Rusko a Čína vyzvaly k zabránění nekontrolovatelné fázi konfliktu na Ukrajině



18.5.2024
ZDROJ:
14.5.2024
ZDROJ:
Celý životopis si můžete poslechnout v audio verzi zde:
narozen: 21.7.1880
zemřel: 4.5.1919
Milan Rastislav Štefánik se narodil 21. července 1880 v Košariskách jako šesté dítě místního evangelického faráře Pavla Štefánika a jeho manželky Albertíny, rozené Jurenkové. Jeho otec byl skálopevný „národnář a slavianofil“ a tak vychovával i své děti. Základní vzdělání získal Milan v rodné obci, v maďarštině se zdokonalil v Šamoríně. Později studoval na ev. lyceu v Bratislavě a v Šoproni. Po maturitě na lyceu v Sarvaši v r. 1898 odešel do Prahy studovat stavební inženýrství na České vysoké učení technické. Po dvou letech přechází na Filozofickou fakultu UK a věnuje se studiu matematiky a hvězdářství. Kromě odborných astronomických přednášek ho zaujaly také přednášky prof. TG Masaryka z filozofie, čímž se tvořily základy jejich budoucí politické spolupráce. Studia v Praze skončil v roce 1904, kdy byl promován za doktora filozofie.
Štefánikova mimořádná inteligence a zvláštní kouzlo jeho osobnosti přispěly k jeho rychlému sblížení se s českou kulturou a vědeckou společností. Byl členem a později předsedou akademického spolku Detvan. Ve svých článcích ostře vystupoval proti maďarizaci na Slovensku, ale kritizoval i slovenské politické dejatele pro pasivitu. Tady si začíná v plné míře uvědomovat potřebu úzké česko-slovenské spolupráce.
Po studiích odešel do Paříže , kde pracoval jako asistent u astrofyzika J. Janssena, ředitele observatoře v Meudonu. Byl průkopníkem v metodách pro výzkum Slunce. Pozorování dělal na Mont Blancu, ve Španělsku, Turkestánu, Brazílii av Tichomoří. Za vědecké práce získal cenu Francouzské astronomické společnosti, Janssenovu a Wildeho cenu Francouzské akademie věd. Za vědecké a diplomatické úspěchy dostal od Francouzské vlády Rád rytíře Čestné legie. Roky 1915 – 1919 představují období jeho úspěšné a intenzivní diplomatické a vojenské činnosti. Jako francouzský občan (od r. 1912) se v r. 1915 dobrovolně přihlásil k letectví.
Během bojové činnosti upoutal na sebe pozornost odvahou, chladnokrevností a vynalézavostí. Jeho vědecké a pilotní schopnosti využil velitel francouzské armády maršál F. Foch, když ho pověřil organizací vojenské meteorologické služby. Jeho odvahu a vynikající služby ocenilo velení francouzské armády a udělilo mu Vojenský kříž. Jeho vojenská kariéra byla závratná. Za tři roky se stal z desátníku brigádní generál (r. 1918).
Během války cestou francouzských politiků a novinářů informoval veřejnost o těžkém položení Slováků v Uhersku. Politikům předestřel návrh na vytvoření svobodných států, které by vznikly rozpadem Rakousko-Uherska. Sehrál významnou roli při seznamování ostatních států Dohody a světové veřejnosti o vytvoření koncepce nové Evropy. Jelikož se ve Francii znal s lidmi z nejvyšších kruhů, uvedl do nich i TG Masaryka a Eduarda Beneše, s nimiž pak v únoru roku 1916 v Paříži založil Národní radu československou, vrcholný orgán česko – slovenského zahraničního odboje. Jejím předsedou se stal TG Masaryk, místopředsedou MR Štefánik a tajemníkem E. Beneš. Francouzská vláda, zejména zásluhou Štefánika, vydala Statut, který později doplnila Dekretem. Těmito dvěma dokumenty se oficiálně zřídila čs. armáda ve Francii. Již v roce. 1916 vyznačil ve svém zápisníku nové hranice Československa, Rumunska, Jugoslávie i Maďarska. Takto byly později i přijaty Trianonskou dohodou.
Velké a významné poslání vykonal v Rusku , v souvislosti s realizací vojenských a politických záměrů čs. zahraničního odboje. S oficiálním pověřením Francie odešel v roce. 1916 spolu s generálem Janinem organizovat slovenské a české zajatce do čs. oddílů. Ty měly se souhlasem sloužit jako čs. armáda ve Francii. Po příchodu do Ruska dosáhl, že všechny organizace a spolky sdružující Slováky a Čechy budou podřízeny vedení čs. odboje v Paříži. V Rusku přijali Štefánika s velkou vážností, o čemž svědčí i vysoké vyznamenání Řádu Sv. Vladimira, které mu udělilo nejvyšší ruské velení.
V roce. 1918 po revoluci a v r. 1918 1919 se zase vrátil do Ruska na Sibiř, kde řešil problém čs. legii. Čs. vojska byla přesunuta do týla a za pomoci Japonska měla být přesunuta do vlasti. Za tuto činnost mu Francouzská vláda udělila Velitelský kříž Čestné legie.
V roce 1916 Štefánik ve spolupráci s Francouzskou vojenskou misí v Rumunsku vymohl u rumunského krále souhlas s náborem zajatců do čs. armády. Vojáci byli převezeni do Francie a tvořili základ legií.
V roce 1917 byl Štefánik pověřen náročným projektem v USA . Jednalo se o nábor dobrovolníků slovenského a českého původu. Setkal se s představiteli různých slovenských a českých spolků. Dosáhl shody v názorech týkajících se boje za osvobození i následné soužití ve společném čs. státě. Za jejich aktivní pomoci ao podpory francouzské diplomacie dosáhl u prezidenta Wilsona (20. 7. 1917) souhlasu s náborem av krátké době získal 3000 vojáků, kteří byli přesunuti do Francie jako součást legií. Získal pro věc rodícího se Československa mnohé významné osobnosti amerického politického života. FD Roosvelta. Slovenské spolky poskytly Národní radě československé významnou finanční pomoc pro její činnost.
První oficiální poslání Štefánika jménem NRČs byla mise v Itálii . Jejím cílem bylo zlepšit vztahy mezi Itálií a Srbskem a dosáhnout souhlasu Itálie, aby se na jeho území mohly formovat čs. vojenské útvary. Štefánik rozvíjel diplomatické styky is Vatikánem, protože jeho vliv na mezinárodní politiku byl značný. Jednání s italskou vládou o organizaci čs. armády na jejím území začaly v únoru 1918 a diplomatický úspěch byl korunován podepsáním Smlouvy (21. 4. 1918) o konstituování právně a politicky samostatné čs. armády v Itálii. Smlouvu za Itálii podepsal ministerský předseda Orlando a za Národní radu československou MR Štefánik. Byla to vůbec první mezinárodní smlouva uzavřená jménem Československé republiky. Štefánik byl zakladatelem čs. diplomacie a byl vynikajícím diplomatem. V Římě, v přítomnosti evropské diplomacie byla definitivně uznána čs. armáda v zahraničí, která měla již 100 000 vojáků. Velitelem armády se stal gen. Janin, jeho zástupcem byl gen. Štefánik. Mezitím se utvořila vláda ČSR, ve které byl Štefánik ministrem války. Po vzniku ČSR řekl: „Tedy Češi a Slováci jsou konečně svobodní. Jsem spokojen sám se sebou. Mohl bych klidně zemřít.“
Po dlouhých letech strávených v zahraničí se v neděli 4. května 1919 z italského Galarate vypravil letecky k návratu do vlasti.
