Libanon podepsal námořní hraniční dohodu s Izraelem

Po dvou samostatných podpisech v Naqouře v Libanonu byla nyní mezi Tel Avivem a Bejrútem uzavřena dohoda o námořních hranicích, kterou se dosud nedařilo uzavřít a jejíž postup se zastavil na více než 10 let. 8. října dosáhly izraelská a libanonská vláda dohody o vymezení námořních hranic, což oběma stranám umožnilo zřídit vlastní výlučnou ekonomickou zónu (EEZ).

Navzdory tvrdé kritice od izraelského opozičního vůdce Benjamina Netanjahua spolu s tichým uznáním, že hrozby Hizballáhu učinily dohodu z izraelské strany realitou, označil izraelský premiér Yair Lapid dohodu za „obrovský úspěch“. Stejně spokojená byla i libanonská vláda, když prezident Michel Aoun v předem natočeném rozhovoru prohlásil, že dohoda zabrání válce a připraví cestu k pozdějšímu „dialogu“ o vyřešení probíhajícího sporu o pozemní hranici. Generální tajemník libanonského Hizballáhu Seyyed Hassan Nasrallah dohodu také ocenil a prohlásil, že dokument je „velkým vítězstvím Libanonu jako státu“, čímž vyvrátil tvrzení o normalizaci jako „nepodložené“.

Hlavním faktorem, který stál za podpisem dohody, byla libanonská politická strana Hizballáh. Ačkoli západní média bagatelizují její roli, ozbrojené křídlo Hizballáhu bylo zjevně hlavní hnací silou, která připravila cestu k rychlému podpisu dohody o vymezení námořních hranic. V červenci, v době, kdy se léta nemluvilo o skutečném řešení problému, vyslala izraelská smluvní společnost Energean lodě do oblasti Karish, což vyvolalo velmi silný odpor ze strany libanonského státu. V té době byla ložiska zemního plynu Karish umístěním považována ve sporné zóně ze strany Libanonu, který tvrdil, ale nikdy plně neratifikoval své tvrzení, že část naleziště plynu byla v libanonských teritoriálních vodách. Tato nárokovaná hranice je známá jako linie 29, která byla neformálně navržena Libanonem, aby zahrnovala část pole Karish a celou oblast Qana jako libanonskou. Izrael odpovídal svým tvrzením, že Karish se nachází v jeho vlastní výlučné ekonomické zóně, což bylo v té době nepodložené tvrzení vzhledem k tomu, že nebyly vymezeny žádné námořní hranice.

Libanonský Hizballáh se poté rozhodl do záležitosti vložit a prohlásil, že těžba plynu z naleziště Karish Izraelem je „červená linie“ a že mocné ozbrojené křídlo hnutí zasáhne pole i mimo něj, pokud by Izrael těžil zemní plyn před demarkací námořních hranic. Libanonský Hizballáh na důkaz vážnosti svého tvrzení vyslal na místo tři průzkumné bezpilotní letouny a čekal, zda je Izrael sestřelí. Tel Aviv projevil neschopnost bránit se útoku Hizballáhu, neúspěšnou snahou sestřelit drony běžnými prostředky. Libanonská odbojová skupina podnikla podle jejího vůdce Seyyeda Hassana Nasralláha také řadu dalších kroků, které budou údajně odhaleny později.

Poslední vážná jednání o demarkaci hranic, ke kterým došlo před tímto rokem, se uskutečnila pod dohledem bývalého amerického zprostředkovatele mezi oběma stranami Frederica Hofa v letech 2011-2012. V té době Tel Aviv žádal, co nazývali linií 1, která Izraeli umožňovala přístup k většině oblasti Qana a obrovské oblasti v libanonských vodách. V reakci na protinávrh Libanonu, který se nazýval linie 23, Izraelem tento jednoznačně odmítnul jako nepřijatelný, a tak tehdejší americký zprostředkovatel navrhl takzvanou „linii Hof“, která přidělovala jen asi polovinu pole Qana Libanonu.

Po letech, kdy Izrael odmítal jakýkoli přístup mimo jeho deklarovanou linii 1, znamenal tento rok skutečný zlom. Libanon je od roku 2019 ve stavu finančního kolapsu a zoufale potřebuje finance na oživení svého trpícího národa, což – jak Bejrút věřil – je možné pouze s přístupem k jeho ložiskům zemního plynu. Hizballáh využil této příležitosti a vložil se celou vahou váhu do problému a hrozil totální válkou, pokud Izrael a americký zprostředkovatel Amos Hochstein nevezmou požadavky libanonské vlády vážně.

To, co následovalo, bylo pro Izrael dilema; buď vstoupí do katastrofické války, ve které Hizballáh zhruba vyrovná jakoukoli destrukci způsobenou Libanonu, čímž zlikviduje izraelské vyhlídky na zdvojnásobení vývozu plynu, jak bylo navrženo ke splnění požadavků Evropské unie, nebo se pod tlakem složí a udělí Libanonu jeho práva. Je jasné, že Yair Lapid, který je favoritem vlády USA na premiéra v listopadových izraelských volbách, se rozhodl, že jde o naléhavou záležitost, a rozhodl se pod tlakem ustoupit. Hizballáh na druhé straně vyčkával ve zvýšené pohotovosti a varoval izraelskou stranu, že překročení červené linie těžby plynu z Karishského pole před dohodou způsobí válku. Libanonská odbojová strana nebyla součástí jednání o námořních hranicích, ale údajně jí byl umožněn přístup k monitoringu podmínek.

Izrael původně tvrdil, že k těžbě zemního plynu z naleziště Karish mělo dojít v září, ale evidentně těžbu odložil, aby se vyhnul překročení červené linie Hizballáhu. Po dosažení dohody však Izrael udělil firmě Energean, která je odpovědná za těžbu, povolení k těžbě v úterý, což umožnilo těžbu jeden den před podpisem dohody o námořních hranicích. Byl to evidentní štoulec Hizballáhu, pokus mít poslední slovo, stejně jako narušení libanonských teritoriálních vod těsně před podpisem dohody, což přimělo libanonskou delegaci, aby požadovala opuštění svých vod izraelským námořnictvem před podpisem dohody.