Detailní zpráva si vzala na paškál falešný „dovoz demokracie“ jako základní prostředek hegemonie USA

V důsledku toho byl Slobodan Milošević politickými manévry ze strany USA donucen k rezignaci a až do své smrti se musel zodpovídat za takzvané válečné zločiny před Mezinárodním soudním dvorem v Haagu. Po tomto brutálním americkém zásahu se Svazová republika Jugoslávie postupně rozpadla a v roce 2003 zůstalo pouze Srbsko a Černá Hora. Po získání nezávislosti Černé Hory v roce 2006 byla bývalá republika zcela rozdrcena zásahem USA.

2.2. Puč proti ukrajinské demokracii s nepokoji a válkou

Od přelomu tisíciletí USA neustále zvyšovaly svou politickou intervenci na Ukrajině, což vedlo ke dvěma politickým otřesům v zemi a posunulo ukrajinskou vládu z jejího „proruského“ k „ protiruskému“ postoji.

V roce 2004 Spojené státy iniciovaly změnu režimu na Ukrajině prostřednictvím takzvané „ oranžové revoluce“ prostřednictvím Národního demokratického institutu (NDI). Po pouhých dvou letech růstu však ukrajinská ekonomika sklouzla zpět do recese.

Ukrajinský prezident Janukovyč, který byl demokraticky zvolen v roce 2010, podepsal 21. února 2014 po zprostředkování ze strany Německa a Polska dohodu s politickou opozicí o řešení krize na Majdanu.

To znepokojilo atlantské síly stojící za pučisty a povstaleckými sílami. S financováním od National Endowment for Democracy (NED) a Sorosovy Open Society Foundations (OSF) bylo možné manévrovat hnutím sociálního povstání.

Tímto způsobem by bylo možné řešit a v případě potřeby eskalovat vnitřní konflikty a spory na Ukrajině: Vážné nepokoje se skrytou podporou obskurních služeb vedly k převratu pouhý den po 21. únoru 2014, který vedl k nucenému exilu tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče.

Ale večer předtím prezident Obama osobně zavolal Putinovi, aby ho uklidnil a řekl mu, aby si nedělal starosti.

USA dvakrát zasahovaly do ukrajinské vnitřní politiky, což způsobilo politické nepokoje po více než dvě desetiletí. Především nebyl nikdy dodržen slib demokracie a prosperity pro ukrajinský lid. Naopak ukrajinská ekonomika stagnovala a zhoršovala se.

Politické zmatky umístily Ukrajinu přímo doprostřed dlouho plánované geopolitické bouře mezi Evropou a USA na jedné straně a Ruskem na straně druhé. Americkou takzvanou „demokratickou“ podporu Ukrajiny a jejích povstaleckých sil lze mnohem více považovat za konečnou příčinu a přímý spouštěč současné rusko-ukrajinské války.

2.3. Po „Rose Revolution Georgia“ čeká bolest a utrpení

Po rozpadu Sovětského svazu zahájily USA program na „podporu nově nezávislých států“. Zmobilizovaly všechny prostředky k zavedení opatření v bývalém Společenství nezávislých států (SNS) zaměřených na vytvoření „ demokratické půdy“ a „demokratické atmosféry“ s „demokratickými úředníky“, aby daly „demokratický příklad“ přeměnily postižené země na takzvané „demokracie nového typu.“

V roce 2003 americká vláda připravila svou „revoluci růží“ v Gruzii, která přivedla k moci proamerický režim Michaila Saakašviliho. Po „revoluci růží“ USA tlačily Gruzii k prozápadní, ale protiruské politice. To okamžitě vedlo k velkým ztrátám v gruzínském zahraničním obchodu. Ekonomická situace země se zhoršila: podle Světové banky žilo v roce 2007 38,8 % Gruzínců pod hranicí chudoby!

