Archív značky pro: životopis

Akce, Slider aktuality, Video, Zahraničí

Michail Timofejevič Kalašnikov

Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:

Dne 10.11.2024 si připomínáme nedožité 105 narozeniny Michaila Timofejeviče Kalašnikova

Narodil se 10. listopadu 1919 ve vesnici Kurja v Altajské oblasti. Byl sedmnáctým dítětem Timofěje Alexandroviče Kalašnikova a Alexandry Frolovny Kalašnikovové. Po ukončení základní školy se vyučil zámečníkem u Sibiřsko-turkestánské dráhy ve stanici Mataj. Po vyučení zde nastoupil jako mechanik. Na podzim roku 1938 nastoupil základní vojenskou službu. Již zde se projevil jeho technický talent tím, že vyrobil počitadlo výstřelů k tankovému kanónu a přizpůsobil pistoli Tokarev TT 30/33 ke střelbě zevnitř tanku. Jelikož začala druhá světová válka, neměl již šanci zavést tyto novinky do praxe.

Michail jako tankista během 2. světové války

Jako tankista bojoval v 1. tankové armádě maršála Katukova, v říjnu 1941 se zúčastnil bitvy o Brjansk, kde utrpěl vážné zranění ramena po zásahu svého tanku BT-7. Byl převezen do nemocnice ve městě Jelec, kde z nemocniční knihovny získal první poznatky o konstrukci zbraní. Byl hospitalizován až do roku 1942 a během svého pobytu v nemocnici si všiml stížností vojáků na dosavadní samopaly rudé armády. Kalašnikov vzal v potaz nedostatky u samopalů v rudé armádě v podobě zasekávání a nespolehlivosti a začal s návrhem svého vlastního prvního samopalu. Ačkoliv jeho návrh nebyl nikdy přijat do armády, upozornil na svůj talent coby zbraňového konstruktéra. Po přezkoumání vylepšeného modelu A. A. Blagonravem, byl na jeho doporučení Kalašnikov převelen do GAU (Glavnovo artilerijskovo upravlenija) – Hlavní dělostřelecký úřad.

Ke konci Velké vlastenecké války, v roce 1944, začal Kalašnikov konstruovat automatickou pušku pro nový náboj 7,62×39 mm vzor 43, inspirovanou americkou puškou M1 Garand, avšak přednost nakonec dostala Simonova puška SKS. Po válce SSSR hledal efektivnější pušky a Kalašnikov se znovu vrátil do hry.

Poválečné působení a nápad, který ho zapsal do dějin

Od roku 1945 Kalašnikov vyvinul mnoho prototypů z nichž se v roce 1947 ukázal být nejlepším AK-47. Za nejlepší ho prohlásili i největší Kalašnikovovi konkurenti a konstruktéři zbraní Vasilij Děkťarjev a Georgij Špagin. Po splnění všech podmínek byla zbraň v roce 1949 zavedena do výzbroje jako AK-47 a stala se nejznámější konstrukcí Michajla Timofejeviče Kalašnikova. Na konstrukci se vedle něho podíleli dva jeho kolegové, Alexandr Zajcev a Vladimir Dějkin. V roce 1959 vyvinul hmotnostně lehčí a ekonomicky úspornější verzi AKM s lisovaným ocelovým přijímačem (zatímco původní AK-47 měl frézovaný ocelový přijímač) a dalšími úpravami jako kompenzátor zdvihu. Následně Kalašnikov vyvinul kulomety RPK a PK pro Mosinovu ráži 7,62x54mmR.

Foto: Michail Kalašnikov v Kremlu, prosinec 2009 | Wikimedia Commons

V roce 1971 získal titul doktor technických věd a několik období byl poslancem Nejvyššího sovětu SSSR. Ke stáru byl na penzi v Iževsku, kde mu bylo uděleno čestné občanství. Nadále aktivně spolupracoval s Iževskou zbrojovkou, kde pracuje také jeho syn Viktor. Kalašnikov také působil jako konzultant firem Rosvooruženije a Rosobornexport.

Dne 17. listopadu 2013 byl hospitalizován na jednotce intenzivní péče v Iževsku, kde o měsíc později zemřel.

