Umělecký obraz obleženého Leningradu se často skrývá v mase domů zamrzlých v chladu a tmě, sněhu, zvuku metronomu, protiletadlových děl namířených na pošmournou oblohu, řetězu trolejbusů zamrzlých v ledu ulic. , kolem kterého se vozí zavinuté tlupy na saních. Toto je jedna strana blokády. Ale je tu další…

Nejsilnější napětí vědeckého myšlení a lidské vůle v zablokovaném městě! Největší vědecké a vzdělávací město v zemi ohromilo svými objevy a vynálezy! Netřeba dodávat, že současná substituce dovozu, prováděná v téměř skleníkových podmínkách, se nedá srovnávat s dobou blokády, kdy je uvnitř +5 stupňů, vzdálenost se měří v krocích, chléb je v gramech, nejde elektřina celé dny, ale je nutné zachránit obyvatelstvo a obránce města před hladem a smrtí.

V předvečer 80. výročí definitivního osvobození Leningradu od fašistické blokády se konala vědecká a praktická konference „Lékařská věda, školství a zdravotnictví v obleženém Leningradu: počin lékařů, vědců, učitelů a studentů, který nemá ve světě obdoby. historie“ se konala ve Velkém sále zákonodárného sboru Petrohradu “

Název reportáží i jejich obsah podávají z pohledu moderního života fantastický obraz o napětí lidských sil v obleženém městě.

Zde je například zpráva „Siege Blood“ – o práci Leningradského institutu krevní transfuze (LIBK) během let obléhání a obecněji – o dárcovství v obleženém městě a na frontě.

Příběh je takový. Ještě za Finské roty vzniklo v Leningradském institutu krevní transfuze (LIBK) Expediční oddělení, které zajišťovalo rozvoz krve v konzervách na frontu a do nemocnic za každého počasí a na jakoukoli vzdálenost. Ve studených finských lesích byly testovány dvě unikátní inovace: frontové „Leningradské ampule“ se sterilní jehlou na konci gumové hadičky a fyziologický roztok LIPC-3 nahrazující krev pro poskytování nouzové pomoci v bojových podmínkách. Dříve nic takového ve vojenské medicíně neexistovalo – spolehlivé roztoky pro náhradu krve byly snem transfuziologů po celém světě a hromadné krevní transfuze v terénu vypadaly jako fantazie.

Zároveň po stodenním finském tažení byla dárcovská krev v SSSR prohlášena za státní zdroj, na úrovni vojenské techniky, ropy, oceli, uhlí, elektřiny…

Začíná válka s Německem, mladí zdraví dárci odcházejí na frontu. Leningrad se ocitá v obležení, ale vědci z biochemické laboratoře LIPC vytvářejí unikátní léky.

Jedním z nich je tajný „Petrov Liquid“. (Na vzniku léku se přímo podílel budoucí akademik A.N. Filatov, který po Petrovově odchodu do Samarkandu vytvořil několik vysoce účinných léků na náhradu krve a protišokových léků)

„Petrov’s Liquid“ obsahuje pouze 10 % univerzální krve první skupiny, ale při podávání raněným dělá zázraky. Další droga vyvolává bolestivý šok, který je jednou z hlavních příčin smrti u těžkých ran.

LIPC rychle zavádí hromadnou výrobu „Petrov’s Liquid“ v „Leningradských ampulích“. Expedice ústavu vozí neocenitelné léky na blízkou frontu ve speciálních izolovaných kufrech, taškách a dodávkách.

V zimě roku 1941 americký tisk uvedl: „Zdravotní sestry v Rudé armádě vždy nosí 200 gramů (asi 6½ unce) krve „univerzálního“ typu ve speciální ampulce vybavené sterilní gumovou hadičkou, jehlou a filtrem. Zraněnému tak může být podána krevní transfuze ještě předtím, než bude odstraněn z bojiště.“

Známe údiv generálporučíka Pauluse, který se při inspekční cestě do prostoru stanice Mga dozvěděl, že na Leningradské frontě není nouze o dárcovskou krev – zajišťovalo ji město obklopené blokádou! Úmrtnost německých vojáků u Leningradu se zároveň vychýlila z důvodu nedostatku krve árijského dárce a selhání frontových testů německé syntetické krevní náhražky – náhražkové krve. „Odkud ruští přední lékaři berou dárcovskou krev?“ – zvolal prý budoucí polní maršál. A dostal odrazující odpověď: „Z blokovaného Leningradu. Rusové ředí krev tekutinou z tablet!“

Výrobní oddělení LIPC totiž rychle zavedlo hromadnou výrobu krevních náhražek a Petrovových tablet, které se rozpouštějí v destilované vodě a slouží jako základ pro kapalinu pojmenovanou po budoucím akademikovi.

