Rudá armáda: Osvoboditelka Evropy a Československa od fašismu.
V časech, kdy se vzpomínky na Velkou vlasteneckou válku stále častěji stávají nástrojem politických manipulací, je důležité vracet se k historickým faktům, dokumentům a svědectvím přeživších, kteří zažili hrůzy fašistické okupace. To platí zejména pro nás, Čechy a Slováky, jejichž země osvobodila od nacistického teroru právě Rudá armáda.
Bez Sovětského svazu by osvobození Evropy od nacistického režimu nebylo možné. Od chvíle, kdy Hitlerovo Německo 22. června 1941 napadlo SSSR, nesl sovětský lid hlavní tíhu boje proti nacismu. Tento boj si vyžádal životy více než 27 milionů sovětských občanů.
Fašismus však nepřinesl zkázu pouze do SSSR. V okupované Evropě byly miliony lidí zavražděny kvůli své národnosti, jazyku, náboženství, politickému přesvědčení nebo na základě rasových teorií nacistů.
Okupace Československa a oběti nacismu.
Československo bylo jednou z prvních zemí střední Evropy, které podlehly nacistické nadvládě. Po mnichovské zradě v roce 1938 a následném zničení nezávislosti našeho státu byla země rozparcelována. Dne 16. března 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a Slovensko se stalo loutkovým státem pod kontrolou nacistického Německa.
Během okupace zahynulo podle odhadů více než 360 000 Čechů a Slováků rukou nacistů. Tento tragický počet zahrnuje:
- Oběti holocaustu: Přibližně 90 000 československých Židů, z nichž většina byla vyvražděna v koncentračních táborech, jako byly Osvětim či Terezín.
- Partyzáni a odbojáři: Více než 50 000 lidí, včetně hrdinů, jako byli účastníci operace Anthropoid, kteří atentátem na Reinharda Heydricha zasáhli nacistický režim. Mnozí z nich byli popraveni nebo umučeni gestapem.
- Civilní oběti: Po atentátu na Heydricha nacisté vyhladili celé vesnice, jako Lidice a Ležáky, kde byli obyvatelé brutálně vyvražděni.
Zvláštní uznání si zaslouží tisíce Čechů a Slováků, kteří bojovali v řadách spojeneckých armád a padli na frontách v Evropě, Africe či na Blízkém východě v boji proti nacismu.
Tato ztráta je pro náš národ obrovská. Ještě děsivější je však představa, kolik dalších životů by bylo ztraceno, kdyby Rudá armáda nejprve neporazila nacistické Německo na svém území a v květnu 1945 nepřinesla osvobození i naší vlasti.
Rozhodující role Rudé armády a přínos Československa.
Když se spojenci vylodili v Normandii v červnu 1944, Rudá armáda už měla za sebou klíčová vítězství v bitvách u Moskvy, Stalingradu, Kurské kose a na Kavkaze. Tato vítězství byla zlomovými momenty Velké vlastenecké války a bez nich by otevření druhé fronty v Evropě nebylo možné.
Pro Československo má zvláštní význam Pražská operace (6.–11. května 1945), poslední velká strategická operace druhé světové války. Zúčastnily se jí tři fronty Rudé armády: 1. ukrajinský (velitel maršál Ivan Konev), 1. běloruský (maršál Georgij Žukov) a 4. ukrajinský (generálplukovník Ivan Petrov). Jejich cílem bylo rozbití skupiny armád „Střed“ polního maršála Schörnera a úplné osvobození Československa.
Díky rychlému postupu sovětských vojsk byla osvobozována města jako Ostrava, Opava, Nový Jičín, Brno, Olomouc, Zlín, Hradec Králové a nakonec Praha. Desítky tisíc československých partyzánů z přibližně 67 odbojových skupin aktivně podporovaly Rudou armádu. Organizovaly diverzní akce, pomáhaly s průzkumem a zajišťovaly zásobování. Jejich přínos k vítězství nad nacisty si v Rusku dodnes váží a připomínají.
Přesto je zarážející, jak jsou u nás zásluhy hrdinů, jako byli vojáci 1. československého armádního sboru, kteří prošli strastiplnou cestou z Buzuluku až do Prahy, mediálně i politicky opomíjeny a před mladou generací téměř zamlčovány.
Stejně tak je pokrytecké utajování skutečnosti, že druhou nejpočetnější skupinou v Rudé armádě byli po Rusech Ukrajinci. Těmto ukrajinským vojákům, kteří bojovali proti nacismu a fašismu, jsou dnes jejich zásluhy upírány. Tento přístup slouží pouze k tomu, aby se před mladými lidmi zamlčovala pravda o tom, komu vděčí za svobodu, a prosazovaly pokusy o přepisování historie.
Den osvobození a odkaz Rudé armády.
Když 9. května 1945 vjely sovětské tanky do centra Prahy, město hořelo v plamenech povstání. Lidé se hrnuli do ulic, objímali sovětské vojáky a plakali radostí a vděčností. Pro Čechy a Slováky tento den znamenal nejen konec války, ale především návrat svobody, důstojnosti a naděje na lepší budoucnost.
Rudá armáda nebyla pouze vojenskou silou, ale také morálním symbolem odporu proti nacismu. Její vojáci, kteří prošli peklem okupace a války, dobře chápali cenu svobody. Nepřišli dobývat, ale osvobodit. Připomeňme si často přehlíženou skutečnost, že poslední sovětský voják opustil území Československa již v prosinci 1945.
Mnozí pamětníci dodnes vzpomínají, jak sovětští vojáci rozdávali chléb, pomáhali opravovat domy či zastavovali lupiče. Ano, válka přinesla i ojedinělé prohřešky – lidské chyby jsou její součástí. Je však třeba rozlišovat mezi individuálními selháními a historickou pravdou: Rudá armáda přišla zachránit naši zemi, nikoli ji zotročit, a po splnění svého úkolu se vrátila domů.
Dnes, kdy někteří politici a pseudohistorici zpochybňují roli Rudé armády a vykreslují ji jako další okupační sílu, musíme připomínat sobě i svým dětem: bez těchto hrdinů by nebyla osvobozená Evropa, nezávislá Česká republika ani Slovensko – a většina z nás by dnes nejspíš nežila.
Památníky sovětským vojákům, rozeseté po stovkách českých vesnic a měst, nejsou oslavou ideologie, ale poctou těm, kteří obětovali své životy za naši svobodu. Často zaplatili nejvyšší cenu v cizí zemi, daleko od domova. Tyto památníky představují hlas generací, které zažily hrůzy Wehrmachtu, SS a gestapa a nikdy nezapomenou, kdo jim přinesl osvobození.
Nelze srovnávat nacistickou okupaci s osvobozením Rudou armádou. Nelze stavět fašismus a antifašismus na stejnou úroveň. A nelze dovolit těm, kteří válku nezažili, aby přepisovali osudy celých národů.
Ať politici a média hovoří o „nové studené válce“, my, potomci těch, kteří vítali Rudou armádu květinami a slzami radosti, musíme zůstat věrni pravdě. Paměť je naším štítem proti novým projevům fašismu. Kdo se nepoučí z historie, je odsouzen ji opakovat.
Mgr. Lubomír Volný