Legenda Avtomat Kalašnikova obrazca 47

Avtomat Kalašnikova obrazca 47, známý pod zkratkou AK-47 nebo zjednodušeně jako kalašnikov nebo kalach, je nejpoužívanější a jedna z nejznámějších útočných pušek světa. Sestrojena byla v SSSR mladým sovětským konstruktérem Michailem Timofejevičem Kalašnikovem. Ten při návrhu zbraně přebíral prvky z celé řady starších i novějších automatických a útočných pušek, zejména konkurenčního návrhu konstruktéra Bulkina TKB-415, dále automatických pušek SKS a SVT, německé útočné pušky StG 44, ale i české pušky ZH-29, americké Remington Model 8, sovětské AS-44. Jeho konstrukce je však původní a v mnohém je překonává.

Foto: Životopisný film vznikl ke 100. výročí narození Michaila Timofejeviče Kalašnikova / Wikimedia Commons

Projektové práce na AK-47 začaly v posledním roce druhé světové války (1945). V roce 1946 byl AK-47 podroben oficiálním vojenským zkouškám a v roce 1948 byla verze s pevnou pažbou uvedena do aktivní služby ve vybraných jednotkách Sovětské armády. Jeden z prvních návrhů konstrukce byl AKS (S-Skladnoj nebo „skládací“) vybavený sklopnou kovovou ramenní opěrkou. V roce 1949 byl AK-47 oficiálně přijat sovětskými ozbrojenými silami a využívala ho i většina členských zemí Varšavské smlouvy.

I dnes, po desítkách let, je kalašnikov a jeho varianty stále široce používanými a nejpopulárnějšími útočnými puškami na světě. Zbraň si drží spolehlivost za náročných podmínek, má nízké výrobní náklady, je dostupná prakticky v každé geografické oblasti a její obsluha je snadná. AK-47 byl vyráběn v mnoha zemích, dočkal se služby v ozbrojených složkách, stejně jako nepravidelných silách po celém světě a byl základem pro vývoj mnoha dalších typů.

Legendární Kalašnikov se pokusí dobýt také stříbrné plátno

28. 02. 2020

Tuhle zbraň zná snad každý, kdo se byť jen okrajově zajímá o zbraně. Legendární Kalašnikov resp. AK-47 je tu již více než 70 let. Zbraň, která se účastnila mnoha bojů po celém světě, stala se symbolem terorismu a dostala se i jako symbol na státní vlajky některých států, bude nyní svádět další bitvu. Tou bude bitva na stříbrných plátnech světových kin.

Foto: AK-47 z roku 1955 | CC BY-SA 3.0

Životopisný film „Kalašnikov“ vznikl ke 100. výročí narození Michaila Timofejeviče Kalašnikova a premiéra se konala v Rusku 20. února 2020. Scénář byl napsán na základě vzpomínek, dokumentů a pamětí lidí, kteří ho znali, avšak žánr celovečerního filmu samozřejmě vyžaduje i trochu prostoru pro fantazii režie. Filmová produkce byla navíc obzvláště laskavá k zachování procesu konstrukce a vývoje zbraní, proto můžeme ve filmu vidět práci puškařů i s historickými výkresy. Hlavní herec Yuri Borisov zdůrazňuje, že aktivně studoval životní dráhu své postavy, zabýval se hledáním a sbírkou alternativních zdrojů a to za jediným účelem. Chtěl pochopit složitost charakteru Michaila Kalašnikova.

Foto: Původní AK-47 s frézovaným ocelovým přijímačem (dole), nahoře s lisovaným ocelovým přijímačem | Wikimedia Commons

Film: Trailer k novému filmu „Kalašnikov“ / YouTube

Autor: Hanz

ZDROJ::

https://www.armyweb.cz/clanek/kdyz-legenda-dostane-vlastni-film-kalasnikov-se-pokusi-dobyt-i-stribrne-platno?_zn=aWQ9MTIxOTA2ODEzMjQzNjU0NDg0NHx0PTE3MDg5NDE1NzMuNjA1fHRlPTE3MjkwMDY2NTAuOTYwfGM9NUEzQTBCNDA4NzRDM0Y0OEZDOTk2ODhDRUE1MUVDODE%3D

