Archív značky pro: Totalita
Případ Romana Horkého: Totalita cení tesáky. Popřát Rusům k Vánocům je trestné? Nebo být svědkem odmítnutí Banderovců a neudat to? Už mu ruší koncerty! A policie „zkoumá“. A bude-li na Hradě Pávek…
MICHAL SEMÍN konstatuje, že stateční muži zvláště, pokud byli „z kultury“ to neměli lehké za žádné tyranie, a připomíná, že pokud se na Hrad dostane komunistický rozvědčík, vrátí se s ním tehdejší zlo ještě rychleji, než jsme tušili
Mezi lidmi, rozpoznávajícími v našem současném probruselském režimu totalitu nového střihu, se občas vede spor o to, jakému období z éry reálného socialismu se ta naše doba nejvíce podobá.
Rokům krátce po bratrské invazi? Nebo polovině let osmdesátých, kdy už začaly pukat ledy? Nebo naopak letům padesátým, tedy éře mimořádných represí, revolučního teroru a katanské naděje, že „zítra se bude tančit všude“?
Jakkoli platí, že každá analogie kulhá a míra politicky motivovaného násilí je ve srovnání s lety padesátými zatím nižší, převládající mentalitou a atmosférou bohužel platí třetí, ta nejméně příznivá varianta.
Jednou ze známek té doby byla zcela podvolená „umělecká fronta“. Samozřejmě – byli spisovatelé, malíři či herci, kteří rudou knížku neměli, a cenou za věrnost svému přesvědčení bylo vězení, zákaz činnosti či jiné formy postihu. Bylo by však chybou domnívat se, že všichni ostatní sloužili straně a vládě ze strachu z případného postihu. Mnozí z nich, dost možná většina, budovala domnělý nový, pokrokový svět z přesvědčení.
A právě tím se dnešní doba podobá té z před sedmdesáti roky. Objevit dnes divadelní představení, knihu či písničkáře, ironizující liberálně progresivistickou agitku, vyžaduje značné úsilí. Proto čest výjimkám (zdravím divadlo Kámen, Václava Vondrušku či Jorka), zvláště pak těm, kteří mají o co přijít. Dnes přednostně zakladateli a hlavní tváři kapely Kamelot, Romanu Horkému.
Před pár dny mu třebíčská policie oznámila, že na základě podání z pražské centrály bude vyšetřován za šíření extremismu. A čím že se ten náš sprostý podezřelý provinil? Tím, že popřál pravoslavným křesťanům, ať už jsou odkudkoli (tedy i z Ruska), krásné vánoční svátky a ukončení „toho nesmyslného konfliktu“? Nebo snad tím, že stál v záběru kamery ve chvíli, kdy jiný účastník trampské sleziny v Ketkovicích poděkoval těm, „kteří za nás prolévají krev v boji s banderovskými vrahy a bojují tak za nás, ale i budoucnost celé Evropy, budoucnost našich dětí a pravnuků, aby se hnědý mor už nešířil touto planetou?
Ať už platí kterákoli z variant, co je na nich trestného? I kdyby autor citovaného výroku porušil nějaký totalitní zákon (ale jaký!?), může být za něj popotahován někdo, kdo byl pouze jeho svědkem? A nesouvisí to nakonec s tím, že dva dny před potlachem hrál Roman Horký na předvolební autogramiádě Jaroslava Bašty?
Otázek plný ranec, rozumnou odpověď od papalášů naší bortící se demokratury však rozhodně nečekejme. Takže si odpovědět musíme sami: Roman Horký se stal terčem politicky motivovaného lynče, do kterého se v posledních hodinách zapojily kromě Novinek už i regionální Deník či bulvární Blesk.
Výsledek? Za jediný den dva zrušené koncerty! Trest má zatím ke zmíněným padesátým rokům daleko, ale kde je psáno, že již v blízké budoucnosti bychom si Roman za své vánoční přání či já za tuto svoji apologii nešli sednout? Copak jsme v předvolebních debatách neslyšeli Pávkova varovná slova, že se musíme začít proti „dezinformátorům“ účinně bránit?
Alespoň něčím si asi být jisti můžeme. Totiž že na rozdíl od vězně svědomí Jaroslava Bašty, slibujícího amnestii pachatelům verbálních trestných činů, se rozvědčík s novým krycím jménem Prezident s narušiteli nového Řádu párat nebude.
Jsme s tebou Romane
Svoboda stojí za to, aby se za ni bojovalo
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi ZDE:
3.1.2023
Svobodná budoucnost vždy závisí na odvaze několika osamocených jedinců.
