Hanebnost prezidenta, premiéra a ministra Beka: Kdy dá Petr Pavel Posseltovi vyznamenání? Sudeťáci rozbili naši republiku a vraždili. Teď jim za to chodíme děkovat. Milí krajané? Čeští zrádci a kolaboranti 2023

IVAN POLEDNÍK je zhnusen z toho, jak současné politické „elity“ – včetně komunistického rozvědčíka na Pražském hradě – se chodí lísat k Sudeťákům – a plivou přitom na památku našich hrdinů protiněmeckého odboje

Letošní připomínka výročí osvobození naší vlasti od ničivé německé okupace se v podání nejvyšších ústavních činitelů – prezidenta a premiéra (ale nezaostávali ani další vládní politici) – nesla zcela ve znamení novodobého historického revizionismu a poklonkování Německu, tedy následnické zemi našich někdejších okupantů.

Prezident Petr „Pávek“ Pavel 21. května vystoupil na každoroční Terezínské tryzně na terezínském Národním hřbitově s projevem, který obsahoval i tyto „pozoruhodné“ pasáže:

„Na oběti našich historických chyb nesmíme zapomínat.“.

nebo

„Odpovědnost za zločiny, které páchali naši předkové, musíme přijmout, a poučit se z nich.“.

Je to něco neslýchaného a absolutně nepřijatelného. Jak samo o sobě – ale hlavně v kontextu času a místa, kde byla tato slova pronesena a u vědomí všech historických souvislostí.

Urážka vlastního národa

Na základě toho lze jednoznačně konstatovat, že prezident svým terezínským projevem hrubě urazil český národ, zejména však všechny oběti genocidní německé okupace naší vlasti v letech 1938 až 1945 a všechny statečné bojovníky proti ní.

To je u prezidenta republiky nepřípustné – a nelze se vymlouvat  na něvědomost, neznalost, nepochopení, na IQ 107, anebo na někoho, kdo mu tento projev připravoval či přímo napsal.

To neobstojí. Prezident v takto zásadních věcech z hlediska historie a samotné existence vlastního státu chybovat nesmí. Ve svém úřadě, který se tradičně těší úctě českých občanů, totiž prezident reprezentuje nikoli pouze nás a naši současnost, ale rovněž i historii našeho samostatného státu a tudíž i naše předky, kteří tento stát vybojovali a udrželi, často za cenu vlastních životů – a které nyní nesmírně zákeřně urazil.

To prezident České republiky nikdy nesmí udělat. Zde nejde o běžný politický spor. Lze mít na stovky věcí rozdílné politické názory a veřejně je prezentovat. To je v pořádku, to je podstata tradiční (nikoli liberální) demokracie. Ale kopat do mrtvých a zpochybňovat kořeny naší státnosti a její základní étos?

To už je hodně přes čáru. A nic jiného v tomto případě nejde. Za to musí nést prezidnet odpovědnost a je povinností se proti tomu hlasitě ozvat. Zejména z úcty k našim předkům, otcům a dědům, ke všem Češkám a Čechům, kteří srdnatě (a nakonec vítězně) bojovali proti německému okupačnímu teroru. A kteří v tomto boji mnohdy padli, anebo se stali jeho oběťmi.

Naši předkové, někdejší občané českého a československého státu, totiž nikdy žádné hromadné zločiny, natož zločiny srovnatelné svou povahou s těmi německými, jako národ ani jako jednotlivci nikdy nepáchali.

Naopak, podle aktuálních výsledků bádání historiků Vojenského ústředního archívu v Praze činí počet obětí německé okupace naší vlasti zhruba 343 tisíc osob v rámci celého někdejšího československého státu.

Do tohoto počtu ovšem nejsou zahrnuti lidé, kteří zemřeli po druhé světové válce na následky týrání, perzekucí, věznění v německých koncentračních táborech a věznicích či na následky tzv. totálního nasazení na (často otrocké) práce v Německu a podobně.

Co by tedy mělo zaznít v projevu hlavy českého státu na Terezínské tryzně od českého prezidenta především?

Jen malé ohlédnutí

Například to, že v tzv. Malé terezínské pevnosti bylo za druhé světové války sídlo nechvalně proslulé věznice pražského gestapa, kterou prošlo okolo třiceti tisíc vězňů, hlavně českých odbojářů. Velitelem této věznice byl Heinrich Jöckel, k nejhorším a nejbrutálnějším dozorcům patřili Hans Lewinsky, Albert Neubauer, Wilhelm Schmidt, Stefan Rojko či Anthon Malloth.