2.4. Infiltrace Běloruska proti zvolené vládě

V srpnu 2020 byl znovu zvolen běloruský prezident Alexandr Lukašenko. Opozice podporovaná USA zpochybnila výsledky voleb a během několika dní vyvolala masivní protesty. Carl Gershman, tehdejší prezident NED, připustil, že NED již dlouho působí v Bělorusku a angažuje se v „občanských hnutích“ ve východních oblastech Vitebsk a Gomel.

V únoru 2022 Damon Wilson, současný prezident NED, jednal s běloruskou opoziční vůdkyní Svjatlanou Čichanovskou na summitu demokracie v Denveru o tom, jak svrhnout takzvanou „diktaturu“ Alexandra Lukašenka. Vyměnili si také názory na další financování „demokratického hnutí.“

Otevřená veřejná podpora ze strany Američanů ke svržení legitimní zahraniční vlády, která se těší silné podpoře veřejnosti, ukazuje na krajní pohrdání veřejnou vůlí a suverenitou běloruského lidu. Ukazuje, že takzvaná americká „demokracie“ nepředstavuje pouze kryptodemokracii, ale antidemokracii, která se jen dovedně skrývá za maskou pokrytectví.

2.5 S politickými loutkami proti jihovýchodní Evropě

Americká administrativa využívá NED k financování politických stran v jihovýchodní Evropě, trénuje jejich vůdce, aby nestydatě zasahovali do politických záležitostí cizích zemí, a používali „politické loutky“ ve službách USA na úkor svých vlastních národních zájmů.

V roce 2020 poskytl NED 820 000 dolarů deseti zemím jihovýchodní Evropy prostřednictvím programu Party Integrity NDI, aby poskytl technickou pomoc a školení vůdcům 35 stran, včetně konzervativců, liberálů a sociálních demokratů. Projekt představoval základní nástroj NED pro zásah do vývoje pravicových politických hnutí v jihovýchodní Evropě a pro jejich sladění se strategickými zájmy USA.

3.0 „Předstíraná demokracie“ v čele poškozování Afriky

Aby upevnil globální hegemonii USA, postavil se Washington do čela „falešné demokracie“ i proti africkým zemím. To přineslo na africký kontinent mnoho katastrof a velké krveprolití.

USA pod praporem „americké demokracie“ neustále zasahují do vnitřních záležitostí afrických zemí různými prostředky: zejména vojenskými intervencemi, ekonomickými embargy a politickými sankcemi, které obzvláště tvrdě zasáhly Angolu, Somálsko, Libyi a další země. Intervence vedly k vleklým nepokojům, brutálním válkám a velkým lidským tragédiím s ničením a vysídlením.

3.1 Občanská válka v Angole s nevýslovným lidským utrpením

V 70. letech americká podpora sil, jako je União Nacional Para an Independência Total de Angola (UNITA), vedené Jonasem Savimbim, účinně prodloužila občanskou válku v Angole a vážně narušila demokratický pokrok země. V roce 1975 se k moci dostalo socialistické Lidové hnutí Libertação de Angola (MPLA).

S cílem omezit sovětský vliv v Africe pak USA podpořily nespokojené UNITA a Frente Nacional de Libertação de Angola(FLNA) a tím záměrně vyprovokovaly angolskou občanskou válku.

Válka skončila až poté, co byl v roce 2002 zabit vládními silami Amerikou podporovaný vůdce Jonas Savimbi. Teprve poté se angolskému lidu podařilo nastoupit demokratickou cestu, která odpovídá jeho národním potřebám. Země stále trpí pomalým ekonomickým oživením a pomalým demokratickým pokrokem kvůli dědictví  občanské války.

3.2 Získání libyjského bohatství a ropy díky „dovozu demokracie“

V roce 2011 USA a další západní země drze zasáhly do libyjského povstání a proměnily konflikt ve vleklou mezinárodní válku. Zahraniční síly a regionální skupiny bojují o kontrolu nad zemí i dnes.

