Washington, 12. prosince 2017 – Slavné ujištění amerického ministra zahraničí Jamese Bakera o rozšiřování NATO „ani o píď na východ“, které pronesl na setkání se sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem 9. února 1990, bylo součástí kaskády ujištění o sovětské bezpečnosti, která západní představitelé poskytovali Gorbačovovi a dalším sovětským činitelům v průběhu procesu sjednocování Německa v roce 1990 a dále v roce 1991, jak vyplývá z odtajněných amerických, sovětských, německých, britských a francouzských dokumentů, které dnes zveřejnil Národní bezpečnostní archiv při Univerzitě George Washingtona (http://nsarchive.gwu.edu).
Z dokumentů vyplývá, že od počátku roku 1990 a v průběhu roku 1991 zvažovali a odmítali členství střední a východní Evropy v NATO představitelé mnoha zemí, že diskuse o NATO v souvislosti s jednáním o sjednocení Německa v roce 1990 se vůbec úzce neomezovaly na status východoněmeckého území a že pozdější sovětské a ruské stížnosti na to, že byly ohledně rozšiřování NATO uváděny v omyl, byly podloženy písemnými dobovými memorandy a telekonferencemi na nejvyšších úrovních.
Dokumenty posilují kritiku bývalého ředitele CIA Roberta Gatese, který „tlačil na rozšiřování NATO na východ [v 90. letech], i když Gorbačov a další byli vedeni k přesvědčení, že k tomu nedojde.“[1] Klíčovou frází, podpořenou dokumenty, je „vedeni k přesvědčení“.
Prezident George Bush během summitu na Maltě v prosinci 1989 ujistil Gorbačova, že USA nevyužijí („neskákal jsem na Berlínskou zeď“) revolucí ve východní Evropě k poškození sovětských zájmů; ale ani Bush, ani Gorbačov v té době (a ostatně ani západoněmecký kancléř Helmut Kohl) neočekávali tak brzký rozpad východního Německa nebo rychlost sjednocení Německa[2].
První konkrétní ujištění západních představitelů o NATO začala 31. ledna 1990, kdy západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher zahájil nabídku velkým veřejným projevem v bavorském Tutzingu o sjednocení Německa. Velvyslanectví USA v Bonnu (viz dokument 1) informovalo Washington, že Genscher jasně řekl, „že změny ve východní Evropě a proces sjednocení Německa nesmí vést k ‚poškození sovětských bezpečnostních zájmů‘. Proto by NATO mělo vyloučit ‚rozšíření svého území směrem na východ, tj. přiblížení k sovětským hranicím'“. Bonnský telegram rovněž zaznamenal Genscherův návrh, aby i v případě sjednoceného Německa v NATO zůstalo východoněmecké území mimo vojenské struktury NATO[3].
Tato poslední myšlenka zvláštního statusu pro území NDR byla kodifikována v konečné smlouvě o sjednocení Německa podepsané 12. září 1990 ministry zahraničních věcí skupiny Dva plus čtyři (viz dokument 25). První myšlenka o „přiblížení k sovětským hranicím“ je zapsána nikoli ve smlouvách, ale v četných memorandech o rozhovorech mezi Sověty a západními partnery na nejvyšší úrovni (Genscher, Kohl, Baker, Gates, Bush, Mitterrand, Thatcherová, Major, Woerner a další), kteří v průběhu roku 1990 a v roce 1991 nabízeli ujištění o ochraně sovětských bezpečnostních zájmů a začlenění SSSR do nových evropských bezpečnostních struktur. Tyto dvě otázky spolu souvisely, ale nebyly totožné. Následné analýzy někdy obě věci směšovaly a tvrdily, že se diskuse netýkala celé Evropy. Níže zveřejněné dokumenty jasně ukazují, že tomu tak bylo.
„Tutzingova formule“ se okamžitě stala středem přívalu důležitých diplomatických jednání během následujících deseti dnů roku 1990, což vedlo k rozhodujícímu setkání Kohla a Gorbačova v Moskvě 10. února 1990, kdy západoněmecký vůdce dosáhl sovětského principiálního souhlasu se sjednocením Německa v NATO, pokud se NATO nerozšíří na východ. Sověti by potřebovali mnohem více času na práci s domácím míněním (a finanční pomoc ze strany západních Němců), než by v září 1990 dohodu formálně podepsali.
