O budoucích článcích někdy diskutuju s kolegy a o následujícím někteří tvrdili, že se líbit nebude. Ne že by měl být černobílý, ale že doba, v níž ho píšu, má jenom jednu barvu a na druhou se příliš nekouká. I tak si myslím, že by se o některých věcech i přes jejich nepříjemnou chuť psát mělo.
O otázce pomoci Ukrajině a její míře přemýšlím často. Za její základ vnímám neustálé hlasy kolem dokola, co my, my jako lidé v této zemi, co máme, co my vlastníme, čím disponujeme, a co naopak oni, oni tam na Ukrajině, co oni nemají, co mít nemohou, a co naopak mají.
Celé to pak je zahuštěno slovy, že bychom se měli dělit a pomáhat a taky se uskromnit, aby svět byl v rovnováze.
O rovnováze a rozdávání slýchám nejčastěji od politiků a lidí, kterým zase ne všechno věřím, ačkoli oni sami dokola opakují, jak pomáhají do roztrhání těla a peněženky, ale pak mě zarazí, že posílají fotky ze zahraničních dovolených, fotky nových věcí, které si koupili, fotky z večírků, na nichž je vidět, že je nic netrápí. Jako by se tím a tím, tou pomocí a tím okolo chlubili.
Ptal jsem se těch lidí, jestli je jejich dovolená a všechno to další taky v rovnováze s oním roztrháním těla a peněženky. Odpověď jsem dostal, že ano – že člověk má právo toho, na co má, a že si musí od toho pomáhání někdy odpočinout, aby pak mohl pomáhat znovu.
Nejen že taková odpověď je příkladem pokrytectví, ale je důkazem, že ten, kdo ji pronese nebo takto vnímá, je členem nebezpečné sekty jménem Dobročeši.
Dobročeši mají v sobě vše jako každá správná sekta. Když Vás chce získat a pak ovlivnit, nejprve zaútočí na Vaši malost a rozebere ji jako Vaši největší slabinu v cestě za štěstím. Pak vymyje mozek žvásty o rasismu a o tom, že není na světě rozdílů, přičemž Vám Vás samotného opět ukáže jako malého pomýleného jedince bez špetky jedinečnosti, a pravděpodobně jako xenofoba. Poučí Vás, že Vaše jedinečnost je až v kolektivu.
Nakonec Vás dorazí láskou a pochopením, na které a za které budete dřít a platit, aniž by vůdci hnuli prstem, což jim nezabrání si plodů Vaší práce dostatečně užít.
Jsem řidič tramvaje a za výhodu svého povolání považuji, že se mnou lidi jednají narovinu. Někdo to za výhodu nepovažuje, já ano. Je to pro mě výhoda, protože nikoho by ani nenapadlo, že tramvaják, co je veze, je autorem několika knih, nositel literárních cen – a nenapadlo je to proto (jak jsem se dozvěděl), že nikdo takový by přeci tramvaj neřídil.
Jak jsem řekl, že se mnou jednají narovinu, to nebylo přesné. Spíš si lidé na nic přede mnou nehrají. Proč by to taky dělali? Kam by to vedlo, kdybyste si něco dělali z nějakého tramvajáka a chovali se před ním, jak se někteří chovají před někým, před kým potřebují dobře vypadat.
Dobročeši mě nemají rádi. Mám podle nich moc radikální názory, a teď že je mám radikální i ohledně Ukrajiny a Ukrajinců. Možná je to tím, že jsem právě oním tramvajákem, před nímž si nikdo na nic nehraje, a v hlavním městě vidím otázky a odpovědi ohledně Ukrajinců poněkud jinak než oni od počítače a domů a bytů s pevnými dveřmi a vysokými zdmi.
Ohledně otázky pomoci hodně tápu, protože pořád je mi předkládáno, jak jsou Ukrajinci statečný národ, který svými muži (a někdy i ženami) bojuje nejen za sebe, ale i za nás a za celý svět a možná i za celý širý vesmír, ale to potom nechápu, proč tolik ukrajinských mužů vozím v tramvaji a proč jsou s nimi konflikty na hraně zákona.
Možná to jsou stateční vojáci na dovolence, což by odpovídalo tomu, že mají peníze na alkohol a cigarety a oslavují život. Konflikty jsou tedy potom dle Dobročechů jenom moje špatné vyložení jejich situace, kdy ventilují svůj stres z války. Pak je tedy zvláštní, proč se takové situace řešily i před válkou – asi proto, že tenkrát ventilovali sami sebe.
