Bidenův tým se obává následků neúspěšné ukrajinské protiofenzívy

Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi ZDE:

24.4.2023

Za zavřenými dveřmi se administrativa obává, čeho může Ukrajina dosáhnout.

Bidenova administrativa se v tichosti připravuje na to, že pokud jarní protiofenzíva Ukrajiny nesplní očekávání, kritici doma i spojenci v zahraničí budou tvrdit, že i Amerika přišla zkrátka.

Stále hrozící ukrajinská protiofenzíva se pokusí znovu dobýt Ruskem obsazené území nejspíše na východě a jihu, ačkoli z operačních důvodů nikdo z vysokých představitelů Kyjeva neuvedl podrobnosti.

Tým prezidenta Joea Bidena veřejně nabídl Ukrajině neochvějnou podporu a slíbil, že ji bude zásobovat zbraněmi a ekonomickou pomocí „tak dlouho, jak bude třeba“. Pokud však nadcházející období bojů přinese jen omezené zisky, představitelé administrativy se v soukromí vyjádřili, že se obávají, že budou čelit dvouhlavému monstru, které na ni bude útočit z jestřábí a holubičí strany spektra.

Jedna strana bude tvrdit, že ukrajinské pokroky by fungovaly, kdyby administrativa dala Kyjevu vše, o co požádal, tedy rakety delšího doletu, stíhačky a více protivzdušné obrany. Druhá strana, jak se obávají představitelé administrativy, bude tvrdit, že nedostatky Ukrajiny dokazují, že nemůže Rusko ze svého území zcela vytlačit.

To ani nepočítá s reakcí amerických spojenců, především v Evropě, kteří mohou považovat mírová jednání mezi Ukrajinou a Ruskem za atraktivnější možnost, pokud Kyjev nedokáže, že vítězství je za rohem.

Uvnitř administrativy úředníci zdůrazňují, že dělají vše pro to, aby jarní ofenziva byla úspěšná.

„Téměř jsme splnili požadavky na to, co (Ukrajina) uvedla, že potřebuje pro protiofenzívu, protože jsme v posledních několika měsících na Ukrajinu přívalově dodávali zbraně a vybavení,“ uvedl jeden z úředníků administrativy, kterému byla stejně jako ostatním poskytnuta anonymita, aby mohl hovořit o citlivých interních úvahách.

Víra ve strategickou věc je však jedna věc. Víra v taktiku je věc druhá – a za zavřenými dveřmi se administrativa obává, čeho může Ukrajina dosáhnout.

Tyto obavy se nedávno dostaly na veřejnost při úniku utajovaných informací na sociální sítě. V přísně tajném hodnocení ze začátku února se uvádí, že Ukrajina nedosáhne „ani zdaleka“ svých protiofenzivních cílů. Podle aktuálnějších amerických hodnocení může Ukrajina dosáhnout určitého pokroku na jihu a východě, ale nebude schopna zopakovat loňský úspěch.

Mnoho evropských zemí by také mohlo tlačit na Kyjev, aby boje ukončil. „Špatná protiofenzíva vyvolá další otázky o tom, jak bude vypadat výsledek války a do jaké míry lze skutečně dosáhnout řešení pouze pokračováním v posílání vojenských zbraní a pomoci,“ řekl Starling.

Biden a jeho vrcholní představitelé veřejně zdůraznili, že Zelenskyj by měl zahájit mírové rozhovory, až bude připraven. Washington však také Kyjevu sdělil některé politické skutečnosti: v určitém okamžiku, zejména s republikány ovládajícími Sněmovnu reprezentantů, se tempo americké pomoci pravděpodobně zpomalí. Úředníci ve Washingtonu, ačkoli na Kyjev netlačí, se začali připravovat na to, jak by tyto rozhovory mohly vypadat, a chápou, že to pro Zelenského může být doma politicky těžké.

„Pokud Ukrajina nedokáže výrazně získat na bojišti, nevyhnutelně vyvstane otázka, zda není čas na vyjednávání o zastavení bojů,“ řekl Richard Haass, prezident Rady pro mezinárodní vztahy. „Je to drahé, dochází nám munice a musíme se připravovat na další nepředvídatelné události po celém světě.“

„Je legitimní klást si všechny tyto otázky, aniž bychom ohrozili cíle Ukrajiny. Je to prostě otázka prostředků,“ řekl Haass.