Rozhovory před Kohlovým ujištěním zahrnovaly výslovnou diskusi o rozšíření NATO, o zemích střední a východní Evropy a o tom, jak přesvědčit Sověty, aby se sjednocením souhlasili. Například 6. února 1990, kdy se Genscher setkal s britským ministrem zahraničí Douglasem Hurdem, britský záznam ukázal, že Genscher řekl: „Rusové musí mít nějaké ujištění, že pokud například polská vláda jeden den vystoupí z Varšavské smlouvy, druhý den nevstoupí do NATO.“ Genscher se však v této souvislosti nezmínil o tom, že by měl být v NATO. (Viz dokument 2)
Poté, co se Baker setkal s Genscherem na cestě k jednání se Sověty, zopakoval přesně Genscherovu formulaci při setkání s ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem 9. února 1990 (viz Dokument 4); a co je ještě důležitější, tváří v tvář Gorbačovovi.
Ne jednou, ale hned třikrát si Baker na schůzce s Gorbačovem 9. února 1990 vyzkoušel formulaci „ani o píď na východ“. Souhlasil s Gorbačovovým prohlášením v reakci na ujištění, že „rozšiřování NATO je nepřijatelné“. Baker Gorbačova ujistil, že „ani prezident, ani já nemáme v úmyslu vytěžit z probíhajících procesů žádné jednostranné výhody“ a že Američané chápou, že „nejen pro Sovětský svaz, ale i pro ostatní evropské země je důležité mít záruky, že pokud Spojené státy zachovají svou přítomnost v Německu v rámci NATO, ani píď současné vojenské jurisdikce NATO se nerozšíří východním směrem“. (Viz dokument 6)
Poté Baker napsal Helmutu Kohlovi, který se měl následujícího dne setkat se sovětským vůdcem, dopis, jehož znění bylo do značné míry stejné. Baker o tom informoval: „A pak jsem mu [Gorbačovovi] položil následující otázku. Dal byste přednost sjednocenému Německu mimo NATO, nezávislému a bez amerických sil, nebo byste dal přednost tomu, aby sjednocené Německo bylo vázáno na NATO s ujištěním, že se jurisdikce NATO neposune ani o píď na východ od své současné pozice? Odpověděl, že sovětské vedení o všech takových možnostech skutečně uvažuje [….] Poté dodal: „Rozhodně by bylo nepřijatelné jakékoli rozšíření zóny NATO.““ Baker pro Kohla v závorce dodal: „Implicitně by NATO ve své současné zóně mohlo být přijatelné.“ (Viz dokument 8)
Dobře poučen americkým ministrem zahraničí západoněmecký kancléř pochopil klíčovou sovětskou spodní linii a 10. února 1990 ujistil Gorbačova: „Jsme přesvědčeni, že NATO by nemělo rozšiřovat sféru své působnosti“. (Viz dokument č. 9) Po tomto setkání Kohl jen stěží zadržoval své nadšení nad tím, že Gorbačov v zásadě souhlasí se sjednocením Německa a v rámci helsinské formule, že si státy samy volí své spojenectví, si tak Německo může vybrat NATO. Kohl ve svých pamětech popsal, jak se celou noc procházel po Moskvě – ale stále chápal, že je třeba ještě zaplatit určitou cenu.
Všichni západní ministři zahraničí byli s Genscherem, Kohlem a Bakerem zajedno. Jako další přišel 11. dubna 1990 britský ministr zahraničí Douglas Hurd. V té době už východní Němci hlasovali drtivou většinou pro německou marku a pro rychlé sjednocení ve volbách 18. března, v nichž Kohl překvapil téměř všechny pozorovatele skutečným vítězstvím. Kohlovy analýzy (poprvé vysvětlené Bushovi 3. prosince 1989), že rozpad NDR otevře všechny možnosti, že musí běžet, aby se dostal do čela vlaku, že potřebuje podporu USA, že sjednocení může proběhnout rychleji, než si kdokoli myslel – to vše se ukázalo jako správné. K měnové unii by se přistoupilo již v červenci a ujištění o bezpečnosti stále přicházela. Hurd poselství Baker-Genscher-Kohl posílil při setkání s Gorbačovem v Moskvě 11. dubna 1990, když řekl, že Británie jasně „uznává, že je důležité nedělat nic, co by poškodilo sovětské zájmy a důstojnost“. (Viz dokument 15)
Bakerův rozhovor se Ševardnadzem 4. května 1990, jak jej Baker popsal ve své vlastní zprávě prezidentu Bushovi, nejvýmluvněji vystihuje to, co západní představitelé přesně v danou chvíli říkali Gorbačovovi: „Využil jsem vašeho projevu a našeho uznání potřeby přizpůsobit NATO, politicky i vojensky, a rozvíjet KBSE, abych Ševardnadzeho ujistil, že tento proces nepřinese vítěze a poražené. Místo toho by vytvořil novou legitimní evropskou strukturu – takovou, která by byla inkluzivní, nikoliv exkluzivní.“ (Viz dokument 17)
