Nařízení EU o vozidlech s ukončenou životností: Vyvlastnění majitelů automobilů zadními vrátky?
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
Ničivý Green Deal EU má za cíl zlikvidovat evropskou prosperitu, zničit průmysl a zemědělství a výrazně zhoršit životní úroveň samotných Evropanů.
Politika, která je založena na podvodu, má vést k vyvlastnění a postupnému zavedení oběhové ekonomiky, přesně podle hesla Velkého resetu: „Nebudete nic vlastnit a budete šťastní.“
Poškozeni budou postupně všichni, protože uhlíkové odpustky dopadnou na každého z nás.
Mezi řadou regulací, nařízení a zákonů najdeme i mnohé z těch, které omezují motoristy a to v případech, kdy nechtějí – či kvůli cenám nemohou – přejít na elektromobilitu.
Není žádným tajemstvím, že soukromá motorizovaná doprava je v zeleně ideologickém Bruselu stále více vnímána jako vymírající druh.
Zásahy, které si eurokraté dovolují vnutit díky svým strukturálním změnám proti vůli velkých částí populace, jsou však stále drzejší.
Plánované nařízení EU o vozidlech s ukončenou životností představuje nový útok na vlastnictví nemovitostí – maskovaný jako neškodná iniciativa na ochranu životního prostředí a recyklaci.
Plány, že by EU mohla vytvořit možnost efektivního vyvlastnění majitelů automobilů prostřednictvím „nuceného sešrotování,“ se již loni setkaly s kritikou.
To zahrnovalo nová kritéria pro určení, zda je auto stále považováno za „opravitelné“. Dokonce i německé mainstreamové noviny Focus tehdy dospěly k tomuto varovnému závěru:
Je docela dobře představitelné, že stále nové předpisy ztíží majitelům ojetých vozů udržování jejich vozidel v provozu i s opravami, protože budou prohlášeny za „neopravitelné“ nebo škodlivé pro životní prostředí.
Oficiálním zdůvodněním takových plánů je kontroverzní Green Deal. Hlavním cílem je oběhové hospodářství.
Jinými slovy, EU chce recyklovat materiály, ze kterých je vaše vozidlo vyrobeno. Aby však k těmto materiálům získala přístup, musí omezit způsob likvidace vašeho vozidla.
Ostrá kritika povinnosti poskytovat důkazy pro prodejce automobilů
Rada Evropské unie tento plán od té doby znovu potvrdila (viz tisková zpráva). Nyní vyvolává kontroverzi další bod: EU chce zavést požadavek, aby pokaždé, když ojeté vozidlo změní majitele, prodávající doložil, že se nejedná o vozidlo s ukončenou životností.
Tisková zpráva tvrdí, že soukromé prodeje by byly (prozatím?) osvobozeny, pokud nebudou uzavřeny online. Zdá se, že to není v příslušných částech dokumentu jasně patrné.
Ani bavorský ministr dopravy Christian Bernreiter se tiskovou zprávou o plánech nenechal uklidnit: Považuje to za porušení národního zákona o registraci vozidel.
„Požadavek na doklad by znamenal nové náklady pro občany a více práce pro úřady, ale nevytvořil by žádnou přidanou hodnotu. Už toho bylo dost! Brusel by měl naplno zahájit snižování byrokracie a urychleně zabrzdit jakékoli porušování vlastnických práv!“
Vidí nebezpečí, že vozidla odhlášená z registru budou rychle označena jako stará vozidla a stanou se tak bezcennými. Majitel by pak musel prokázat opak.
Takhle EU promění vaše staré auto v bezcenný šrot
Zdá se, že v EU zatím není jasno ohledně přesné povahy ověření. A co se stane se všemi vozidly, která neprojdou generální kontrolou? Podle současného plánování zůstává platné následující:
Pro EU je „vozidlem s ukončenou životností“ vozidlo, které je odpadem ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2008/98/ES, nebo vozidlo, které již není opravitelné podle kritérií v příloze I části A bodech 1 a 2.
Výše zmíněný dodatek najdete například zde. To nás přivádí k témuž problému, který byl kritizován již v loňském roce. Specifikuje kritéria, která údajně činí auto technicky nebo ekonomicky (!) „neopravitelným.“
Kritéria mimo jiné uvádějí:
Oprava vozidla nedává ekonomický smysl, pokud je jeho tržní hodnota nižší než náklady na opravy nezbytné k jeho uvedení v rámci Unie do technického stavu postačujícího k získání osvědčení o technické způsobilosti v členském státě, ve kterém bylo vozidlo registrováno před opravou.
Znamená to: Vůbec nezáleží na tom, zda si můžete vozidlo „ekonomicky“ opravit mimo EU, kde je díky absenci plánovaného hospodářství a regulačního šílenství mnoho věcí mnohem levnějších.
Pokud jsou náklady v EU tak vysoké, že převyšují tržní hodnotu vašeho vozu, je považováno za neopravitelné – a stává se tak vozidlem s ukončenou životností.
Zásadní je také to, pokud chybí identifikační číslo vozidla, majitel vozidla je neznámý, po dobu delší než dva roky od data splatnosti nebyla provedena žádná celostátní technická kontrola nebo je skladování vozidla považováno za nevhodné (protože není dostatečně chráněno).
