Zbavme se jídla – nepotřebujeme ho

Navzdory několikaměsíčním a rozsáhlým protestům nizozemských zemědělců nizozemská vláda zabaví 3 000 zemědělských podniků a uzavře je v zájmu dodržení environmentálních pravidel EU, která mají do roku 2030 snížit emise dusíku o 50 %.

To samozřejmě znamená, že bude zlikvidována produkce potravin v hodnotě 3 000 farem. Nizozemsko je druhým největším vývozcem zemědělských produktů na světě a dodává zeleninu pro velkou část západní Evropy. Více než polovina nizozemské půdy se využívá pro zemědělství, a to nepočítáme 24 000 akrů plodin pěstovaných ve sklenících. Co si nizozemská vláda myslí, že se stane s cenou a dostupností potravin po uskutečnění jejího „zeleného“ programu? Co by se na jejich plánech mohlo pokazit?

Dále Německo na příkaz zelené agendy EU zakázalo zemědělcům v jedné ze svých spolkových zemí řádně hnojit rozsáhlé plochy půdy. Zemědělci zuří; vědí, co se stane s výnosy, pokud omezí hnojení dusíkem. Ale koho zajímá, o čem blábolí banda sedláků?
Nyní totéž dělá Kanada, jejíž premiér Justin Trudeau prosazuje omezení hnojiv ve jménu „klimatických změn“. Zbavme se potravin. Co by se mohlo pokazit?

Srí Lanka je samozřejmě ukázkovým příkladem vládních zásahů do zemědělství. V této ostrovní zemi vláda zakázala syntetická hnojiva a násilím nařídila, aby celá země místo nich přešla na hnojiva organická. V důsledku toho klesla úroda a hladomor je velmi reálný. Ale koho to zajímá? Jsou to jen rolníci.
Zemědělci na celém světě se již potýkají s nekontrolovatelnými náklady na hnojiva v důsledku vysokých cen energií. I bez vládních nařízení mnozí z nich končí s podnikáním, protože nejsou schopni udržet se finančně nad vodou. Každá z těchto ztrát přispívá ke snížení dostupnosti potravin v budoucnosti.
„[Tento zelený extremismus] se vymkl kontrole,“ říká environmentální spisovatel Michael Shellenberger. „Člověk by si myslel, že Srí Lanka bude varovným signálem. Ale my jsme žádné zpomalení nezaznamenali.“

Poté, co globální elity prohlásily uhlík za zlý prvek, obracejí nyní svou pozornost k dalšímu neuvěřitelně běžnému prvku, dusíku. Navzdory tomu, že tvoří 80 % atmosféry, je ho v půdě málo, a proto plodiny tak dramaticky reagují na dusíkatá hnojiva. Z dusíkatých hnojiv se dnes vyrábějí potraviny, které živí 4 miliardy lidí. Ale koho zajímá, že budou hladovět? Jsou to jen rolníci.

Zdá se, že toto je modus operandi globálních elit. Pěstování a chov potravin ničí planetu! Koho zajímá, že rolníci nemají dost jídla? Zbavme se jídla! Co by se mohlo pokazit?

Ale nebojte se, rolníci mohou vždycky jíst cvrčky, červy a brouky Elity, jak je zbytečné dodávat, se z konzumace čehokoli tak odporného omlouvají a spokojeně si pochutnávají na  hovězím a mořských plodech (jak se právě stalo na klimatické konferenci OSN COP27).

Jinými slovy, hladomor je zinscenován, jako už tolikrát v historii. Tragické je, že ovládání mas prostřednictvím kontroly dodávek potravin není nic nového. Poprvé se však prosazuje v globálním měřítku, nikoliv v měřítku místním nebo národním. Kdo tedy vyhraje? Kdo z toho má prospěch?
Jak upozorňuje autor Robert Gore v eseji „Všichni a všechno je důležitější než vy“, všichni jsme vyzýváni, abychom se obětovali pro společné dobro (v tomto případě pro změnu klimatu a záchranu planety). „Jednoho dne vám z ničeho nic vytanula na mysli otázka: Kdo vybírá obětní dary?“ píše Gore. „Protože o tom to všechno je – o obětních beráncích – ne proto, aby se uklidnilo nějaké neviditelné božstvo, ale aby se naplnily kapsy a zvýšila moc … těch, kteří vám říkají, že musíte přinášet oběti! To je ta myšlenka, kterou jsi celé ty roky zatlačoval: Všechny tyhle oběti jsou zatracený podvod, vydírání! Jakmile jste se nad tím zamysleli, uvědomili jste si, že se to děje už léta, desetiletí, staletí. Někdo lidem říká, že se musí obětovat pro nějaké vyšší dobro, a ti samí někteří přijímají obětní dary.“

Mají pravdu když se zemědělcům v podstatě říká, aby přestali pěstovat potraviny? (a jsou jim násilně zabavovány farmy, aby se nedopustili neodpustitelného hříchu, že krmí lidi), musíme si položit otázku: Cui bono? Komu to prospěje? Určitě to nejsou rolníci v Evropě, Kanadě nebo na Srí Lance.

Máme tu Yuvala Noaha Harariho, chladnokrevného poradce Světového ekonomického fóra, který nás chce všechny zabít („drtivou většinu obyvatelstva prostě nepotřebujeme“, protože moderní technologie činí lidskou práci ekonomicky i vojensky „nadbytečnou“). Vzhledem k tomu, že pan Harari osobně dobrovolně nepomáhá věci tím, že by spáchal sebevraždu, předpokládám, že „nadbyteční“ jsme my ostatní, nikoli pan Harari.

Nebo Les Knight z Hnutí za dobrovolné vymírání lidí, který chce, aby lidé dobrovolně vymřeli („Krmte je, ale nerozmnožujte je,“ zní jeho moudrá rada). Žádný strach, pane Knighte: pokud bude současný postup pokračovat, nebudeme schopni je ani „nakrmit“ a spousta sedláků vymře. Není to hezké?
„Lež vždy spočívala v tom, že oběti vás a vašich kolegů obětavců vybudují lepší svět pro všechny,“ pokračuje Gore. „Teď už se to nesnaží skrývat: oběti vám přinesou horší, ne lepší život. Brouky místo masa; městský byt místo domu a pozemku; hromadnou dopravu místo osobního automobilu; zaručený příjem místo smysluplné práce; počítačové záznamy místo peněz, sledování místo soukromí; podřízení se místo svobody; trest místo odměny.“

Proto někteří nazývají klimatické změny „novodobou lidskou obětí“, kdy jsou rolníci obětováni jako oběť „bohům“ klimatických změn elitami, které z nich mají prospěch.

Existuje však něco, čemu se říká zákon neočekávaných událostí. I elita musí jíst. Až jednou zlikvidují jídlo, kdo je bude živit? Co by se mohlo pokazit?