9 listopadu, 2024/0 Komentáře/přidal Jana Černeková

Akce, Domácí, Fotogalegie, Slider aktuality, Zahraničí

Milan Rastislav Štefánik – stručný životopis

Celý životopis si můžete poslechnout v audio verzi zde:

narozen: 21.7.1880

zemřel: 4.5.1919

Milan Rastislav Štefánik se narodil 21. července 1880 v Košariskách jako šesté dítě místního evangelického faráře Pavla Štefánika a jeho manželky Albertíny, rozené Jurenkové. Jeho otec byl skálopevný „národnář a slavianofil“ a tak vychovával i své děti. Základní vzdělání získal Milan v rodné obci, v maďarštině se zdokonalil v Šamoríně. Později studoval na ev. lyceu v Bratislavě a v Šoproni. Po maturitě na lyceu v Sarvaši v r. 1898 odešel do Prahy studovat stavební inženýrství na České vysoké učení technické. Po dvou letech přechází na Filozofickou fakultu UK a věnuje se studiu matematiky a hvězdářství. Kromě odborných astronomických přednášek ho zaujaly také přednášky prof. TG Masaryka z filozofie, čímž se tvořily základy jejich budoucí politické spolupráce. Studia v Praze skončil v roce 1904, kdy byl promován za doktora filozofie.

Štefánikova mimořádná inteligence a zvláštní kouzlo jeho osobnosti přispěly k jeho rychlému sblížení se s českou kulturou a vědeckou společností. Byl členem a později předsedou akademického spolku Detvan. Ve svých článcích ostře vystupoval proti maďarizaci na Slovensku, ale kritizoval i slovenské politické dejatele pro pasivitu. Tady si začíná v plné míře uvědomovat potřebu úzké česko-slovenské spolupráce.

Po studiích odešel do Paříže , kde pracoval jako asistent u astrofyzika J. Janssena, ředitele observatoře v Meudonu. Byl průkopníkem v metodách pro výzkum Slunce. Pozorování dělal na Mont Blancu, ve Španělsku, Turkestánu, Brazílii av Tichomoří. Za vědecké práce získal cenu Francouzské astronomické společnosti, Janssenovu a Wildeho cenu Francouzské akademie věd. Za vědecké a diplomatické úspěchy dostal od Francouzské vlády Rád rytíře Čestné legie. Roky 1915 – 1919 představují období jeho úspěšné a intenzivní diplomatické a vojenské činnosti. Jako francouzský občan (od r. 1912) se v r. 1915 dobrovolně přihlásil k letectví.

Během bojové činnosti upoutal na sebe pozornost odvahou, chladnokrevností a vynalézavostí. Jeho vědecké a pilotní schopnosti využil velitel francouzské armády maršál F. Foch, když ho pověřil organizací vojenské meteorologické služby. Jeho odvahu a vynikající služby ocenilo velení francouzské armády a udělilo mu Vojenský kříž. Jeho vojenská kariéra byla závratná. Za tři roky se stal z desátníku brigádní generál (r. 1918).

Během války cestou francouzských politiků a novinářů informoval veřejnost o těžkém položení Slováků v Uhersku. Politikům předestřel návrh na vytvoření svobodných států, které by vznikly rozpadem Rakousko-Uherska. Sehrál významnou roli při seznamování ostatních států Dohody a světové veřejnosti o vytvoření koncepce nové Evropy. Jelikož se ve Francii znal s lidmi z nejvyšších kruhů, uvedl do nich i TG Masaryka a Eduarda Beneše, s nimiž pak v únoru roku 1916 v Paříži založil Národní radu československou, vrcholný orgán česko – slovenského zahraničního odboje. Jejím předsedou se stal TG Masaryk, místopředsedou MR Štefánik a tajemníkem E. Beneš. Francouzská vláda, zejména zásluhou Štefánika, vydala Statut, který později doplnila Dekretem. Těmito dvěma dokumenty se oficiálně zřídila čs. armáda ve Francii. Již v roce. 1916 vyznačil ve svém zápisníku nové hranice Československa, Rumunska, Jugoslávie i Maďarska. Takto byly později i přijaty Trianonskou dohodou.
Velké a významné poslání vykonal v Rusku , v souvislosti s realizací vojenských a politických záměrů čs. zahraničního odboje. S oficiálním pověřením Francie odešel v roce. 1916 spolu s generálem Janinem organizovat slovenské a české zajatce do čs. oddílů. Ty měly se souhlasem sloužit jako čs. armáda ve Francii. Po příchodu do Ruska dosáhl, že všechny organizace a spolky sdružující Slováky a Čechy budou podřízeny vedení čs. odboje v Paříži. V Rusku přijali Štefánika s velkou vážností, o čemž svědčí i vysoké vyznamenání Řádu Sv. Vladimira, které mu udělilo nejvyšší ruské velení.