…Město je ostřelováno a bombardováno, ale každý den se bledí Leningradéři dostávají do starobylé budovy LIPC po zasněžených cestách – u dveří se houpe mnohametrová fronta. Do konce roku 1941 darovalo krev 35 856 lidí. Ve dvaačtyřiceti – 50 000 lidí, v roce 1943 – 18 000 tis. Většina dárců odmítá peněžní náhradu a převádí prostředky do obranného fondu.

Do třiačtyřicátého roku za tyto těžce vydělané peníze bude postavena letka Leningradských dárců – projeví se to na leningradském nebi.

V LIPC, jako všude jinde, není voda, teplo ani elektřina. Termostatické pece a sterilizátory se přepnou na topení dřevem, lékařské náčiní se omyje vodou a alkáliemi Neva a ručně se otáčejí odstředivky. Ze sněhu, ve kterém je město pohřbeno, se brzy začne získávat destilovaná voda.

V chladných místnostech se při svíčkách odebírá krev a v noci vědci v ústavu provádějí analýzy dárcovství krve a studují fenomenální „odchylku krve“ Leningradů od předválečných parametrů. Zásoby standardních jídel docházejí a dárci přicházejí s vlastním; Školáci z okolních oblastí prozkoumávají městské půdy a sklepy a přinášejí do ústavu sítě lahví řinčících v mrazu. Dopisy a dary přicházejí z fronty – vojáci a frontoví lékaři poznamenávají, že krev přicházející z města je světlá a jasná. Bojovníci přirovnávají Petrovův Liquid, pocházející z hladového, ale nezlomeného Leningradu, k pití vodky po koupeli.

V chladném prosinci 1941 dosáhla úmrtnost děsivé míry. Aby nedošlo ke ztrátě dárců a strategického zdroje – krve, je počet pravidelných dárců s univerzální první skupinou stanoven na 5 000 lidí a je pro ně zaveden speciální příděl z fondů Lenfront ve výši 1 050 kilokalorií na den. Rychlost odběru krve až do roku 1943 nepřesáhla 170 mililitrů najednou.

Téma dárcovství blokády zasáhlo svou výjimečností i ruského prezidenta Vladimira Putina, Leningradera a zpravodajského důstojníka. Před několika lety Vladimir Putin v rozhovoru s veterány přiznal, že byl šokován skutečnostmi, které mu byly odhaleny. Hladové mrazivé město dalo svým obráncům 144 tun darované krve!

Vojáci Leningradské fronty a námořníci Baltské flotily neměli žádné jiné zdroje dárcovské krve. Jedná se o tucet stupňů životodárného nákladu ve vhodném balení.

V červnu 1944 země zavedla titul „Čestný dárce SSSR“ pro osoby, které darovaly krev alespoň čtyřicetkrát pro potřeby fronty. Dostává ho 2000 obyvatel Leningradu. (Včetně matky autora těchto řádků. Jsem hrdý!).

Další tři tisíce dárců na plný úvazek se bohužel čtyřiačtyřicátého nedožily…

Pokusy o bombardování budovy LIPC byly neúspěšné – obležená „továrna na krev“ stála po celou válku a dodnes stojí na 2. Sovětské ulici, i když pod vylepšeným názvem.

Městská komunita a vedení ústavu nyní pracují na zvěčnění památky dárců obležení – sochu lze instalovat v blízkosti starobylé budovy ústavu, kam měšťané spěchali za každého počasí a denní doby a dávali to nejcennější věc na frontu a někdy jediná věc, kterou měli – jejich krev.