Radomír Sedláček : Judy – Psí hrdinka druhé světové války, která zachránila tisíce životů

Radomír Sedláček:Judy – Psí hrdinka druhé světové války, která zachránila tisíce životů

Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:

05. 03. 2025

Judy byla čistokrevná fenka ohaře (Pointer), která se stala maskotem několika válečných lodí v Pacifiku. Od roku 1942 byla zajata Japonci a odvezena do zajateckého tábora, kde prožila spoustu strastiplných dobrodružství, z nichž jen tak tak vyvázla životem.

Judy (1936–1950) se narodila v únoru 1936 v šanghajské chovatelské stanici jako jedno ze štěňat fenky jménem Kelly, kterou vlastnil pár ze Sussexu. Ve věku tří měsíců utekla z domova a několik měsíců žila u jistého prodavače v boční uličce. Byla však nalezena dělníkem ze stanice a vrátila se domů, ale to už byla její matka a sourozenci pryč. Na podzim téhož roku hledala posádka dělového člunu HMS Gnat lodního maskota. Kapitán a důstojníci se ji rozhodli zakoupit a v dokumentech Royal Navy byla následně uváděna jako Judy ze Sussexu. Netrvalo dlouho a z Judy se stal domácí mazlíček, a byla dokonce obviňována z nedostatku loveckého instinktu. Jediný moment, kdy se projevovala divoce, prý nastal, když ucítila jídlo.

Foto: Judy – psí hrdinka | Working Dogs Memorial UK / Public domain

V červnu 1939 se část posádky spolu s Judy přesunula na dělový člun HMS Grasshopper, který byl následně převelen na britskou základnu v Singapuru. Hned na začátku druhé světové války se ukázalo, že Judy dokáže slyšet japonská letadla dlouho předtím, než si jich někdo mohl všimnout, a upozorňovala posádku lodi štěkáním. V únoru 1942 se HMS Grasshopper dostal do střetu s Japonci a začal se potápět. Judy tehdy málem zemřela, když ji zavalily padající skříňky. Naštěstí ji však našli členové osádky, když se do lodi vrátili hledat zásoby. Na opuštěném ostrově s přeživší posádkou se Judy podařilo najít zdroj sladké vody a zachránit je všechny. Dostali se do Singkepu v nizozemské východní Indii a poté na Sumatru, kde se měli spojit s britskými silami. Pět týdnů putovali džunglí, ušli více než 320 kilometrů a Judy jen tak tak přežila útok krokodýla. Nakonec dorazili do cíle, ale pozdě – jen o den dříve odplula poslední evakuační loď, a nešťastná posádka tak 18. března 1942 padla do japonského zajetí. Nakonec se ji podařilo propašovat do zajateckého tábora, kde se v srpnu poprvé setkala s letcem Frankem Williamsem, který se s ní podělil o svou malou porci rýže. Spolu měli strávit zbytek života.

Williams přesvědčil velitele tábora, aby ji zaregistroval jako oficiálního válečného zajatce s číslem „81A Gloeger Medan“. Byla tak jediným psem, který byl registrován jako válečný zajatec během druhé světové války. Judy zvyšovala morálku v zajateckém táboře a také štěkala, když se k vězňům blížili jedovatí hadi, krokodýli nebo dokonce tygři. Vyrážela také do okolí tábora a nosila zajatcům krysy a hady. Když byli vězni v červnu 1944 posláni zpět do Singapuru, byla propašována v pytli rýže a vůbec nekňučela, aby neprozradila svou přítomnost strážím. Následující den byla loď Haruku Maru torpédována. Williams vystrčil Judy z okénka ve snaze zachránit jí život (byť to bylo 4,5 metru nad hladinou). Podařilo se mu z lodi utéct (přes 500 lidí tehdy utonulo), ale poté byl znovu zajat a poslán do nového zajateckého tábora. Nevěděl, zda Judy přežila, ale brzy začal slýchat příběhy o psovi, který pomáhal topícím se mužům dostat se po ztroskotání na plovoucí trosky. V novém táboře se spolu znovu setkali.

„Nemohl jsem uvěřit svým očím! Když jsem procházel branou, skočil na mě štěkající pes a srazil mě. Nikdy jsem nebyl šťastnější, než když jsem zase uviděl svou starou psí holku!“ Strávili spolu krušný rok v táboře na Sumatře. „Judy mi zachránila život mnoha způsoby,“ řekl Williams. „Ale nejdůležitější ze všeho bylo, že jsem měl důvod žít. Stačilo se podívat do těch unavených, krví podlitých očí a zeptat se sám sebe: ‚Co by se s ní stalo, kdybych zemřel?‘ Musel jsem pokračovat.“

Skutečný důvod, proč je letošní chřipka nejhorší za poslední roky

Když válka skončila, byla Judy propašována na palubu vojenské lodi mířící zpět do Liverpoolu. V Anglii jí byla v květnu 1946 udělena Dickinova medaile (tzv. „Victoria Cross“ pro zvířata). Nápis na ní zněl: „Za velkolepou odvahu a vytrvalost v japonských zajateckých táborech, která pomohla udržet morálku mezi jejími spoluvězni, a také za svou inteligenci a ostražitost, kterou zachránila mnoho životů.“

Ve stejné době byl Frank Williams oceněn White Cross of St. Giles od PDSA za oddanost Judy. Frank a Judy strávili první rok po válce návštěvami příbuzných anglických válečných zajatců, kteří nepřežili. Judy tehdy prý vždy poskytovala rodinám útěchu. Dne 22. července 1946 byla dvojice demobilizována a Frank vzal Judy domů do Portsmouthu. Dne 10. května 1948 odjeli pracovat do východní Afriky. Zde měla Judy třetí a poslední vrh štěňat (první měla na lodi krátce před válkou a druhý v zajateckém táboře). O dva roky později bylo zjištěno, že trpí rakovinou. Nádor byl sice odstraněn, ale utrpěla infekci a 17. února 1950 musela být utracena. Bylo jí téměř 14 let. Pohřbena byla ve své letecké bundě RAF se svými medailemi. Frank strávil dva měsíce budováním žulového a mramorového památníku na její památku, jehož součástí byla deska popisující její životní příběh.

Zdroj: nmwdm.org.uk, defensemagazine.com

Autor: Radomír Sedláček – Kabinet kuriozit