Cílená intervence na trhu a dopravní politika zadními vrátky
To samozřejmě nutně neznamená, že bude muset být auto sešrotováno. Nakonec bude nutné povolat odborníky, ale ti samozřejmě nepracují zadarmo. A co pak? Co dělat s vozidly, která byla podle daných předpisů degradována na konec životnosti?
Auto nebudete smět opravovat a ani ho prodat. Najednou budete mít v garáži bezcennou hromadu harampádí, které nakonec můžete odvézt jedině na vrakoviště.
To je rozhodně forma vyvlastnění. Možná forma, která by v některých státech mohla podpořit prosperující černý trh, protože mnoho lidí miluje svá auta a je na nich závislých, i když nespadají pod pseudovelkorysé výjimky pro „klasické vozy“. Ale cesta je jasná.
Tato špinavá hra by se dala dotáhnout ještě dál: Každý, kdo chce zrušit spalovací motory, by mohl jednoduše zavést tučnou sankční daň na náhradní díly pro benzínová nebo naftová vozidla.
Tím by se usnadnilo zajištění „ekonomicky nenapravitelné situace,“ s argumentem, že klimatická apokalypsa by mohla být spuštěna, jakmile by se auto znovu uvedlo do provozu.
To by se podobalo německé diktatuře vytápění: Nemůžete nařídit celému Německu, aby spontánně vyměnilo své topné systémy, ale můžete vynutit, aby v případě poruchy spolehlivého plynového topení bylo nutné nainstalovat drahé a neefektivní tepelné čerpadlo, ať už si to majitel domu přeje, nebo ne.
Nakonec to jednoduše vytlačí nežádoucí technologie z trhu. EU s chytře formulovanými kritérii vytváří páky pro automobilový průmysl. Jako záminku přidává „ochranu životního prostředí,“ možná proto, aby to nebylo tak zřejmé.
Kdo myslící však dnes ještě věří bombastickým environmentálním a klimatickým prohlášením EU? I eurokraté často vědí, že nesmyslné modelové výpočty o údajné klimatické nouzi jednoduše ignorují důležité aspekty.
Týká se to však také zájmů zeleného průmyslu, který touží po levných materiálech i po odbytu (obojího lze dosáhnout vytěsněním starých vozidel a ponecháním jejich dílů v Unii a jejich recyklací zde, takže každý, kdo si je ještě může dovolit, bude nucen kupovat si nová).
Zároveň se jedná o politiku, která funguje jako zadní vrátka, protože každý, kdo takto přijde o své staré vozidlo a nemůže si dovolit nové, prostě zůstane bez auta – a to je jistě globalistický cíl. Možná dalším krokem bude podpora elektrokol.
EU nechce předávat díly – a argumentuje úmrtími v dopravě ve třetích zemích
Zajímavé je také zacházení se zeměmi mimo EU v rámci plánů. Plán zdůrazňuje potřebu snížit vnější ekologickou stopu Unie. Doslova uvádí, že musí být vytvořeny i předpisy pro vývoz:
To by mělo zajistit, aby do třetích zemí mohla být vyvážena pouze ojetá vozidla, která jsou v Unii považována za způsobilá k pojízdnosti, čímž se sníží riziko, že vývoz ojetých vozidel z Unie přispěje ke znečištění ovzduší nebo dopravním nehodám ve třetích zemích.
Aby celní orgány mohly ověřit, zda jsou tyto požadavky při vývozu splněny, měla by být každá osoba vyvážející ojetá vozidla povinna poskytnout orgánům identifikační číslo vozidla a prohlášení potvrzující, že ojeté vozidlo není vozidlem s ukončenou životností a že je považováno za způsobilé k pojízdnosti.
Důraz je zde kladen pravděpodobně spíše na to, aby se například lidem v afrických zemích zabránilo v užívání levných vraků z EU, které lze levně opravit s jakýmikoli náhradními díly a znovu je uvést do provozu.
I když by to v praxi znamenalo udržitelnost, EU chce auta recyklovat a sama z toho profitovat. Zdá se, že se to maskuje poněkud odvážným tvrzením, že by EU tímto způsobem snížila dopravní nehody ve třetích zemích – a samozřejmě znečištění ovzduší.
Jasně: žádné dopravní nehody bez aut, žádné výfukové plyny bez aut.
Ale to samozřejmě vůbec není úkolem EU, protože každý stát si může vytvořit vlastní předpisy – pokud si to přeje – a v případě potřeby zakázat dovoz nežádoucích vozidel.
To není jen vměšování se do vlastních občanů, ale i do zbytku světa, kterému jinak EU tak ráda daruje daňové peníze. Myšlenka povyšovat se na roli patrona se v tuto chvíli zdá dost zvláštní, protože o to nikdo nepožádal.
Co z toho občané získají?
Zatím zůstává nejasné, co by z takové nové regulace měli mít obyvatelé EU. Lze identifikovat různé výhody pro určitá odvětví (na své si jistě přijdou posuzovatelé životnosti starších aut) a regulačně nakloněnou kastu politiků s určitou ideologií.
V těchto nařízeních však nenajdete ani jednu výhodu pro lidi, kteří financují EU. Ti získávají jen šikanu a vyvlastnění, přesně v duchu politiky EU, která většině pouze škodí, zatímco profit získává jen nepatrná menšina.
Nezbývá než doufat, že plány nebudou v této podobě realizovány.
ZDROJ:
