Digitální deprese a osamělé davy lidí

Naše společnost se rekordním tempem vyvíjí směrem k digitálnímu vesmíru – společnosti, v níž je život z velké části digitální. V digitální společnosti budoucnosti – v některých ohledech blízké budoucnosti – lidé pracují, baví se, hrají si a milují se online, a dokonce jedí digitálně vytištěné jídlo.

Nejnovější vývoj v oblasti umělé inteligence (AI) nás pomalu připravuje na to, že půjdeme ještě dál. Nejenže nahrazujeme lidské interakce digitálními, ale nahrazujeme i samotnou lidskost. Lékař, učitel, trenér, psycholog a tak dále – všechny může nahradit počítač.

Je rozdíl mezi skutečným a digitálním rozhovorem? Je rozdíl mezi rozhovorem s člověkem a rozhovorem se sofistikovaným počítačem? Patnáct let jsem se věnoval výzkumu (skutečných) rozhovorů mezi terapeuty a pacienty. Ukázalo se mi, jak jemné a vznešené jsou skutečné rozhovory. Uvedu jen jeden příklad: pokud jedna osoba přestane mluvit, druhá ji obvykle vystřídá za méně než 0,2 sekundy – i když první osoba přestane mluvit uprostřed věty. Pro srovnání: v dopravě je reakční doba přibližně jedna sekunda (tedy pětkrát delší).

Při skutečném rozhovoru těla lidí neustále vzájemně rezonují. Obličejové a tělesné svaly posluchače se stahují stejným způsobem jako svaly mluvčího a aktivují se stejné oblasti mozku. Když spolu lidé hovoří, tvoří nadorganismus na psychické a jemnohmotné úrovni. Jsou spojeni psychickou membránou, která nepozorovaně přenáší nejjemnější emoce z jednoho člověka na druhého. Tímto způsobem dochází k jakési spontánní empatii u rozmlouvajícího (pokud není extrémně rozvinutá struktura ega, jako je tomu u psychopatie).

Každý (skutečný) rozhovor tak uspokojuje první a nejpřednější prvotní potřebu člověka – souznění s Druhým. V digitálním rozhovoru je tato rezonance ohrožena, a to kvůli omezením technologie: malým zpožděním v přenosu signálu, omezením svobody perspektivy, viděním druhého člověka jen částečně atd. Právě proto v nás dlouhodobá digitální komunikace často zanechává pocit otupělosti a vyčerpání. Naše těla se vyčerpávají bezvýslednými a neustálými pokusy o spojení s tělem druhé osoby – tento jev někteří označují jako digitální depresi. Uvidíme, zda nahrazení skutečného psychologa verzí umělé inteligence poskytne účinnou terapii tohoto druhu digitální deprese.

Postupné nahrazování reálných sociálních situací umělými si v posledních staletích a desetiletích – díky industrializaci a mechanizaci práce, zavedení rozhlasu, televize, telefonu a internetu – vybralo zákeřnou daň. Je zodpovědná za nejničivější psychosociální jev osvícenství: „atomizuje“ lidskou bytost, odpojuje nás od sociálního a přírodního prostředí a uvrhuje nás do samoty.

Osamělost dosáhla vrcholu na počátku 21. století. Studie z doby bezprostředně před korunovou krizí uvádějí, že se až 40 % světové populace cítí osaměle. Situace se stala tak vážnou, že v roce 2018 bývalá britská premiérka Theresa Mayová jmenovala ministra pro osamělost. Mnohem nedávno ve Spojených státech vydal generální chirurg Vivek Murthy doporučení o nebezpečí osamělosti spojené s novou „Národní strategií na podporu sociálních vazeb“. Nemusíme se však uchylovat ke statistikám, abychom pocítili závažnost tohoto problému. Nastupte do vlaku – mezi lidmi už se nevyměňují téměř žádná slova. Naše mysl je připoutána k malé obrazovce – digitální spojení nahradilo lidské pouto. Pokud náhodně pozdravíte kolemjdoucího – kdysi samozřejmý způsob potvrzení lidského pouta bez jakéhokoli jiného záměru -, okamžitě vycítíte problém a případně i nepříjemnou reakci na oplátku (nevyslovenou otázku: „Co po mně ten idiot chce?“).

Osamělost a atomizace není jen problém, je to problém s obrovskými společenskými důsledky. Izolované, atomizované subjekty mají tendenci, zejména pod vlivem médií a narativů sociálních sítí, se náhle spojit do nového druhu skupiny: masy. Tento druh formování skupiny způsobuje, že lidé jsou radikálně neschopní kriticky přemýšlet o příbězích, které jsou jim předkládány, jsou ochotni radikálně obětovat vše, co je jim drahé, a jsou hluboce netolerantní k jakémukoli hlasu, který se odchyluje od toho, čemu věří masa.

Dřívější masy (tj. křížové výpravy, hony na čarodějnice atd.) byly fyzickými masami – masy spočívaly v tom, že se skupina lidí fyzicky sešla. Současné masy se naproti tomu skládají z jednotlivců, z nichž každý v digitální samotě je masovými médii napájen podobnými reprezentacemi a příběhy. Právě tato osamělá masa tvoří spolu se svými vůdci páteř vrcholného symptomu naší racionalistické společnosti: totalitního státu. Velká otázka, na kterou musíme jako kultura odpovědět, tedy zní: co může osamělou masu proměnit ve společnost v pravém slova smyslu – ve skupinu lidí propojených od člověka k člověku; kde kolektiv neničí jednotlivce, ale zaručuje mu prostor, v němž může vzkvétat jako svébytná bytost.

Mattias Desmet formuloval teorii vzniku hmoty během pandemie covid-19. Je profesorem psychologie na univerzitě v Gentu a autorem knihy Psychologie totalitarismu .