Milan Rastislav Štefánik – osobnost, jejíž význam nespočívá pouze v rozhodujícím podíly na založení prvního svobodného společného státu Čechů a Slováků. Je i první ze svého národa, který obdivuhodnou diplomacií ovlivňoval evropskou politiku. S myšlenkami, názory a činy můžeme ho dnes vnímat jako prvního „Evropana“. Předpokládal, že nastane stav, který nazval „europeizace“, což mělo představovat harmonii národů v Evropě. Je třeba, abychom pochopili jeho nadčasovost ai dnes se hlásili ke Štefánikově evropské myšlence. Svůj osvobozený národ i rodnou zemi už neobjal živý – po pádu letadla tragicky zahynul nedaleko Bratislavy
Zvláště je třeba vyzvednout Štefánikova sebeobětování se jménem národa, mravní čistotu jeho záměrů i prostředků při překonávání překážek. Byla to osobnost navzdory křehkému zdraví silná, neobyčejně sugestivní, hluboce věřící, toužící po pravdě a poznání. Své etické, morální mravní krédo i lásku ke svému národu shrnul do tří slov: „Věřit – Milovat – Pracovat“ a on skutečně tak žil. V tomto je aktuálnost odkazu a velikost generála Milana Rastislava Štefánika.
ZDROJ:
https://mrstefanik.sk/milan-rastislav-stefanik-strucny-zivotopis/
Na snímku předseda vlády SR Robert Fico (vlevo, SMER-SD) a Ľuboš Blaha (uprostřed, SMER-SD) během kladení věnců na vzpomínkové akci při příležitostí 105. výročí tragické smrti generála Milana Rastislava Štefánika na Mohyle Milana Rastislava Štefánika nad obcí Bradlem v okrese Myjava v sobotu 4. května 2024. Foto: TASR – Radovan Stoklasa
Brezová pod Bradlom 4. května (TASR) – Přeletem vrtulníků, hymnou Slovenské republiky, kladením věnců a více proslovy si v sobotu na Bradle uctili památku 105. výročí tragické smrti generála Milana Rastislava Štefánika. Petné vzpomínky u mohyly se zúčastnily stovky lidí, včetně předsedy vlády SR Roberta Fica (Směr-SD) a zvoleného prezidenta Petra Pellegriniho.
Fico ve svém proslovu zdůraznil, že základní kámen mohyly na Bradle byl položen před 100 lety. “ Naše politické slovenské moře je tak rozčeřené, že potřebujeme maják. Potřebujeme mohylu, o kterou se můžeme v těchto těžkých situacích opřít, nabírat zde sebevědomí ,“ zdůraznil. Poukázal na to, že iv době, kdy byl Štefánik v zahraničí, v myšlenkách měl stále Slovensko a společný stát s Českem. “ Oprávněně ho můžeme považovat za největšího Slováka všech dob ,“ podotkl Fico.
Zvolený prezident Peter Pellegrini zaměřil pozornost na politický, vzdělanostní, strategický a diplomatický rozměr Štefánika. “ Odkaz Štefánika je jasný. Vždy si hrdě bránme a prosazujme náš národnostátní zájem tak, aby to nemusel za nás dělat někdo jiný. Protože jen tak si budujeme respekt a vážnost u partnerů ve světě ,“ řekl. Rozdělená společnost, bojující sama proti sobě, nemá podle Pellegriniho šanci držet krok se světem.
S proslovy vystoupili i místopředseda Národní rady SR Ľuboš Blaha (Směr-SD), velvyslanec České republiky na Slovensku Rudolf Jindrák, velvyslanec Francie Pascal Le Deunff a velvyslankyně Itálie Catherine Flumiani. Duchovní slovo přednesl generální biskup Evangelické církve augsburského vyznání na Slovensku Ivan Elko. Přítomné na začátku pietní vzpomínky přivítal primátor Brezové pod Bradlem Jaroslav Ciran.
Štefánik patří mezi nejvýraznější osobnosti slovenských dějin, byl významný diplomat, politik, státník, voják a také vědec, astronom a cestovatel. Byl jedním ze zakladatelů společného státu Čechů a Slováků.
Zemřel 4. května 1919 při tragické letecké nehodě při přistávání nedaleko Bratislavy. Spolu s italskými letci je pohřben na mohyle na vrchu Bradlo, která je národní kulturní památkou. Výročí úmrtí Štefánika je na Slovensku památným dnem.
ZDROJ:
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
Dnes si připomínáme 82 výročí úmrtí Karla Hašlera.By to
herec, scénárista, producent, zpěvák, skladatel, dramatik, písničkář, kabaretní ředitel, divadelní i filmový režisér
Jeho otec i matka pracovali ve sklárně. Matka rozvíjela synovu a dceřinu hudebnost písněmi. Karel se vyučil rukavičkářem, ale zlákalo ho divadlo – zprvu ochotnický spolek „Radoslav“ v Myslíkově ulici, pak kočovná profesionální společnosti Václava Choděry, kde hrál v letech 1897-8. Působil pak u ředitele a herce Adolfa Dobrovolného, v letech 1900-1902 u ředitele Laciny v Národním divadle v Brně (Na Veveří), načež znovu u Dobrovolného a v Lublani (1902-3), kde však dosti těžce zápasil se slovinštinou. Členem Národního divadla v Praze byl v letech 1903-1915 za Kvapilovy éry, kde se často uživalo jeho pěveckých a tanečních schopností a vypomáhal zároveň v opeře a baletu . Jak dokazují fotografie, hrál role hrdinské, milovnické i komické, často ve výrazné masce. Pro charakterní role používalo při své štíhlosti i vatony a proměnu kostýmem. Vstoupil na scénu Národního divadla jako Jan Roháč z Dubé v Jiráskově Janu Žižkovi roku 1903. Mezi jeho významnější role patřil třeba Vocílka ve Strakonickém dudáku, kde také zpíval kuplety, Chlestakov z Gogolova Revizora, Radúz v Zeyerově Radúzovi a Mahuleně, Honza v Kvapilově Princezně Pampelišce, v Shakespearově Romeovi a Julii hrál zprvu Romea, pak chůvina komického sluhu Petra. V Kvapilově i Zavřelově inscenaci Dvořákova Krále Václava IV. vytvořil svou nejlepší postavu šaška, pro kterého si nechal holou hlavu jako zosobnění smrti a vypil, když krále ranila mrtvice, jed, jako věrné alter ego svého pána. Protipólem byl zpívající moudrý šašek Feste v Shakespearově Večeru Tříkrálovém, kterého hrál Hašler nejen na scéně Národního, ale i po přenesení inscenace do přírodního divadla v Šárce (tehdy největšího v Praze – pro 10 000 diváků, což vyžadovalo nadsázku úměrně velkému prostoru).
Roku 1908 se oženil se sestrou skladatele a klavíristy Rudolfa Frimla, klavíristkou Zdenkou. Tesmana v Ibsenově Heddě Gablerové, 1911 si po deseti letech zopakoval zase v Kvapilově režii v Městském divadle na Královských Vinohradech. Dovedl výrazně ztvárnit i menší úlohu – o výkonu v Shawově komedii Androkles a lev píše např. Hanuš Jelínek (S prvního balkonu, II, 56): „p. Hašler, jenž ze svého nervosního, jektavého Spintha udělal znamenitou psychologickou, tragikomickou studii.“ Studii ušlápnutého manžela extravagantní malířky (Růžena Nasková) si zahrál v Kvapilem režírovaném němém filmu Ahasver (1915). Sám hrál ve své režii v němém filmu České hrady a zámky (1914), použitém pak jako dotáčky k honičce, která s plátna pokračovala na scéně. V Schönherrově Ďáblici s Rudolfem Deylem st. a Zdenkou Rydlovou vytvořili komorní kriminální drama, s kterým jezdili i na zájezdy.