Všechno to byli důstojníci SS, poslední dva jmenovaní zemřeli v požehnaném věku kolem devadesáti let, v klidu a na svobodě, před zhruba dvaceti lety. Přičemž Rakušan Malloth v Terezíně prokazatelně osobně ubil přes 100 vězňů.

To nám mimochodem leccos vypovídá o německém a rakouském vyrovnání se s nacistickou minulostí, které nám bývá dáváno často (a v rozporu s realitou) za příklad a vzor. Tito lidé nebyli našimi předky, pane Pavle!

Od roku 1943 v Terezíně rovněž probíhaly popravy v takzvaném režimu zvláštního zacházení, což znamenalo okamžité vraždy bez jakéhokoli, byť formálního, soudního procesu. 2. května roku 1945 zde provedli Němci největší hromadnou popravu během celé okupace – šlo o vraždu padesáti dvou Čechů, zejména mladých lidí a studentů. Tato poprava proběhla na přímý rozkaz K. H. Franka, státního tajemníka a státního ministra tzv. protektorátu Čechy a Morava a dlouholetého politického předáka českých sudetských Němců.

Frank touto popravou mimochodem porušil rozkaz samotného velitele Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Ernsta Kaltenbrunnera, který v dubnu 1945 Terezín navštívil a zakázal popravy doposud neodsouzených vězňů.

To jen tak na okraj pro české milovníky a časté návštěvníky sudetoněmeckých sjezdů.

Posselt zlepšovatel

Přímo v Malé pevnosti terezínské pevnosti tedy zahynulo na 2 600 lidí – na popravišti, v důsledku nelidských podmínek, mučení, hladu a nedostatečné lékařské péče. V sousední Hlavní pevnosti, v tzv. terezínském ghettu, pak zemřelo okolo 35 000 mužů, žen a dětí, našich spoluobčanů židovského původu
a vyznání.

Dalších 90 000 jich pak bylo odtud posláno transporty do vyhlazovacích táborů na území Polska. Drtivá většina to nepřežila.

Nesmíme na ně nikdy zapomenout – ani na to, kdo je za jejich trýznivou smrt zodpovědný. Ti, kdo jsou za tato zvěrstva zodpovědní, nejsou naši předci!

Bohužel, existují zde důvody k tomu domnívat se, že terezínský projev prezidenta Pavla nebyl nějakým náhodným omylem či vybočením, ale spíše určitým signálem o tom,  jaké jsou jeho představy, či spíše představy jeho nejbližšího politického okolí, o směřování české zahraniční politiky. A jsou to představy a cíle nechutné a nepřijatelné.

O co jde? O to, že jen pár dní před hanebným projevem v Terezíně se prezident Pavel zúčastnil zahájení „Bavorsko-českých týdnů přátelství“ v německém Selbu. Kam dorazil efektně na motocyklu. Asi hlavně proto, aby zakryl to podstatné, co bylo s touto jeho návštěvou spojeno.

A tím je skutečnost, že zde vystoupil  se zdravicí a jmenovitým osobním poděkováním Berndu Posseltovi, dlouholetému předsedovi Sudetoněmeckého landsmanšaftu, za  zásluhy o zlepšení a rozvoj v česko-německých vztazích. Chybělo snad už jen to, aby jej dekoroval nějakým vysokým českým státním vyznamenáním. Čehož se lze v blízké budoucnosti reálně obávat.

„Vítám posun v Sudetoněmeckém krajanském sdružení a chtěl bych poděkovat Berndu Posseltovi, opravdu si toho vážím. Děkuji Berndtu Posseltovi za zlepšení německo-českých vztahů.”. To na této akci prohlásil mimo jiné český prezident.

Milí krajané

Je to značně zlomový okamžik, protože tímto svým vystoupením dal Petr Pavel do rukou Posseltovi a jeho soukmenovcům bianko šek, jehož obsah zní asi takto:

„Soudruzi, podívejte se, hlava českého státu nám vyjadřuje podporu, tak jí využijme, jak jen to půjde!“.

Tento prezidentův ponížený postoj vůči tzv. sudetským Němcům je ovšem – opět bohužel – ještě posílen totožným přístupem předsedy české vlády Petra Fialy, který nedávno, 9. května, v den výročí osvobození naší vlasti od německé okupace, rovněž při návštěvě v Bavorsku,  v pomyslném předklonu poděkoval Berndu Posseltovi za jeho údajně mimořádný přínos pro česko-německé vztahy.