V roce. 1918 po revoluci a v r. 1918 1919 se zase vrátil do Ruska na Sibiř, kde řešil problém čs. legii. Čs. vojska byla přesunuta do týla a za pomoci Japonska měla být přesunuta do vlasti. Za tuto činnost mu Francouzská vláda udělila Velitelský kříž Čestné legie.

V roce 1916 Štefánik ve spolupráci s Francouzskou vojenskou misí v Rumunsku vymohl u rumunského krále souhlas s náborem zajatců do čs. armády. Vojáci byli převezeni do Francie a tvořili základ legií.

V roce 1917 byl Štefánik pověřen náročným projektem v USA . Jednalo se o nábor dobrovolníků slovenského a českého původu. Setkal se s představiteli různých slovenských a českých spolků. Dosáhl shody v názorech týkajících se boje za osvobození i následné soužití ve společném čs. státě. Za jejich aktivní pomoci ao podpory francouzské diplomacie dosáhl u prezidenta Wilsona (20. 7. 1917) souhlasu s náborem av krátké době získal 3000 vojáků, kteří byli přesunuti do Francie jako součást legií. Získal pro věc rodícího se Československa mnohé významné osobnosti amerického politického života. FD Roosvelta. Slovenské spolky poskytly Národní radě československé významnou finanční pomoc pro její činnost.

První oficiální poslání Štefánika jménem NRČs byla mise v Itálii . Jejím cílem bylo zlepšit vztahy mezi Itálií a Srbskem a dosáhnout souhlasu Itálie, aby se na jeho území mohly formovat čs. vojenské útvary. Štefánik rozvíjel diplomatické styky is Vatikánem, protože jeho vliv na mezinárodní politiku byl značný. Jednání s italskou vládou o organizaci čs. armády na jejím území začaly v únoru 1918 a diplomatický úspěch byl korunován podepsáním Smlouvy (21. 4. 1918) o konstituování právně a politicky samostatné čs. armády v Itálii. Smlouvu za Itálii podepsal ministerský předseda Orlando a za Národní radu československou MR Štefánik. Byla to vůbec první mezinárodní smlouva uzavřená jménem Československé republiky. Štefánik byl zakladatelem čs. diplomacie a byl vynikajícím diplomatem. V Římě, v přítomnosti evropské diplomacie byla definitivně uznána čs. armáda v zahraničí, která měla již 100 000 vojáků. Velitelem armády se stal gen. Janin, jeho zástupcem byl gen. Štefánik. Mezitím se utvořila vláda ČSR, ve které byl Štefánik ministrem války. Po vzniku ČSR řekl: „Tedy Češi a Slováci jsou konečně svobodní. Jsem spokojen sám se sebou. Mohl bych klidně zemřít.“

Po dlouhých letech strávených v zahraničí se v neděli 4. května 1919 z italského Galarate vypravil letecky k návratu do vlasti.