V roce 1915 dostal Hašler kvůli neúmyslně zmeškanému představení výpověď z Národního divadla.Vynahradil si to jako písničkář, herec a ředitel, který vedl pak na Václavském náměstí kabaret Rokoko, kde spolupracoval s některými členy Červené sedmy – Karlem Ballingem, Lídou Theimerovou, Eduardem Bassem, Vlastou Burianem, Ferencem Futuristou aj. Zároveň hrál a režíroval v karlínském Variété ve 20. letech, kde v jedné z revuí vedl dialog se svým němým filmovým obrazem na plátně (viz J. Voldán: Šli tři muzikanti, 171). Roku 1916 režíroval v ND Tylova Pražského flamendra, k němuž napsal i hudbu a v MD Na Vinohradech operetu Oskara Nedbala Vinobraní, kde hrál hraběte Milana Nikoliče.
Na vrcholu své dráhy měl hudební vydavatelství, kde jeho písničky vycházely s notami či na deskách. V době, kdy vedl česko-německý kabaret Lucerna, tu měli dodnes prodávané bonbóny proti kašli, kterým za výhodných finančních podmínek propůjčil své jméno. Z řady jeho filmových rolí uveďme aspoň JUDr. Uhra v němém filmu Batalion. Ze zvukových ho nejlépe vystihují jako autora i interpreta Písničkář , kde zpívá dvě výrazově kontrastní vlastní písně Fontána a Kdyby tak tatík Žižka vstal. Pod maskou zpěváka v malostranské hospodě se tu skrývá vlastenecký c.k. šéf poštovního úřadu, který navenek stroze řídí tuto instituci a v noci tajně mřížkou (jako ve Verneově Matyáši Sandorfovi šifruje zprávy pro ilegální odboj. (Je zajímavé, že později za protektorátu Heydrich promítal právě tento film svým podřízeným jako příklad, jak Češi obvykle kují pikle. ) Své písně zpívá Hašler i v dalších filmech, např. Král ulice (1938), je často filmovým hercem i režisérem, někdy scénáristou a producentem.
Hašlerovy písně nejsou pouze sentimentální, opěvující lásku a krásu Prahy. Jsou i rozverné, politicky časové, satirické, vlastenecké, zpívali si je jako své vojáci za 1. světové války a některé takřka zlidověly, takže si při nich už ani neuvědomujeme autora – to by si přáli i jeho pokračovatelé z divadel malých forem. I přes nebezpečí za protektorátu věřil svému publiku a překonával všechny zákazy a zásahy okupační moci.
Dovolil si třeba veřejně takto při vystoupení na venkově aktualizovat Tu naši písničku českou:
„To je ta písnička česká,
kterou si zpíváme dneska.
Poslyšte, lidičky, zahoďte vidličky,
beztak už není co žrát.
Všecko nám sebrali,
všecko nám sežrali,
nechali jenom ten protektorát.
To je ta písnička česká,
kterou si zpíváme dneska…
A na melodii své písně Hoši od Zborova:
„Hoši od gestapa, vy tu pěkně spíte,
vy se odtud domů nikdy nevrátíte.
Nevrátíte se vy nikdy domů zpátky,
budou pro vás plakat otcové i matky.
Zůstanete tady jako bídné trety,
budou pro vás plakat Gertrudy i Grety.“
Karel Hašler byl udán, zatčen a umučen v koncentračním táboře Mauthausen v Horních Rakousích, kde mu spoluvězňové marně umožnili lehčí práci v dílně, aby nemusel do kamenolomu nosit balvany na proslulých schodech smrti.
Když přiletěli Voskovec a Werich po válce z amerického azylu, jen neinformovanost je mohla svést k nevhodnému výroku, že „nepřijeli do Československa jako rudí Hašleři.“ Jejich kolega z avantgardy, E. F. Burian, který jen zázrakem přežil hrůzy koncentráku, jim na to odpověděl: „Ale vtipy na Hašlera působily kdysi. Dnes se při takovém vtipu každému slušnému člověku musí sevřít srdce. Proto Voskovec a Werich nesmějí zapomenout, že se tady za tu dobu, co byli pryč, něco stalo. A stalo se mezi jiným také to, že Karel Hašler byl roku 1941 za svoje nekompromisní národní hledisko odvezen do Mauthausenu. A že tam 22. prosince 1941 dal svému národu nejvyšší oběť. Zde by si měli všichni ti, kteří se domnívají, že mohou žertovat týmž způsobem jako před válkou, uvědomit, že zní některé žerty opačně, než oni myslí.“
Jeho život a dílo nejlépe přibližuje kniha jeho přítele a kolegy z Národního divadla, Rudolfa Deyla st.: Písničkář Karel Hašler, Panton, Praha 1968 (Zde je též soupis tvorby. Filmografii s životopisem uvádí též web ČSFD = Česko-Slovenská filmová databáze.) Srv. Karel Hašler: Já mám holku od Odkolků, Praha 1992. V edici fonogram vyšlo CD Karel Hašler: Kam pak na nás, bolševici, Radiosevis 2004.
Texty a kontexty viz Přemysl Rut: Orchestrion v hlavě, Praha. Vyšehrad 2010.
(PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog)
<di
;
ZDROJ:https://videoklip.osobnosti.cz/karel-hasler–k-hasler-kdyz-nad-prahou-se-vecer-uklani
18.12.2023
Tuž vykašleme se chvilu na polityku (ale nezapominejme, že polityka se nevykašle na nas) a poďme se podivat, jak vypadaju vanočni trhy u našich susedu. Brněnske, videňske nebo krakovske trhy každy zna, takže nebudu nosit vanočni smrčky do lesa. Podivejme se na trhy, kere su kusek od Ostravy, v male haviřske kolonyji Nikiszowiec (aktualně pod polskou spravou).
Je to archytektonycky ucelena čtvrť, postavena Němcama před prvni světovu, to znamena v době, kdy mistni šachty spadaly pod Prusko. Takže vy, keři se rozčilujete, že pišu „aktualně pod polskou spravou“, se moc nerozčilujte, aby vam nepraskla cevka a nemuseli ste za sebu tahat nohu. V našich krajach neni nic na věčne časy.
Kolonyja Nikiszowiec je nadherna neenem v zimě, stoji za to navštivit ju kdykoliv. Ale pokud ju navštivite okolo svatku svate Barbory, budete moci popit trochu šlonskiego svařaku, a to se rozhodně vyplati.
Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Ostrava-Nikiszowiec
Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Ostrava-Nikiszowiec
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
14.4.2023
Jeden z našich čtenářů nám před několika dny zaslal do redakce naprosto otřesný a děsivý materiál, který začíná potvrzovat moji teorii o tom, že světové elity v rámci covidové hysterie a Velkého resetu se rozhodly nasadit na kontrolu a ovládáni populace poznatky a závěry ze série tajných programů americké CIA a výzkumné organizace DARPA pod názvem MK Ultra a Monarch. O těchto dvou projektech se dočtete více v mé knize EXO: Tušení budoucnosti, ale tady jenom krátce shrnu, že se jedná o výzkumné programy na ovládání lidské mysli. Program MK Ultra byl spuštěn v roce 1953 a jeho cílem bylo ovládnutí okultních procesů řízení skrze 5. prioritu, tedy za pomoci léků, medikací a vakcín podávaných testovaným subjektům, přičemž chemikálie měly v subjektech otevřít v mozku komunikační filtry, které jsou obyčejným lidem uzavřeny, a to z bezpečnostních důvodů.
Mozkové filtry, o kterých někdy mluvím na SVCS a také v mých článcích, nejsou filtry v tom klasickém slova pojetí, ale jedná se o neurální spoje v mozku, které se nikdy nesmí galvanicky (vodivě) spojit pro přenos elektrických signálů a stimulů. Pokud jsou tyto spoje odděleny, říká se tomu, že filtr je zapnutý a chrání člověka před schopnostmi mozku, které ještě nedokáže ovládat na své mentální a neurální úrovni a vyrovnat se s nimi.