„V životě každého člověka přijde čas,“ řekl Martin Luther King Jr., „kdy člověk musí zaujmout postoj, který není ani bezpečný, ani politicky výhodný, ani populární, ale musí ho zaujmout, protože mu to diktuje svědomí.“ Jinými slovy, morální imperativ převáží nad osobní bezpečností, politickou korektností a psychologickým komfortem ztotožnění se s davem. V neklidných dobách násilností a lidského utrpení se vždy jen několik osamocených lidí – buď obdařených vrozenou odvahou, nebo zocelených díky svým životním zkušenostem – odváží postavit proti nastupujícímu zlu, které většina mlčky akceptuje. Tak silná je svobodná vůle jednotlivce, který se řídí svým morálním kompasem.
Nyní přišel čas, aby se hlasy této hrstky lidí spojily. V sázce není nic menšího než individuální kontrola nad vlastním životem, svobodou, majetkem, soukromím a hledáním štěstí. Svoboda projevu visí na vlásku, stejně jako svoboda vyznání, svoboda tisku a právo lidu pokojně se shromažďovat a žádat vládu o nápravu křivd. Skutečnost, že mnoho těchto přirozených práv je zapsáno v Prvním dodatku americké Ústavy, není náhodná. Tato přirozená práva jsou totiž úzce provázána. Oslabení jednoho z nich oslabuje všechna.
Zmrazení bankovních účtů protestujících účastníků Konvoje svobody (Freedom Convoy) v Kanadě, požadujících zrušení povinného očkování experimentálními „vakcínami“, narušilo svobodu projevu a shromažďování, právo na tělesnou autonomii a náboženské námitky, vlastnická práva i právo veřejně protestovat proti škodám způsobeným vládou.
Zakázat trenérovi amerického fotbalu veřejně se pomodlit znamená nutit ho obětovat jak náboženskou svobodu, tak svobodu projevu; pokud jsou atributy, které nás nejvíce definují, odsunuty do soukromí, tak se náboženská identita a svoboda projevu mohou lehce vytratit.
Kromě snahy amerického ministerstva vnitřní bezpečnosti vytvořit oficiální „Radu pro sledování dezinformací“ (Disinformation Governance Board), která má „bojovat“ proti svobodnému vyjadřování názorů odporujících vládnímu názoru, zprávy potvrzují i to, že se zaměstnanci tohoto ministerstva pravidelně setkávali se zástupci Facebooku a Twitteru, s cílem potlačit a cenzurovat určitá fakta a názory v online diskusích o mnoha otázkách, které dominují veřejné debatě – včetně tak širokých témat, jako je stažení USA z Afghánistánu, Covid-19 a „rasová spravedlnost“.
Přenechat západním vládám pravomoc rozhodovat o tom, co smí nebo nesmí být zveřejněno na sociálních sítích, zbavuje veřejný prostor jak neomezené svobody projevu (v mezích rozsudku Brandenburg v. Ohio), tak skutečně svobodného tisku. Pověřit vládní činitele pravomocí označovat některé myšlenky jako „nesprávné“, „závadné“ nebo „dez-“ informace – jinými slovy, umožnit politikům a byrokratům rozhodovat o tom, co je pravdivé nebo nepravdivé, užitečné nebo škodlivé, chráněný názor nebo zlovolný klam – znamená zcela zrušit ochranu amerického Prvního dodatku. Využívání soukromého sektoru jako implicitních vládních cenzorů je hanebným a cynickým obcházením zákona – a nezákonné je také to, když soukromá společnost obchází ústavu a rozhoduje, kdo se může účastnit veřejné debaty a kdo ne.
Cenzurovat nesouhlasné názory na experimentální, a ještě navíc vynucované lékařské postupy, dvoustupňové ekonomické uzavírky (během nichž je velkým obchodním centrům nevysvětlitelně „povoleno“ prodávat, zatímco ekonomicky zranitelným maloobchodům na rohu vaší ulice nikoliv) je masová cenzura ve jménu veřejného zdraví, která znemožňuje kontrolu zrůdné tyranie zahalené do falešného pláště „obecného dobra“.
Když vlády ve veřejné diskusi cenzurují nesouhlasné názory, tak tím slouží jen svým vlastním zájmům. Když vlády tvrdí, že jednají pro „dobro“ lidu, a přitom zakazují opačné názory, tak až příliš často posilují svou vlastní moc na úkor veřejnosti. Když vlády v souvislosti se svými nařízeními mluví o „dobrých úmyslech“, tak mohou beztrestně páchat ta nejkrutější zla.