Začátkem tohoto měsíce Andrij Sybiha, zástupce vedoucího Zelenského kanceláře, řekl listu Financial Times, že Ukrajina by byla ochotna jednat, pokud by její síly dosáhly prahu Krymu. „Pokud se nám podaří dosáhnout našich strategických cílů na bojišti a až budeme na administrativní hranici s Krymem, jsme připraveni otevřít [diplomatickou] stránku k jednání o této otázce,“ řekl.

Tamila Taševová, Zelenského vyslankyně na Krymu, tento komentář rychle odmítla: „Pokud Rusko neopustí poloostrov dobrovolně, bude Ukrajina pokračovat v osvobozování své země vojenskými prostředky,“ řekla začátkem tohoto měsíce pro POLITICO.

Americkému sebevědomí nepomáhá ani to, že se válka zpomalila na velmi krvavou válku.

Obě strany si vyměňují trestné údery, zaměřené na malá města, jako je Bachmut, přičemž ani jedna ze sil není schopna plně vytlačit tu druhou.

Boje si vybírají daň na Ukrajincích. Po čtrnácti měsících konfliktu utrpěli Ukrajinci ohromující ztráty – přibližně 100 000 padlých – a mnoho jejich nejlepších vojáků bylo vyřazeno nebo vyčerpáno. Vojáci také spotřebovali historické množství munice a zbraní, přičemž ani obrovská produkce Západu nedokázala uspokojit Zelenského naléhavé požadavky.

Američtí představitelé také informovali Ukrajinu o nebezpečí, které hrozí v případě přílišného rozšíření jejích ambicí a přílišného rozptýlení jejích jednotek – stejné varování dal Biden tehdejšímu afghánskému prezidentovi Ašrafu Ghanimu, když se Taliban během stahování americké armády v roce 2021 přesunul do celé země.

Šance, že Ukrajina ustoupí od svých nejvyšších aspirací, je však přinejmenším nepravděpodobná. „Jako by to byla pro Ukrajinu jediná a poslední příležitost ukázat, že může zvítězit, což samozřejmě není pravda,“ řekla Alina Polyakova, prezidentka a generální ředitelka Centra pro analýzu evropské politiky ve Washingtonu.

ZDROJ: POLITICO https://www.politico.com/news/2023/04/24/biden-ukraine-russia-counteroffensive-defense-00093384

Děkujeme za Vaší podporu, moc si vážíme Vaší přízně. Dar bude použit na provoz a rozvoj našich nezávislých informačních platforem.
Jsme nezávislé médium bez reklam, bez cenzury, bez propagandy, bez mainstreamu.
Přispějte na tvorbu a překlad videí i zpráv ze světa, z domova.

Děkujeme za vaši podporu našeho zpravodajství, podporujeme nás můžete ZDE:
https://volnyblog.news/podporit-provoz-volny-blog-cz/
Transparentní účet: 115-4977920247/0100
Důvěrný účet: 107-1458980287/0100
„Na Kafe“ : 27-1664400247/0100
Další zajímavé články najdete ZDE:
https://volnyblog.news

Dezinformátor expertem. Seznam.cz se nemůže rozhodnout, jestli jsem dezinformátor nebo expert

Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi ZDE:

28.4.2023

Tomáš Fürst

Musím se s vámi podělit o zábavnou historku z našeho mediálního cirkusu. Před nedávnem vyšel na serveru Seznam.cz matoucí článek o tom, jak se v roce 2022 narodilo o 10 procent méně dětí, než jsme čekali (link na článek nedávám, držím se zásady nekrmit trolla). Jeden lucidní čtenář chtěl článek uvést na pravou míru, a tak do diskuse napsal komentář, ve kterém odkázal na detailní analýzu tohoto problému z pera předsedy České statistické společnosti Ondřeje Vencálka. Komentář se ale nepodařilo zveřejnit – po jeho odeslání server ohlásil „váš komentář obsahuje zakázanou adresu“.

I dotázal se kolega emailem administrátora diskuse na Seznamu, proč tohle dělají. A dotyčný odpověděl, že web smis-lab.cz byl vyhodnocen jako dezinformační. Na upřesňující dotaz po důvodech, proč byl náš server označen za dezinformační, přišly dva zdroje: Hanopis Jana Cempera na platformě Manipulátoři.cz a tento text na stránce společnosti Sisyfos. Oba jsou mimořádně půvabné a poučné.