V lidském životě ale dochází k situacím, kdy tyto neurální dráhy se mohou propojit nedopatřením, např. silnou spánkovou deprivací, která vede k tvorbě prionů, zvláštních proteinů v mozku, které se hromadí na neurálních spojích a začnou narůstat do podoby větví, které se rozrůstají do okolí. Když se větev dotkne vedlejší neurální dráhy, dojde k přemostění neurálních signálů s katastrofálními, anebo naopak s žádoucími účinky. Tím dochází k efektu vypnutí filtru v mozku a člověk zjistí, že mozek mu najednou poskytuje děsivé schopnosti.
Nejčastější schopností je napojení na unitární prostor, což je kvantový prostor obsahující kolektivní vědomí veškerých živých entit ve všech iteracích. Člověk slyší hlasy entit, a podle toho, jaké dráhy v mozku jsou alterovány, může pouze poslouchat hlasy z unitáru, anebo s nimi může i komunikovat. Další možností je napojení mozku na kolektivní kompendium naší iterace, našeho lidstva, což jsou tzv. akašické záznamy v kvantovém prostoru. Akašické záznamy obsahují záznamy světa z pohledu každé osoby a entity, která kdy spatřila a prožila náš svět v jedné z iterací.
Jedná se o duplicitní mnoharozměrnou knihovnu s nahrávkami životů lidí a entit, se záznamy jejich emocí, pocitů, zážitků, hrůzy, utrpení, žalu, neštěstí, štěstí, veškerého prožitého časoprostoru, obrazů a staveb, které osoba kdy viděla, navštívila, žila v nich, navštěvovala je atd. Součástí záznamů jsou všechna slova a věty, které osoba pronesla od narození až do smrti.
Záznamy v kompendiu Akasha jsou ale nebezpečné pro člověka v tom, že jsou interaktivní. Se záznamy lze pracovat skrze projektor a prožívat cizí nahraný život ze záznamu. Použitím záznamu se nahrávka změní a s ní i iterace. Zhlédnutí záznamu mění realitu iterace, jako kdybyste si pustili film a jeho děj změnil reálný svět okolo vás. Logicky to moc nedává smysl, ale v kvantovém prostoru to tak přesně funguje. Projekt MK Ultra počátkem 50. let minulého století o těchto věcech vůbec netušil a zajímal se jen o kontrolu lidské mysli vojáka, resp. agenta.
Projekt MK Ultra spočíval ve vyvolání paranormálních schopností jedince za pomoci mnoha chemikálií dopravovaných do mozku injekcemi, případně tabletami. Výsledky nebyly uspokojivé a projekt se postupně rozštěpil do několika směrů a výzkumných divizí, z nichž úspěch slavila v podstatě jen jedna jediná, a to projekt v rámci programu Monarch. Zatímco MK Ultra program sledoval ovládání lidské mysli jedince, Monarch se zaměřil na ovládání skupin, davů a rozsáhlých skupin obyvatelstva. Výzkum začal počátkem 70. let minulého století z úplně jiného konce, a to výzkumem přírodních parazitů, kteří dokonale ovládnou tělo hostitele.
Prvními kandidáty byla nákaza toxoplazmózy způsobované parazitickým prvokem Toxoplasma gondii. Tento parazit ovládá mozek člověka, aby se nechal sežrat kočkovitou šelmou, protože jen v těle kočkovité šelmy se Toxoplasma gondii dokáže množit. Lidé napadení tímto prvokem mají zpomalené reflexy, klesá u nich produkce testosteronu, prvok mění rysy muže na ženské rysy, a to všechno s cílem, aby se zvýšila letargie jedince, aby se zvýšila šance na sežrání lvem nebo tygrem.
Tímto prvokem je nakažena rozsáhlá část populace, na internetu je mnoho studií, naštěstí tygři a lvi nepobíhají okolo nás volně v přírodě, takže prvok nemá moc šancí na dokončení své mise. Ovšem snižení testosteronu a adrenalinu má hrozivé dopady v západní populaci na degenerativní procesy a neschopnost bílých mužů bránit rodiny a děti. U žen se toxoplazma projevuje neochotou matky bránit děti. Nicméně v rámci programu Monarch se ukázalo, že co nedokáže hrubá síla chemie z injekcí, to může dokázat parazit.
Největšího výzkumu v rámci programu Monarch se dostalo strunovcům (Nematomorpha) a jejich schopnosti ovládat hostitele. Strunovec napadá hmyz a zvířata, přičemž nejděsivějším kouskem tohoto parazita je animace kudlanky nábožné (Mantis religiosa). Tento parazit vnikne do kudlanky obvykle v rámci její potravy a začne v ní růst. Parazit kudlanku požírá zevnitř a roste v ní, přičemž zachovává její animaci, tedy pohyb. Kudlanka se zdá, že je živá, ale ve skutečnosti se jedná jen o ovládanou zombie. Strunovec vypouští proteiny a ovládá mozek kudlanky.
Parazit se v těle kudlanky krmí tak dlouho, dokud nedoroste do dospělosti. Jakmile k tomu dojde, vydá mozku kudlanky povel, a ta odskáče k nejbližšímu vodnímu zdroji, což může být rybník, tůň nebo jiná voda se stálou hladinou a kudlanka do vody skočí a utopí se. Jakmile je kudlanka ve vodě, strunovec opustí její tělo, aby se mohl ve vodě množit. Mechanika pohybu a animace mrtvé kudlanky šokuje vědce už desítky let. Strunovec nahradí orgány kudlanky a zajišťuje výživu tělu kudlanky a ovládá její pohybový aparát stimulací jejího mozku. Jenže, to už není kudlanka, ale je to parazit v převleku kudlanky, který skáče na louce a hledá potravu.
&
15 seconds
15 seconds
Paraziti dokáží ovládnout tělo hostitele tak, že si toho ostatní členové druhu nevšimnou. Ostatní kudlanky nejsou schopné odhalit, že daná konkrétní kudlanka je mrtvá a její tělo ovládá strunovec. V rámci projektu Monarch tak bylo rozhodnuto vytvořit laboratorně prostředky, které by dokázaly napodobit parazitické schopnosti strunovce. A podle všeho program Monarch uspěl. Výsledkem jsou morgellony, neživá vlákna animovaná dechem, teplem, vlhkem a vodou. Strunovec ovládá kudlanku naprosto dokonale a nenápadně.
Jak kontrolovat davy a populaci, aby ta si toho ani nevšimla? Propagandou? To nejde moc dobře. Chemikáliemi? To také není moc účinné. Jenže parazit má účinnost 100% a když napadne hostitele, ovládání jeho těla funguje vždy, neomylně, pokaždé. Projekt Monarch jako prodloužená větev MK Ultra tak možná opravdu uspěl a ta malá černá a jinak různobarevná vlákna, jinými slovy mláďata těchto červů, mohou být opravdu výsledným produktem programu Monarch uvedeným do praxe pod rouškou virové pandemie.
Jak dostat parazita do člověka? Potravinou to nejde, protože parazit by nepřežil kyselost lidského žaludku. Samozřejmě, že mnoho parazitů se dostává do těla potravou a žaludeční kyseliny je nezastaví, ale v tomto případě morgellonů se zdá, že touto cestou to nejde a je zapotřebí dostat tato hýbající se vlákna do lidských plic, což je to místo, kam se parazit má dostat. Druhou variantou, ještě děsivější, je možnost, že cílovým místem nejsou plíce, ale hematoencefalická blána oddělující nosohltan do mozkového kmene. Strkání špejlí kontaminovaných těmito vlákny až nadoraz dozadu nosohltanu na tuto blánu může mít svůj naprosto děsivý účel. Parazit se přes tenkou blánu provrtá dovnitř mozku. Těch možností je více.