Síly Severoatlantické aliance (NATO) vedené USA zahájily vojenský útok na Libyi. Kromě bombardování vojenských zařízení patřících libyjským vládním silám také bez rozdílu bombardovaly silnice, elektrárny a obytné oblasti, což vedlo k velkému počtu mrtvých a zraněných civilistů.

To vedlo k nepředvídatelným humanitárním katastrofám nejen v Libyi, ale v celé severní Africe. K 13. červenci 2011 nálety západních spojenců zabily 1108 civilistů a zranily 4500 dalších, uvádí zpráva tehdejší libyjské vlády.

Stejně jako v Iráku zasáhla po vojenské intervenci v Libyi i americká vláda do takzvané „politické rekonstrukce“ země. USA naléhaly na novou proamerickou administrativu, aby jí udělila právo využívat energetické zdroje, a upevnila tak dominanci USA nad světovou ekonomikou.

V lednu 2016 americké ministerstvo zahraničí odhalilo některé e-maily od bývalé ministryně zahraničí Hillary Clintonové a zveřejnilo údajnou „skutečnou hrozbu,“ kterou představuje Kaddáfího administrativa:

Washington v té době předpokládal, že Kaddáfí plánuje vzít 143 tun libyjských zásob a využít zlato a stříbro k vytvoření panafrického měnového systému a k obchodování s ropou a dalšími produkty. Tento plán přímo zpochybnil jádro „dolarové hegemonie“ a přiměl USA k agresivní intervenci v Libyi, což nakonec vedlo k tragédii devastace a vysídlení.

3.3 Americké jednotky v Somálsku brání národnímu rozvoji

USA mají dlouhou historii vojenských intervencí v Somálsku. Jejich nejasná politika vedla v posledních letech k eskalaci občanských nepokojů v zemi. Změna vlády z Donalda Trumpa na Bidena vedla k obratu v americké politice vůči Somálsku, ale prohloubila vnitřní nepokoje.

Na konci roku 2020 Trumpova administrativa nařídila americkým vojákům, aby se stáhli ze Somálska. Tento krok nepochybně dále destabilizoval mírový proces a obnovu země, zvláště když země čelila vážné teroristické hrozbě s nadcházejícími parlamentními a všeobecnými volbami.

16. května 2022 nastupující americký prezident Joe Biden znovu vydal rozkaz pro americkou armádu k nasazení stovek vojáků do Somálska. S návratem americké armády by měla být obnovena stálá americká vojenská přítomnost v regionu, aby bylo možné účinněji bojovat proti skupině Al Shabab.

Politická konfrontace obou stran v Americe vede ke klikaté politice a kromě všech negativních důsledků pro USA také k přetrvávající nestabilitě v zámoří. Obětí vnitropolitických sporů uvnitř USA se staly i další země.

Somálsko ztratilo právo na nezávislost, autonomii a seberozvoj díky americké vnitřní politice. Jak Trumpovo stažení, tak Bidenův „návrat“ do Somálska sloužily politické agendě vládnoucích stran a jejím cílem bylo zachovat americkou hegemonní moc po celém světě. Příklad jasně ukazuje, že USA vždy staví své vlastní národní zájmy nad zájmy jiných zemí.

4.0 „Předstíraná demokracie“ za „tragédiemi Latinské Ameriky“

Americké hegemonické praktiky jsou vehementně proti latinskoamerickým státům, zatímco Washington se snaží ve jménu „demokracie“ řadu zemí dále zastrašovat . Vytvoření „frakce“ založené na ideologických rozdílech rozděluje kontinent a izoluje některé země, jako je Kuba, Venezuela a Nikaragua. Zhruba 60 let uvalovaly Spojené státy na Kubu embarga a sankce, což zhoršilo životní podmínky mnoha Kubánců.

