Jak by se na nás budou dívat lidé za 50 let, jestli dnes zastavíme biotechnologické šílenství?
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi ZDE
Píše se rok 23 PB (post-biotechnologie), nebo 2076 n. l. v tom starém počítání, které dnes používá jen málo z nás…
Většina historiků mé generace, kteří se narodili dlouho po objevení dvojité šroubovice DNA, si uvědomuje, že zopakování událostí nyní zavržené biotechnologické éry zahrnuje nejen snahu porozumět tomu, jak se naše kolektivní minulost stala tak destruktivní, ale také pochopit naši vlastní osobní cestu minovým polem hrůzných nápadů. Proces snahy porozumět sociální dynamice a vědeckým slepým uličkám , které se staly tak nedbalými životem. Proces uvědomění si naprosté, ale nenucené zločinnosti údajné lékařské praxe a výroby syntetických potravin, který přesto ovládl všeobecnou představivost.
Pro příští generaci historiků a pro to, co z lidstva zbylo, nepředstavují znaky oněch neklidných časů – takzvané převzetí moci technokraty, osud několika nespokojenců, kteří se odmítli podílet na biotechnologickém snu, množství lidí, kteří byli nenapravitelně poškozeni nebo zemřeli – žádnou společnou paměť.
Abychom tedy mohli rekonstruovat a nově interpretovat události, musíme vzít v úvahu nejen chronologii a rozhodnutí vůdců, kteří měli vést národy do zapomnění, ale také osobní spisy těch, kterých se to týkalo. Jednotlivci, kteří trpěli, zoufalství těch, které dostihly události, jež nemohli ovlivnit, a krvavé odhodlání několika elit prosadit biotechnologii až do jejího hořkého konce – proces, který schvaloval jakékoli lži a připouštěl jakékoli utajování, bez ohledu na to, jak byly velké nebo zjevně odporující faktům.
Právě tyto hlasy, obsažené v písemných záznamech, které se dosud dochovaly, odhalují, co se vědělo nebo tušilo během zmatků a rostoucího strachu. Odhalují také naprostou slepotu téměř celého lidstva vůči možným konečným důsledkům úpravy genů. Lidé, kterým byl znemožněn přístup ke kritické a otevřené diskusi, byli bez dostatečných informací vystaveni zcela novým genetickým zásahům. V částečné nevědomosti nebo pod tlakem se smířili s účastí, mnozí tak dokonce činili hrdě a radostně, ale všichni měli být brzy konfrontováni s děsivou realitou.
Éra biotechnologií začala v roce 1953 našeho letopočtu, jen několik let po krveprolití druhé světové války. V té době ani po více než čtyřicet let nikdo netušil, že se zvedá opona nad dalším smrtícím obdobím, kdy bude docházet ke ztrátám na životech. V utajených laboratořích a zahaleny rouškou tajemství se rozplétaly propletené nitky života a znovu se skládaly do dalších cizích tvarů.
Pro pochopení sebevražedného spěchu ke kolektivnímu vyhlazení, který charakterizoval pozdější období 100 let biotechnologických experimentů, je rozhodující uvědomění si, že naše genetická výbava je jen jednou stranou mince života. Tou druhou bylo naše vlastní vědomí, které zahrnovalo vše, co nás činí lidmi – empatii, sebereflexi, diskriminaci, morálku, pravdu, světskost a smysl pro kolektivní osud. Mysl a tělo jsou nerozlučně spjaty. To vše bylo naivně ohroženo, aby byly uspokojeny kvazibožské vměšovací tvůrčí aspirace biotechnologů, šíleně ziskové farmaceutické lobby a po moci toužících zastánců nového světového řádu. Jak srazili svět na kolena a téměř zničili civilizaci – pokud vůbec kdy existovala – je předmětem této historie.
Když čteme dobové kroniky a uvědomíme si, že fyzické zdraví a selhání inteligence se k účastníkům plížily zprvu nepozorovaně, dokud nebylo téměř pozdě, mrazí nás. Málokdo chápal, že základní kámen stability vyšších lidských schopností a zdraví je tak křehký, tak závislý na absolutní integritě lidského genomu – zázraku jemně vyvážené struktury s prakticky nekonečným množstvím vzájemných vazeb schopných vzdorovat druhému termodynamickému zákonu, zákonu univerzálního rozpadu.
Jak se genetické úpravy stávaly zábavou lidstva, ušlechtilé city, tvůrčí inteligence a nezištné pudy, které závisely na genetické struktuře, postupně upadaly a ustupovaly hrubosti, zlobě, násilí, krátkozrakému vidění, tuposti, zmatku a bezohlednosti k následkům. Zásadní fyziologické homeostatické zpětné vazby, orgánové systémy, reprodukční procesy a imunitní systém přestaly fungovat jako v minulosti, a to i u mladých lidí. Dlouhověkost se náhle stala vzácnou.
Navzdory varování několika málo lidí drtivá většina z nich neprováděla zkoumání ani se nepostavila čelem k tomu, co dnes naivně považujeme za samozřejmé. Zůstali neinformovaní nebo někteří záměrně mlčeli s vědomím, že plavou s proudem. Zapomínáme, jaké to bylo žít s neutuchajícím přesycením reklamou, kontrolou, cenzurou, zábavou a nátlakem vrstevníků, který pronikal do každé skuliny společnosti. Ty zprostředkovávaly pochopení, že biotechnologie předznamenávají slavnou budoucnost. Bylo to správné. Nevyhnutelně se poškozeným zdaleka nepomohlo, ale naopak se jim řeklo, že to schytávají za celý kolektiv.
Celosvětové probuzení do nebezpečí, k němuž došlo v posledním desetiletí biotechnologické éry, je dnes všem dobře známé a vrylo se do naší kolektivní paměti. Ztráta spojitosti s životem je stále ještě nedořešená. Boj za záchranu bezpečnosti a ochranu našeho genetického dědictví je nyní základem našeho kréda. Zvedli jsme se z hrany propasti, ale už jsme za to zaplatili vysokou cenu.
Co by se stalo, kdybychom nezakročili právě včas a biotechnologii zcela nezastavili, se můžeme jen dohadovat. S odstupem několika let je to nyní nepředstavitelné. Příběh o tom, jak jsme získali zpět své zdraví a zdravý rozum, můžeme nyní vyprávět s moudrostí zpětného pohledu a prostřednictvím slov účastníků, obětí, viníků a pravdomluvných.
To vše je samozřejmě fikce ve vymyšlené budoucnosti, ale extrémní rizika biotechnologií jsou reálná a vědě dobře známá i dnes, v roce 2022 našeho letopočtu.