Strunovec je parazit z čeledi hlístic a je šokující, jak uniklá videa věrně zachycují, jak se černá vlákna pod mikroskopem při zahřátí lidským dechem aktivují a natahují směrem ke zdroji tepla, přesně jako parazit, který jde po cíli svého hostitele. Otitulkoval jsem výše pro vás původně německy titulkované video, které nám zaslal náš čtenář, přičemž video zachycuje kudlanku nábožnou, jak z ní začne vylézat strunovec, který se naprosto a dokonale pohybuje a chová jako ta zmíněná černá vlákna pod mikroskopy. Jediný rozdíl je v měřítku, ve velikosti. Strunovec je obrovský, zatímco morgellony jsou skoro neviditelné a pro jejich zobrazení jsou potřeba mikroskopy. Ovšem to je jediný rozdíl. Morgellony a strunovec reagují na teplo, na vodu, na vlhkost. Pohybují se na základě vnějších podnětů.
A hlavně, nikdo nedokáže vysvětlit, jak je možné, že údajně sterilní špejle z antigenních testů jsou naprosto všechny kontaminovány černými vlákny, které se při kontaktu s teplem a vodou pohybují. Nikdo to dosud nevysvětlil, všude zaznívají jenom dehonestační a zesměšňující argumenty, že jde o textilní vlákna a ty se pohybují v reakci na elektrostatiku. Ne, žádná elektrostatika, jen voda anebo lidský dech a vlákno, které najednou ožije a několik dalších minut se hýbe, kroutí, natahuje, posunuje a kroutí své konečky jako chapadélka, stejně jako konce vláken strunovce poté, co vyleze z kudlanky. Náš čtenář nám poslal email a fotografie. Všechny fotografie z mikroskopu v tomto článku pochází od něj, moc mu děkujeme. Zjistil totiž, že vlákna mění barvu a některé hlístice, morgellony, nebo prostě paraziti se najednou vymrští ve směru za lidským dechem.
Dobrý den.
Rád bych Vám předal pár informací o situaci s Morgellony. Nejen díky Vašim informacím jsem se začal touto otázkou zabývat trochu hlouběji. Pořídil jsem si levný mikroskop s 1000x zvětšením a podrobil vše pokusům. Příběhů je z toto již několik, ale dá se říct, že se toho hodně potvrzuje. V zásadě jde zhruba o tři typy (černé, červené a modré), které jsem našel. Zdá se, že jsou to hibernující děti (mláďata, pozn. redakce) něčeho většího. Respirátory FFP3 to mají opravdu v těch hustších vrstvách. V respirátoru FFP2, který jsem měl k dispozici, jsem to nenašel vůbec, jenže i po krátkém nošení se v něm toho zachytí spousty. A je v podstatě toxický. Z toho mi vyplývá, že jde nejspíš o něco, co je všude přítomné ve vzduchu.
Dokonce se domnívám, že to je skutečný důvod chemtrails. Morgellony prý kolem sebe milují prostředí těžkých kovů (proto nejspíš ta rtuť v Hexavakcíně – je to něco jako pozvánka). To je však pouze jen začátek. K jejich pohybu bych řekl toto: Natáčí se prakticky vždy za zdrojem tepla a vlhka. Jejich pohyb má tendence se zkroutit a poté se při nádechu, čili v proudu studeného vzduchu, se vymrštit, a tak se dostat do útrob hostitele. Níže na fotografii je vytržený lidský vous s bílým a rozšířeným koncem. Vypadá úplně jinak než morgellony. Jen pro porovnání.
Jejich tělo je vždy zploštělé a vypadají podobně jako drátek, kterým jsou staženy například nové kabely k počítači. Jsou vždy zatočeny do spirály podobně jako šroubovice DNA. Takže něco jako “zatočená stuha”. Jejich “černé tělo” ukazuje na spánek. Pak je zde tělo modré, které je tak napůl probuzené, nakonec je zde tělo zrzavě červené, a to je v podstatě velmi rychlý sval. Na vlastní oči jsme s rodinou byli svědky, jak se tato věc velmi rychle vymrštila, když jsem se nadechoval (bohužel jsem v té době neuměl z mikroskopu nahrávat). Níže jsou zachycena vlákna morgellonů, která jsem našel na svém vousu po jeho vytržení, vlákna jsou zkroucená jakoby do šroubovice DNA. Jak se dostala do kořene vousu?
Pomalý pohyb za teplem a vlhkem připomíná nejspíš bolest, kterou máte u odkrvené nohy. Nejspíš ta věc přitom trpí, ale rozhodně jí to přivede k životu. Postupně modrá až “rezne”. Čím déle na ní dýcháte, tím je hbitější (mám o tom několik videí – video je na konci tohoto článku, pozn. redakce). Na některých jsou vidět i nejrůznější úchyty – nechápu proč je nikdo nezvětší pořádně, když ten nejhorší mikroskop má 1000x zvětšení a nechávají to pouze na 50x. Další poznatek je, že se to kumuluje na všech umělých materiálech, jako je plast, umělé vlákno, buničina – tedy ano, je to na všech papírových kapesnících a igelitových pytlících. Níže je špička uchošťouru z drogerie. A pod tím fotografie morgellnů na této vatové špičce uchošťouru. Až si to někdo strčí do ucha, tak to bude zajímavé.
Dokonce jsme to našli uvnitř speciálních igelitových pytlíků, ve zbrusu novém balení speciálních sáčků do mrazáku. Je to prostě všude, včetně “rádo-by bavlny” z jednoho řetězce, co prodával kávu a teď začal prodávat oblečení. Takže i přiléhavé “funkční prádlo”. To, kde to není a co to nemá vůbec rádo, je přírodní lněné oblečení a látky. Nemá to rádo dřevo a živé rostliny, jako je kopřiva, jahody, tráva a podobně. Skoro mi z toho vychází, že nejsterilnější je chodit “naostro” ve lněném oblečení, bos a bydlet někde ve srubu. Dokonce by mě nepřekvapilo, že to přitahuje Wi-Fi. Zasílám fotografie, omlouvám se za jejich kvalitu, je to levný mikroskop za cca 1.000,-Kč. Nicméně bych rád dodal, že právě vytržený vous je pochopitelně bez Morgellonů. Hodně zdaru, a Vím že to slýcháte často. Dobrá práce, co děláte!
Váš čtenář.
Jak sami vidíte, pohybující se vlákna reagující na teplo a dokonce vyskakující směrem ke zdroji tepla nejsou žádnou reakcí textilního vlákna na elektrostatické pole, ale kopírují pohybové vzorce mnohem větších a živých parazitů v přírodě, tedy hlístic a jednotlivých čeledí strunovců. Ať už CIA a americké výzkumné oddělení Pentagonu DARPA pracovaly v rámci programu Monarch v parazitologickém výzkumu na čemkoliv, ta miniaturní vlákna na bázi polymerů a elastomerů, která reagují na zdroje tepla, jsou výsledkem pokročilého výzkumu v oblastí bioinženýrství a nanovláken, protože tito paraziti na rouškách, respirátorech a špejlích nejsou přítomni omylem nebo nedostatečnou sterilitou, protože se nachází všude. A tím myslím v originálně zabalených a údajně sterilních špejlích, na chirurgických rouškách, na respirátorech. Níže je slíbené video od našeho čtenáře.
;
15 seconds
15 seconds
A všude tato vlákna mají stejné chování a pohyby při kontaktu s teplem a vodou. Stejné jako o několik řádů a rozměrů větší hlístice a strunovci. Proč za každou cenu chtějí strkat dětem do nosů špejle, když stejně děti nejsou hlavní rizikovou skupinou koronaviru? Chtějí jim za každou cenu dostat do nosů pohybující se vlákna? Parazity? A děti potom budou ovládány jako kudlanky? Jsou české a rakouské děti, které se také špejlují, terčem zkušební fáze programu CIA Monarch v praxi? Kolik vláken lidé nadechnou do svých nosohltanů z respirátorů, roušek a ze špejlí? Kolik vláken již máme v mozku dnes a teď? Proč nemůže více a více lidí dobře spát? Tyto otázky vedou k děsivým odpovědím, na které si každý už sám umí odpovědět, čemu dost možná právě čelíme.