A jako jakýsi až zvrácený „bonus“ tehdy ohlásil, že na nejbližší sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu koncem května do Řezna přijede zástupce české vlády, kterým bude jinak téměř neviditelný ministr školství Bek.

A to se pak, skutečně stalo, poslední květnový víkend (mimochodem v den 81. výročí „exekuce“ kata českého národa Reinharda Heydricha) zde tento člen české vlády pronesl lokajský projev, který zahájil oslovením politických dědiců K.H. Franka a Konráda Henleina pozdravem „Milí krajané“!.

A zřejmě to nebylo proto, že by mu předtím bylo v utajení uděleno měmecké státní občanství.

Je to naprostá hanebnost a větší útok na české národní zájmy si lze jen těžko představit. Zároveň jde o další pomyslné plivnutí na hroby všech obětí německé okupace českých zemí a všech statečných bojovníků proti ní.

Mimochodem, premiér Petr Fiala těsně spolupracuje s Berndem Posseltem již od raných devadesátých let minulého století, kdy řídil moravskou sekci Panevropské unie a Posselt byl místopředsedou (a později předsedou) Panevropské unie v Německu.

Ale zpět k účasti ministra české vlády na sjezdu tzv. sudetských Němců. Jedná se o naprosto nepřijatelný krok, a to nejen pro jeho zcela nevhodné načasování.

Revanš

Čeští Němci, tedy německá menšina žijící v předválečném Československu, nejen ti z pohraničí, se ve velké míře podíleli na okupaci naší vlasti a na protičeských represích, se kterými byla tato okupace neoddělitelně spojena.

Tato německá menšina se rovněž zcela zásadním způsobem podílela na rozbití první demokratické Československé republiky a následném zničení československé i české státnosti.

Ruku v ruce s říšskými Němci a s jejich hitlerovským vedením  usilovali i o konečné zničení a vyhlazení českého národa. Existují o tom i nesčetné dokumenty – v čele se známým pražským projevem protektora Reinharda Heydricha z října roku 1941.

Za to byli po válce po právu z Československa odsunuti. Od té doby usilují o revanš a o revizi poválečného uspořádání – včetně požadavků na majetkové restituce a o prolomení tzv. Benešových dekretů, což jsou správným označením Ústavní dekrety prezidenta republiky schválené poválečným československým Parlamentem a jako takové jsou i základním stavebním kamenem a pevnou součástí českého právního řádu.

Všechny takzvané  sudetoněmecké organizace, které Posseltův landsmanšaft zastřešuje, jsou dlouhodobě proti České republice ostře nepřátelsky zaměřené, a proto nesmíěj být pro jakoukoli českou vládu partnery.

Nemluvě o jasných a jednoznačných nacistických ideologických i personálních kořenech sudetoněmeckého landsmanšaftu. Jednání se sudetskými Němci, včetně účasti zástupců české vlády na jejich sjezdech, je evidentní zradou českých národních zájmů!

Jak se v tomto ohledu musí cítit poslední žijící pamětníci druhé světové války a veterání protiněmeckého odboje? Tedy lidé s dosud mnohdy nezhojenými fyzickými i psychickými šrámy z války, anebo jejich potomci? Lidé, jejichž  rodinní příslušníci byli Němci, i těmi sudetskými,  mučeni, vraždění a plynováni?

Myslí na toto prezident, premiér a ministr Bek, když pronášejí své nehorázné výroky a klání se a vlichocují sudetským Němcům? Tedy těm lidem, jejichž předkové se přímo podíleli na vraždění Čechů ve velkém?

A co by na to asi řekli naši národní hrdinové, Morávek, Kubiš, Gabčík a další? Musejí se v hrobě obracet…

Zdroj v srdci Čech

Všechny tyto záležitosti mají jednoho společného jmenovatele, kterým je úsilí o přepisování našich novodobých dějin a výsledků druhé světové války. A snaha o záměnu jejích příčin a následků a také jejich viníků a obětí.

K tomu nelze mlčet!

Mimochodem – obdobné chování českých politiků za tzv. Protektorátu bylo, jako kolaborantské a vlastizrádné, po druhé světové válce zcela po zásluze trestněprávně sankcionováno.

Podbízení se a omlouvy sudetským Němcům ze strany českých ústavních činitelů a vládních politiků, stejně tak jako plíživá „normalizace“ nacismu a zlehčování hrůz německé okupace,  jsou pošpiněním památky našich předků, nepřípustným stavěním viníků a obětí na stejnou úroveň a relativizací krystalického zla.

A nic na tom nemění skutečnost, že jejich zdroj se nyní nachází i na Pražském hradě a ve Strakově akademii.