Jan Cemper si bere na mušku naši zprávu o obsazenosti jednotek intenzivní péče v letech 2018, 2019 a 2020 (viz například můj text zde). Z oficiálních dat plyne, že mezi roky 2019 a 2020 klesl počet akutních hospitalizací v českých nemocnicích o 17,2 procenta a u následné péče o téměř devět procent. A Jan Cemper tuto mimořádně odpornou dezinformaci okamžitě vyvrací – no posuďte sami: „Podle dat skutečně v roce 2020 bylo na JIP méně hospitalizací jak v předchozích letech. Náš web však kontaktoval ÚZIS a tato statistika je neúplná. Faktem totiž je, že v na intenzivních lůžkách v roce 2020 bylo méně pacientů, ale ti byli na lůžkách podstatně déle než v předchozích letech.“ Dezinformátor je odhalen! A navíc jazykem, za který by se nemusel stydět ani Jan Neruda.

Spolek Sisyfos je ještě zábavnější parta než kolega Cemper. Jejich text o tom, proč je náš spolek tak nebezpečný jednou vstoupí do učebnic: „V oblasti našeho zájmu se jako zvláště nebezpečná dezinformační organizace jeví jejich pobočný spolek SMIS, protože jejich členové mají formální erudici v dané problematice. Z toho důvodu jsou schopni snad neúmyslně, ale dost možná i úmyslně produkovat sofistikované dezinformace. Precizní ověřování (fact-checking) takových textů je mimořádně náročné, proto je vhodnou strategií k odfiltrovávání dezinformací obsah vytvořený spolkem SMIS ignorovat.“

Přeložím vám to do češtiny: Dezinformace produkované SMIS jsou tak sofistikované, až jsou pravdivé, takže je nejde pomocí dat vyvrátit. Proto všechny na kolenou prosíme, ať je nečtou!

Na základě těchto dvou intelektuálních (a jazykových) klenotů blokuje server Seznam.cz již mnoho měsíců každý příspěvek, který by čtenáře odkázal na stránky smis-lab, kde se objevují texty předních českých odborníků na statistiku, imunologii a mikrobiologii.

Včera ovšem dostal tento (již tak dosti absurdní) příběh dokonale Švejkovskou tečku. Volala mi jakási redaktorka z redakce Seznam zpráv, jestli bych nebyl ochoten se odborně vyjádřit k metodice, na základě které vznikla na ERÚ čísla o cenách elektřiny a plynu, jež potom ČSÚ odeslal do Eurostatu, který je zveřejnil, a tím nesmírně rozčílil profesora doktora premiéra. Po pravdě jsem odpověděl, že o tom nic nevím. Potom jsem se zdvořile dotázal, zda-li paní redaktorce nevadí, že o odborné vyjádření žádá dezinformátora, kterého její vlastní redakce aktivně blokuje. Dosti rozpačitě vykoktala, že o tom nic neví.

Vážení přátelé v redakci Seznam zprávy. Prosím rozhodněte se, kdo je tady dezinformátor, a zkuste se toho držet.

Děkujeme za vaši podporu našeho zpravodajství, podporujeme nás můžete ZDE:
https://volnyblog.news/podporit-provoz-volny-blog-cz/
Transparentní účet: 115-4977920247/0100
Důvěrný účet: 107-1458980287/0100
„Na Kafe“ : 27-1664400247/0100
Další zajímavé články najdete ZDE:
https://volnyblog.news/

Karel Hynek Mácha – Máj

Celou báseň si můžete poslechnout v audio verzi ZDE:

1.máj 2023

Ilustrace Jan Zrzavý

 

Ilustrace č. 1

1

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.

I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. –
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.

Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v usta, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. –

Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
„On nejde – již se nevrátí! –
Svedenou žel tu zachvátí!“
Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.

Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. –
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.

Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle –
kde jezero se v hory níží –
po temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.
Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. – Vstříc mu běží,
zaplesá – běží – dlouhý skok –
již plavci, již na prsou leží –
„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
„Kde Vilém můj?“
„Viz,“ plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
„Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. –
Hanebně zemře. – Poklid mu dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! –
Za hanbu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!“

Obrátí se. – Utichl hlas –
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lílie květ
mezi horami po vodě zajde.

Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“
V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“

Je pozdní večer první máj –
večerní máj – je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“

Ilustrace č. 2

2

Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit;
padá v neskončené říše
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvíl.
„Kdy dopadne konce svého?“
Nikdy – nikde – žádný cíl.
Kol bílé věže větry hrají,
při níž si vlnky šepotají.
Na bílé zdě stříbrnou zář
rozlila bledá lůny tvář;
však hluboko u věži je temno pouhé;
neb jasna měsíce světlá moc
uzounkým oknem u sklepení dlouhé
proletši se změní v pološerou noc.
Sloup sloupu kolem rameno si podává
temnotou noční. Z venku větru vání
přelétá zvražděných vězňů co lkání,
vlasami vězně pohrává.
Ten na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá;
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá.
Po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou;
myšlenka myšlenkou umírá.