-VK-
Šéfredaktor AE News
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
05.12.2023
Šéf konference OSN o klimatu COP28 v Dubaji a ministr průmyslu a pokročilých technologií Spojených arabských emirátů Sultan Ahmed Al-Jaber prohlásil, že za voláním po úplném ukončení využívání fosilních paliv nestojí „žádná věda“. V otázce odluky od fosilních paliv je dle něj nezbytné, aby došlo na diskusi a flexibilní řešení, které se musí „brát reálně, vážně a pragmaticky“. Pokud se tak nestane, hrozí prý, že se akorát „vrátíme do jeskyní“.
Sultan Ahmed Al-Jaber úplný ústup od fosilních paliv kritizoval s tím, že to neumožní udržitelný rozvoj, „pokud nechceme vrátit svět zpět do jeskyní“ v pondělí, již předtím ale o fosilních palivech hovořil i při startu akce.
Na hlavní světové konferenci o klimatu, probíhající ve Spojených arabských emirátech, prohlásil, že je jeho země hluboce hrdá, že může hostit takovou konferenci „v klíčovém okamžiku tohoto kritického desetiletí pro opatření v oblasti klimatu“.
„Stejně jako vy si uvědomujeme závažnost tohoto okamžiku. Stejně jako vy cítíme naléhavost této práce. A stejně jako vy vidíme, že svět se ocitl na křižovatce. A ano, od Paříže jsme dosáhli určitého pokroku. Ale také víme, že cesta, po které jsme se vydali, nás k cíli včas nedovede. Věda promluvila. Potvrdila, že nastal okamžik najít novou cestu, cestu dostatečně širokou pro nás všechny, bez překážek a oklik z minulosti. Tato nová cesta začíná rozhodnutím o globálním hodnocení, rozhodnutím, které je ambiciózní, koriguje směr a urychluje opatření do roku 2030,“ vyzval s tím, aby se jednalo rychle.
„Moje země je jen o dva roky starší než já. A to z ní činí mladou zemi, vlastně velmi mladou zemi. Je to národ, který povstal z pouště díky vizi a prozíravosti našeho zesnulého otce zakladatele, šejka Zájida bin Sultána Ál Nahjána, a díky přesvědčení a touze, které předal následujícím generacím. A nyní, o 52 let později, se stačí rozhlédnout. Jsme sice mladý národ – ale máme velké ambice a držíme se zásad, jako je spolupráce, optimismus, opravdové partnerství, odhodlání a závazek. To jsou ingredience, které tvoří DNA SAE. A právě tyto základní hodnoty, jako je důvěra, cílevědomost, partnerství a pragmatismus, musí podle mého názoru definovat COP28,“ prohlásil ve svém projevu šéf konference a pokračoval s tím, že to znamená, že „je nezbytné, aby žádná otázka nebyla vynechána ze stolu“.
„A ano, jak jsem říkal, patří sem i role fosilních paliv. Vím, že existují silné názory na myšlenku zahrnout do vyjednaného textu formulaci o fosilních palivech a obnovitelných zdrojích energie. Máme moc udělat něco bezprecedentního. Žádám vás o spolupráci. Buďte flexibilní, hledejte společnou řeč, předkládejte řešení a dosahujte konsenzu,“ vyzval ve své úvodní řeči.
Upozornil rovněž, že země představující více než 85 % světové ekonomiky stojí za cílem COP28 ztrojnásobit do roku 2030 kapacitu obnovitelných zdrojů energie a cílem je také zdvojnásobit do roku 2030 energetickou účinnost, což je právě způsob, jakým „přejdeme od neomezeného využívání uhlí“. Za důležité naopak označil, aby si stanovily jakožto cíl téměř nulové emise metanu.
V otázce klimatu a životního prostředí se zároveň dle Sultana Ahmeda Al-Jabera nemá zapomínat na lidi. „Přátelé, následující dva týdny nebudou jednoduché. Nezapomínejme, že naším úkolem není jen vyjednávání o textu nebo psaní slov na papír, jde o zlepšení životů. Jde o lidi. Od studentů, které jsem potkal v Bangladéši, přes mladé podnikatele v Nairobi až po domorodé komunity, které jsem navštívil v povodí Amazonky. Všichni chceme a potřebujeme totéž: čistý vzduch, čistou vodu, zdravé potraviny, ekonomické příležitosti pro sebe a své rodiny, bezpečnou a zajištěnou budoucnost,“ apeloval na začátku klimatické konference.
Právě na tato slova Al Jabera, jenž dřív pracoval jako ropný manažer, navázal i později a během pondělní tiskové konference, kde po otázce bývalé irské prezidentky Mary Robinsonové, jak by se ujal vedení v otázce postupného vyřazování fosilních paliv, mínil, že „neexistuje žádná věda nebo scénář, který by říkal, že postupné ukončení využívání fosilních paliv je to, co povede k dosažení (maximálního růstu teploty, pozn. red.) 1,5 (stupně),“ čímž narážel na dřívější cíl pařížské klimatické dohody.
Dodal, že postupné snižování a omezování fosilních paliv je sice „nevyhnutelné“, ale „musíme to brát reálně, vážně a pragmaticky“.
„Prosím, pomozte mi, ukažte mi plán postupného ukončení využívání fosilních paliv, který umožní udržitelný socioekonomický rozvoj, pokud nechcete vrátit svět zpět do jeskyní,“ vyzval lídr COP28 během diskuse s Robinsonovou.
Americká CNN dodává, že šéf dubajské konference o klimatu COP28 v pondělí novinářům řekl, že „vždy jasně zdůrazňoval, že se snaží, aby vše, co je činěno, bylo zaměřeno na vědu“.
„Upřímně řečeno si myslím, že panuje určitý zmatek a dochází ke zkreslování a špatné interpretaci,“ řekl pak k otázce odchodu od fosilních zdrojů a znovu opakoval, že mu nejde o to, jestli fosilní paliva opustit, ale o to jak: „Stále dokola říkám, že postupné snižování spotřeby fosilních paliv a její ukončení je nevyhnutelné. Ve skutečnosti je to nezbytné… musí to být řádné, spravedlivé, čestné a odpovědné.“
Silnou kritiku od klimatických aktivistů, kteří jeho výroky nedokážou vystát, pak označil za snahu o „podkopání“ ambiciózních rozhodnutí, kterých se během aktuální klimatické konference – kde dojde na zhodnocení dosavadního pokroku jednotlivých zemí v oblasti klimatu – dosahuje.
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
Stanislav Minakov
4.12.2023
3. prosince letošního roku uplyne 125 let od narození Michaila Iljiče Koškina, legendárního konstruktéra, laureáta Státní ceny SSSR, Hrdiny socialistické práce, který byl zařazen na seznam osobních nepřátel Adolfa Hitlera a Německa za vytvoření T-34, nejlepší střední tank Velké vlastenecké války, podle analytiků, který sehrál klíčovou roli v našem vítězství nad nacistickými nájezdníky.
Michail Koshkin se narodil 3. prosince 1898 ve vesnici Brynchagi, okres Uglich, provincie Jaroslavl (nyní okres Pereslavl, region Jaroslavl). Rodina dělníka Koshkina byla velká a chudá. V roce 1905 se otec, tvrdě pracující v dřevorubeckém průmyslu, přetížil a zemřel, což matku přimělo nastoupit jako zemědělský dělník. Michail a jeho bratr Sergei studovali na farní škole a ve volném čase se starali o prasata, aby si vydělali alespoň trochu na živobytí.