Milan Rastislav Štefánik – osobnost, jejíž význam nespočívá pouze v rozhodujícím podíly na založení prvního svobodného společného státu Čechů a Slováků. Je i první ze svého národa, který obdivuhodnou diplomacií ovlivňoval evropskou politiku. S myšlenkami, názory a činy můžeme ho dnes vnímat jako prvního „Evropana“. Předpokládal, že nastane stav, který nazval „europeizace“, což mělo představovat harmonii národů v Evropě. Je třeba, abychom pochopili jeho nadčasovost ai dnes se hlásili ke Štefánikově evropské myšlence. Svůj osvobozený národ i rodnou zemi už neobjal živý – po pádu letadla tragicky zahynul nedaleko Bratislavy

Zvláště je třeba vyzvednout Štefánikova sebeobětování se jménem národa, mravní čistotu jeho záměrů i prostředků při překonávání překážek. Byla to osobnost navzdory křehkému zdraví silná, neobyčejně sugestivní, hluboce věřící, toužící po pravdě a poznání. Své etické, morální mravní krédo i lásku ke svému národu shrnul do tří slov: „Věřit – Milovat – Pracovat“ a on skutečně tak žil. V tomto je aktuálnost odkazu a velikost generála Milana Rastislava Štefánika.

ZDROJ:

https://mrstefanik.sk/milan-rastislav-stefanik-strucny-zivotopis/

VIDEO: Na Bradle si uctili pamiatku tragickej smrti M. R. Štefánika

Fico ve svém proslovu zdůraznil, že základní kámen mohyly na Bradle byl položen před 100 lety.

Autor TASR

Na snímku předseda vlády SR Robert Fico (vlevo, SMER-SD) a Ľuboš Blaha (uprostřed, SMER-SD) během kladení věnců na vzpomínkové akci při příležitostí 105. výročí tragické smrti generála Milana Rastislava Štefánika na Mohyle Milana Rastislava Štefánika nad obcí Bradlem v okrese Myjava v sobotu 4. května 2024. Foto: TASR – Radovan Stoklasa

Brezová pod Bradlom 4. května (TASR) – Přeletem vrtulníků, hymnou Slovenské republiky, kladením věnců a více proslovy si v sobotu na Bradle uctili památku 105. výročí tragické smrti generála Milana Rastislava Štefánika. Petné vzpomínky u mohyly se zúčastnily stovky lidí, včetně předsedy vlády SR Roberta Fica (Směr-SD) a zvoleného prezidenta Petra Pellegriniho.

Fico ve svém proslovu zdůraznil, že základní kámen mohyly na Bradle byl položen před 100 lety. “ Naše politické slovenské moře je tak rozčeřené, že potřebujeme maják. Potřebujeme mohylu, o kterou se můžeme v těchto těžkých situacích opřít, nabírat zde sebevědomí ,“ zdůraznil. Poukázal na to, že iv době, kdy byl Štefánik v zahraničí, v myšlenkách měl stále Slovensko a společný stát s Českem. “ Oprávněně ho můžeme považovat za největšího Slováka všech dob ,“ podotkl Fico.

Na snímku zvolený prezident Peter Pellegrini se zdraví s návštěvníky na vzpomínkové akci při příležitostí 105. výročí tragické smrti generála Milana Rastislava Štefánika na Mohyle Milana Rastislava Štefánika nad obcí Brezová pod Bradlom v okrese Myjava v sobotu 4. května 20

Zvolený prezident Peter Pellegrini zaměřil pozornost na politický, vzdělanostní, strategický a diplomatický rozměr Štefánika. “ Odkaz Štefánika je jasný. Vždy si hrdě bránme a prosazujme náš národnostátní zájem tak, aby to nemusel za nás dělat někdo jiný. Protože jen tak si budujeme respekt a vážnost u partnerů ve světě ,“ řekl. Rozdělená společnost, bojující sama proti sobě, nemá podle Pellegriniho šanci držet krok se světem.

S proslovy vystoupili i místopředseda Národní rady SR Ľuboš Blaha (Směr-SD), velvyslanec České republiky na Slovensku Rudolf Jindrák, velvyslanec Francie Pascal Le Deunff a velvyslankyně Itálie Catherine Flumiani. Duchovní slovo přednesl generální biskup Evangelické církve augsburského vyznání na Slovensku Ivan Elko. Přítomné na začátku pietní vzpomínky přivítal primátor Brezové pod Bradlem Jaroslav Ciran.

Štefánik patří mezi nejvýraznější osobnosti slovenských dějin, byl významný diplomat, politik, státník, voják a také vědec, astronom a cestovatel. Byl jedním ze zakladatelů společného státu Čechů a Slováků.