„Hluboká noc! ty rouškou svou
teď přikrýváš dědinu mou,
a ona truchlí pro mě! –
Že truchlí? – pro mě? pouhý sen!
Ta dávno neví o mně.
Sotvaže zítra jasný den
nad její lesy vstane,
já hanebně jsem odpraven,
a ona – jak v můj první den –
vesele, jasně vzplane.“

Umlknul; po sklepení jen,
jenž nad sloupy se zdvíhá,
dál, dál se hlas rozlíhá;
až – jakby hrůzou přimrazen –
na konci síně dlouhé
usne v temnotě pouhé.

Hluboké ticho té temnosti
zpět vábí časy pominulé,
a vězeň ve svých snách dny mladosti
zas žije dávno uplynulé.
To vzpomnění mladistvých let
mladistvé sny vábilo zpět;
a vězně oko slzy lilo,
srdce se v citech potopilo; –
marná to touha v zašlý svět.

Kde za jezerem hora horu
v západní stíhá kraje,
tam – zdá se mu – si v temném boru
posledně dnes co dítko hraje.
Od svého otce v svět vyhnán,
v loupežnickém tam roste sboru.
Později vůdcem spolku zván,
dovede činy neslýchané,
všude jest jméno jeho znané,
každémuť: „Strašný lesů pán!“
Až poslez láska k růži svadlé
nejvejš roznítí pomstu jeho,
a poznav svůdce dívky padlé
zavraždí otce neznaného.
Protož jest u vězení dán;
a kolem má být odpraven
již zítra strašný lesů pán,
jak první z hor vyvstane den.

Teď na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá;
po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou,
myšlenka myšlenkou umírá.

„Sok – otec můj! Vrah – jeho syn,
on svůdce dívky mojí! –
Neznámý mně. – Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí.
Proč rukou jeho vyvržen
stal jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?
Ne vinou svou! – V života sen
byl jsem já snad jen vyváben,
bych ztrestal jeho vinu?
A jestliže jsem vůli svou
nejednal tak, proč smrtí zlou
časně i věčně hynu? –
Časně i věčně? – věčně – čas –“
Hrůzou umírá vězně hlas
obražený od temných stěn;
hluboké noci němý stín
daleké kobky zajme klín,
a paměť vězně nový sen.

„Ach – ona, ona! Anjel můj!
Proč klesla dřív, než jsem ji znal?
Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj?
Má kletba –“ Léč hluboký žal
umoří slova. Kvapně vstal;
nocí řinčí řetězů hřmot
a z mala okna vězně zrak
zalétá ven za hluky vod. –
Ouplný měsíc přikryl mrak,
než nade temný horní stín
vychází hvězdy v noci klín;
i po jezeru hvězdný svit,
co ztracené světlo se míhá.
Zrak vězně tyto jiskry stíhá,
a v srdce bolný vodí cit.
„Jak krásnáť noc! Jak krásný svět!
Jak světlo – stín se střídá!
Ach – zítra již můj mrtvý hled
nic více neuhlídá!
A jako venku šedý mrak
dál – dál se rozestírá:
tak – “ Sklesl vězeň, sklesl zrak,
řetězů řinčí hřmot, a pak
u tichu vše umírá.

Již od hor k horám mraku stín –
ohromna ptáka peruť dlouhá –
daleké noci přikryl klín,
a šírou dálkou tma je pouhá.
Slyš! za horami sladký hlas
pronikl nocí temnou,
lesní to trouba v noční čas
uvádí hudbu jemnou.
Vše uspal tento sladký zvuk,
i noční dálka dřímá.
Vězeň zapomněl vlastních muk,
tak hudba ucho jímá.
„Jak milý život sladký hlas
v krajinu noční vdechne;
než zítřejší – ach – mine čas,
tu ucho mé ach nikdy zas
těch zvuků nedoslechne!“
Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk
kobkou se rozestírá; – –
hluboké ticho. – V hloubi muk
se opět srdce svírá,
a dálné trouby sladký zvuk
co jemný pláč umírá. – – –
„Budoucí čas?! – Zítřejší den?! –
Co přes něj dál, pouhý to sen,
či spaní je bez snění?
Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští den
jen v jiný sen je změní?
Či po čem tady toužil jsem,
a co neměla šírá zem,
zítřejší den mi zjeví?
Kdo ví? – Ach žádný neví.“ –

A opět mlčí. Tichá noc
kol kolem vše přikrývá.
Zhasla měsíce světlá moc,
i hvězdný svit, a kol a kol
je pouhé temno, šírý dol
co hrob daleký zívá.
Umlkl vítr, vody hluk,
usnul i líbý trouby zvuk,
a u vězení síni dlouhé
je mrtvé ticho, temno pouhé.
„Hluboká noc – temná je noc! –
Temnější mně nastává – – –
Pryč, myšlenko!!“ – A citu moc
myšlenku překonává.