Pokud se necháte zaslepit „dobrými úmysly“ jakékoliv vlády, tak se Vám může jednoho dne stát, že se dožijete skutečně nevýslovných škod. Socialistická vláda Huga Cháveze učinila mnoho takových slibů „pro dobro“ venezuelského lidu, přesto nekonečné zrady jeho vlády způsobily, že občané této země dodnes nesmírně trpí.
Toto je klíčový okamžik lidských dějin, kdy staletí trvající pokrok směřující k lidské emancipaci a individuální svobodě buď nalezne nový, naléhavý impuls, nebo utrpí politováníhodný ústup. Buď svoboda něco znamená, nebo ne. Buď bude mít každý jednotlivec svůj osud ve svých rukou, nebo bude svobodná osobní vůle potlačena a lidé budou vnímáni jen jako pouhé součásti kolektivních skupin. Buď samospráva vyžaduje, aby každý občan měl svůj hlas, nebo se většina musí podřídit nařízením stále více expandující vlády řízené jen několika málo lidmi. Buď mají občané jedinečnou možnost kontrolovat směřování své vlády, nebo institut občanství a národnost vůbec nic neznamenají. Toto je dnes v sázce. Je to jasné, neúprosné a nevyhnutelné.
Důvod, proč se nyní nacházíme na této křižovatce dějin svobody, není složitý – je to důsledek lidské přirozenosti. Většině lidí na dnešním Západě jsou válka a její bolestné důsledky neznámé nebo je vnímají vlivem času zkresleně. Ačkoliv násilí a krveprolití na mnoha místech světa probíhají prakticky neustále, tak většina obyvatel Západu byla pohledu na válečné hrůzy dlouho ušetřena. To, že je pro lidi obtížné pochopit to, co nevidí, způsobilo, že se nebrání tomu, co důvěrně neznají.
Mnozí politici se opět bezstarostně přiklánějí k totalitě. Občané, kteří si v minulosti uvědomovali ohrožení společenského smíru, když velké korporace a národní vlády vnucovaly společnosti „politicky korektní“ myšlenky, již zřejmě zapomněli názorné lekce z dějin dvacátého století a jeho fašistickou, komunistickou a nacistickou propagandu, a tudíž nevidí, jak strašně společnosti škodí, když úředníci a politici diktují veřejnosti, čemu smí věřit.
Mnoho obyvatel Západu zapomnělo, že svoboda slova a osobní svoboda nejsou žádné hrozivé „mikroagrese“, které si zaslouží sankce a naopak jsou nejjistějšími bezpečnostními ventily a prevencí vzniku nepřátelství ve společnosti, přičemž jejich alternativou je rozpoutání otevřeného násilí. Desetiletí relativního míru proměnila těžce vybojované západní svobody v něco samozřejmého. Vlády a mezinárodní korporace se jen málo zamýšlejí nad riziky pro sociální soudržnost – a pravděpodobně je to ani nezajímá – když cíleně manipulují obyvatelstvem pomocí masmediální propagandy, která má posílit elitní programy Světového ekonomického fóra zahrnující vše od spotřeby energie a výroby potravin až po vládní zdravotní nařízení a zdravotní pasy. Lákadlo ultimativní moci a kontroly, které podnítilo obě světové války, je stále až příliš přitažlivé.
Vlády, které se již přeorientovaly na všeobecný veřejný dohled a bezdůvodné sledování on-line, vidí na obzoru digitální měny zavedené centrálními bankami, sledovací implantáty a zavedení systému sociálního kreditu a věří, že čas úplné kontroly nad občany je na dosah – pokud se ovšem udrží u moci a budou nám stále vládnout.
Jako vždy jsou osvobozující výhody nových technologií doprovázeny jejich schopnostmi držet obyvatelstvo v šachu a potlačovat informace, které se vládnoucí třídě nehodí do krámu. Rozhlas a televize propojily svět jako nikdy předtím, ale masová komunikace také rychle podpořila vzestup diktátorů a rozšíření indoktrinace veřejnosti do nových výšin. Jaderná energie poskytla jak hojnost energie, tak i potenciál pro apokalyptickou zkázu. Osobní počítače, chytré telefony a internet poskytly obyčejným lidem megafony, jejichž prostřednictvím mohou vyjadřovat nové myšlenky, avšak tentýž kyberprostor otevřel zcela nový bitevní prostor pro vládní dohled, propagandu a masovou manipulaci.