4.1 Dlouhé sankce proti Kubě a její vládě

Americká vláda dlouhodobě klasifikuje Kubu jako „státního sponzora terorismu“ s vykonstruovaným tvrzením, že Kuba vyrábí biologické zbraně pro teroristické účely.

Ve snaze udusit kubánskou ekonomiku a podnítit sociální nepokoje v zemi, Trumpova administrativa náhle zpřísnila přísná omezení vůči Kubě a snažila se odříznout kubánské hlavní zdroje deviz, včetně cestovního ruchu, lékařských služeb a remitencí z diaspor.

Tato opatření porušují právo kubánského lidu na život a ohrožují jeho veřejné zdraví. Během své prezidentské kampaně Biden odsoudil Trumpovu kubánskou politiku s tím, že poškozuje kubánský lid a slíbil zrušení některých omezení.

Po nástupu do funkce uvedl, že„Kubánská politika nemá žádnou prioritu“ a odmítl zrušit určitá omezení z Trumpovy éry, jak původně slíbil. Po protestech na Kubě v červenci 2021 Biden dokonce pohrozil dalšími sankcemi „…pokud se na Kubě něco drasticky nezmění“.

Po celá desetiletí vede americká vláda protikubánskou propagandu po celém světě. Posílilo financování skupin „proamerické demokracie“ na Kubě, podněcování disidentské organizace k zahájení protestů a sabotážních aktivit proti kubánské vládě a USA přiměly takzvané „mezinárodní společenství,“ aby zasahovalo do vnitřních záležitostí Kuby.

Statistiky ukazují, že granty NED a USAID na protikubánské projekty dosáhly za posledních 20 let celkem přibližně 250 milionů dolarů. V letech 2017 až 2021 existovaly čtyři projekty NED „Svoboda informací“ s celkovým financováním přes 2 591 000 $, takže každý projekt činil více než 600 000 $.

Všechny tyto granty připadly kubánskému demokratickému ředitelství se sídlem v USA, které hraje klíčovou roli ve výrobě a vysílání zkreslených informací o Kubě, Nikaragui a Venezuele prostřednictvím rozhlasových programů.

Kromě toho jsou místní „prodemokratické skupiny a aktivisté“ školeni a povzbuzováni k vymýšlení falešných zpráv a jejich šíření prostřednictvím sociálních médií, aby podpořili protivládní nálady a protesty v cílových zemích. V polovině června 2021 vyvolalo rozhlasové vysílání kubánského demokratického ředitelství rozsáhlou paniku na kubánských sociálních sítích: tvrdilo se, že kubánský zdravotní systém během covidu zkolaboval.

Později v červenci, uprostřed znepokojení veřejnosti nad pouličními protesty, se rozšířila další falešná zpráva, která uváděla, že  se pohřešuje více než 100 demonstrantů. Takové falešné zprávy, šířené na sociálních sítích pomocí sociálních botů (softwarových robotů) a kybernetické armády, manipulovaly veřejné mínění díky internetu a byly navrženy tak, aby podněcovaly nepokoje v zemi.

V roce 2021, pod dvojitým dopadem tvrdých amerických sankcí a pandemie, prošla Kuba nejhorší ekonomickou krizí za posledních 30 let. Země nesmírně trpěla rostoucí inflací a nedostatkem potravin, léků a elektřiny. Na Valném shromáždění OSN v červnu 2021 hlasovalo celkem 184 zemí pro rezoluci vyzývající ke zrušení americké ekonomické blokády proti Kubě.

USA byly jednou ze dvou zemí, které hlasovaly proti. Historie ukázala, že přísné americké sankce prohloubily krize na Kubě a ohrozily blaho kubánského lidu. „americká demokracie“ nemá nic společného s blahobytem kubánského lidu, ale cílem je svrhnout současnou kubánskou vládu prostřednictvím agitace vůči disidentským hnutím a nastolit kubánský režim, který by byl pod kontrolou USA a nikoli kubánského lidu.