Před dvěma lety jsem v tramvaji slyšel od mladého cestujícího tuhle větu, cituji:
„Já nejsem proti Ukrajincům, jen jich je tady moc!“
Zajímalo by mě, jak onen muž vnímá situaci dnes. Dobročech neopomene říct, že je na Ukrajině válka a že tam umírají děti. Děti jsou ve válkách univerzální argument. Já na to odpovídám, že klidně děti tam vyměním za dospělé tady. Navíc tvrzení Dobročechů o dětech jako by chtělo naznačit, že na frontě bojují jenom děti a dospělí se flákají kdo ví kde.
Po letech zkušeností by se těžko ve zkratce napsalo, proč máme my řidiči s opilými Ukrajinci problémy. Jeden z problémů je, že neumí pít. Tvrzení, že naopak umí, je omyl. My umíme pít. My umíme pít, abychom se třeba i neopili, oni pijí, jenom aby se ztřískali.
Dobročech namítne, že o to v pití jde, opít se, že společenské popíjení postrádá význam, neboť pokud pijete alkohol, pijete ho, abyste cítili jeho účinky. Tuhle verzi jsem slyšel často od alkoholiků. Ti rovněž nemají společenské popíjení rádi, ale u nich šlo také pouze o opití se.
Rovněž jsem slyšel od znalých nad klávesnicí, že jistě i jiné národy a národnosti u nás pijí a mohou se chovat přes míru. Budete se divit, ale jiné národy a národnosti skutečně pijí, a někdy hodně, avšak problémy jsem s nimi neřešil. Ne nikdy tak, že bych musel volat přes dispečink policii. Vždycky jsem se s nimi domluvil po dobrém a taky podotknu, že jsem třeba nikdy neměl v tramvaji problémy s opilými Romy nebo Vietnamci.
Za to problémy s opilými Ukrajinci se množí. Je to tím, že oni neznají míru, a tak přes ní pijí. Navíc jsou díky válce a benevolentních kroků našich politických představitelů mnozí naplněni falešným přesvědčením, že si mohou u nás dovolit cokoliv a my je musíme tolerovat.
Než budu pokračovat, tak dvě věci.
Žiji v místě, kde je Ukrajinců hodně a je jich tam hodně dlouhá léta. Není to stejné, jako když žijete s nimi na Ukrajině, protože v tomhle soužití, kde jsem já doma, vnímáte, že by se měli přizpůsobit oni Vám než Vy jim.
Díky onomu dlouhému soužití jsem mnohé pochopil. Třeba, že je obrovský rozdíl mezi ukrajinskou ženou a ukrajinským mužem (ve srovnáním s námi) a ženy jsou v tomto vztahu nedoceněné. Slibuju, že o tom brzy taky napíšu, neboť mě zajímal fenomén, jak si čeští muži volili Ukrajinky za partnerky a mnozí jsou s tímto vztahem spokojenější než s partnerkami českými.
Druhá věc je, že i mezi Ukrajinci jsou slušní lidé a sami Ukrajinci mají mezi sebou řevnivost, jejíž základem je místo, odkud ten a ten Ukrajinec pochází. Další neshody mezi nimi jsou o tom, že si někteří myslí, jak tady jiní někteří nemají co dělat. Můj soused Ukrajinec se na úkor těch, co přišli po začátku války, vyjádřil takto:
„Ti noví? Zkurvili nám to tady!“
Je pravidlem, že pokud někdo někomu kazí pověst, nikdy, ale opravdu nikdy to neodnese ten, kdo je viníkem – vždycky špatnou pověst odnese nevinný a hodný člověk. Tohle bude v budoucnu ten samý případ. Díky podobným negativním událostem mezi Čechy a Ukrajinci poroste vůči Ukrajincům agrese a odnesou ji ti, co by si pomoc skutečně zasloužili – a tím zase poroste jejich agrese vůči nám. Nevytvoří se bludný kruh, nýbrž rovnice.
S nalitým Ukrajincem se nedomluvíte, navíc má pocit, že ho chcete napadnout. Nejsem konfliktní typ a všechny mladé řidiče učím, aby hlavně nezvedali při podobném konfliktu hlas. Zvýšený hlas oni berou přímo jako výzvu k potyčce – asi jako každý jiný.
Dobročech by mi vysvětlil, že jde o slovanskou náturu, já to tak však nevidím.