Zdá se, že některé vlády vidí v technologiích místo nástrojů pro zajištění ekonomické bezpečnosti občanů a podpory svobodnějšího trhu spíše účinné páky k přerozdělování bohatství, omezování osobních příjmů a vybírání daní, a také prostředky k vytvoření technokratického systému totálního dohledu, v němž byrokratická kontrola toho, co spotřebitelé kupují a prodávají, a zavedení systému sociálního kreditu, v němž bude možné odměňovat „politicky korektní“ chování a trestat „nesprávné“ názory.
Technologický pokrok poskytuje jak prostředky k posílení lidské svobody, tak i k absolutnímu ponížení člověka. Když je vládám dovoleno, aby za nás tuto volbu učinily, tak si často vyberou druhou možnost. Nejde jim o naši osobní svobodu, ale o jejich moc. Pouze svobodní občané jsou schopni udržet vládní moc na uzdě a zajistit, aby mohla lidská svoboda vzkvétat.
Je proto nezbytné, aby obyvatelé Západu neztráceli ze zřetele nejdůležitější bitvu, která již nějaký čas zuří – bitvu, v níž proti sobě stojí svoboda jednotlivce a totální státní kontrola. Každý problém by měl být zkoumán touto optikou. Jsme skutečně na křižovatce dějin lidské svobody. I když jen málo lidí chápe, co je nyní v sázce, tak je potřeba, aby tato hrstka lidí bojovala za zachování našich individuálních svobod proti vládám a korporacím, které se je usilovně snaží oslabit. Buď se pochodeň svobody znovu rozhoří, nebo dříve či později zhasne.
J. B. Shurk píše o politice a společnosti.
Západ přistoupil k likvidaci svobody: Covid jen předehra. Začíná totalita, o jaké se nám ani nesnilo. Německo opět určuje tón. Pokrytectví obsažené v samotné podstatě západní demokracie? Nepodvolení chápou. Co ti ostatní?
Celýčlánek si můžete poslechnout v audio verzi ZDE:
21. 12. 2022 Protiproud
Západ lže, když tvrdí, že válkou proti Rusku bojuje „za svobodu“. Každý krok, který udělá na této rozporuplné cestě, ubírá lidem na Západě stále větší díl jejich svobody. Ve skutečnosti zde již nyní žijí lidé nejen v krizi, ale také ve velmi tvrdé diktatuře. A to je teprve začátek. Vlak jede do stanice Totalita, žádáme cestující, aby nevystupovali.
Nepodvolení za mříže
V Německu se dál odvíjejí události kolem odhaleného „říšskoněmeckého spiknutí“. Zatčením knížete Heinricha XIII Reusse a jeho společníků, kteří údajně připravovali útok na Říšský sněm, nic nekončí. Naopak, teprve začíná. Mezi zatčenými „spiklenci“ bylo i několik druhořadých politiků ze strany Alternativa pro Německo (AfD). To vyvolalo nejprve diskuse a následně oficiální návrhy na zákaz strany. Durynský ministr vnitra Georg Maier vyzval k zahájení procesu zákazu AfD v souvislosti s nedávným pokusem o státní převrat
„AfD téměř nikdy neskrývá, že se snaží zlikvidovat náš základní svobodný a demokratický řád. Vždyť jí nejde o získání demokratické většiny ve stranické soutěži, ale chtějí tento systém překonat,“ prohlásil.
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi ZDE:
Jakže? Politická strana je obviňována z toho, že se chce dostat k moci? Jaká hrůza! Durynský ministr vnitra však není duševně chorý. Naopak má jasnou mysl a tvrdě zastává generální linii: V západní demokracii nemůže existovat populistická (populus = lid, pozn. PP) strana, která je proti protiruským sankcím a za nezávislost a zájmy své země – navzdory USA.
A přesně taková je AfD, kterou podle posledních průzkumů preferuje asi 16 procent voličů v celé zemi a až 30 procent ve východním Německu – v zemích bývalé NDR. Vzhledem k tomu, že si Němci stěžují na politiku své vlády (jakby ne, když se mnohonásobně zdražují energie a ceny potravin stouply o desítky procent?), byla by nyní AfD pro vládní koalici nebezpečná. Bojovat proti ní ve volbách? To ne, zakažte ty pravičáky! A problém bude vyřešen.
Nežádoucí opozice
Německo se mění v totalitní stát – nikoli poprvé ve svých dějinách, jak dobře víme. Co je ovšem podstatnější, Německo není ojedinělý případ. To, co se dnes děje kolem AfD, je naprosto typický příběh pro celý současný Západ.