Baker to zopakoval přímo Gorbačovovi 18. května 1990 v Moskvě, když mu předal svých „devět bodů“, které zahrnovaly transformaci NATO, posílení evropských struktur, zachování nejaderného Německa a zohlednění sovětských bezpečnostních zájmů. Baker začal své vystoupení slovy: „Než řeknu několik slov o německé otázce, chtěl jsem zdůraznit, že cílem naší politiky není oddělit východní Evropu od Sovětského svazu. Takovou politiku jsme měli již dříve. Dnes však máme zájem budovat stabilní Evropu a dělat to společně s vámi.“ (Viz dokument 18)
Francouzský vůdce Francois Mitterrand si s Američany nemyslel nic dobrého, právě naopak, o čemž svědčí i to, že 25. května 1990 v Moskvě Gorbačovovi řekl, že je „osobně pro postupnou demontáž vojenských bloků“; Mitterrand však pokračoval v kaskádě ujišťování tím, že Západ musí „vytvořit bezpečnostní podmínky pro vás i pro bezpečnost Evropy jako celku“. (Viz dokument 19) Mitterrand okamžitě napsal Bushovi v dopise „cher George“ o svém rozhovoru se sovětským vůdcem, že „rozhodně neodmítneme podrobně popsat záruky, které by měl právo očekávat pro bezpečnost své země“. (Viz dokument 20)
Na washingtonském summitu 31. května 1990 Bush vyšel Gorbačovovi vstříc a ujistil ho, že Německo v NATO nikdy nebude směřovat proti SSSR: „Věřte mi, že netlačíme Německo ke sjednocení a nejsme to my, kdo určuje tempo tohoto procesu. A samozřejmě nemáme v úmyslu, ani v myšlenkách, jakkoli poškodit Sovětský svaz. Proto se vyslovujeme pro sjednocení Německa v NATO, aniž bychom ignorovali širší souvislosti KBSE a brali v úvahu tradiční hospodářské vazby mezi oběma německými státy. Takový model podle našeho názoru odpovídá i sovětským zájmům.“ (Viz dokument 21)
„Železná lady“ se po washingtonském summitu také přihlásila o slovo při setkání s Gorbačovem v Londýně 8. června 1990. Thatcherová předvídala kroky, které Američané (s její podporou) podniknou na konferenci NATO počátkem července, aby podpořili Gorbačova popisem transformace NATO směrem k více politické, méně vojensky hrozivé alianci. Gorbačovovi řekla: „Musíme najít způsob, jak dát Sovětskému svazu jistotu, že jeho bezpečnost bude zajištěna….. KBSE by pro to vše mohla být záštitou a také fórem, které by Sovětský svaz plně zapojilo do diskuse o budoucnosti Evropy.“ (Viz dokument 22)
Londýnská deklarace NATO z 5. července 1990 měla podle většiny svědectví docela pozitivní vliv na jednání v Moskvě a poskytla Gorbačovovi významnou munici proti jeho zastáncům tvrdé linie na sjezdu strany, který se v té době konal. Některé verze této historie tvrdí, že Ševardnadzeho pobočníkům byla předem poskytnuta kopie, zatímco jiné popisují pouze upozornění, které těmto pobočníkům umožnilo vzít kopii od televize a vytvořit sovětské pozitivní hodnocení dříve, než ji armáda nebo zastánci tvrdé linie mohli označit za propagandu.
Jak řekl Kohl Gorbačovovi v Moskvě 15. července 1990, když se domlouvali na konečné dohodě o sjednocení Německa: „My víme, co NATO v budoucnu čeká, a myslím, že vy to nyní víte také,“ s odkazem na Londýnskou deklaraci NATO. (Viz dokument 23)
Ve svém telefonátu Gorbačovovi 17. července chtěl Bush posílit úspěch rozhovorů Kohl-Gorbačov a poselství Londýnské deklarace. Bush vysvětloval: „V této souvislosti je třeba zdůraznit, že se jedná o velmi důležitý krok: „Snažili jsme se tedy zohlednit vaše obavy, které jste vyjádřil mně i ostatním, a učinili jsme tak následujícími způsoby: naší společnou deklarací o neútočení, naším pozváním do NATO, naší dohodou o otevření NATO pravidelným diplomatickým kontaktům s vaší vládou a vládami východoevropských zemí a naší nabídkou ohledně záruk o budoucí velikosti ozbrojených sil sjednoceného Německa – což je otázka, o které vím, že jste diskutoval s Helmutem Kohlem. Zásadně jsme také změnili náš vojenský přístup ke konvenčním a jaderným silám. Předali jsme myšlenku rozšířené, silnější KBSE s novými institucemi, na nichž se SSSR může podílet a být součástí nové Evropy.“ (Viz dokument 24)
Z dokumentů vyplývá, že Gorbačov souhlasil se sjednocením Německa v NATO v důsledku této kaskády ujištění a na základě vlastní analýzy, že budoucnost Sovětského svazu závisí na jeho integraci do Evropy, pro kterou bude Německo rozhodujícím aktérem. On i většina jeho spojenců věřili, že určitá verze společného evropského domu je stále možná a že se bude vyvíjet souběžně s transformací NATO a povede k vytvoření inkluzivnějšího a integrovanějšího evropského prostoru, že uspořádání po skončení studené války zohlední sovětské bezpečnostní zájmy. Spojenectví s Německem by nejen překonalo studenou válku, ale také postavilo na hlavu dědictví Velké vlastenecké války.