Hluboké ticho. – Z mokrých stěn
kapka za kapkou splyne,
a jejich pádu dutý hlas
dalekou kobkou rozložen,
jako by noční měřil čas,
zní – hyne – zní a hyne –
zní – hyne – zní a hyne zas.

„Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc –
však delší mně nastává. – – –
Pryč, myšlenko!“ – A hrůzy moc
myšlenku překonává. –
Hluboké ticho. – Kapky hlas
svým pádem opět měří čas.

„Temnější noc! – – – Zde v noční klín
ba lůny zář, ba hvězdný kmit
se vloudí – – tam – jen pustý stín,
tam žádný – žádný – žádný svit,
pouhá jen tma přebývá.
Tam všecko jedno, žádný díl –
vše bez konce – tam není chvíl,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. –
Tam žádný – žádný – žádný cíl –
bez konce dál – bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé – nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. –
Bez konce ticho – žádný hlas –
bez konce místo – noc – i čas – – –
to smrtelný je mysle sen,
toť, co se ‚nic‘ nazývá.
A než se příští skončí den,
v to pusté nic jsem uveden. – – –“
Vězeň i hlas omdlívá.

A lehounce si vlnky hrají
jezerní dálkou pode věží,
s nimi si vlnky šepotají,
vězně uspávati se zdají,
jenž v hlubokých mrákotách leží.

Strážného vzbudil strašný hřmot,
jejž řetězů činí padání;
se světlem vstoupil. – Lehký chod
nevzbudil vězně z strašných zdání.
Od sloupu k sloupu lampy svit
dlouhou zalétá síní,
vzdy bledší – bledší její kmit,
až vzadu zmizí její moc,
a pustopustá temná noc
ostatní díl zastíní.
Leč nepohnutý vězně zrak –
jak by jej ještě halil mrak –
zdá se, že nic nezírá;
ač strážce lampy rudá zář
ubledlou mu polila tvář,
a tma již prchla čírá.
On za kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
znovu v mdlobách umírá;
a jeví hlasu šepot mdlý,
že trapnýť jeho sen i zlý.

„Duch můj – duch můj – a duše má!“
Tak slova mu jednotlivá
ze sevřených ust plynou.
Než však dostihne ucho hlas,
tu slova strašná ničím zas –
jakž byla vyšla – hynou.

Přistoupí strážce, a lampy zář
před samou vězně vstoupí tvář.
Obličej vězně – strašný zjev –
oko spočívá nehnuté
jak v neskončenost napnuté, –
po tváři slzy – pot a krev;
v ustech spí šepot – tichý zpěv.

Tu k ustům vězně ucho své
přiklonil strážce bázlivé;
a jak by lehký větřík vál,
vězeň svou pověst šepce dál.
A strážný vzdy se níž a níž
ku vězni kloní – blíž a blíž,
až ucho s usty vězně spojí.
ten šepce tíše – tíš a tíš,
až zmlkne – jak by pevně spal.

Leč strážný nepohnutě stojí,
po tváři se mu slzy rojí,
ve srdci jeho strašný žal. –
Dlouho tak stojí přimrazen,
až sebrav sílu kvapně vstal,
a rychlým krokem spěchá ven.
On sice – dokud ještě žil –
co slyšel, nikdy nezjevil,
než navzdy bledé jeho líce
neusmály se nikdy více.

Za strážným opět temný stín
zahalil dlouhé síně klín;
hlubokou nocí kapky hlas
svým pádem opět měřil čas.

A vězeň na kamenný stůl
složený – klečí – sedí půl.
Obličej jeho – strašný zjev –
oko spočívá nehnuté,
jak v neskončenost napnuté,
po tváři slzy – pot – a krev.

A ustavičně kapky hlas
svým pádem dále měří čas.
A kapky – vod i větrů zpěv
vězňovi blízký hlásá skon,
jenž myšlenkami omdlívá. –
Z dálky se sova ozývá,
a nad ním půlnoc bije zvon.