Říkejte si, co chcete, ale pořád jsou společně s Rusy východní Slovani, zatímco my jsme západní. My si nikdy nebudeme s nimi zcela rozumět, protože oni patří do země, kde lidský život nemá takový význam jako u nás, a i přes ujišťování politiků, že Ukrajina je moderní stát patřící do EU, tolik moderní není. Dle vyprávění tamějších je to země plná chaosu, korupce, a není proto divu, že z ní léta lidi utíkají za lepším. Slyšel jsem o ní dost, a málokdo o ní mluvil hezky – a pokud ano, ne zase tak, že by se do ní vracel. Taky se tam mnozí po válce nevrátí.
Včera ve dvě odpoledne dva muži. Podle pozdějších svědectví cestovali tramvají ve stylu Like a Boss. Cigaretka, pivečko, krásy zasněžené Prahy za okny, pak spánek. Spánek tak hluboký, že v zatáčce na Lipanské si jeden ustlal na podlaze a válel se v rozbředlém sněhu. Po zjištění, že to není pohodlné, si zase sedl na sedačku a řádně ji zapatlal.
Tradiční v dopravě je, že nikdo z lidí okolo na podobné chování nijak nereagoval. Nikoho nezajímalo porušování pravidel pro cestování v MHD. Nikdo nic neviděl, nebo jim to bylo jedno. Dobročeši nic. Nevěřím, že by u mě v tramvaji zrovna žádný nebyl. Jistě že byli, ale pro Dobročecha byla tahle realita moc blízko u těla a chyběl odstup, aby se o záležitost v konečném měřítku nemusel doopravdy postarat, kdyby se něco s jeho dobrotou v budoucnu nepovedlo.
Na konečné se Ukrajincům ven nechtělo. Nic překvapivého. To je daň za to, že v zimě topíme. Na žádost o vystoupení nereagovali. Opět nic nepřekvapujícího, neboť když Ukrajinci Čech něco řekne, tak jemu je to jedno, pokud Čech neříká: Ano, pane.
Jazyky trochu znám, a tak jsem pochopil výtky, co jsem si to já dovolil jet tam, kam oni nechtějí, a nejel jsem tam, kam chtěli. Paradox byl, že do místa, kam chtěli, vedou pouze koleje železniční a není to v Praze. Muži se zatvrdili, že nikam nepůjdou, dokud je neodvezu do Kralup.
Nemůžete jenom tak stát s tramvají v zastávce a nic nedělat. Řidiči za vámi by rádi pokračovali. Tohle je taky jeden z důvodů, proč jezdíme pozdě, jelikož řešíme na trati takovéto nebo podobné události a ti za námi čekáním nabírají zpoždění. Zavolal jsem na dispečink a žádal pomoc policie. Pak odjel do smyčky, abych nebrzdil provoz.
Policie je kouzelné zaklínadlo, po němž opilci ožili. Ne že by chtěli vystoupit, spíš se dalo říct, že hodlali nastoupit ke mně do kabiny řidiče. Dobročech by řekl, že jsem je zbytečně stresoval slovy o zákoně, neboť v policii mohou vidět afinitu k ruským pořádkovým složkám – tudíž byla moje vina, že se mi hodní Ukrajinští muži pokusili dobýt do kabiny jako do hradu a následně mě ztrestat. Mí oponenti by přidali poznámku (kterou jsem skutečně od nich zaslechl při jiné příležitosti), že jsem zbabělec, protože jsem se jim nepostavil.
Kabina odolala a konečný stav byl, že došlo pouze na nadávky a pravděpodobně uražené ego, že ten blbý Čech neposlouchal. Muži pochopili, že nechtějí mít s policií problémy, a tak vystoupili.
Jeden z nich mi ještě naposledy bouchnul do kabiny a řekl větu, kterou jsem považoval za vzkaz. Je to onen vzkaz, který jsem avizoval v názvu článku. Zazněl v jednotném čísle, ale pro Vás jsem ho dal do množného. Berte ho jako součást mnohovrstevné reality toho, co nyní prožíváme a svými kroky ovlivňujeme.
Vzkaz zní:
„Vy čubky. Měli bychom Vás všechny postřílet!“
Reagoval jsem jako správný Čech. Odvolal jsem policii a šel utřít po jednom z nich zablácenou sedačku.
Dobročeši mě snad alespoň za tenhle čin pochválí.