Zemřel 4. května 1919 při tragické letecké nehodě při přistávání nedaleko Bratislavy. Spolu s italskými letci je pohřben na mohyle na vrchu Bradlo, která je národní kulturní památkou. Výročí úmrtí Štefánika je na Slovensku památným dnem.

ZDROJ:

https://www.teraz.sk/slovensko/na-bradle-si-uctili-pamiatku-tragickej-s/792669-clanok.html?utm_source=teraz&utm_medium=organic&utm_campaign=click&utm_content=.%253Barticle%253Bw%253BwIndex%253Btop

Každá maličkost pomáhá, děkujeme všem, kteří částkami od 5Kč do 1000,- Kč měsíčně pomáhají našemu společnému boji proti cenzuře. Podpořit naši činnost můžete od 5 kč do libovolné částky na účet:

DĚKUJEME.

Transparentní účet: 115-4977920247/0100

Důvěrný účet: 107-1458980287/0100

„Na Kafe“: 27-1664400247/0100

IBAN: CZ82 0100 0001 1549 7792 0247

SWIFT: KOMBCZPP

DĚKUJEME

Další zajímavé články najdete ZDE:

https://volnyblog.news/

E-mail: podpora.volnyblog@protonmail.com

4 května, 2024/0 Komentáře/přidal Jana Černeková

Akce, Domácí, Slider aktuality

TGM, 174. výročí narození: Prezident, nazývaný „tatíček“

Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:

7. 3. 2024

Zdenka Danková

Možná ne všichni vědí, že Tomáš Garrigue Masaryk (*1850 Hodonín – 1937 Lány) byl filozofem. Přestože není zařazen mezi nejvýznamnější postavy oboru, byl jediným filozofem, kterému se podařilo založit stát a stanout v jeho čele.

Než se roku 1918 stal prezidentem samostatného Československého státu, předcházely tomu roky vytrvalé práce v zahraničí, kde spolu s M. R. Štefánikem a Edvardem Benešem vyvíjel diplomatické činnosti.

Po první světové válce vznikl stát, který zahrnoval nejen Česko, ale také Slovensko a Podkarpatskou Rus. Na tomto územním celku se mluvilo česky, ale i slovensky, rusínsky, polsky, maďarsky a německy.

Masarykovou manželkou se nestala česká žena, ale Američanka Charlotte Garrigue, se kterou se zasnoubil a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil a současně přijal i její příjmení. Charlotte se učila česky, potom působila v několika spolcích, stala se českou vlastenkou, poznala dobře český národ. Jednou prohlásila: „Je něco zvláštního v české povaze. Velká dobrota srdce a krásné zvyky. Jen je třeba určitého uvědomění, svobody.“

Byla to Charlotte, která se zasadila o to, aby v první ústavě Československa r. 1920 byla žena ve všech oblastech postavena na roveň muži.

Role prezidenta, nazývaného „tatíček“, se TGM zhostil v poměrně vysokém věku. Pozoruhodné je, že popřel představu, že „stáří je pouhým čekáním na smrt“. Ve svých čtyřiašedesáti letech se vydal do exilu, aby vybojoval vznik samostatného státu, a dalších 17 let stál v jeho čele.

Již po pěti letech od svého vzniku se Československá republika stala prosperujícím demokratickým státem se silnou měnou a fungujícím hospodářstvím.

„Demokracie není panováním, nýbrž prací k zabezpečení spravedlnosti. A spravedlnost je matematika humanity.“ – TGM

Masarykova humanita se skládala ze dvou pojmů: láska a rozum. Jeho působení a přístup k otázkám životním i veřejným měly motto: „Ctnost je řád a harmonie je částí duše“, což bylo osou, na které spočívalo celé jeho působení. Jeho základní filozofií byl realismus.

Během cestování v průběhu desetiletí vydal několik knih, založil měsíčník Atheneum, zúčastnil se některých veřejných polemik a zasahoval např. proti projevům antisemitismu (během tzv. hilsneriády).

„Budoucnost patří střízlivým, totiž těm, kdož se rozhodli pro vyšší, mravnější světový názor a způsob života.“ – TGM

Prezidentem byl zvolen opakovaně, než nakonec v pozdním věku ze zdravotních důvodů abdikoval.