Uvnitř americké vlády však pokračovala jiná diskuse, debata o vztazích mezi NATO a východní Evropou. Názory se lišily, ale návrh ministerstva obrany z 25. října 1990 zněl ponechat „otevřené dveře“ pro členství východní Evropy v NATO. (Viz dokument č. 27) Podle názoru ministerstva zahraničí nebylo rozšíření NATO na pořadu dne, protože nebylo v zájmu USA organizovat „protisovětskou koalici“, která by se rozšířila až k sovětským hranicím, a to i proto, že by to mohlo zvrátit pozitivní trendy v Sovětském svazu. (Viz dokument 26) Bushova administrativa zastávala druhý názor. A na to Sověti slyšeli.
Ještě v březnu 1991, podle deníku britského velvyslance v Moskvě, britský premiér John Major osobně ujišťoval Gorbačova: „Nejednáme o posílení NATO“. Když se následně sovětský ministr obrany maršál Dmitrij Jazov zeptal Majora na zájem východoevropských představitelů o členství v NATO, britský vůdce odpověděl: „Nic takového se nestane.“ (Viz dokument 28)
Když v červenci 1991 přijeli do Bruselu zástupci ruského Nejvyššího sovětu, aby si prohlédli NATO a setkali se s generálním tajemníkem NATO Manfredem Woernerem, Woerner Rusům řekl, že „bychom neměli dopustit […] izolaci SSSR od evropského společenství“. Podle ruského memoranda o rozhovoru „Woerner zdůraznil, že Rada NATO i on sám jsou proti rozšiřování NATO (tento názor podporuje 13 ze 16 členů NATO)“. (Viz dokument 30)
Gorbačov tedy jel na konec Sovětského svazu ujištěn, že Západ neohrožuje jeho bezpečnost a nerozšiřuje NATO. Místo toho rozpad SSSR v prosinci 1991 přivodili Rusové (Boris Jelcin a jeho vedoucí poradce Gennadij Burbulis) ve shodě s bývalými stranickými bossy sovětských republik, zejména Ukrajiny. Studená válka v té době již dávno skončila. Američané se snažili udržet Sovětský svaz pohromadě (viz Bushův projev „Kyjevské kuře“ z 1. srpna 1991). Rozšíření NATO bylo na několik let dopředu, až tyto spory znovu vypuknou a ruskému vůdci Borisi Jelcinovi přijdou další ujištění.
Archiv sestavil tyto odtajněné dokumenty pro panelovou diskusi, která se uskutečnila 10. listopadu 2017 na výroční konferenci Asociace pro slovanská, východoevropská a euroasijská studia (ASEEES) v Chicagu pod názvem „Kdo komu co slíbil ohledně rozšiřování NATO?“. V panelu vystoupili např:
* Mark Kramer z Davisova centra na Harvardu, editor časopisu Journal of Cold War Studies, který ve svém článku v časopise Washington Quarterly z roku 2009 tvrdil, že „slib nerozšiřování NATO“ je „mýtus“;[4]
* Joshua R. Itkowitz Shifrinson z Bushovy školy na Texas A&M, jehož článek International Security z roku 2016 tvrdil, že USA hrály v roce 1990 dvojí hru, když vedly Gorbačova k přesvědčení, že NATO bude začleněno do nové evropské bezpečnostní struktury, a zároveň usilovaly o zajištění hegemonie v Evropě a zachování NATO;[5].
* James Goldgeier z Americké univerzity, který napsal autoritativní knihu o Clintonově rozhodnutí o rozšíření NATO s názvem Not Whether But When (Ne zda, ale kdy) a v článku WarOnTheRocks z roku 2016 popsal zavádějící ujištění USA ruskému vůdci Borisi Jelcinovi;[6]
* Světlana Savranská a Tom Blanton z Archivu národní bezpečnosti, jejichž nejnovější kniha The Last Superpower Summits: Gorbačov, Reagan a Bush: (CEU Press, 2016) analyzuje a zveřejňuje odtajněné přepisy a související dokumenty ze všech Gorbačovových summitů s americkými prezidenty, včetně desítek ujištění o ochraně bezpečnostních zájmů SSSR[7].
[Dnešní příspěvek je prvním ze dvou na toto téma. Druhá část se bude zabývat Jelcinovými rozhovory se západními představiteli o NATO].