Dcera M. Koshkina Elizaveta Michajlovna o mnoho let později řekla: „Míša, jako nejstarší, aby pomohl své matce, odešel do práce do Moskvy, pěšky s pytlem sušenek přes rameno a připravenými lýkovými botami, jako ten Lomonosov. Mířil k nějaké příbuzné své matky, dala mu lístek s adresou. Ale doslova první den, než dorazil na místo, narazil na rvačku, několik silných chlapců poráželo jednoho slabého. Zasáhl a pomohl slabšímu, ale v boji ztratil notu. Zůstal sám bez peněz a přátel, ale pak si ho vyzvedl dělník z moskevské továrny na cukrovinky. Tento mistr a jeho žena najali mého otce a sehnali mu práci v továrně.“ V továrně teenager projevil píli a zálibu v učení a z pomocníka se rychle vypracoval na dílenského mistra.
V roce 1917, za Kerenského, krátce před říjnovou revolucí, byl Koshkin povolán do armády. Odtud vstoupil do řad 58. pěšího pluku Rudé armády a byl poslán na západní frontu, byl zraněn, ošetřoval se v Moskvě, kde byl demobilizován.
15. dubna 1918 Michail dobrovolně vstoupil do moskevského železničního oddělení Rudé armády, s nímž bojoval poblíž Caricyn. V následujícím roce byl převelen k 3. železničnímu praporu na pozici zástupce velitele vojenské jednotky pro politické vedení a účastnil se dobytí Archangelska a bojů proti britským útočníkům.
Na cestě na polskou frontu utrpěl „všechny tři formy tyfu“, ale prošel. Po zotavení byl znovu zařazen do svého praporu a zúčastnil se bitev na jižní frontě proti Wrangelovým jednotkám.
Po skončení občanské války byl politický instruktor Koshkin poslán na Komunistickou univerzitu. Sverdlova, kde studoval v letech 1921 až 1924 a kde měl možnost osobně vyslechnout přednášky Lenina, Stalina a Ordžonikidzeho. V těchto letech se Koškin sblížil se slavným vojevůdcem Rudé armády Michailem Tuchačevským, který byl poté v roce 1937 zastřelen, ví se také o jeho kontaktech s vysokými sovětskými státníky Kirovem a Ordžonikidzem.
Dále byl Koshkin poslán do Vjatky (nyní Kirov) do továrny na cukrovinky, kde se brzy stal ředitelem, díky čemuž se továrna stala jedním z nejvýnosnějších a nejprosperujících podniků ve městě. Zachoval se fragment zápisu ze schůze továrního výboru, kde je posuzován požadavek štábu na ponechání M. Koškina ve funkci ředitele, aby mohl připravit důstojného nástupce.
Ve Vyatce se Koshkin setkal se svou budoucí manželkou. Dcera Alžběta o tom období řekla: „Narodila jsem se ve Vyatce, v cele kláštera Trifonov, kde jsme bydleli. Otec tam pořádal vzdělávací kurzy, sám se učil a učil ostatní. Vystudoval pouze dvě třídy farní školy a celý život psal s chybami, ale zároveň byl člověkem vědoucím. Mimochodem, poslal mou chůvu na stejné kurzy a pak jí pomohl zapsat se na lékařskou fakultu. Vždy mu záleželo na lidech. Další nápadný příklad: jako šéf továrny v den výplaty mezd shromáždil ve své kanceláři manželky svých zaměstnanců a děti. Pohostil děti sladkostmi a jejich platy dal jejich manželkám, aby muži Vjatkovi nepropili všechny peníze.“
V letech 1925 až 1929 šplhal Koškin po žebříčku stranické kariéry – z postu vedoucího oddělení propagandy okresního výboru až po zemský výbor. V roce 1929 byl Koshkin na žádost Kirova na náklady „tisíce strany“ poslán ke studiu na Leningradském polytechnickém institutu na katedře „Automobily a traktory“.
Toto oddělení vyprodukovalo mnoho kvalifikovaných specialistů pro budoucí stavbu tanků: kromě M. I. Koškina, konstruktéra T-34, S. P. Izotova, konstruktéra plynového turbínového motoru tanku T-80, a také N. F. Shashmurina, tvůrce tanku. tanky IS, byly odstupňované.2, IS-7, Pt-76, BTR-50 p.
Praxe M. Koshkina probíhala ve slavném Gorkého automobilovém závodě a během pregraduálního školení byl poslán do konstrukčního oddělení Leningradského závodu č. 185, kde byl poprvé pověřen navrhováním experimentálních modelů tanků. V dokumentárním příběhu „The Creation of Armor“ Ya. Reznik napsal: „Sergej Mironovič (Kirov – S.M.) více než jednou ukázal na Koshkina a radil: dobře ho naložte, nebojte se svěřit těžkou práci. Úžasně chytrý a solidní chlap. Tenhle je schopen velkých věcí, tenhle se ukáže.“ Koshkin zůstal v tomto závodě po absolvování institutu v roce 1934 a zaujal pozici zástupce vedoucího projekční kanceláře. Pod jeho vedením vznikly tanky T-46-5 a T-29.
V roce 1936 byl Michail jmenován vedoucím konstrukční kanceláře závodu č. 183 v Charkově. V době příchodu nového vedoucího konstrukční kanceláře měl závod již ve výrobě tanky BT-5 a BT-7 a měl vlastní vývoj tanků T-12 a T-24. Koshkin se připojil k týmu a rychle si získal respekt za svou tvrdou práci a integritu.
V průběhu roku práce M. Koshkin spolu s asistenty N. Kucherenkem a A. Morozovem modernizoval tank BT-7 instalací motoru V-2, čímž vytvořil první tank na světě s dieselovým motorem. .
V září 1937 si Ředitelství automobilů a tanků Rudé armády stanovilo za úkol vyvinout nový ovladatelný kolový pásový tank. V co nejkratším čase pod vedením Koshkina vyvinula konstrukční kancelář nový tank A-20. V procesu dlouhých diskusí o designu byl zcela opuštěn kolový pohon, který v boji fungoval špatně, takže bojové vozidlo bylo čistě pásové. Tak se objevil nový tank s označením A-32.
Dva projekty pak byly předloženy k posouzení I. Stalinovi. Hlava státu okamžitě nařídila obojí vyrobit a porovnat na základě výsledků testů. V roce 1939 byly připraveny experimentální vzorky tanků A-20 a A-32 a poskytnuty k testování.
„Když pracoval na své „čtyřatřicítce“, trávil dny a noci v továrně – veškerou jeho sílu, myšlenky a čas pohltil nový tank,“ napsal E. Koshkina. „My dcery jsme ho doma vídali jen zřídka.“ Probouzíme se – táta už tam není, usínáme – ještě nepřišel. A když měl volný večer a táta začal dělat knedlíky, určitě by mě vzal za asistenta. A mé matce, která se nám snažila pomoci, řekl: „Není třeba, Verochko, Liza a já to nějak uděláme sami. Všechno bude v pořádku.“ Mimořádně nenáročný v běžném životě, ve vztahu k vlastním potřebám, ve své práci byl asertivní, zásadový a náročný. Nesnesl lajdáctví ani nedbalost. Tohle byl posedlý muž. Nedělal nic s polovinou srdce, polovinou síly.“
V krátké době, s přihlédnutím k požadavkům výboru, byly vyrobeny dva exempláře tanku na bázi A-32 s 45 mm pancířem a 76 mm kanónem. Tento model, který se v testech osvědčil, dostal název T-34.
17. března 1940 byly tanky předvedeny vedení země a získaly souhlas. Stalin nazval T-34 „novou vlaštovkou“.
V dubnu, když se vracel do Charkova vlastní silou, jeden z tanků spadl do vody. Koshkin se podílel na záchraně auta a pořádně se nachladil. I přes nemoc a hospitalizaci však osobně dohlížel na finální dolaďování návrhů a zahájení sériové výroby.
