Pavel J. Hejátko : Prokletí vlastního stínu: O touze být tím, koho volíme
5.10.2025
Opakující se volební neúspěchy stran, které se profilují jako vlastenecké, vyvolávají otázky přesahující pouhou programovou nabídku či marketingové strategie. Debakl těchto uskupení nelze vysvětlit jen roztříštěností scény nebo nedostatkem financí. Hlubší pohled odhaluje dva klíčové, vzájemně propojené faktory: systematické rámování těchto subjektů v médiích a specifický psychologický rys českého voliče, který touží po identifikaci s úspěchem, i kdyby byl tento úspěch spojen s problematickou minulostí.
Každé volby, ať už parlamentní, evropské či regionální, přinášejí podobný scénář: strany a hnutí z takzvaného vlasteneckého spektra sice dokáží mobilizovat své tvrdé jádro, ale v celostátním měřítku zůstávají daleko za branami relevantního politického vlivu. Proč se tak děje v zemi, kde podle průzkumů panuje značná skepse vůči Evropské unii a dalším nadnárodním strukturám? Odpověď leží ve dvou rovinách – v mediální realitě a v kolektivní mentalitě.
1. Média jako tvůrci reality: Propaganda úspěchu a neúspěchu
Prvním pilířem neúspěchu vlastenecké scény je způsob, jakým je prezentována v médiích hlavního proudu. Nejde přitom o otevřenou a přiznanou kritiku, ale o sofistikovanější metodu rámování (framing). Politici zavedených stran jsou i přes své prokazatelné skandály, korupční kauzy a politická selhání prezentováni jako legitimní součást establishmentu. Jsou „státníci“, „úspěšní manažeři“, „zkušení politici“. Jejich prohřešky jsou sice zmiňovány, ale často v kontextu, který je relativizuje jako „běžnou součást politiky“. Jsou zváni do hlavních debatních pořadů, jejich tváře se objevují na titulních stranách a je jim poskytován prostor k vysvětlování svých kroků, čímž si udržují auru profesionality a úspěchu.
Naopak představitelé vlasteneckých stran jsou systematicky nálepkováni a umisťováni do předem definovaných „škatulek“. Jsou označováni jako „extremisté“, „populisté“, „ztroskotanci“ nebo „proruští trollové“. Média se méně zaměřují na věcnou kritiku jejich programu a více na jejich osobní styl, údajné vazby nebo kontroverzní výroky vytržené z kontextu. Tímto způsobem je vytvářen obraz nekompetentních a společensky nepřijatelných osob, jejichž volba je vnímána jako projev zoufalství či nedostatku inteligence.
Tato mediální strategie má devastující účinek. Vytváří totiž společenskou normu, kde volit zavedenou stranu, která je u moci desítky let a nese zodpovědnost za současný stav, je považováno za „normální“ a „zodpovědné“. Volit alternativu je naopak prezentováno jako sociální riziko, které voliče automaticky řadí na okraj společnosti.
2. Psychologie voliče: „Jsem ten, koho volím“
Druhý, a možná ještě podstatnější faktor, navazuje přímo na mediální obraz. Čeští voliči, podobně jako voliči v jiných postkomunistických zemích, nevnímají volby pouze jako racionální výběr nejlepšího programu. Politická volba je pro ně do značné míry aktem sociální identifikace. Volič se jakoby „vtěluje“ do osoby, které dává svůj hlas. Neprojektuje si do ní jen své politické naděje, ale i své osobní a společenské aspirace.
A zde narážíme na jádro problému. Předsedové a hlavní tváře zavedených stran, ač mohou být osobně nesympatičtí a spojení s řadou „zvěrstev“ páchaných v politice posledních 36 let, jsou mediálně opěvováni jako úspěšní. Jsou to lidé, kteří to „někam dotáhli“ – jsou ve vládě, setkávají se se zahraničními lídry, mají vliv a moc. Volič, který jim dá hlas, si podvědomě připisuje část tohoto úspěchu. Cítí se být součástí „vítězného týmu“, součástí establishmentu. Volbou Petra Fialy se stává „prozápadním intelektuálem“, volbou Andreje Babiše „úspěšným manažerem, který to všem ukáže“.
Tento mechanismus identifikace s mediálně vytvořeným úspěchem je tak silný, že dokáže přebít i osobní negativní zkušenost s politikou těchto stran. Lidé sice nadávají na drahotu, nízké důchody a rozpadající se infrastrukturu, ale u volební urny dají přednost pocitu sounáležitosti s „úspěšnými“ před nejistou sázkou na někoho, kdo je médii prezentován jako outsider a neúspěšný rebel.
Vlastenecká scéna v tomto ohledu selhává. Její lídři nejsou prezentováni jako úspěšní. Naopak, jsou často líčeni jako ti, kteří v životě selhali a politika je pro ně poslední útočiště. Volit je by pro průměrného voliče znamenalo identifikovat se s neúspěchem, s hněvem a s vyloučením. A to je psychologická bariéra, kterou je ochoten překročit jen málokdo.
Začarovaný kruh
Oba faktory tak vytvářejí začarovaný kruh. Média vytvoří obraz neúspěšných outsiderů. Volič, který se chce cítit úspěšný, tyto outsidery nevolí. Strany následně ve volbách skutečně neuspějí, což jen potvrdí původní mediální narativ a dále posílí nechuť voličů se s nimi identifikovat v příštích volbách.
Prolomení tohoto kruhu by pro vlasteneckou scénu vyžadovalo mnohem víc než jen sjednocení a lepší program. Vyžadovalo by to buď vznik silné a charismatické osobnosti, která by dokázala i navzdory médiím projektovat auru úspěchu a kompetence, nebo zásadní společenskou krizi, která by otřásla důvěrou v samotný establishment a donutila voliče přehodnotit, co vlastně znamená být „úspěšný“. Dokud se tak nestane, bude volební mapa České republiky pravděpodobně vypadat stále stejně a vlastenecká scéna zůstane jen hlasitým, ale v konečném důsledku bezmocným aktérem na politickém okraji.