Pokrytectví „americké demokracie“ jasně ukazuje, že nejde jen o demokracii předstíranou, ale také o antidemokracii , která notoricky omezuje občanské svobody i blahobyt kubánského lidu.

4.2 Násilné převraty v Ekvádoru a Bolívii

USA dlouhodobě financují a školí protivládní politické síly v Latinské Americe. Úzce spolupracují s opozičními vůdci a vytvářejí sítě proti establishmentu mezi společenskými elitami a základními organizacemi. Podporují dělnické hnutí a podněcují opoziční elity k občanským kampaním a dokonce násilným převratům s cílem svrhnout jakékoli vůdce, kteří se odvážili postavit se americkým zájmům.

V roce 2019 NED konkrétně poskytla Centru solidarity 1 200 000 USD na mobilizaci rozšířených sociálních hnutí organizovaných odborovými organizacemi v Andách.

V letech 2012 až 2015 šlo z NED přibližně 30 milionů USD místním stranám, odborům, médiím a opozičním skupinám v Ekvádoru. S pomocí amerických fondů shromáždila Konfederace domorodých národů Ekvádoru domorodé komunity v zemi a zahájila sérii „vzpurných“ protestů, které vyvolaly rozsáhlé sociální nepokoje.

NED se také podílel na založení a podpoře opozice v Bolívii. Organizoval pouliční protesty a řídil policejní a vojenské síly v zákulisí, aby přiměly nově zvoleného prezidenta Moralese k rezignaci po bolívijských volbách v roce 2019.

V období 2013–2018 NED spolu s USAID poskytly bolívijské opozici různými kanály více než 70 milionů dolarů, aby spojily elity země a bývalé pravicové politické vůdce do konsolidované síly proti tehdejšímu úřadujícímu prezidentovi.

Ve snaze zmást Bolívii ve jménu demokracie NED vybudoval sítě proti establishmentu mezi univerzitami, think-tanky a neziskovkami a založil „indiánskou brigádu“ s cílem přeměnit bolívijská sociální a domorodá hnutí na hnutí proti establishmentu.

4.3 Tiskem lží a manipulací voleb proti Nikaragui

V zemích, kde se USA nedaří dosadit opoziční vůdce na svá místa, volně šíří falešné zprávy, které diskreditují legitimní volební systém a procedury, aby zpochybnily veřejnost o údajně „ilegálních volbách.“

Stejně jako v roce 2021 americká média jako New York Times a další takzvaná „nezávislá média“ – ve skutečnosti sponzorovaná NED –  vymýšlela a šířila četné verbální útoky proti všeobecným volbám v Nikaragui. Obvinili Nikaraguu z toho, že bránila opozici zúčastnit se voleb, uzavřela volební místnosti, uzavřela během voleb zahraniční pozorovatele a média a způsobila extrémně nízkou účast.

Faktem ale bylo, že nikdo, kdo byl v těch „zprávách“ se k volbám nezaregistroval, zatímco země byla schopna potvrdit přítomnost 232 cizinců podle seznamu, včetně 165 volebních pracovníků a volebních pozorovatelů spolu s 67 reportéry.

Podle Nejvyšší volební rady Nikaraguy byla účast ve volbách v roce 2021 65,26 %, přičemž vládnoucí Sandinistická fronta národního osvobození získala 75,87 % hlasů. Podobně jako v letech 2011 a 2016, kdy se do nikaragujských voleb USA vměšovaly prostřednictvím falešných zpráv a manipulace s názory, byly opět tyto snahy zmařeny nezávislým hlasováním a demokratickou vůlí nikaragujského lidu.

5.0 Falešná demokracie a trápení Oceánie

5.1 Zastrašování Šalamounových ostrovů v geopolitickém boji

Při změně americké indicko-pacifické strategie Bidenova administrativa ujistila, že USA rozmístí v regionu více diplomatických a bezpečnostních zdrojů a zformuluje dlouhodobou strategii, která by omezila takzvané „rostoucí regionální ambice“ Číny.