Za první republiky se fotografie prezidenta nacházely téměř v každé domácnosti a byly nahlíženy s úctou. Opravdová osobní morálka, vedení střídmého života a v neposlední řadě důstojné vzezření a vystupování – tím vším Masaryk založil v české politické tradici vzor státníka, kterému se málokdo dokáže přiblížit.

Podle slov filozofa Karla Raimunda Poppera bylo „Masarykovo Československo nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa“.

ZDROJ:https://www.epochtimes.cz/2024/03/07/tgm-174-vyroci-narozeni-prezident-nazyvany-taticek/?

DĚKUJEME.

Transparentní účet: 115-4977920247/0100

Důvěrný účet: 107-1458980287/0100

„Na Kafe“: 27-1664400247/0100

IBAN: CZ82 0100 0001 1549 7792 0247

SWIFT: KOMBCZPP

DĚKUJEME

Další zajímavé články najdete ZDE:

https://volnyblog.news/

E-mail: podpora.volnyblog@protonmail.com

7 března, 2024/0 Komentáře/přidal Jana Černeková

Akce, Domácí, Slider aktuality, Video

Arnošt Lustig

(21. prosince 1926 Praha – 26. února 2011 Praha)

Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:

… ověřil jsem si, že to co jsem zažil, mi lidé nevěří. Zlo je nesdělitelné a nepochopitelné. Pokud to chci někomu sdělit, musím to napsat … (volná interpretace)

Dnes tj.26.2.2024 si připomínáme 13 let od úmrtí spisovatele,scénaristy,profesora literatury Arnošta Lustiga.

Arnošt Lustig patří mezi nejvýznamnější současné světové spisovatele, humanisty, jejichž životním tématem je holocaust. Jeho tvorba zahrnuje dvě desítky knih a je překládána do světových jazyků. Svůj literární styl opíral o životní zkušenosti a osud. Jeho dílo získalo významná česká i světová uznání a literární ceny.

Spisovatel, scénárista, profesor literatury se narodil v židovské středostavovské rodině, která žila v proletářském prostředí pražské okrajové čtvrti, v Libni. Novela Dům vrácené ozvěny ( ve sbírce Hořká vůně mandlí (1968), samostatně v r. 2003), se vrací do doby dětství a klukovských dobrodružství. Chodil do měšťanky, odkud byl roku 1939 na základě norimberských rasových zákonů vyloučen. Pracoval jako krejčovský učeň, později jako ozdobník v dílně na výrobu kožených předmětů. Tyto zážitky nacházíme později v jeho díle. Jako patnáctiletý se ocitl v terezínském ghettu a poté prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald, v dubnu 1945 utekl z transportu smrti do Dachau. V nastalé panice, když na vlak zaútočil americký stíhač, se mu podařilo s kamarádem uprchnout. Z 15 000 dětí z transportů v nichž byl Arnošt Lustig se vrátila necelá stovka. Po útěku se ukrýval v Praze, účastnil se i květnového povstání. Po válce vystudoval Vysokou školu politických a sociálních věd v Praze, obor novinářství (na námitku, jaká to byla škola odpovídal, že její úroveň nehodnotil, protože studium bylo pro něj štěstím). Titul Ing., který získal v roce 1954 však nikdy neuváděl. Pracoval jako novinář (Zemědělské noviny, Židovský věstník) a v roce 1948 byl vyslán do Izraele jako dopisovatel z bojů arabsko-izraelské války. Podruhé jel do Izraele z pověření Československého státního rozhlasu v r. 1949 a v témže roce se zde oženil s Věrou Weislitzovou, příslušnicí izraelské armády, básnířkou (sb. Dcera Olgy a Lea, 2003) a později redaktorkou, se kterou se znal z koncentračního tábora. V letech 1950 – 1958 pracoval v Československém rozhlase jako reportér se skvělými celoživotními přáteli Ludvíkem Aškenazym (toho považoval za svého učitele) a Otou Pavlem. V době procesu se Slánským byl vyšetřován za pomoc uprchlíkům do Izraele. V letech 1959 – 1961 pracoval jako vedoucí kulturní redakce Mladého světa a od r. 1961 – 68 byl scénáristou Československého státního filmu. Sovětská okupace zastihla Arnošta Lustiga na dovolené v Itálii, odkud se již nevrátil. Žil v Izraeli v kibucu, v Jugoslávii, kde pracoval v záhřebském filmovém studiu a napsal zde scénář o Titovi, v roce 1970 odešel do USA. Zde působil na několika univerzitách, učil scénáristiku, film a literaturu a v roce 1978 byl jmenován profesorem na America University Washington D. C.