Téměř paralelně s pokusem o zákaz populární pravicové strany v Německu byl v Turecku (které je členem NATO – bloku, který údajně sdružuje demokratické země) odsouzen ke dvěma letům vězení starosta Istanbulu. Za co? Nikoli za korupci. Ale za to, že v roce 2019 označil rozhodnutí anulovat volby za „hloupost“. Příznivci odsouzeného starosty jsou rozháněni policií s použitím prostředků, které lze jen těžko označit za mírné.
Ve srovnání s tím, jak skončily demokratické volby v Brazílii, je to však pouhá selanka. Tam soudce Nejvyššího soudu nařídil svým kolegům neúnavně pracovat na tom, aby političtí odpůrci „demokratického režimu Luly da Silvy“ (který vyhrál volby velmi podivnou manipulací s volebními urnami) nemohli kandidovat ve volbách. Policie mezitím bičuje příznivce bývalého prezidenta a Lulova volebního soupeře Bolsonara. A nejvyšší soud zahájil proces zrušení platnosti pasů politických emigrantů – Bolsonarových příznivců.
Republikáni v USA
A jak to vypadá v citadele „svobodného světa“, v „zářivém městě na pahorku“? V USA se postupně vytvářejí podmínky pro zbavení volebního práva příznivců bývalého prezidenta Trumpa – a pravice obecně.
„Americký liberální tisk otevřeně říká, že Trump a trumpisté by neměli mít nárok na zvolení a poslanecký mandát, protože to jsou „konspirátoři“, „nepřátelé demokracie“, „popírači institucí – proč by se ti, kdo je popírají, měli podílet na jejich formování?“ atd. A když mluví o tom, kam rozvinout volební systém, rád dává za příklad Brazílii,“ popisuje situaci v USA známý ruský politolog Gleb Kuzněcov.
Ve svém obzoru konstatuje, že proces opouštění demokracie ve prospěch velmi tvrdých politických režimů v Evropě nezačal letos. Techniky, jak se vypořádat s jinak myslícími lidmi, byly zdokonaleny během „nejpodivnější pandemie v dějinách lidstva“.
„V Evropě se omílá téma „jak zajistit, aby extremisté všeho druhu neměli právo být kamkoli zvoleni, aniž by bylo nutné zásadně měnit zákony“. Jelikož neexistuje žádné universální řešení, místní elity se s tím vyrovnávají každá po svém (ale většinou úspěšně). Covid tomu hodně napomohl tím, že biologickou rétorikou vyřadil ze hry otázku politických občanských práv a svobod.
Lidé byli biti, napadáni psy, poléváni ledovou vodou a v některých vyspělejších zemích dokonce vězněni za to, že veřejně vyjadřovali myšlenky, které jsou dnes vcelku běžné. Nyní jde o to, jak celou záležitost přeformulovat z „mimořádné“ na „normální“, a do zákonů právního státu zakotvit možnost omezení pasivního volebního práva pro ty, jejichž názory jsou „protiústavní“, „protidemokratické“ a tak podobně,“ uzavírá Kuzněcov.
Konec politických svobod
Politolog uzavírá analýzu zajímavým závěrem: V Evropě se mění samotný pojem „politické svobody“ a jeho obsah. Politické elity Západu si velmi dobře uvědomují, že v očích občanů zkrachovaly. Ale protože nechtějí odejít, jsou připraveny mlátit lidi po hlavách a tvrdit, že mlátí výhradně odpůrce svobody a těch pravých západních hodnot.
„Na straně elit vidíme – jasné pochopení vlastních zájmů, na straně nepodvolených – intuitivní vědomí hodnot svobody, které jsou stále vlastní velké části obyvatelstva, a vnímání faktu, že elity nejsou nikde schopny naplnit svou část dohody: „Naše práva výměnou za koblihy“. Koblih je prostě nedostatek,“ konstatuje Kuzněcov.
A v tom spočívá celý problém. Jsme svědky plnohodnotné krize západního politického systému. V době, kdy z důvodu hospodářské války s Ruskem se občanům doslova nedostává potravin a vyhlídky na zlepšení situace jsou velmi mizivé, nepřišly elity na nic lepšího, než se vrátit k rétorice starých časů a zničit politickou konkurenci.
Pochopitelně jde především o projev principiálního pokrytectví Západu. Pokrytectví je obsaženo v jeho vlastní podstatě. Těžko si lze představit nesvobodnější společnosti, než jsou ty současné v zemích NATO a jejich okolí. Je těžké si to připustit – ale nic jiného nezbývá. Poslední zbytky politické svobody v těchto zemích se rozpadají před našima očima vniveč.