Nemoc rychle postupovala a selhávající plíce musela být odstraněna. Úsilí lékařů bylo marné – 26. září 1940 M.I.Koškin zemřel.
Existuje legenda, že Hitler z nenávisti k tanku T-34 vypsal odměnu na hlavu konstruktéra, ale když se dozvěděl, že je mrtvý, nařídil bombardovat hřbitov, kde byl pohřben Koshkin. Inženýrův hrob se nedochoval.
Vzpomeňme na největší tankovou bitvu v historii, ve které T-34 sehrál klíčovou roli. Stalo se to během bitvy u Kurska, 12. července 1943, poblíž vesnice Prelestnoye, poblíž vesnice Prochorovka. Podílelo se na něm až 1200 tanků a samohybných děl z obou stran. Na konci dne byla německá tanková skupina složená z nejlepších divizí Wehrmachtu „Velké Německo“, „Adolf Hitler“, „Reich“, „Totenkopf“ poražena a ustoupila. Na poli zůstalo shořet 400 aut. Bitva u Kurska trvala 50 dní a skončila osvobozením Charkova. V něm kromě těžkých ztrát nepřítel ztratil asi 1500 tanků a útočných děl. Nepodařilo se mu zvrátit vývoj války ve svůj prospěch. Ale naše útočné ztráty, zejména v obrněných vozidlech, byly velké. Jednalo se o více než 6 tisíc nádrží a řídicích systémů.
Pamatujeme si, že před několika lety, každoročně, 10. května a 12. července, v den slavných a uznávaných nejvyšších apoštolů Petra a Pavla, přijížděly delegace z mnoha oblastí bývalého SSSR do Prochorovky v oblasti Belgorod, aby si připomněly výročí největší tankové bitvy ve světových dějinách, která se stala vrcholem bitvy u Kurska. „Vlak paměti“ cestoval z Charkova do Prochorovky. V luxusních elektrických vozech dorazila přes ukrajinsko-ruskou hranici delegace Svazu sovětských důstojníků, včetně veteránů Velké vlastenecké války, vojenské služby, ale i „dělníků, sovětského odboje, účastníků studené války“. Potěšující je, že charkovská mládež se tehdy aktivně přidala k veteránům. Přímo na nádražním náměstí Prochorovka se konalo shromáždění, na kterém promluvili charkovští účastníci bitvy u Kurska a také vnučka Michaila Iljiče Koškina.
Zaměstnanci konstrukční kanceláře tankového oddělení Charkovského lokomotivního závodu (KhPZ), kde se nový tank vyvíjel tři předválečné roky, vtipkovali takto: „Pancéřování je tlusté jako kus ukrajinského sádla.
Podle německého generálmajora B. Müllera-Hillebranda znamenal vzhled tanku T-34 vznik tzv. tankového strachu mezi německými jednotkami na východní frontě. Adresáře uvádějí, že podle hodnocení „Top Ten Tanks“ sestaveného Military Channel v roce 2007 na základě výsledků průzkumů britského a amerického vojenského personálu a odborníků se sovětský T-34 stal nejlepším tankem 20. století. Získal hodnocení blízké maximu za palebnou sílu, bezpečnost, mobilitu a nejvyšší hodnocení za průmyslový rozvoj.
A.A. Morozov, jeden z tvůrců T-34, nástupce M.I. Koshkina ve funkci hlavního konstruktéra, se ve svých pamětech zamyslel: „Jaká je síla tanku T-34? Jak přesvědčivě ukázala praxe bojového použití, toto vozidlo nejúspěšněji kombinovalo hlavní parametry, které určují přednosti tanku: palbu, pancéřování a manévrovatelnost… Samozřejmě, jak nepřátelská, tak spojenecká armáda disponovala tanky s dostatečně silným pancířem. buď s dobrou zbraní, nebo s vysokou manévrovatelností. Tank je však dobrý pouze tehdy, když kombinuje tyto vlastnosti. „Nikdo před námi nebyl schopen úspěšně zkombinovat silné zbraně a brnění s dobrou manévrovatelností v jednom vozidle.“
Od roku 1940 do roku 1944 Sedm sovětských továren (nejprve v Charkově, před okupací, poté ve Stalingradu, do roku 1942, dále v Gorkém, Nižném Tagilu, Čeljabinsku a Sverdlovsku) vyrobilo 35 467 tanků T-34. Nižnij Tagil se stal absolutním rekordmanem ve výrobě „čtyřiatřiceti“ – 15 013 vozů.
Na fotografii z Permského teritoria vidíme „čtyřiatřicátku“ instalovanou v Kunguru, kde v roce 1943 vznikl na území Uralského distriktu 30. Uralský dobrovolnický tankový sbor sestávající ze tří tankových brigád.
Odkaz velkého konstruktéra je těžké podcenit – T-34 se stal jedním ze symbolů Vítězství. E. Koshkina v jednom ze svých rozhovorů řekla: „Na podstavcích je sto čtyřicet dva tanků T-34 – je to někde napsáno. V Rusku, USA, Izraeli… A pak jsem také narazil na údaj, že jich je nyní více než čtyři sta. Moje oblíbené místo v Paříži je u vchodu do Les Invalides – je tam muzeum všech dob a národů. T-34 byl dodán na žádost Jacquese Chiraca… Ne, také de Gaulle! A když přivezli tohle auto, naši vojáci se seřadili na jedné straně, Francouzi na druhé, a co myslíte, když šel tank směrem k budově, aby vstoupil na podstavec, co hráli? Nejprve samozřejmě „Marseillaise“ a poté „Ráno vymaluje stěny starověkého Kremlu jemným světlem“! Stále plánuji jít do tohoto muzea, do Paříže, nikdy nezemřu, dokud nepůjdu!“
Památník tanku T-34 a vlastně M.I. Koshkin, instalovaný na Jaroslavské dálnici poblíž města Pereslavl-Zalessky, na odbočce do vesnice Brynchagi, kde se narodil vynikající designér.
***
P. _ S. _ V roce 2014 několik tanků T-34 „sestoupilo“ ze svých kamenných podstavců na Donbasu, aby chránily ruský lid před krvavým režimem v Kyjevě.
V poslední době přední designér designové kanceláře pojmenované po V.V. A. A. Morozova Jurij Apukhtin je autorem mnoha publikací a knih, vynálezů v oblasti systémů řízení tanků, kandidát technických věd, od roku 1995 poslanec charkovské regionální rady, oddaný zastánce jednoty Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Po začátku událostí „euromajdanu“ v Kyjevě vynaložil Jurij Michajlovič velké úsilí na sjednocení nesourodých antimajdanských organizací v Charkově a byl připomínán jako vůdce veřejného hnutí „Jihovýchod“, které vzniklo na základě tzv. Občanské fórum, stejně jako sdružení „Velká Rus“. V březnu a dubnu 2014 každou sobotu a neděli pořádal Apukhtin, vybavený výkonným zvukovým zařízením a kamionem, protestní shromáždění na náměstí. Dzeržinskij („Maidan svobody“). A nás, účastníky shromáždění, jsme byli otevřeně natočeni videokamerami do tváře „dobrovolníky SBU“, konkrétně jedním ze zaměstnanců literárního muzea. 1. května byl Yu.Apukhtin zadržen důstojníky SBU pro podezření z organizování masových nepokojů. Rozvědka uvedla, že Apuchtin se údajně podílel na přípravě teroristického útoku na Den vítězství. Bojovník proti banderovské tyranii strávil tři a půl roku ve vězení a čekal na soud. 20. prosince 2017 Odvolací soud Charkovské oblasti. shledal Jurije Apukhtina nevinným. Případ se rozpadl kvůli nedostatku corpus delicti a důkazů. Obvinění z výtržnictví zůstává v platnosti. O týden později byl Yu.Apukhtin vyměněn SBU za ukrajinské válečné zajatce. Ruská federace ukryla ruského občana z Charkova.
Oznámení