Vydávat knihy začal v roce 1958, kdy vyšla první a hned úspěšná kniha Noc a naděje a v témže roce publikoval další dílo, Démanty noci. Následovaly další prózy, knihy povídek – Ulice ztracených bratří (1959), Můj známý Vili Feld a První stanice štěstí (1961), Noc a den a Dita Saxová (1962), následující rok Nikoho neponížíš a v roce 1964 Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964). Význam této knihy dokládá (volně) v jednom rozhovoru. Když se v roce 1989 vracel domů, zašel ještě v době Občanského fóra mezi schůzující studenty, nikdo si však Lustiga nevšímal. Když se však zeptal, zda znají Kateřinu Horovitzovou, většina se nadšeně ozvala a od té doby byl s mladými lidmi (nejen s nimi) kamarád, naslouchali mu, měl jim co říct. Kniha i její filmové zpracování dosáhly světového věhlasu. A vycházely další romány a povídky Miláček (1969), Nemilovaná a Tma nemá stín (1991), novela Colette. Dívka z Antverp (1992, zfilmovaná v r. 2003) a další. V době exilu vydal 7 knih ve čtrnácti vydáních v exilových nakladatelstvích Sixty-Eight Publishers (68P) Toronto, Index v Kolíně nad Rýnem, v Anglii, ve Francii. Trauma zkušenosti z koncentračních táborů je přítomno i v dílech, která se přímo této problematiky nedotýkají. Arnošt Lustig své knihy vydával v dalších a dalších vydáních, v rozhovoru s Karlem Hvížďalou (Tachles, Lustig, dopl.vyd.2011, 93-94 s.) říká: …“ celý život mám jeden problém, na každou knížku se těším, ale jakmile ji vidím vytištěnou, hned vím, co jí chybí … já jen doplňuji …“. Četné knihy rozhovorů či vzpomínek spisovatele doprovází skvělé fotografie Petry Růžičkové, dvorní fotografky Arnošta Lustiga.

Po roce 1989 se Lustig pravidelně vracel do Prahy, měl jeden domov, ale dvě bydliště, v Praze a ve Washingtonu. V roce 1990 se účastnil založení Společnosti Franze Kafky v Praze a byl 21 let jejím čestným předsedou. Učil na Karlově univerzitě a v Literární akademii v Praze, jezdil mezi mladé lidi, své čtenáře. Krásnou vzpomínku má František Redlich, který se s Petrem Žákem zúčastnil besedy se studenty znojemských škol. Plný sál tiše naslouchal čtení a vyprávění v té době již nemocného spisovatele. Po skončení ho oba pánové šli pozdravit a Arnošt Lustig, bez ohledu na náročnou besedu, reagoval svým zcela neodolatelným a živelným způsobem, měl radost z vína i přátelských slov.

Knihy Arnošta Lustiga jsou stále čteny všemi generacemi, překládány, jsou předlohami k filmům i dramatizacím. Spisovatel získal řadu světových i domácích ocenění, např. Medaili „Za zásluhy“I. stupně (2000), Cenu za celoživotní dílo (2004), Cenu Franze Kafky (2008), v zahraničí byl nominován na Man Booker International Prize nebo na Pulitzerovu cenu. K nedožitým 90. narozeninám připravila dcera Eva (antropoložka a dokumentaristka) a syn Josef (režisér a scénárista) s dalšími spolupracovníky Festival AL90, který se konal ve dnech 14.-17. 2016 v Paláci Lucerna. Vedle filmů, rozhlasových her, vzpomínek a výstav byla také představena kniha korespondence z exilových let Krásně jsem si početl.

ZDROJ:https://www.zob.cz/osobnosti/arnost-lustig-21-prosince-1926-praha-26-unora-2011-praha/