městě Písek byl rozšířen leták vyhlašující vznik republiky. Během převratu byly strhány symboly mocnářství a ve městě zavlály trikolóry. Ještě téhož dne ale bylo vyhlášení republiky odloženo, revoluční dav se rozprchl a do města byl přidělen oddíl uherských vojáků. Monarchie vydržela dalších 14 dnů.
Dne 28. října 1918 v ranních hodinách převzali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru Obilní ústav, aby zabránili odvozu obilí na frontu. Následně se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem. Na večer vydal Národní výbor první zákon o zřízení samostatného státu.
Do předsednictva Národního výboru byli zvoleni Vavro Šrobár, Alois Rašín, František Soukup, Antonín Švehla a Jiří Stříbrný.
Dva týdny před koncem války tak vznikla tzv. „První republika“, což je dodnes označení pro Československo v období od roku 1918 až do vzniku Mnichovské dohody v roce 1938. První republika zahrnovala území Čech, Moravy, Českého Slezska (jižní část Slezska), Slovenska a Podkarpatské Rusi. Na jejím území se hovořilo více než půl tuctem jazyků – česky, německy, slovensky, maďarsky, polsky, rusínsky, různými nářečími Ukrajiny, romsky, rumunsky, jidiš apod.
Jaké byly další osudy „mužů 28. října“?
Švehla, Rašín, Soukup, Stříbrný a Šrobár – tato jména spojuje jedno datum: 28. říjen. Tito politici stáli v roce 1918 v čele převratu, jehož výsledkem byl vznik Československa. Celý článek
Významné „První osobnosti“ První republiky
1. prezidentem byl Tomáš Garrigue Masaryk
1. premiérem byl Karel Kramář
1. ministrem financí byl Alois Rašín
1. ministrem zahraničí byl Edvard Beneš
1. ministrem vojenství byl Milan Rastislav Štefánik
Na kafe

Důvěrný