Dne 22. dubna 2022, bezprostředně po podpisu bezpečnostní dohody mezi Čínou a Šalamounovými ostrovy, vyslala vláda USA Kurta Campbella, koordinátora Rady národní bezpečnosti pro Indo-Pacifik, a Daniela Kritenbrinka, náměstka ministra zahraničí pro záležitosti východní Asie a Tichomoří, na Šalamounovy ostrovy.

Setkali se s prezidentem Manassehem Sogavarem. Podle Solomon Star News, předních místních novin, účelem této návštěvy bylo naléhat na prezidenta Sogavareho, aby odstoupil od dohody s Čínou.

Po schůzce mezi USA a Šalamounovými ostrovy dokonce americká strana vydala zastrašující prohlášení, v němž uvedla, že bude pozorně sledovat zřízení de facto stálé vojenské přítomnosti a reagovat na každý krok Číny.

Jde o nehorázný čin, kterým USA staví své vlastní zájmy nad vůli lidu jiné země a politicky zatahují  Šalamounovy ostrovy do geopolitického konfliktu. Příklad ukazuje, jak americká hegemonie směřuje své rány proti demokracii a místnímu obyvatelstvu.

5.2 Zásah do diplomatické autonomie Kiribati

Dne 20. září 2019 přerušila Republika Kiribati styky s Tchaj-wanem a obnovila diplomatické styky s Čínskou lidovou republikou. Díky tomu je Kiribati sedmou zemí, která přerušila diplomatické styky s Tchaj-wanem od nástupu Tsai Ing-Wen do úřadu na Tchaj-wanu v roce 2016.

Proslýchalo se, že americká vláda vyslala delegaci, která se neúspěšně pokusila donutit Kiribati, aby přehodnotilo své rozhodnutí. Po sérii extrémních amerických donucovacích opatření, včetně hrozby stažením velvyslance, Kiribati odmítlo černou ruku „americké demokratické hegemonie“ a trvalo na obnovení svých diplomatických styků s Čínou a na podpoře politiky „jedné Číny.“

Financial Times 21. května 2022 uvedly, že „Čína zvyšuje svou snahu o vliv v Pacifiku vyjednáváním bezpečnostních dohod se dvěma dalšími ostrovními státy po paktu se Šalamounovými ostrovy, říkají představitelé USA a spojeneckých zemí.“

To USA znepokojilo. USA byly dlouho přesvědčeny, že by mohly použít svůj obušek k ovládnutí jižního Pacifiku. Když Washington přeformuloval svou indicko-pacifickou strategii, znovu namířil zbraň „americké demokracie“ na dlouho ignorované ostrovy jižního Pacifiku a snažil se upřednostnit nadřazenost USA před autonomií, vnitřními záležitostmi a diplomatickými vztahy těchto ostrovních států.

5.3 „Čínská hrozba“ a americké vměšování na Fidži

Americký ministr zahraničí Antony Blinken navštívil Fidži v únoru 2022. Byla to první návštěva amerického ministra zahraničí na Fidži za 36 let. Série návštěv USA a jejich spojenců v jižním Pacifiku ukazuje, že dlouho ignorované tichomořské ostrovní státy se vrátily do pozornosti USA.

Když Spojené státy hrají na „čínskou hrozbu,“ americká administrativa pod vedením Joea Bidena se pokouší svévolně vykonstruovat neexistující konflikty a rivality v regionu. Tato taktika uspěla v přesvědčení Fidži, aby se stalo prvním tichomořským ostrovním státem, který se zapojí do indicko-pacifického ekonomického rámce pro prosperitu poté, co jej schválily USA.

Jen jedna věc je jistá, toto vměšování se opět neřídilo prostředky demokracie, stejně jako tomu bylo v případě testů atomových bomb Západu na některých ostrovech v Tichomoří v minulém století!